František Skála a jeho drátěný pes Slávek na happeningu v Drážďanech (1. 10. 2022) FOTO: Jan Šícha (se svolením autora)
FOTO: Jan Šícha (se svolením autora)
Česká sezóna v Drážďanech běží už od června. Až do 15. ledna 2023 bude na labském nábřeží k vidění obří drátěná socha psa od českého umělce Františka Skály. Už její příjezd po Labi koncem září byl triumfální. Socha byla slavnostně odhalena, dechovka zahrála českou hymnu, František Skála, který psa celou cestu z Prahy doprovázel, mával praporem neexistujícího státu. A ve dvoře drážďanského zámku se konaly kabaret a koncert, opět za Skálova aktivního účinkování.
Jiří Fajt, kurátor mezinárodních projektů Státních uměleckých sbírek v Drážďanech a organizátor drážďanské České sezóny, konstatoval, že festival německým sousedům nabízí opak toho, co od února dělají Rusové na Ukrajině. Všimněme si několika kontrastů mezi ruskou válkou proti Ukrajině a právě Českou sezónou v Drážďanech.
Kovový objekt
Rusové na Ukrajinu posílají kovové objekty. Jejich tank váží i padesát tun. Před ruskými tanky se lidé schovávají do sklepů. Při příjezdu Skálova psa, který váží pouhou desetinu jednoho ruského tanku a jemuž Skála říká Slávek, lidé zaplnili labské nábřeží i mosty. Zírali na psa, zvědavě, se sympatiemi i dychtivou otázkou: Co to má znamenat? Ruské kovové objekty na Ukrajině vraždí, ruská armáda se od počátku a čím dál brutálněji snižuje ke zločinům a krádežím. Pes od Františka Skály lidi obdarovává.
Je to možná největší a nejtěžší kovový objekt, který se kdy dočkal tak velejemné charakteristiky. Letáček k vernisáži totiž sochu popisoval takto: „Kříženec nečistých ras a ohrožených druhů. Nikdy nic nedobyl, neosvobodil, nesjednotil ani nerozdělil. Ničím výrazným na sebe neupozornil, ani se nezviditelnil. Nikomu neublížil. Jen bojoval o holou existenci, budíce u jedněch soucit, u druhých opovržení.“
K České sezóně v Drážďanech vyjde kniha v němčině, češtině a angličtině. V rozhovoru pro tuto připravovanou publikaci František Skála říká:
„Pes je věc, na kterou myslím asi dvacet let. Stále vymýšlím jeho název, včera mě napadlo, že by se mohl jmenovat Putus Chudas Rex. Zní to latinsky, je to král, všichni pejskové se jmenovali Punťa. Je to chudáček Boží. Nejubožejší, třesoucí se pejsek, lištička s velkýma ušima, dlouhým ocasem. Je odstrkován. A teď bude zhmotněn do sedmimetrové délky, bude tři a půl metru vysoký. Měřítko vzniká kvůli Drážďanům.
František Skála v Drážďanech (foto: Jan Šícha)
Inspirací mi byly dvě grafiky Maxe Švabinského. Pejsek se vyskytuje na Snímání z kříže a na Pietě. Přihlíží. Zjistil jsem, že ten, koho chci udělat, je právě na těchto grafikách. Možná by se dalo v rodině Švabinských vypátrat, jak se jmenoval, protože to určitě byl nějaký oblíbený pejsek, kterého měli na chalupě.
Když před sochou bude stát babička s vnoučetem, ani mu nemusí nic říkat, protože děti s mou tvorbou nikdy problém nemají. Vnouče uvidí pejska, kterého by rádo vidělo malého. Uvidí ho sedmimetrového na délku, vysokého tři a půl metru. To znamená, že působí trochu obludně. V dětství jsem miloval změny měřítek. Měl jsem rád malého slona a obrovskou myš. Pokud je babička moudrá, dokáže říct: Vidíš, to je takový pejsek, do kterého kdybys jako do malého kopnul a neměl ho rád, nepohladil ho, tak se takto zvětší a sežere tě.“
Umělec tady obnovuje normální pohled na svět. Do psů se nekope. Psi se hladí, když jim to dělá dobře, a jejich lidé pohlazení dovolí. Mezi člověkem a psem panuje důvěra. Trvalo tisíce let, než vznikla. Válka důvěru ničí, v nejlepším případě na desítky let, než zemře většina těch, kdo byli válkou nějak poraněni. Momentálně je o mnoho jednodušší představit si ostrou hranici mezi Ruskem a Ukrajinou i znovuvýstavbu Ukrajiny než znovu postavenou důvěru mezi Ruskem a Ukrajinou, mezi Rusy a Ukrajinci.
Překonávání běžných rolí
Už v srpnu v režii Česko-německého fondu budoucnosti proběhl v Drážďanech víkend nazvaný Oáza imaginací. Povedl se tam mimořádně bohatý program divadel, koncertů, diskusí, informačních stánků, dílen, výstav, pestrých průvodů, všeho, nač lze pomyslet. Při bližším pohledu vynikl i další aspekt, který je v maximálním kontrastu s aktuální válkou Ruska proti Ukrajině. Pořadatelé překonávali své běžné role.
Lidé s doktoráty a velkými profesionálními zkušenostmi nosili jídlo hercům, hlídali čas, kdy a kdo jde na scénu, ředitel Fondu budoucnosti zaskočil za tlumočníka a pak moderoval rozhovor, na který se zjevně připravil. Lidé nechávali vyniknout ty ostatní. Tak vznikal proud radosti. I tentokrát, počátkem října, po koncertě, do tří ráno mladý asistent Jiřího Fajta Michael Griff uklízel židle, rovnal pódium, protože když je při představení „bouda plná“, nesmí po představení zůstat neuklizená.
A opět lze těžko najít větší kontrast s válkou Ruska proti Ukrajině. Ruští muži jsou vyrváni ze svých rolí, aby byli ponižováni jako lidé i jako vojáci. I v nespravedlivé válce je možné si udržet vojenskou čest, jenže ruská armáda nejvíce připomíná zločinnou hordu. Těžko říct, jestli ze své občanské role víc vystoupili ti Rusové, kteří dál páchají zločiny, nebo ti, kdo zůstali ležet rozsekáni na kusy. V kulturních výkonech se občanské ctnosti zhodnocují, ve válce Ruska proti Ukrajině se degradují a ničí, jako všechno okolo.
Srovnávat sousedský festival s válkou není přitažené za vlasy. Tanky na saských hranicích stály naposledy v roce 1968, nakonec je Rusové do Československa nepustili, aby tam chvíli po válce zas nestrašily německé uniformy. Kulturní festival lze považovat za generátor vzájemné důvěry. Tímto způsobem se udržuje sousedský kontakt na nejvyšší úrovni. Jiří Fajt v knize, která se o festivalu připravuje, píše, že v dobách východního Německa čili NDR, kdy jsme skoro nikam nesměli, jezdili jsme do Drážďan hodně věcí nakupovat, ale podobný festival se u našich nejbližších sousedů nekonal. Nic ani vzdáleně podobného, nanejvýš normalizační hvězdy popmusic ve východoněmecké televizní estrádě.
Drátěný pes Slávek v Drážďanech (foto: Jan Šícha)
Při rozhovorech s umělci, kteří budou v Drážďanech od 24. února 2023 vystavovat, jsme už párkrát narazili na chuť reflektovat nynější brutální válku. Samozřejmě že ve změněném světě musíme posílit svou armádu a být schopni bránit svou zemi, protože, jak říkají Ukrajinci do televizních kamer světových televizí – žádnou jinou zemi nemáme. Zároveň ale nesmí spadnout pod stůl, jaký životní model si chceme uchovat. Rusové zjistili, že jim ujel vlak, a tak se rozhodli vytrhat všem koleje. My nikomu nic trhat nechceme, leda „má mě ráda, nemá mě ráda“, až vyrostou kopretiny.
Vystoupení Františka Skály v Drážďanech bylo vodopádem tvůrčí hravosti. Jeden ze skvělých okamžiků bylo právě odhalení psí sochy. Umělec vysvětlil, že socha je moc velká, než aby se dala přikrýt nějakým lajntuchem za účelem následného odhalení. Vyzval proto přítomné, aby zavřeli oči a otevřeli je, až dá znamení zvukem ladičky pro svou dechovku. Lidé zavřeli oči, a když je otevřeli, udělali skupinové „júúúúú“. Jako kdyby sochu viděli poprvé. Vlastně ji viděli poprvé, odhalenou, když hravá dohoda pravila, že před zavřením očí samozřejmě byla zahalená. Vidět věci novýma očima, tak můžeme pojmenovat jeden ze znaků tvůrčí svobody.
Jinakost jako výhoda
Kabaret „Das Thema/To téma: Gefühl und Cit“ popisuje jazykové a kulturní trampoty tří mužů německého jazyka, kteří se ocitli v Praze. Dost roztomile s velkou dávkou herecké profesionality se v kabaretu rozehrávají rozdíly jako výhoda, s níž se dá porůznu vyrovnávat. Předvádí se chuť měnit se, seznámit se s dosti nepřístupným českým jazykem. U jednoho z protagonistů kvůli lásce, u jiného kvůli dobrovolnému hledání identity, protože ho jako malého rodiče vyvezli do Německa. A opět. Jaký kontrast s ruskou krádeží ukrajinských dětí, které jsou někam odvlékány na ruskou převýchovu. Herci kabaretu pak moderovali, Františka Skálu nazývali Franz Fels, Steinfels, Felsenstein. Skála neprotestoval a hrál.
Oba koncerty, každý jinak, pracovaly s posunem žánrů. Dechovka je u nás povětšinou uspávadlo pro důchodce, na rozdíl od Rakouska, kde se hraje v každé druhé vsi, částečně a nutně s repertoárem českých autorů devatenáctého a první půlky dvacátého století. František Skála dechovku vzal za jiný konec, důchodcům nabídl pohřební témata, přimíchal něco programové ošklivosti v některých textech, k hitu Husserlova přednáška přimíchal i špetku strašidelné filosofie. Dělá na jevišti tak úžasné pohyby a tak dobře zpívá, že se východní Němci přilákaní zvukem kývali ze strany na stranu, jak jsou doma zvyklí. Intelektualismus ve slovech samozřejmě nechyběl.
Koncert MTO Universal Praha (tvořený členy divadla Sklep) předvedl živé retro všeho druhu. Herec Tomáš Hanák v němčině slíbil obsazení Drážďan, ve výslovné rozehrávce na Rusy. Pak ale dodal, že okupace bude hudební a přechodná, uskuteční se jen v místě a v době představení. Obsadí se něco tak, že se někomu dá radost. Že se připoutá pozornost, a pak půjdeme domů bohatší. Alternativa války.
Tato válka je vedena proti nám a Rusko je nepřítel. Měli bychom zcela zmrazit obchod s Rusy, ať to stojí, co chce. Měli bychom počítat s tím, že přiletí jejich rakety a že my pošleme naše. Rusové zjistili, že jim ujel vlak, vytrhávají koleje, jsou všehoschopní, a pokud k jadernému útoku ne na Ukrajinu, ale na nás nedojde, bude to vlastně příjemná náhoda. Rusové chtějí zatřást světovým pořádkem, aby hráli alespoň nějakou roli. Zatím se jim daří opak toho, co chtěli, což je činí nebezpečnějšími. Musíme zjednodušit a obrnit svou civilizaci a svou každodennost. Daleko víc ji přizpůsobit válce.
A nezapomenout na to, co je shodou náhod obsahem České sezóny v Drážďanech, kterou dělá Jiří Fajt, vyštvaný z Národní galerie v Praze. Obsahem svobody je tvorba. Tu lze dělat i ve vězení, ale je to velmi nepohodlné. Na konci letáčku k soše psa od Františka Skály Jiří Fajt píše:
„Františka Skálu fascinují hříčky s formáty, kdy je pozorovatel doslova zaskočen měřítkem, ať již jde o původně miniaturní objekty, které ve scénickém nasvícení a vyfotografované vyvolávají dojem rozměrné instalace, nebo překvapivě monumentální formáty u témat, která si jinak spojujeme s drobnějším měřítkem. Skálův pes Slávek každopádně překvapuje a prostý pohled na něj uvolňuje proces individuální představivosti. A to je v dnešním světě povrchních marketingových zkratek vzrušující a osvěživé. Neboť imaginace a tvořivost jsou specifickými a podstatnými schopnostmi člověka. Bez soustavné péče o ně ztrácíme sami sebe a společnost slepne a hrubne.“
Průvodním jevem války Ruska proti Ukrajině je slepnutí a hrubnutí, možná to je dokonce jedna z příčin války. Tvořivost je odpovědí na válku a Česká sezóna v Drážďanech vynalézavě a velkoryse tvořivost oslavuje.
Jan Šícha je publicista a výstavní kurátor, někdejší státní úředník a diplomat, který zakládal České centrum v Mnichově. Později působil v Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Publikuje knihy osvětového obsahu a píše zejména pro Deník Referendum a nyní i FORUM 24, přednáší v Německu a věnuje se opravám a praktickému provozu památek v českém pohraničí.
