V únoru 1940 vzniklo první židovské ghetto na nacisty okupovaném území – v polské Lodži. V tomto ghettu zůstal ve dvanácti letech zcela sám František Lederer, který zemřel na konci loňského roku ve věku 88 let. Jeho život zmapovaly Příběhy 20. století vysílané v Českém rozhlase Plus a jeho vzpomínky si nyní můžete přečíst.

Ghetto v polské Lodži (přejmenované na Litzmannstadt) zřídili nacisté 8. února 1940. Tísnilo se v něm 160 tisíc lodžských Židů, které nacisté využívali na práci ve více než stovce továren.

V letech 1941-1942 deportovali Němci do ghetta 38 tisíc Židů z jiných míst. Bylo mezi nimi i pět tisíc lidí z Čech, kteří přijeli mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 – přežilo jich jen 277. K přeživším patřil i František Lederer, který v lodžském ghettu viděl své rodiče naposledy. Osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 se dožil jako sirotek. 

Firma Lederer a Glaser

František Lederer se narodil 11. července 1930 v židovské rodině v Teplicích. Měl o čtyři roky staršího bratra Jindřicha (Heinze). Otec Richard pocházel z Kasejovic a provozoval textilní továrnu „Lederer a Glaser“, kterou spoluvlastnil. Matka Eliška (Elly), rozená Getreuerová, pocházela z Trnovan u Teplic a zůstávala v domácnosti, kde jí pomáhaly vychovatelka a kuchařka.

Ledererovi žili ve vlastní vile v dnešní Čapkově ulici, dříve Gottfried-Keller-Straße. Doma mluvili česky a německy. V letech 1936-1938 stačil František absolvovat dva ročníky obecné školy na Metelkově náměstí. „Ještě v roce 1937 jsme byli na dovolené v Belgii a otec se chtěl mermomocí vrátit, i když tušil, že pro nás, pro Židy, to v Čechách nebude dobré. Ale měl tady tu továrnu s tím Glaserem a visel na tom. Tak jsme se vrátili.“

Těsně před německým záborem československého pohraničí se Ledererovi přestěhovali do Prahy. Nezůstali zcela bez prostředků, otci se předtím podařilo dostat část strojů z teplické textilky do Pardubic. 

Bydleli na Karlínském (tehdy Jungmannově) náměstí, kde také František a Jindřich chodili do školy: „Byl jsem ve třídě se synem Rudolfa Pachla, který byl mimo jiné výrobcem známých kyselých nebalených bonbonů RUPA. Znáte ty bonbony?“

Když kluci Ledererovi nebyli ve škole, hráli ping-pong nebo fotbal: „Dokonce Josef Bican, fotbalista internacionál, nás učil hrát fotbal na Invalidovně, na hřišti Čechie Karlín. Učil nás žonglovat s balonem a jinou fotbalovou techniku. Pak vyšla i nějaká kniha, kde jsme byli vyfocení. Ale kde ta kniha dneska je…?“

Po německé okupaci v březnu 1939 se situace Ledererových dramaticky zhoršila – nic neměli a nic nesměli. Dne 20. října 1941 byli všichni čtyři deportováni transportem B do ghetta v polské Lodži (Ghetto Litzmannstadt): „Prvními pěti transporty do Lodže jeli milionáři, obchodníci a továrníci. Další už jeli do Terezína.“ 

Předtím strávili tři dny na zemi dřevěného baráku na shromaždišti u Veletržního paláce. Každý z nich měl padesátikilové zavazadlo, jeli osobním vlakem z nádraží Praha-Bubny a nevěděli kam.

„Cejna, cejne, sacharin orginejle!“

První měsíc v lodžském ghettu strávili společně s ostatními transportovanými v domech v Łagiewnické ulici. Spali společně na zemi na seně pod dekou. Později dostali malý byt ve Wolborské ulici. V ghettu byl hlad, ale dala se sehnat řepa nebo tuřín, jindy lebeda: 

„Ta byla jako špenát, a se šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si ho už přivezla s sebou z domova, nebo jestli ho sehnala v ghettu v Lodži. Zkrátka jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami, které se také musely koupit, a sacharinem, přidala se trocha mouky a voda a z toho jsme dělali takovou bábovku. Ráno jsme to jedli ke kávě z melty. Sacharin prodávali na ulici polští Židé. Křičeli: ‚Sacharin, cejna, cejne, sacharin orginejle!‘, tak si to aspoň pamatuju.“

V bytě ve Wolborské žili Ledererovi od listopadu 1941 do června 1942. „Pak přijela nákladní auta. ‚Schnell, schnell, vy psi! Runter, runter!‘ Všechno dolů, ven z těch bytů. Museli jsme nastoupit do aut a odvezli nás do věznice na kraji ghetta.“

Tam viděli bratři František a Jindřich rodiče naposledy. Spolu s několika dalšími byli odvedeni do kanceláře: „Museli jsme tam něco podepsat, že budeme pracovat… Já jsem pak dělal v elektrotechnické výrobě Rauschengrund a bratr ve šroubárně, která se jmenovala Puckka.“ 

Bratři se mohli vrátit do bytu. Jejich rodiče – Richard a Elly – byli s dalšími lidmi odvezeni neznámo kam, Němci je patrně zavraždili v plynovacích autech v Chelmnu.

Bratři Ledererovi se ještě asi tři měsíce snažili přežít bez rodičů. Začínal podzim. Když se dozvěděli o existenci sirotčince Burza, rozhodli se, že se do něj přihlásí. „Sirotčinec vedla polská Židovka, která ‚pachtila‘ s Němci. Jmenovala se Stahuwna. Nutila nás, abychom se chodili dívat, jak dole pod kopcem věšeli lidi odsouzené k smrti za nějaké malé prohřešky.“ 

Už asi po čtrnácti dnech se Jindřich Lederer popral v sirotčinci s jiným židovským chlapcem, který mu nadával do blbých přivandrovalců. Jindřich měl tuberkulózu a ve rvačce si poranil hrudník. Po třech měsících zemřel v lodžské nemocnici. Ani ne třináctiletý František zůstal sám.

Další cesta do neznáma

V nemocnici si Jindřich Lederer psal a ilustroval podrobný deník. Když umřel, vyžádal si deník židovský starší ghetta Mordechaj Chaim Rumkowski. Neví se, proč. Františkovi pak omrzly nohy, i on ležel nemocný – a říkal, že mu nějaký muž, jehož si pamatoval jako Rumkowskiho bratra, nosil každý den jídlo, dokonce „deset deka salámu“. A opět nevíme proč, ani František nevěděl. V nemocnici a v sirotčinci zůstal do srpna 1944, kdy bylo ghetto vyklízeno. Poté ho stejně jako ostatní deportovali do Osvětimi-Birkenau.

„Jeli jsme nákladním vlakem, asi 60 lidí se dvěma kýbly ve vagonu. A byla to zase cesta do neznáma, nikdo nám neřekl, kam jedeme. A brzy ráno, byla ještě tma, najednou: ‚Schnell, schnell, všechno vystoupit, aussteigen, vy psi, Hunde, Hunde…!‘ No tak jsme vyskakovali. To byly takové vysoké nákladní vozy. Pak tam seřazovali ženy a jejich děti. Měly je vedle sebe nebo v náručí, podle toho, jak byly staré. Potom vojáci od brány přišli k těm ženám a odebírali jim ty děti. Ženy začaly řvát a omdlévat, poněvadž myslely, že půjdou spolu.“

Čtrnáctiletý František prošel i přes svůj nízký věk dvěma selekcemi. Poprvé hned na příjezdové rampě, podruhé po vysprchování. Při druhé selekci mu zachránil život esesák, rodák ze Sudet.

„Po umytí nás ostříhali. Přišli jsme před komisi a německý důstojník, lékař, nás rozděloval. Nalevo jich bylo asi dvacet, napravo asi osmdesát, sto. Já už byl vybraný napravo, do skupiny slabých, ti šli do plynu. My jsme ale nevěděli, kam půjdou… Najednou mě ten důstojník volá zpátky a povídá: ‚Odkud jsi, woher bist du?‘ A já mu povídám: ‚Aus Teplitz-Schönnau.‘ Tak se jmenovalo dřív, Teplice-Šanov. A on povídá: ‚Das sind wir doch Landsleute! Jsme krajani. Já jsem ze Žatce.‘ – ‚Das ist aber ein Zufall,‘ povídám německy. ‚To je ale náhoda.‘ A on: ‚Du gehst nicht mehr dorthin, ty už nejdeš tam, ty jdeš tadyhle sem!‘ Poslal mě na druhou stranu a to mě zachránilo.“

Bambusové hole

Františkovi vytetovali na ruku číslo B-7636. Když po selekci ve skupině vybraných vězňů vyšel na dvůr, dopadly na ně kameny. Házeli je opilí esesáci, kteří se zrovna odkudsi vypotáceli. Pak se dostal do baráku-bloku.

„Každý blok vedl polský ‚blockältester‘ s bambusovou holí. Říkali jsme jim ‚zkurvysyni‘. Němci sami takové věci nedělali, na to měli ty Poláky. Čtyři lidé leželi v kóji pod jednou dekou. Když někdo v noci zakašlal nebo promluvil se sousedem po desáté hodině, musel vystoupit a dostal tou holí.“

Za týden se konala v bloku selekce, mladíci byli vybírání na práci do říše. Výhodu měli ti, kdo uměli německy. František Lederer uměl, vybrali ho a přesunuli do Osvětimi 1, do kmenového tábora. Byli s ním další dva kluci z Čech, Mario Petrovský a Pavel (Paul Julius) Seidemann. 

Po příchodu jim pomohl český lékař Jindřich Hermann z Jindřichova Hradce. Dostal chlapce na nemocniční blok, kde byli kryti před selekcemi. Do Německa nikdy neodjeli.

Vypadali jako z jiné planety

Osvobození na konci ledna 1945 si František Lederer zapamatoval jako obraz: táborem pomalu procházeli sovětští vojáci v bílých zimních pláštích, vypadali prý „jako bytosti z jiné planety“. 

V lágru zůstalo jen zlomek vězňů, většinu Němci vyhnali na pochod, když se blížila Rudá armáda. Asi týden po osvobození získal František civilní šaty a vydal se domů, na cestu, která trvala několik měsíců.

Únor 1945 prožil v Katovicích, pak pokračoval po trase Krakow, Rzeszów, Przemyśl, Lwów, Stryj, Mukačevo, Užhorod a Trebišov, kde na tamním repatriačním úřadě strávil celý březen. Z Trebišova se vydal do Maďarska, které projel po trase Miskolc, Hatvan, Gödölö a Budapešť, kde se zdržel celý duben a část května. Potom se dostal do Bratislavy a 24. května 1945 do Prahy.

Doufal, že někdo z rodiny zůstal naživu. Bydlel u otcova známého Vojtěcha Rajdla, který se stal jeho poručníkem a zařídil mu pobyt v sanatoriích. Potom žil chvíli v Praze u tety Elišky Poláčkové. Z celého příbuzenstva přežila jen ona se synem Hanušem a bratrancem Walterem Reichem a několik příbuzných, kteří se před válkou dostali do Anglie. 

Od tety se František přestěhoval zpátky do rodných Teplic, kam posléze přesídlil i jeho poručník Vojtěch Rajdl. Vystudoval textilní školu a dostal zpět část rodinných majetků, vilu a podíl v továrně. Po únoru 1948 mu komunisté zase všechno vzali. 

Poté dělal pletaře ve vlastní textilce a podstatnou část života byl nahlížen jako „politicky nespolehlivý“ – syn továrníka s nevyhovujícím rasovým i třídním původem. Z tohoto důvodu v roce 1950 narukoval k Pomocnému technickému praporu. 

Čtyřicet let pak pracoval v podniku Bonex, nejdéle jako mistr. Oženil se a rozvedl. „Později, protože jsem žil dlouho sám, jsem si řekl: ‚Samota tíží, musíš mít něco živého k sobě.‘ A tak jsem začal s andulkami. Měl jsem asi tři klece. Pak jsem si pořídil i morče a křečky.“ 

František Lederer zemřel 10. prosince 2018.

Paměť národa

Příběh Františka Lederera zaznamenali dokumentaristé z neziskové organizace Post Bellum. Jeho vyprávění je uloženo a zpřístupněno ve sbírce Paměť národa. Tato jedinečný archiv dostupný na internetu vzniká především díky soukromým dárcům a podporovatelům z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Připojit se můžete i Vy. Děkujeme.