Zrada intelektuálů a návrat neandertálců? Proč se demokracie neobejde bez silných institucí

Demonstranti v budově Kapitolu ve Washingtonu (6. 1. 2021) (profimedia.cz)

Demonstranti v budově Kapitolu ve Washingtonu (6. 1. 2021) | FOTO: profimedia.cz

V počátcích všech institucí je strach, tvrdil před víc než pěti sty lety Niccolò Machiavelli. O necelých sto let později napsal Thomas Hobbes traktát o přirozeném stavu války všech proti všem a zmiňuje se v něm také o rovnosti. V silách i nejslabšího jedince je zabít nejsilnějšího, říká Hobbes, pokud není nablízku někdo, kdo by mu v tom zabránil. Považuji tyto dvě myšlenky za klíč k porozumění dnešnímu problému slábnutí demokratických institucí, potažmo oslabování demokracie vůbec.

Na rozdíl od korporativistických demokracií, jak je známe třeba z Japonska či Jižní Koreje, jsou naše západní demokracie demokraciemi liberálními a institučními. To znamená, že berou vážně dva navzájem se vyvažující ideály rovnosti a svobody. Neznám lepší postulát o rovnosti než ten Hobbesův. V politické filosofii patří k nejpraktičtějším, nejvíc realistickým. Jak je na první pohled zřejmé, vychází z biologie, přesněji z pudu sebezáchovy.

Jaký je jeho obecnější, společenský, nebo chcete-li, politický přesah? Pokud jsem nejsilnější a zároveň platí, že mě může zabít slaboch, musím se pokusit nastavit společnost tak, aby to nechtěl udělat, nebo v horším případě, aby se neodvážil. Hobbesovým řešením byl pověstný Leviathan, všemocný vládce, který – jak se říká v Oxfordu a jiných lepších společnostech – všechny postaví do latě.

Přes Lockea, Milla a další osvícenské filosofy jsme se prostřednictvím humanismu a rozpravy o univerzálních právech odklonili od potřeby mít tyrana k převedení jeho funkcí na instituce. Na sklonku osmnáctého století navrhuje jeden z otců americké demokracie James Madison, abychom svobodu zajistili postavením našich ambicí proti ambicím jiných lidí tak, aby se navzájem kontrolovaly. Výsledkem takového uvažování je dělba moci a budování institucí demokratického státu.

Hobbesův konflikt z přirozeného světa tedy není individuální, ale stává se už instituční. Vzniká moc zákonodárná, výkonná a soudní, velmi pozvolna se utváří svobodný tisk jako onen příslovečný hlídací pes, jenž má občany ochránit před zlovůlí mocných, vlivných a bohatých, rodí se občanská společnost. Ta by nemohla existovat bez ideálu sobě si rovných občanů.

Vojáci 7. mechanizované brigády Armády ČR v Hranicích na Moravě (ČTK/Peřina Luděk)

Institucemi proti strachu

Osvícenci a humanisté by to nikdy nepřiznali, ale instituční strukturou demokracie dali za pravdu Machiavellimu: instituce máme proto, aby nás ochránily před námi samými, před našimi charakterovými stíny, hříšností a zkorumpovaností, před zlem.

Vezměme si například proces evropské integrace, jenž začal Montánní unií krátce po skončení druhé světové války a jehož posledním institučním výrazem je Evropská unie. Tato instituce vznikla jako snaha odvrátit další válku v Evropě na prahu jaderného věku. Na jejím startu byla tedy matka všech strachů.

Machiavellimu byla rovnost lidí – jak se rovněž říká v Oxfordu – ukradená a Hobbes o ní hovořil tehdy, když popisoval takřka bazální realitu. Jenže v reálu, a vraťme se k biologii, je zřejmé, že jestli nás jako lidstvo něco charakterizuje, je to nerovnost. Já bych se rád stal hvězdou americké basketbalové NBA, avšak nemám dost talentu. Andrej Babiš by byl rád všeobecně milován… No, to raději nechme být. Lidé mají prostě různé povahy, charaktery, zkušenosti, různá nadání, různé druhy a stupně inteligence. Tento rozmanitý vějíř tvoří lidstvo.

Přesto máme v kolektivním vědomí už několik století usazenou idealizovanou fikci rovnosti, jež je pro naši demokratickou společnost zásadní a má eticko-praktický rozměr. Aby totiž byla uvěřitelná, a tedy přijatelná, musí být ustavena jako ideál v rovině etické (lidská důstojnost odvozená z rovnosti před Bohem; lidé stvořeni k obrazu Božímu) a právní (rovnost před zákonem).

Ruský prezident Vladimir Putin v kabině strategického bombardéru ТU-160 (Wikimedia / Presidential Press Service (Russia))

Asi si řeknete „Kde to žiješ?“ a vaše poznámka bude na místě. Ani v eticko-praktické rovině (řekněme i psychologicko-právní) se žádné demokratické společnosti nikdy ideálu rovnosti nepodařilo dosáhnout. Někteří z nás, ti bohatí, nadanější, hezčí a dobře propojení, nebo prostě jen ti, kteří měli štěstí, jsou si jak před Bohem, tak před zákonem rovnější, nebo si to aspoň oni a většina společnosti myslí, o čemž svědčí každé BMW zaparkované na chodníku, každý miliardář, jehož schopný a drahý právník vyseká z problémů.

Přesto má idealizovaná fikce rovnosti v demokracii výrazný motivační i aspirační charakter a je brána vážně. Doufáme totiž, že se najde dost aktivních občanů usilujících o to, aby řidič BMW dostal pokutu a miliardář šel sedět. Je to zápas s nejistým koncem, ale má ohromný význam, neboť oproti svévoli mocných staví vládu institucí.

Proto je naše demokracie liberální a instituční. O demokratické instituce je třeba pečovat a připomínat si, že při jejich absenci nám budou vládnout, či přesněji nás budou ovládat ti vlivní, mocní a majetní, jako je tomu například v Rusku, kde si takoví lidé z institucí udělali svoji služku. Je zřejmé, že liberální demokracii v jakési čisté, nezkorumpované formě musíme považovat za ideál, ke kterému se reálná společnost má a musí přibližovat, a tím se zdokonaluje a proměňuje.

Ač se to nezdá, naše dnešní česká společnost je mnohem lepší, spravedlivější a humánnější, neřkuli bohatší než tak často idealizovaná společnost první Československé republiky. Americká demokracie je dnes dokonalejší než v šedesátých letech minulého století, natož pak v letech třicátých.

Angela Merkelová. (commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 at)

Zrada intelektuálů

Téma ohrožení liberální demokracie asi nejviditelněji nastolila vláda amerického prezidenta Donalda Trumpa. Letos šestého ledna na prezidentův popud dav napadl Kongres s cílem zneplatnit naprosto regulérní a čisté volby, jež Trump prohrál.

Kulminoval tak čtyřletý proces Trumpova soustavného útoku na demokratické instituce, jenž se projevoval neuvěřitelným množstvím lží, které Trump prakticky každý den vypouštěl z úst, neschopností uznat porážku, přerušením staleté tradice hladkého předání moci, oslabováním kontrolních mechanismů na ministerstvech a ve vládních agenturách, svévolí, útoky na média, vědu a expertizu, šířením chorých teorií spiknutí a náznaky rasismu. Trump dokonal „násilné převzetí“ jedné ze dvou politických stran a přeměnil ji ve svůj fanklub s kultem osobnosti, který neváhá jít proti ústavě.

K tomu připočtěme smutný pohled na „zradu intelektuálů“. V Americe i jinde na Západě teď nastala fáze intelektualizace zmíněných trendů ze strany některých pravicových sofistů (jmenujme například Johna O’Sullivana, Roda Drehera, Michaela Antona či Yorama Hazonyho). Ve snaze teoretizovat reakční atavismy vyniká kdysi kvalitní think-tank Claremont Institute, jehož intelektuální sestup je bolestný. Na scénu se vrací starý dobrý nacionalismus půdy, rasy a krve, a dokonce se hledá americký cézar (Curtis Yarvin), který by liberálům zatnul tipec po vzoru Viktora Orbána.

Danuše Nerudová (Mendelova univerzita / se svolením autora)

Trumpova pravice je zdaleka největší hrozbou pro demokracii, ale i na levici se formuje neliberální proud, který ohrožuje svobodu slova, myšlení a bádání a je spojen s výstřelky politické korektnosti, s „woke“ aktivismem, politikou identity, kritickou rasovou teorií, intersekcionalitou a „hnutím za sociální spravedlnost“, které rovnost chápe v kvazi marxistické podobě rovnosti výsledků (všichni by měli mít stejně), nikoli rovnosti příležitostí (všichni by měli mít stejnou startovní čáru).

Tyto tendence nejsou tak nebezpečné jako aktivita Trumpovy republikánské strany a šíření ideologických dezinformací pravicovými médii jako televize Fox News, ale některé jejich podoby jsou vlivné na univerzitách, v médiích, kulturních institucích a ve velkých korporacích.

V politice se zhroutil thatcherovsko-reaganovský konsensus a přichází kulturně-generační obměna. Společnost je v pohybu.

Obsah tohoto článku je exkluzivní, zbývající část si můžete přečíst v aktuálním čísle Týdeníku FORUM (9. 12. 2021).

Tomáš Klvaňa je nezávislý konzultant a publicista, hostující profesor na New York University Prague.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]