Životopis maďarského kardinála Józsefa Mindszentyho ukazuje, čeho byl schopen komunistický režim, který může bez kontroly provozovat své mocenské záměry. V době, kdy se tragikomické scény s kajícným doznáváním viny zase začínají odehrávat v postkomunistickém Bělorusku, je dobré si to připomínat.
József Mindszenty pocházel ze selského rodu a narodil se 29. března 1892 jako József Pehm v Mindszentu v západním Maďarsku, které bylo součástí Rakouska-Uherska. V roce 1941 přijal místo jména Pehm jméno své vesnice, částečně proto, že Pehm znělo příliš germánsky. Po maturitě na gymnáziu vstoupil do kněžského semináře v Szombathely a 12. června 1915 byl vysvěcen na kněze.
Dne 4. března 1944 ho papež Pius XII. jmenoval diecézním biskupem ve Veszprému. O dva týdny později Maďarsko obsadila německá vojska, aby mu zabránila uzavřít separátní mír se Spojenci. Dne 27. listopadu 1944 byl Mindszenty zatčen za svůj nesouhlas s plány nacistické okupační vlády ubytovat vojáky v Mindszentyho domech.
Zůstal uvězněn až do dubna 1945, kdy Maďarsko osvobodila sovětská armáda. Po návratu do Veszprému musel čelit sovětské kolektivizaci maďarských zemědělských podniků, která drasticky poškodila církevní příjmy.
Dne 16. září 1945 jej papež Pius XII. jmenoval ostřihomským arcibiskupem a primasem maďarským. Na své první biskupské konferenci v říjnu v Budapešti arcibiskup kritizoval pozemkovou reformu komunistů a jejich proticírkevní politiku. Následujícího roku jej papež jmenoval kardinálem.
Počátkem roku 1947 Sovětský svaz tlačil na nového maďarského vůdce Mátyáse Rákosiho, aby potlačil maďarský disent. Rákosi, přezdívaný holohlavý vrah, použil stalinské politické a ekonomické metody k nastolení komunistického pořádku a učinil z Maďarska jednu z nejbrutálnějších diktatur v Evropě.
V roce 1948 byl kardinál zatčen a obviněn z velezrady.
Web catholicculture.org píše: „Kardinála obvinili z více než 40 trestných činů, z nichž nejvýznamnější byly zneužívání deviz a sabotáž maďarské pozemkové reformy. Komunisté také tvrdili, že zorganizoval krádež maďarských korunovačních klenotů včetně svatoštěpánské koruny s jasným cílem korunovat Ottu Habsburského císařem východní Evropy. Mindszentyho také obviňovali, že plánoval třetí světovou válku, která by vedla k jeho převzetí politické moci v Maďarsku.
Na nechvalně proslulém velitelství tajné policie v Andrassyho ulici 60 v Budapešti byl kardinál 39 dní a nocí po sobě neúnavně vyslýchán. Nenechali ho spát a do jídla mu dávali drogy, aby zlomili jeho vůli. Dvakrát každou noc po dobu 29 dní byl bit do bezvědomí gumovým obuškem po celém nahém těle. Poté co byly jeho mysl i tělo zlomeny, podstoupil kardinál Mindszenty proces, který byl později nazván ukázkovým. V něm se přiznal k obviněním proti němu a byl odsouzen k doživotnímu vězení. Později celé své vynucené přiznání odvolal.
Kniha Znásilnění mysli (Joost Abraham Maurits Meerloo, Joost A. Meerloo) z roku 1956 zmiňuje jak kardinálův případ, tak také osudy dalších lidí, kteří se dostali do vyšetřovací mašinérie komunistického a dalších režimů. V anotaci se píše: „Tato kniha se pokouší vylíčit podivnou proměnu svobodné lidské mysli v automaticky reagující stroj – proměnu, kterou mohou způsobit některé kulturní proudy v naší současné společnosti, stejně jako záměrné experimenty ve službách politické ideologie. Znásilňování mysli a skrytý psychický nátlak patří k nejstarším zločinům lidstva. Začaly pravděpodobně již v pravěku, kdy člověk poprvé zjistil, že může využít lidských vlastností empatie a porozumění k tomu, aby získal moc nad svými bližními. Slovo ‚znásilnění‘ je odvozeno z latinského slova rapere, tedy vytrhnout, ale souvisí také se slovy řádit a havran. Znamená ohromit a uchvátit, napadnout, uzurpovat, plenit a krást. Moderní pojmy ‚vymývání mozků‘, ‚kontrola myšlení‘ a ‚menticida‘ slouží k jasnějšímu pochopení skutečných metod, jimiž lze narušit integritu člověka.“
Psychické zpracování obviněného mělo několik fází. V té první jde o vynucené doznání. Oběť je dnem a nocí bombardována otázkami. Dostává málo jídla, a ještě nepravidelně. Je stále ve vyšetřovací místnosti, zatímco vyšetřovatelé se střídají. Svítí mu do očí ostrým světlem. Kardinál po 66 hodinách už jen mlčel a na nic nereagoval. Vyšetřovatel mu poklepal na rameno a ptal se ho, proč nic neříká. Kardinál na to prý odpověděl: „Ukončete to. Zabijte mě. Jsem připraven zemřít.“ Bylo mu řečeno, že se mu nic nestane a že všechno skončí, když bude odpovídat na určité otázky. V sobotu odpoledne už nebyl k poznání. Požádal o něco k pití, a to zamítli. Chodidla a nohy mu natekly tak, že mu to působilo silné bolesti. Několikrát upadl.
K tomuto utrpení se přidává vnitřní tlak, protože mysl nedokáže odpovídat stále totéž na ty samé otázky. Člověk už nedokáže nic objektivně zhodnotit. Metoda vymývání mozku s tím počítá. Vyslýchaný touží po tom, být chvíli sám, a to mu není dopřáno. Má pocit, že už stejně nemá smysl vzdorovat. Smyslem výslechové strategie je sebrat jedinci jakoukoli naději v budoucnost.
Pokud by vězeň přesto vzdoroval, dostane látky, které jeho myšlení uvedou ve zmatek: mescalin, marihuanu, morfin, barbituráty, alkohol. Pokud se fyzicky zhroutí, dají mu zase stimulanty: benzedrin, kofein, které udržují jeho mysl bdělou, dokud se nepřizná.
Pak je oběť trénována pro přednes doznání. Stále se mu opakují falešná přiznání, až se dostane do stavu jakési autohypnózy. Kardinálovi také četli jeho vlastní „doznání“ a k tomu „doznání“ jeho údajných spoluviníků.
V poslední fázi je oběť už vycvičena, aby obviňovala sebe samu a druhé. Tím je zcela připravena na proces.
Pokud jde o kardinála Mindszentyho, ten po procesu osm let živořil ve vlhkých a chladných celách, kde byl vystaven bití a rouhání psychopatických dozorců, zatímco maďarská vláda dokončila totální podřízení církve. Řeholní řády byly vyhazovány ze svých budov a jejich členové vězněni. Jeptiškám bylo zakázáno ošetřovat i vyučovat. Mindszentyho nástupcem v čele maďarské hierarchie se stal arcibiskup Josef Grosz, který vyhověl všem vládním požadavkům. Ani jeho zbabělé chování ho neuchránilo před zatčením a soudem podobným tomu jako v případě kardinála a dobrovolným přiznáním ke všem obviněním.
Pak proběhla v roce 1956 maďarská revoluce, která byla potlačena sovětskými tanky. Americký prezident Eisenhower poskytl kardinálu Mindszentymu azyl na americkém velvyslanectví v Budapešti. Tam kardinál strávil patnáct let, zatímco komunističtí agenti na něj čekali dnem i nocí a doufali, že ho dopadnou, pokud opustí své útočiště.
„Počátkem šedesátých let se západní vlády i papež rozhodli, že mírové dohody s komunisty jsou ve světle rychle se měnící geopolitické scény nejen vhodnější, ale také nezbytné. Jan XXIII. a Pavel VI., další vatikánští zastánci vstřícnosti, uvítali politiku otevřených oken vůči Sovětskému svazu. Kardinálova viditelná přítomnost vytvořila dilema pro novou Ostpolitik, kterou řídil státní sekretář papeže Pavla VI. Agostino Casaroli.“
Papež Pavel VI. přesvědčil Mindszentyho, aby velvyslanectví opustil a odešel do exilu. K tomu došlo v roce 1971. Mindszenty odcestoval nejdříve do Říma, kde v roce 1971 pobýval dva měsíce, a nakonec se usadil ve Vídni. Tam ho nakonec čekal poslední hořký zážitek. Na podzim roku 1973 požádal papež Pavel VI. Mindszentyho, aby se vzdal svého úřadu. Když ten odmítl, papež k radosti komunistického režimu prohlásil jeho stolec za uvolněný. Až do konce poslušný kardinál se cítil oklamán vatikánskou politikou sbližování s komunismem a dával najevo, že neabdikoval, ale byl sesazen. Zemřel v exilu v roce 1975.
Tento a další případy by měly být součástí poučení z historie, abychom nenaletěli, když se v nějaké diktatuře zase někdo začne k něčemu veřejně přiznávat. To je teď třeba případ uneseného běloruského novináře Romana Protaseviče, a pokud budou tyto režimy ve své činnosti pokračovat, dočkáme se nejspíš i dalších. Tohle všechno už tu bylo.