HISTORIE / „Vy, kteří mě odsuzujete k smrti, máte větší strach než já, jenž smrt podstupuji,“ pronese Giordano Bruno před papežskou komisí v Římě. Devět kardinálů právě podepsalo jeho rozsudek smrti. V plamenech mají skončit nejen jeho „bludné spisy“, ale i on sám, „kacíř nekajícný a zatvrzelý“.

Dnes by zřejmě stál po boku největších vědců a přednášel na nejprestižnějších univerzitách. Bohužel však v jeho době pokrokové vize nebyly žádoucí. A ten, kdo věděl více, než bylo dovoleno, za to musel zaplatit. V případě Giordana Bruna dokonce cenou nejvyšší. 

Hltal knihy velikánů

Už od malička vynikal zvídavostí, bystrou myslí a touhou po poznání. Narodil se jako Filippo Bruno v lednu roku 1548 v italské vesnici Nola u Neapole. Učení mu šlo lehce, neapolskou univerzitu vystudoval za poloviční dobu – pouhé dva roky. Když zemřel jeho otec, matka ho nezvládala při studiu dále finančně podporovat. Kroky sedmnáctiletého chlapce tak vedly do dominikánského kláštera u Neapole, později se stal členem jeho řádu a převzal řádové jméno Giordano. O sedm let později byl vysvěcen na kněze, zamířil studovat teologii. Měl před sebou zářivou církevní kariéru, kterou ovšem už brzy zakalila jeho svobodná, hloubavá mysl a hlad po opravdovém poznání, nesvázaném církevními tezemi. 

Dále čtěte

Tak snad to nebudeme muset prožít znovu. Objednávejte knihu Pavla Šafra Báječná léta s Babišem

Pro všechny čtenáře, kteří byli nadšeni z knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží, to byla dobrá zpráva. A…

V obrovské klášterní knihovně četl v dílech Pythagora, Platona, Aristotela a Tomáše Akvinského, nadchly ho myšlenky polského astronoma Mikuláše Koperníka. A čím více studoval, čím více věděl, tím více rozporů v křesťanské dogmatice nacházel.

Potíže na sebe nenechaly dlouho čekat. Ze své klášterní cely odnesl pryč všechny obrazy svatých, ponechal si jen krucifix. Novicům doporučoval ke čtení kontroverzní texty. Navíc bedlivým pohledům mnichů neušlo, kolik času tráví Bruno v knihách, a začalo jim to být podezřelé. A když se na klášterní toaletě našly kacířské spisy holandského myslitele Erasma Rotterdamského spolu s jeho poznámkami, číše trpělivosti přetekla. Řádový prokurátor proti němu ihned zahájil řízení pro podezření z kacířství. Obžalovací spis proti Giordanu Brunovi čítal celých 130 prohřešků.

Stal se štvancem

Zdi kláštera proto Giordano Bruno roku 1576 opustil a vydal se na patnáct let trvající cestu napříč Evropou. Nejprve zamířil do Říma, ale když i sem za ním doputoval obžalovací spis z Neapole, z města odešel. Stal se z něj štvanec na útěku, hledající útočiště ve velkých evropských městech. Putoval do Savony, Turína, Benátek, Milána, na jaře roku 1579 přišel do Ženevy. Nikde nenašel domov, nikde nezůstal příliš dlouho, nikde se mu pro jeho „kacířské názory“ nedostalo pochopení. Své myšlenky ale přizpůsobovat převažujícímu mínění své doby tvrdošíjně odmítal.

Ze Ženevy se vydal do Lyonu a poté do Toulouse, kde přednášel na místní univerzitě. Studentům nikdy nevnucoval žádný názor, vyslovil jen myšlenku a pak pokládal otázky, vedl argumentaci, nutil své posluchače, aby o dané problematice polemizovali a přemýšleli nad ní. Jeho přístup byl však trnem v oku představitelům teologické fakulty, takže Bruno musel odejít i odtud.

Úspěch na něj čekal teprve v Paříži, kam dorazil roku 1581. Svými schopnostmi a znalostmi uchvátil samotného francouzského krále Jindřicha III. natolik, že ho jmenoval mimořádným profesorem a dal mu práva „přednášet bez povinnosti navštěvovat bohoslužby“. Studenti přicházeli v celých houfech, aby naslouchali Brunovým slovům. „Dav, který se nevešel do posluchárny, obsadil přilehlé chodby a zadržoval dech, aby mu neušlo ani jedno slovo přednášejícího filozofa,“ líčí francouzská autorka Francesca-Yvonne Caroutchová. 

Nikde dlouho nevydržel

S doporučujícím dopisem od krále zamířil o dva roky později do Oxfordu a následně do Londýna, kde byl krátce po svém příjezdu pozván na audienci u královny Alžběty I. Anglickou panovnici svou geniální a zároveň ničím nesvázanou myslí zcela okouzlil.

Francouzský velvyslanec Michel de Castenau nabídl Brunovi přístřeší ve své rezidenci, takže vděčný filozof měl konečně trochu kýženého klidu ke psaní. Právě zde se mu pod rukama zrodila ta nejznámější díla – Večeře na Popeleční středu, O příčině, principu a jednotě, Vyhnání vítězné bestie, Tajemství koně Pegasa s dodatkem o Kyllenském oslu, O heroickém nadšení.

Dále čtěte

Smrt ho našla u kořalky. Geniální Petr Brandl utíkal před dluhy i nahněvanou manželkou

HISTORIE / „Všechno tady uvnitř mě je napadrť!“ pronese muž sedící v jedné z kutnohorských hospod s pohledem upřeným na sklenici…

Z Anglie putoval v roce 1585 zpátky do Paříže, kde však veřejné disputace o jeho myšlenkách a názorech vyvolaly takovou bouři protestů ze strany profesorů teologie a filozofie a tak hlasitou vřavu studentů, že i odsud musel rychle odejít. Neúnavný vykladač pravdy střídal poté jednu německou univerzitu za druhou, zavítal například do Mohuče, Wiesbadenu, Marburgu a Wittenbergu, půl roku pobýval i v rudolfinské Praze na císařském dvoře, pak se vrátil do Německa.

Neustálým cestováním a utíkáním před pravověrnými byl vyčerpaný, chybělo mu stálé útočiště, toužil po tom vrátit se domů. S nadějí proto kývl na nabídku benátského hraběte Giovanniho Moceniga, aby se stal filozofem v jeho domě. Benátky si v té době zakládaly na své nezávislosti a Bruno doufal, že pod ochrannými křídly bohatého měšťana bude v bezpečí. V srpnu roku 1591 tak překročil hranice Itálie, hranice domoviny. Zažádal si o místo profesora matematiky na univerzitě v Padově, přednost ale dostal mladší kolega Galileo Galilei. 

Nečekaná zrada

Giovanni Mocenigo rád Brunovi naslouchal, rád s ním rozmlouval. Všechno si pečlivě zapisoval. A pak ho v květnu roku 1592 udal. Uvedl, že Bruno „stojí mimo náboženství, odsuzuje služby Boží, nevěří na transsubstanciaci, pochybuje o Trojici, vysmívá se Kristovým zázrakům, odmítá Mariino panenství, soudí, že vesmír je věčný a že počet hvězd je nekonečný“. Benátská inkvizice Bruna okamžitě uvěznila a po několika měsících předala Římu.

Proč jej Mocenigo zradil, není dodnes jasné. Někteří historikové se domnívají, že sám mohl být znepokojený Brunovými názory, jiní zase, že byl od počátku agentem inkvizice. Snad mohl mezi oběma muži propuknout nějaký spor, snad se Mocenigo domníval, že mu Bruno odmítá prozradit vše, co ví.

Ať už ale za udáním stálo cokoliv, Bruna nakonec vyslýchali a mučili dlouhých osm let. Své názory přesto nikdy neodvolal. Znovu a znovu prohlašoval, že vesmír je nekonečný a existuje v něm nekonečně mnoho sluncí, tedy hvězd, kolem nichž obíhají planety, proto také předpokládal, že ve vesmíru jsou i další obydlené světy. Jak píše ve spisu Večeře na Popeleční středu: „Svět je nekonečný, a že proto v něm nemůže být vůbec žádného tělesa, o němž by naprosto neplatilo, že je v jeho středu, na jeho obvodu nebo kdekoliv mezi středem a obvodem ve vztahu k jiným tělesům a bodům, jež si subjektivně stanovíme.“ A o kousek dál uvádí: „I ostatní nebeská tělesa naší Zemi podobná se nijak od ní podstatně neliší, ledaže jsou větší nebo menší, tak jako se u jiných živých tvorů jednotlivci liší velikostí.“ 

Podkopával dogmata

Církev v čele s papežem Klementem VIII. tím přiváděl k zuřivosti. „Existuje-li více slunečních soustav, více Zemí, více planet sourodých s naší planetou a obydlených rozumnými bytostmi, jak je to potom s prvotním hříchem, s Kristovým vykupitelstvím? Takto jsme na stopě tomu, proč katolická církev reagovala na Brunovo zdánlivě vědecky odtažité vystoupení s takovým rozčilením a nakonec i s takovou surovou rozhodností. Viděla zde totiž v samém základě podkopána dogmata, z nichž odvozovala svou duchovní moc nad světem,“ vysvětluje filozof Ivo Tretera.

Dále čtěte

Řádí tu ďábel. Hon na čarodějnice v Salemu způsobily děti

HISTORIE / Dívky se svíjejí na podlaze, vyluzují srdceryvné skřeky, nepříčetně házejí věcmi okolo sebe a zalézají pod nábytek. Vyděšený…

Celé roky proti němu sbíral důkazy jeden z nejschopnějších protireformátorů kardinál Roberto Bellarmino. V lednu roku 1599 byl konečně zahájen soudní proces, v němž Giordano Bruno čelil celkem 34 bodům obžaloby. Bruno ale popíral, že by jeho názory byly kacířské, a odmítal je odvolat. 

Zatvrzelý kacíř

O rok později ho papežská komise prohlásila za kacíře, nekajícného a zatvrzelého, zbavila ho nižšího i vyššího svěcení, vyhnala z církve a vynesla nad ním ortel smrti. Všechny jeho spisy zapověděla a zanesla je do indexu zakázaných knih. Existující exempláře pak skončily v ohni. Stejně jako ten, kdo je napsal.

Biskupové mu oblékli roucho a do rukou vložili nádobu s přijímáním, aby mu vzápětí během obřadu zbavení církevních hodností všechny bohoslužebné předměty vzali, roucho strhli, vyřkli nad ním formule klatby, břitvou sedřeli kůži z prstů a oholili hlavu. Zemřít měl v plamenech, aby nebyla prolita ani kapka krve. 

Už neměl říct ani jedinou ze svých myšlenek, které otřásly celým tehdejším věděním a posouvaly hranice neznámého, a proto mu před popravou znehybnili jazyk svorkou. Na římském náměstí Campo de‘ Fiori (náměstí Květin) ho před zraky přihlížejících měšťanů vysvlékli donaha. Teprve poté ho nechali hlavou dolů připoutat ke kůlu a rozdělali oheň. „Dnes byl tedy přiveden k hranici, či lépe řečeno ke kůlu. Když mu byl, už umírajícímu, ukázán krucifix, odvrátil tvář s opovržlivým výrazem,“ líčí jeho poslední chvíle německý učenec Caspar Schoppe. 

Prokletá tvrdohlavost

Jeden z nejznámějších myslitelů všech dob položil život na oltář vědy 17. února roku 1600. Jeho brilantní mysl předběhla vědu o několik staletí, v době, v níž žil, se mu však stala osudnou. Mniši řádu Compagnia di San Giovanni Decollato, kteří při popravě pomáhali, pak pronesli: „Ten člověk setrval až do konce ve své prokleté tvrdohlavosti.“ Popel muže, jenž se stal symbolem útlaku svobodného bádání ze strany církve, pohltila řeka Tibera a odnesla pryč.