Katolická konference Dílo koncilové obnovy na Velehradě (1968) FOTO: ČTK/Nesvadba František
FOTO: ČTK/Nesvadba František
K aktuálně velmi diskutovaným tématům české minulosti patří tzv. normalizace, což do velké míry souvisí s tím, že se jedná o dobu, kterou část veřejnosti aktivně prožila a současně se některé její aspekty stále promítají i do našich současných životů. Při charakteristikách normalizace jako určité společenské smlouvy se však příliš často nepřipomíná, že husákovský režim byl naprosto neústupný v otázkách církevní politiky a veškeré aktivnější duchovní působení se snažil zadusit. Křesťanské církve tehdy patřily k těm skupinám, které bylo třeba znovu disciplinovat pod ideologický dohled.
Reformní podněty jara 1968 se v církevním prostředí odrazily s určitým fázovým posunem, zejména pokud je srovnáme s děním v uměleckém a intelektuálním prostředí. Zatímco v jiných oblastech společenského života se rychle rozvíjely nápravné tendence, církevní oblast zůstávala fakticky neměnná, ačkoli na postech zodpovědných funkcionářů byli i reformní politici jako Čestmír Císař či Jiří Hájek (to byl později také důvod, proč kardinál František Tomášek nejprve odmítl podpořit Chartu 77). Zrychlení snah o církevní emancipaci v rámci komunistického systému nastalo až na konci března 1968. V československém případě se navíc v církevně-politickém dění poměrně šťastně protnuly obnovné podněty, které do katolického prostředí přinášel II. vatikánský koncil (ukončený v roce 1965), éra zásadních liturgických inovací a obecný reformní étos, provázející dobu tzv. pražského jara. Závan svobodnější atmosféry přispěl k obnovenému probuzení zájmu o duchovní záležitosti, děti se znovu začaly přihlašovat do výuky náboženství, stoupala návštěvnost kostelů, podnikaly se poutní zájezdy.
Ve stínu normalizace a husákovského konzumerismu
Počátkem sedmdesátých let skončilo dočasné uvolňování poměrů, jež přineslo oslabení striktního dozoru nad církevními aktivitami. Dokument předsednictva ÚV KSČ z května 1970 stvrdil konec pokusu o nalezení nového modelu vztahu mezi církví a státem a jednoznačně odsoudil všechny předchozí snahy o rovnoprávnou diskusi, stejně jako jeho protagonisty z řad činitelů KSČ. Tím měly být také definitivně ukončeny všechny experimenty v křesťansko-marxistické veřejné i odborné diskusi, které se v Československu aktivně rozvíjely především od druhé poloviny šedesátých let. Opětovné utahování šroubů do církví přicházelo s určitým zpožděním ve srovnání s jinými sférami. Normalizační politická garnitura se totiž po svém příchodu k moci soustředila v první fázi na likvidaci svých názorových oponentů mezi členy komunistické strany, kteří se hlásili k podpoře Dubčekova politického kursu. K tomu posloužily masivní vnitrostranické čistky a následně i přijetí hlavního ideologického dokumentu tzv. normalizace – Poučení z krizového vývoje z prosince 1970 (kde se například téměř nemluví o náboženské problematice).
Po upevnění kontroly nad komunistickou stranou přišly na řadu další oblasti společenského života. Husák přitvrzoval i z toho důvodu, že jeho vlastní pozice byla v prvních měsících vratká a o moc s ním chtěla zápasit i ultralevá frakce uvnitř KSČ. Ve vztahu k církvi byl však Husák dlouhodobě zastáncem tvrdého přístupu, což ukázal již jako vůdčí činitel na Slovensku po roce 1948. Ani věznění, kde byl společně s katolickými duchovními, ho v jeho postojích nezviklalo. Pouze v okamžiku, kdy se nabízela šance získat hlavně mezi Slováky politické body, usiloval o dosažení uznání slovenské církevní provincie ze strany Vatikánu (a za to je nyní některými slovenskými katolíky oceňován).
Prosazování zásad církevní „konsolidace“ ovšem nepostupovalo navzdory prvním opatřením stranického vedení příliš dopředu. Zadržovaly ji některé faktory, jež se vyvinuly v závislosti na předchozí politice pražského jara. Ukazovalo se, že účast na náboženských shromážděních převyšovala v některých regionech, jako byla Vysočina či jižní Morava, počty lidí, kteří byli přítomni na stranických a státních manifestacích. Velkým přínosem se ukázal opětovný návrat biskupů do některých diecézí. Pozitivní dozvuky uvolněnějších poměrů se projevily i kvantitativním nárůstem účasti na bohoslužbách, kdy ještě v roce 1971 činila průměrná týdenní účast 997 895 věřících v českých zemích a na Slovensku to bylo dokonce 1 611 481 věřících.
Proto se administrativní zásahy namířené k utlumení církevního působení dále zesilovaly. Proticírkevní opatření vedoucích stranických míst byla doprovázena i odpovídající mediální rezonancí této problematiky, kdy byl každý počin církví, jenž neodpovídal režimním představám, označován za nebezpečný „klerikalismus“. A tento model fakticky fungoval po celou dobu normalizace. Vrátily se samozřejmě drobné šikany věřících a existenční hrozby, kdy osudy dětí byly brány jako rukojmí k nátlaku na rodiče. Komunistická strana neztratila ani v tomto období ze zřetele potřebu formovat a konstruovat nového socialistického člověka, byť v jiných souvislostech, než tomu bylo po nástupu komunistického režimu v padesátých letech.
Strategie režimu pod Husákovým vedením ovšem ze všeho nejvíc směřovala k dosažení konzumního klidu, tedy zvýšené podpory sociálních programů pro širší vrstvy občanů, výměnou za deklarovanou loajalitu vůči režimu. Kombinace obou faktorů, tj. posilování konzumních materialistických návyků a propagandistické kampaně a dušení svobodného ducha, vedly k dalšímu výraznému zesvětštění české společnosti. Normalizace vytvořila k ateizačním snahám vhodné mentální podhoubí. Zesílení ateizační kampaně se projevilo ve snížení počtu obyvatel účastnících se na iniciačních a přechodových církevních rituálech, když například od roku 1971 do roku 1977 poklesl počet křtů v českých zemích z 58,8 % na 36,3 %, stejně jako poklesl počet církevních sňatků z 34,4 % na 16,8 %. Nejméně se snížila účast na církevně vedených pohřbech, která i přes mírný pokles stále dosahovala více než 50 % (konkrétně 54,7 %), samozřejmě s tím, že většina takových obřadů se v rámci českých zemí konala na Moravě. Bylo zřejmé, že na poslední věci člověka byla i komunistická propaganda krátká.
Rezistenční tendence byly v této době docela silné i v evangelických kruzích. To souviselo i s tím, že Českobratrská církev evangelická nepřišla o svou vedoucí teologickou elitu a po roce 1948 se vyhýbala přímému konfliktu s diktátorskou mocí. Rezistentní potenciál v této církvi vykazovala především skupina zvaná „Nová orientace“, která se kriticky stavěla vůči přizpůsobování se církve politické moci. V prvních letech normalizace přednášeli její stoupenci i nadále radikální požadavky, navíc s tím, že poukazovali na oběť Jana Palacha, který byl členem této církve. Proti jejich činnosti ovšem po nátlaku ze strany státních úřadů vystoupilo církevní vedení v čele se synodním seniorem Václavem Kejřem a také zde se pak normalizační politika rychle prosazovala.
Úskalí vatikánské „východní politiky“
Jako značně ambivalentní se ukazovala i role Vatikánu. Svatý stolec patřil vzhledem k tomu, že představoval centrum katolicismu, k místům, kam se upírala i pozornost československé Státní bezpečnosti. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let si její struktury všímaly mimo jiné napětí mezi konzervativní a progresivnější částí římské kurie, k němuž docházelo v překotném dynamismu pokoncilní doby. Těchto tenzí se StB pochopitelně snažila využít ve svůj prospěch. V té době se v papežské kurii odehrávaly jak teologické, tak do určité míry i politické spory.
Zajímavé byly v tomto kontextu postoje francouzského kardinála Villota, státního sekretáře čili druhého muže Vatikánu. Ten v římské kurii vystupoval jako mediátor, který se snažil tlumit názorové spory mezi pokoncilními teologickými proudy, tedy mezi tradicionalisty a progresisty. Roli prostředníka na sebe ovšem bral i v politických záležitostech, neboť se jako jeden z tvůrců vatikánské zahraniční politiky pokoušel dosáhnout koexistence mezi východním a západním blokem. V tomto kontextu celkem příznivě hovořil – podle zpráv československé rozvědky – o socialistickém systému, neboť dle něj nepřekážel činnosti církve, ale v některých směrech, ve srovnání s kapitalistickými zeměmi, ji dokonce usnadňoval. Podle Villota měla církev zůstat ve vztahu ke státnímu zřízení neutrální, bojovat za morální úroveň socialistické společnosti a obyvatelstvo od socialismu neodvracet.
V tomto kontextu je třeba zmínit ještě jednu skutečnost, a to pozvolnou proměnu papeže moderní éry ve skutečného globálního hráče, který se těšil nejen respektu svých vlastních věřících, ale hodlal se projevovat i jako aktivní účastník mezinárodní politiky. Vzhledem k rozpadu koloniálního systému vzrostl zájem o sociální problematiku na ose Sever-Jih a zvláště Pavel VI. vtělil tyto otázky i do svých sociálních encyklik. Diplomacie Svatého stolce se pohybovala v siločarách konfliktu Východu se Západem velice opatrně a spíše se klonila k hledání kompromisů. Od konce šedesátých let vystupoval jako zastánce politiky uvolnění napětí a podporoval dohody mezi socialistickým táborem a Spolkovou republikou Německo.
Vatikánští činitelé si nedělali příliš velké iluze o komunistické ideologii, kterou považovali za jedno z hlavních nebezpečí pro náboženský život i demokracii, byli ale toho názoru, že zmírnění mezinárodního napětí povede k rozšíření působnosti katolické církve za železnou oponou. Ve vatikánské politice převažoval nový trend: „zasednout za všech okolností k jednacímu stolu“. To souviselo s přesvědčením, že není možné, aby církev působila v jakýchsi moderních katakombách, protože tak rostlo nebezpečí izolovanosti a sklony k sektářství. Hlavním cílem tedy bylo dosáhnout obsazení alespoň některých uprázdněných biskupských stolců, aby oficiální církev mohla v základních konturách fungovat. Carové i komunističtí obyvatelé Kremlu hleděli na Řím vždy s podezřením. Současně však využívali své satelity jako prostředníky. Styčné body pro ně představovalo vedle otázky odzbrojení rovněž řešení problematiky na Blízkém východě, o niž se Vatikán intenzivně zajímal vzhledem k situaci tamních křesťanských menšin.
Problémy vatikánské vstřícnosti k socialistickým státům se ovšem zřetelně ukazovaly na příkladu vyjednávání s československou vládou o obsazení uvolněných diecézí v letech 1972–1973. Na počátku sedmdesátých let bylo v Československu 13 římskokatolických diecézí, z toho 7 v českých zemích a 6 na Slovensku. V roce 1972 zemřeli v českých zemích hned tři biskupové, z toho dva v Čechách. Kvůli tlaku komunistické moci vatikánští vyjednavači v roce 1973 nakonec souhlasili, že papež jmenuje čtyři biskupy, zatímco ostatní nominace, o nichž se během vyjednávání hovořilo, odloží na pozdější dobu, až jak se nově jmenování biskupové z hlediska státních orgánů osvědčí, jak uvádí zpráva pro tehdejšího ideologického tajemníka ÚV KSČ Oldřicha Švestku. K žádnému dalšímu biskupskému jmenování však na dlouhá léta nedošlo.
Roli trojského koně pak komunisté nabídli kněžské prorežimní organizaci Sdružení katolických duchovních – Pacem in terris, která vznikla v roce 1971. Dva z těchto nově jmenovaných biskupů, Josef Vrana, který se stal apoštolským administrátorem v Olomouci, a Jozef Feranec, jenž působil v banskobystrické diecézi, byli jako členové tohoto uskupení věrnými souputníky režimu. Takže se v tomto případě jednalo o poměrně velký vatikánský ústupek, který nebyl příznivě přijat ani mnohými věřícími. Svěcení nejednoznačně přijímaných biskupů chtěl Svatý stolec kompenzovat zveřejněním informace o kardinálském jmenování litoměřického biskupa Štěpána Trochty. Papež Pavel VI. ho kardinálem jmenoval na konzistoři již 28. dubna 1969, ale pouze „in pectore“, a to jednak kvůli nepřehledné politické situaci v Československu, která panovala po sovětské invazi, tak i s ohledem na skutečnost, že stále žil pražský arcibiskup, kardinál Josef Beran (zemřel 17. května 1969). Komunistické vedení si však bylo velmi dobře vědomo toho, že Trochta zvýší kardinálským titulem svou biskupskou autoritu a vliv v řadách církve. S tím bylo nutné se vypořádat. Na Trochtu se soustředila pozornost Státní bezpečnosti i církevního tajemníka, který ho nakonec dlouhotrvajícím výslechem uštval v dubnu 1974 k smrti.
Český katolický exil
Významný fenomén, který se stal určitým prostředníkem mezi domácí církví v komunistických podmínkách a Svatým stolcem, reprezentovala československá exilová centra, zejména ta v srdci katolického křesťanství v Římě. Přestože ho o to československá vláda neustále žádala, Vatikán nikdy jejich činnost zásadně neomezil. Především kněžská emigrace se tak snažila ovlivňovat politiku Vatikánu kritičtějším směrem vůči komunistickému Československu. Důležitou roli sehrávali i naši přední teologové, jako například Karel Skalický, Karel Vrána či Tomáš Špidlík. Klíčová byla také vydavatelská činnost římské Křesťanské akademie, jež produkovala vedle knih s náboženskou tematikou i dva časopisy (Nový život a Studie), a činnost střediska Velehrad, které vzniklo jako zázemí pro české poutníky ve „věčném“ městě z iniciativy kardinála Berana. Státní bezpečnost v posrpnovém období pravidelně upozorňovala na zvýšenou aktivitu církevních center, případně na činnost kněží v Rádiu Svobodná Evropa (Alexander Heidler a Karel Fořt), nebo v Rádiu Vatikán. S Římem měli navíc spojené počátky svých kariér někteří duchovní v komunistickém Československu, kteří tam strávili studijní léta hlavně na papežské koleji Nepomucenum. Jejich kontakty se proto snažila StB monitorovat a byl to často jeden z důvodů, proč pak nesouhlasila s jejich kandidaturami do biskupských úřadů, jež navrhoval v rámci diplomatických jednání Vatikán.
Úspěchy však mohla během sedmdesátých let slavit zejména slovenská exilová centra, která pomohla prosadit jako důležitou agendu již výše zmíněný vznik slovenské církevní provincie, kterou si nakonec vzali vatikánští vyjednavači za svou (k jejímu vyhlášení došlo papežovým rozhodnutím z prosince 1977). Nelze současně zakrývat, že ve slovenském katolickém exilu byl silný akcent na obhajobu národních zájmů a občas se objevila i nostalgie po časech válečného „slovenského štátu“. To pak bylo i zdrojem určitých sporů mezi českou a slovenskou částí katolického exilu.
V sedmdesátých letech sehrávala vedle Říma důležitou roli ve zprostředkování pravdivých informací o církevním životě také střediska v západním Německu a Rakousku. Odtud se také často ozývaly hlasy upozorňující na perzekuci a požadující větší míru svobody. Pochopitelně, že hlavní impulsy k méně kompromisnímu církevnímu vystupování přišly s nástupem nového papeže Jana Pavla II. Ten se pro sovětské impérium stal v podstatě i bezpečnostním rizikem. Jeho vliv jako hlavy katolické církve byl v tzv. východním bloku stále hmatatelnější a konkrétnější, což pak pomohlo zvláště kardinálu Tomáškovi, aby vystupoval stále sebejistěji. To už je ovšem jiná kapitola z dějin katolické církve v období normalizace.
doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D., je historik a publicista, vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd ČR, věnuje se dějinám 20. století, zejména problematice církví a politických stran, stejně jako česko-německým vztahům
