Vojáci 7. mechanizované brigády Armády České republiky v Hranicích na Moravě. FOTO: ČTK/Peřina Luděk
FOTO: ČTK/Peřina Luděk
Od počátku roku platí to samé. Západ není schopen spolehlivě určit, co je skutečným strategickým cílem enormního posilování ruských vojsk u hranic s Ukrajinou. Telefonický rozhovor mezi Bidenem a Putinem rozhodně není koncem příběhu. Ještě dlouhou dobu budeme čelit systematické a bezskrupulózní donucovací taktice Kremlu. Je evidentní, že Rusku nejde pouze o Ukrajinu, ale o soupeření se Západem, reprezentovaným v tomto případě Severoatlantickou aliancí.
Aktuálně si Kreml zvyšuje vlastní váhu v jednání se Spojenými státy. Logicky zaznívá otázka, hrozí-li nám druhá „Jalta“. Snad ne. Spojené státy však budou nadále oprávněně požadovat, aby se Evropa mnohem více starala o svou obranyschopnost vlastními prostředky. Tento požadavek se promítá i do jednání o nové Strategické koncepci NATO. Jde ale také o samotnou Českou republiku. Váha každého aliančního člena, který sám přiloží ruku k dílu, se totiž počítá
O co jde Kremlu?
Brutální vojenská síla stavěná provokativně na odiv Ukrajině, ale i Pobaltí je součástí donucovací taktiky (coercive policy) Kremlu, jejíž cíle jdou nad rámec vyhrožování sousedovi. Na stole je opět klasické ruské téma svazování NATO. Nic nového pod sluncem. Za poslední dekádu a půl se o to Rusko pokusilo několikrát, a to i v době, kdy byl dočasným prezidentem Dmitrij Medveděv.
Vladimir Putin nyní od amerického prezidenta požaduje „spolehlivé a právně závazné“ záruky, že se NATO nebude rozšiřovat na východ a USA neposkytnou určité druhy zbraní Ukrajině. Velmi dobře musí vědět, že chce něco, co mu americký prezident dát nemůže. Záruky nerozšíření NATO není oprávněn dát za Alianci žádný její člen, byť by to byl ten nejsilnější. A i kdyby nějaké jiné záruky omezující konání Spojených států v oblasti bezpečnosti prezident Biden dát chtěl, téměř jistě mu to neschválí Kongres. Proto je velmi pravděpodobné, že se jedná o hru Kremlu, jejíž přesné parametry sice neznáme, ale jejíž hrací pole je jistě větší než území Ukrajiny.
Česko musí začít jednat ihned
Nevíme, jaké bude mít tato hra nakonec vyústění. Každému, kdo jen trochu sleduje diskuse v Americe, je ovšem jasné, že Evropa bude tlačena k ještě většímu podílu na zajištění vlastní bezpečnosti. Nedosáhne toho sněním o nějaké „strategické autonomii“, ale například zvýšením evropské úrovně ambicí v rámci NATO.
Dnes je realita taková, že většina bojových brigád NATO není amerických, ale evropských. Jenže evropské země je nejsou schopny nasadit daleko za svými hranicemi a udržet je tam v bojové pohotovosti. Evropa zaostává v oblasti bojové podpory, chybí potřebná logistika, zdravotnické zabezpečení apod.
Nadále budou důvěryhodní pouze ti spojenci, kteří kromě plnění svých finančních závazků prokážou vůli flexibilně reagovat vždy, když je to zapotřebí. Česko musí využít momentum spočívající v tom, že nová vládní koalice deklarovala v koaliční smlouvě odpovědný přístup k závazkům i vůli přispívat více k bezpečnosti východní hranice NATO: „Budeme usilovat o to, aby Aliance posilovala obranyschopnost svého východního křídla, kde adekvátně zvýšíme zapojení Armády ČR.“
V textu koaliční smlouvy SPOLU a PirSTAN je tedy jasně vyjádřena vůle jít nad rámec naší dosavadní vojenské účasti v předsunutých praporech NATO v Litvě, Lotyšsku a letecké misi v Pobaltí. Chci zde nastínit čtyři zcela konkrétní kroky k naplnění této ambice. Tři z nich vycházejí z toho, že na severu sousedíme s regionální vojenskou mocností – Polskem.
Speciální síly: směr Drawsko Pomorskie
V Polsku vzniká výcviková báze pro americké a polské speciální síly. Tato tréninková báze ve městě Drawsko Pomorskie je nanejvýš relevantní i pro českou armádu. Polsko i USA jsou otevřeny tomu, aby zde naše speciální jednotky trénovaly po jejich boku. To je příležitost, kterou bychom rozhodně měli využít. Speciální síly Armády ČR získávají bojové zkušenosti na různých místech světa a jedná se v zásadě o protiteroristické operace.
Na nově budované bázi nepříliš daleko od česko-polských hranic mohou ovšem trénovat – na rozdíl třeba od Mali – na tzv. scénáře vysoké intenzity. Jinými slovy: naše speciální síly zde mohou nacvičovat své zapojení do obrany naší země v případě jejího napadení.
Brigáda: jeden prapor rotačně v Elblągu
Posílení afilace 7. mechanizované brigády rotačním vysláním jednoho z jejích praporů do oblasti aliančního velitelství v polském Elblągu. To by brigádě umožnilo nastavení praktického vztahu s tamějším velitelstvím tím, že by s ním řešilo každodenní problémy týkající se výcviku a obecně fungování v prostoru.
Bezpochyby by takové pravidelné rozmisťování přispělo k vyšší připravenosti brigády, jejímu seznámení s pravděpodobným prostorem případného operačního nasazení a tím také ke zkrácení reakční doby. A samozřejmě jakákoliv síla vyrovnávající nerovnováhu sil na hranici NATO – Rusko může přispět jednak k ujištění našeho spojence, ale také ke zkomplikování úvah Ruska o možném vojenském dobrodružství. Jednalo by se tedy o konkrétní příspěvek k aliančnímu odstrašení a obraně.
Obranná dohoda: spouštěcí mechanismus pro naši obrněnou brigádu
Severoatlantická aliance nikdy na svém východním křídle nebude koncentrovat tak velké síly jako Rusko ve svém západním vojenském okruhu. Proto je třeba protivníka od případného útoku odstrašit. Může k tomu přispět i schopnost české armády bleskově rozmístit akceschopné posily do ohrožené oblasti v případě konfliktu.
Takový krok vyžaduje i v případě války politické rozhodnutí vlády. Tento proces musí být co nejrychlejší. Jednou z možností by bylo uvést do pohotovosti naši 7. mechanizovanou brigádu a vyslat ji do Polska a Pobaltí automaticky, na základě naplnění určitých indikátorů.
Předpokládalo by to uzavření dvoustranné obranné dohody, která by specifikovala události uvádějící naši obrněnou brigádu do pohotovosti. Tou může být například mobilizace v ruském západním vojenském okruhu.
V případě jakéhokoliv překročení hranic Pobaltí ruskými vojsky či „zelenými mužíky“ by pak měla vláda na základě dohody oprávnění brigádu do ohrožené oblasti okamžitě vyslat. Dohoda – ratifikovaná parlamentem – by tedy zajišťovala vládě dopředu potřebný mandát pro případ krize.
Zajištění vojenské mobility na našem území
Je vysoce pravděpodobné, že při vojenském střetu na východě bude muset přes Českou republiku projít značná část posil přicházející ze střední a západní části NATO. Velkým přínosem pro kolektivní obranu pro Českou republiku by bylo spolehlivé zajištění toho, aby vojenská podpora Západu mohla efektivně a účelně využívat Česko jako dopravní a záchytné území i v době krizí.
Kromě urychlení řady již plánovaných administrativních úprav a modernizace infrastruktury by Česká republika mohla vypracovat právní rámec, který by umožnil přednostně plošně využívat národní zdroje (finance, bezpečnostní aparát, místní a regionální úřady) na podporu spojeneckých přesunů ve směru západ – východ.
Nové předpisy by se staly součástí národního systému reakce na krize a aktivovaly by se automaticky za určitých předem definovaných situací (například velká mobilizace ruských sil v západní části země, vpád Ruska na území NATO nebo aktivace článku 5). Takový automatismus by v případě krize zabránil zatěžování našich rozhodovacích procesů ze strany Ruska, které rozumí naší slabosti z hlediska rozhodování a v případě krize se tuto slabost bude jistě snažit maximálně využít, například prostřednictvím dezinformací a nátlakových skupin.
Všechny úřady by byly automaticky vybaveny nezbytnými nástroji, které by usnadnily přesuny spojenců a vypořádaly se s jakýmkoli narušením, které by Rusko prostřednictvím své sítě vlivu mohlo vyvinout (demonstrace, blokády atd.). Systém by byl pravidelně a veřejně testován, aby přispěl k celkovému odstrašujícímu efektu NATO vůči Rusku.
Závěr: úkol pro novou vládu
Zvýšení akceschopnosti a zkrácení reakční doby armád jednotlivých členských zemí NATO bude mít odstrašující efekt na Rusko, a to i za horizont aktuální krize na rusko-ukrajinské hranici. Všichni si přejeme, aby nevyústila v ozbrojený střet. Naplánujeme-li ale nyní naše kroky i na zvládnutí nejčernějšího scénáře, bude to mít trvalý pozitivní dopad na postavení našeho státu.
Až budou příště dělat Spojené státy přehled, kteří spojenci naplňují jejich očekávání ohledně samostatnosti Evropy ve své obraně, bude Česko mezi nimi. To může výrazně posílit i politicko-strategické postavení České republiky. Uvedené návrhy – přičemž se jistě najdou i jiné – by bylo záhodno prodiskutovat mezi ministerstvy obrany, zahraničí a armádou. Vláda pak musí rozhodnout i na základě finanční úvahy. Jednat je však třeba hned.
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra a poradcem předsedy Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR.
Poznámka: Text vznikl s přispěním Karla Ulíka z Ministerstva obrany, který působí jako zástupce vedoucího obranných poradců Stálé delegace ČR při NATO.
