Bojovníci Pražského povstání. Ilustrační foto FOTO: VHÚ, se souhlasem
FOTO: VHÚ, se souhlasem
HISTORIE / Výročí konce 2. světové války v Evropě je prostorem pro připomenutí konkrétních osudů lidí, kteří bojovali za osvobození okupované vlasti. Někteří byli po únoru 1948 záměrně upozaďováni, protože se jejich vztah ke svobodě a demokracii nehodil oficiální komunistické ideologii, symbolizovali totiž především svobodu a pevný morální postoj. Mezi těmi, kteří se konce války nedočkali jen o pár dní, či dokonce hodin, patří i švagři Antonín Hron a Antonín Stallich.
Životní osudy obou mužů se protnuly nejpozději v dubnu 1921, kdy si Hronova sestra Anna vzala za manžela právě Antonína Stallicha.
Antonín Hron se narodil v roce 1891 v Prachaticích, dětství prožil ve Staňkově a v Blovicích, gymnaziální studia započal na pražském gymnáziu v Ječné ulici. Z něj však odešel na kadetní školu, následně se účastnil bojů v první světové válce, v nichž byl v rakousko-uherské uniformě několikrát raněn.
Po konci válečného konfliktu, již v československé uniformě, se okamžitě zapojil do hájení hranic na Těšínsku a na Slovensku. Poté sloužil v různých posádkách po celém území Československa a od roku 1929 vyučoval tři roky na Vysoké škole válečné v Praze.
V roce 1937 přišel jeho kariérní vrchol – od 1. října byl jmenován československým vojenským atašé v Německu s akreditací i pro Dánsko a Nizozemsko. V jámě lvové, tváří v tváří hrozícímu konfliktu v rámci svých možností prováděl zpravodajskou činnost a do Prahy posílal klíčové informace. Ve své funkci byl nesmírně exponovanou osobou a jeho každodenní činnost byla pod drobnohledem nacistických úřadů.
Zpravodajskou činnost prováděl i během mimořádných vojenských opatření v květnu 1938, v době zářijové mobilizace, a nakonec i v březnu 1939. Své hlášení ze 14. března 1939, ve kterém zpravodajcům v čele s Františkem Moravcem definitivně potvrdil okupaci, zakončil slovy: „Bůh nám pomoz a vám taky.“
Těžký život v nacistických kriminálech
Hronova berlínská mise skončila k 30. červnu 1939, v Praze nastoupil na místo úředníka předsednictva ministerské rady. Jednalo se účelové umístění, stal se totiž spojkou předsedy vlády Aloise Eliáše do vedení Obrany národa. Hron sám byl jejím příslušníkem, ale vzhledem ke své berlínské exponovanosti musel být nesmírně opatrný.
Spolu s manželkou Boženou bydleli v Dejvicích, v Srbské ulici čp. 1. Tady ho v brzkých ranních hodinách 14. prosince 1939 zatklo gestapo. Ve svých výpovědích mluvil především o činnosti Čeňka Kudláčka, šéfa štábu Obrany národa, kterému se podařilo z protektorátu uprchnout. Tudíž už nebylo možné ho ohrozit.
V pankrácké věznici pobýval Hron dlouhé roky, gestapu se příliš nedařilo proti němu ani jeho kolegům plk. Josefu Ptákovi a pplk. Václavu Kropáčkovi najít jakékoliv důkazy. Nakonec až v létě 1943 byli přes Budyšín transportováni do Drážďan, kde proběhl 27. října 1943 proces před Lidovým soudním dvorem. Zatímco Václav Kropáček dostal za velezradu trest smrti, Josef Pták a Antonín Hron dostali každý „jenom“ pět let.
Trest, do kterého se započítávala vazba, si odpykávali v káznici v bavorském Ebrachu. Po vypršení trestu však nebyli propuštěni, ale dle speciálního nařízení dáni k dispozici norimberské kriminální policii. V dubnu 1945 tak doputovali zbídačení a s naprosto zničeným zdravím do koncentračního tábora ve Flossenbürgu. Tady 12. dubna 1945 oba na válečné útrapy zemřeli. Jejich těla byla ještě téhož dne zpopelněna v táborovém krematoriu a popel rozsypán na tzv. pyramidu mrtvých.
V roce 1947 byl Antonín Hron povýšen do hodnosti brigádního generála in memoriam. Vdova Božena Hronová zůstala sama, jejich manželství bylo bezdětné. Nebyla to však jediná tragédie v rodině.
Smrt v Pražském povstání
Při Pražském povstání totiž tragicky zemřel i Hronův švagr, řídící učitel Antonín Stallich.
Jeho životní příběh se začal psát 9. února 1887 na Vinohradech. Narodil se do rodiny nadstrážníka Gustava Stallicha a jeho ženy Cecilie. 27. dubna 1921 se oženil s Annou Hronovou. Oba spojovala pedagogická kariéra, s největší pravděpodobností se poznali právě ve škole, a to v Hostivaři. Společně žili v Nuslích, kde také oba pracovali jako učitelé. V roce 1934 šel Antonín Stallich Antonínu Hronovi za svědka na svatbě.
Posléze se Stallichovi již s dcerou Bohumilou přestěhovali do Krče, do domku v ulici Pod rovinou čp. 14. Žili podle všeho standardním životem střední třídy, oba se výrazně angažovali v pokusném školství, Antonín psal i knihy a byl průkopníkem ve výuce cizích jazyků.
Na úplném konci války, v průběhu Pražského povstání, se tragicky završil život Antonína Stallicha. V ranních hodinách 7. května totiž do domu vtrhli němečtí vojáci, s největší pravděpodobností příslušníci Kampfgruppe Wallenstein, kteří vraždili v tehdejší Úsobské ulici, nynější ulici Obětí 6. května. Všechny přítomné obyvatele domu zavedli do jedné místnosti, kde je část vojáků hlídala, zatímco další v domě rabovali. Nakonec ženy a děti nahnali do zahrady sousední vily.
Antonína Stallicha vyvedli esesmani ven a podle pozdějších svědeckých výpovědí jej jeden z nich vyzval, aby se schoval, nebo že jej zastřelí. Když Antonín Stallich uposlechl a ukryl se v suterénu domu, začali po něm esesmani stejně střílet, a navíc po něm hodili i granát, který jej zasáhl a na místě usmrtil. Jeho tělo bylo následně zpopelněno ve strašnickém krematoriu.
Od roku 1952 je na plotě u domu umístěna pamětní deska s jeho jménem a v Krči po něm byla pojmenována jedna z ulic nedaleko hřbitova na Zelené lišce.
Anna Stallichová se posléze odstěhovala s dcerou do oblasti Máchova jezera a zemřela v nemocnici v Novém Boru 3. března 1978.
Autor je historik, zastupitel města Klatovy a spolupracovník redakce. Rád by získal další informace o osudu Boženy Hronové i rodiny Stallichových. Je možné jej kontaktovat na adrese kopeck.l@seznam.cz
