Trosky dronu Geraň FOTO: Wikimedia Commons/ StratCom Ukraine / (volné dílo)
FOTO: Wikimedia Commons/ StratCom Ukraine / (volné dílo)
Nedostatek zbraní a munice ve válce proti Ukrajině se snaží Putinovo Rusko napravit prostřednictvím obvyklých arzenálů všech režimů vyobcovaných z mezinárodního společenství, totiž nákupy od Severní Koreje a Íránu. Zejména dodávky íránské přesně naváděné munice mají sehrát klíčovou roli v plánu ruského hlavního velitele generála Surovikina na ochromení Ukrajiny. Avšak může se ještě Rusům podařit zastavit ukrajinskou protiofenzívu?
Hlavní íránskou pomoc Putinovi do této chvíle představují stovky „sebevražedných dronů“ (loitering munitions) Šáhid-136 společnosti HESA z Šahinšahru, které Rusové v průhledné snaze zatajit původ dodávky přejmenovali na Geraň-2. Jedná se v zásadě o malý letoun (rozpětí 2,5 metru) vybavený kopií čtyřválcového německého spalovacího motoru Limbach s tlačnou vrtulí a náloží trhaviny. K cíli se blíží ve středních výškách, kde je pro svou velikost obtížně pozorovatelný, a jeho radarový průřez je příliš malý na to, aby byl účinně zachycen běžnými pátracími radary. Když Šáhid-136 dorazí nad místo určení, útočí střemhlav a narazí do předpokládaného cíle s přesností několika metrů.
Šáhid má slabiny
Šáhid představuje bojový prostředek v ceně osobního automobilu ve velkých počtech dodávaný například jemenským Húsíům. Jeho hlavní výhody spočívají ve značném doletu (až 2500 km), relativní nenápadnosti a potenciálu masového nasazení. Má však také slabiny, kterých mohou ukrajinští obránci postupně využít k eliminaci teroristické hrozby vůči civilním cílům, na něž jsou tyto stroje převážně vysílány.
Sám o sobě Šáhid nemá schopnost zničit žádný z klíčových infrastrukturních uzlů v ukrajinském zázemí – zejména proto, že jeho bojová hlavice je relativně malá a nesvede vážněji poškodit nic, co obránci učinili odolným vůči případnému útoku. Celková hmotnost prostředku činí zhruba 200 kg, z toho na bojovou část připadá 30 až 50 kg. Zastaralé letecké bomby podobné hmotnosti „neuměly“ ani spolehlivě zničit obyčejnou asfaltovou silnici. Rozsáhlé budovy s masivními železobetonovými stěnami případně ještě zpevněné dodatečnou ochranou (představným drátěným pletivem, pytli s pískem…) se útoku Šáhidů příliš obávat nemusejí. Dokáže vážně ublížit jen opravdu měkkým cílům, jako jsou třeba rodinné domky, ranní motoristé nebo pouliční chodci v Kyjevě či Mykolajivu.
V tuto chvíli nejdůležitější slabina však plyne ze způsobu navádění. Šáhid se pohybuje k cíli maximální rychlostí 185 km/h s pomocí ruského satelitního naváděcího systému GLONASS nebo alternativně čínského BeiDou. Se signály obou zmíněných navigačních soustav však Ukrajinci ani v civilním, ani ve vojenském sektoru běžně nepracují a snadno se bez nich obejdou. Až tedy obdrží od NATO již ohlášené stovky rušiček, stačí jim nepřetržitě rušit signál GLONASS/BeiDou nad velkými aglomeracemi a elektrárnami. Tím se íránská „loudavá munice“ stane slepou a bez technologicky, časově a finančně náročných úprav zahrnujících výměnu celého navigačního systému ji Rusové už nedokážou dále používat.
Je přitom málo pravděpodobné, že by si ruští technici operativně poradili s výměnou navigační části íránského „dronu“, aby tak dokázali obejít rušení. Museli by nejspíše přejít na klasickou inerciální navigaci s koncovým optickým samonaváděním například podle předem pořízených satelitních fotografií. Cena Šáhidu by tím ale oproti verzi s „obyčejnou“ satelitní navigací komerčního původu výrazně narostla. A kromě toho vůbec není jisté, zda v dnešním Rusku existují kapacity pro masovou konverzi dodávaných zbraní.
Historicky vzato Rusové v podobných úkolech nikdy příliš nevynikali. Nejlepší ruští konstruktéři vždy dovedli mistrně a promyšleně využít omezených možností vlastní zaostalé výrobní základny k navrhování specifických produktů. Alternativně SSSR a Ruská federace nakupovaly v zahraničí hotová řešení „na klíč“.
Vývoj nového navigačního systému pro Šáhid/Geraň by si vyžádal jistě přinejmenším půl roku – ale to nám ještě nic neříká o schopnosti takový systém rychle vyrobit a instalovat ho do stovek leteckých prostředků navržených pro úplně jiný způsob navádění.
Stručně řečeno, kvalifikovaným odhadem by rušení ruského a čínského signálu satelitní navigace Ukrajině získalo zhruba rok času na to, aby vybudovala propracovaný systém protivzdušné obrany specializovaný na boj s nepřátelskými „drony“. Vzhledem k tomu, že Izrael nabídl varovný systém a německé rychlopalné kanóny Gepard představují vhodný bojový prostředek k danému účelu, přičemž Ukrajinci již pracují na vlastním systému optického pozorování útočících Šáhidů, tato doba by nejspíše měla stačit.
K obraně důležitých bodových cílů proti rojům Šáhidů ve střední výšce by Ukrajina mohla zvážit nákupy 76 mm rychlopalných protileteckých kanónů italské firmy Oto Melara, a to buď v podobě oživení mobilního pozemního projektu (Otomatic/AMRAD/Centauro Draco), nebo statické instalace palebných věží s kanóny Otobreda původně určených k obraně vojenských plavidel. A upřímně řečeno, Putin se svou pokračovací válkou už nejspíše nebude mít celý další rok k dispozici.
Nebezpečné íránské rakety
Kromě „dronů“ má Rusko zájem nakoupit z Íránu také klasické balistické rakety. Jedná se o dva typy, přičemž první z nich je i na íránské poměry poněkud archivní, nicméně stále ještě funkční. V delším výhledu by stovky takových raket mohly způsobit Ukrajincům výrazně větší problémy než doposud dodávaný prostředek Šáhid, také s ohledem na zahlcení jejich systému protiraketové obrany. I v případě Vergeltungswaffe íránského imperialismu prostě platí, že V-2 je mnohem nebezpečnější než V-1.
Taktické rakety Fátih-110 vycházejí z předchozího modelu dělostřelecké rakety Zelzal, jejímž původním vzorem nepochybně byl sovětský prostředek Luna. V nejnovější verzi dosahují s hlavicí o hmotnosti 650 kg doletu až 300 km při kruhové odchylce zásahu cíle pouhé 3 metry. Střela se pohybuje po klasické balistické trajektorii až trojnásobnou rychlostí zvuku a není rozhodně snadné ji sestřelit. S vývojem rakety, z nějž těžila i Asadova Sýrie, pomáhali čínští experti z firmy CASC.
Pokračováním vývoje systému Fátih-110 pak vznikla balistická raketa krátkého doletu Zulfikar vyráběná od roku 2016 a použitá jemenskými Húsii k útoku na Saúdskou Arábii v březnu 2021. Ta s hlavicí o hmotnosti 579 kg dokáže zasáhnout cíl až ve vzdálenosti 700 km, při odhadované kruhové odchylce 5 metrů. Během letu dochází k oddělení bojové části této rakety od části motorové, což dále ztěžuje již tak obtížný úkol obránce zničit střelu letící několikanásobkem rychlosti zvuku. V koncové fázi je prostředek naváděn satelitní navigací, což teoreticky otevírá možnost rušení – ovšem žádné technické podrobnosti, které by rušení umožnily, zatím nejsou k dispozici.
Balistické rakety zmíněných typů, jichž mohou být dodány až stovky kusů, dokáže Rusko použít jako náhradu za vyčerpané zásoby vlastních raket Točka-U a Iskander, které představují víceméně srovnatelné typy. Ukrajinské elektrárny, centrální výtopny sovětského typu, vodárenská zařízení a další civilní infrastruktura se mohou po zaškolení ruských obsluh stát terčem ostřelování, které v krátké době hrozí vyčerpat kapacitu klíčových ukrajinských obranných systémů, zejména munice pro typy S-300V a S-300PMU.
V tuto chvíli není jasné, co přesně by Západ mohl udělat pro posílení obrany proti íránským raketám v ruských službách. Dosud naplánované dodávky systémů protivzdušné obrany západní provenience (Hawk, IRIS-T, NASAMS, Crotale) v oblasti protiraketové obrany neposkytnou plnohodnotnou náhradu za staré sovětské systémy. Omezené možnosti protiraketové obrany má systém Patriot, který ale Spojené státy zatím dodat odmítaly, evropský systém MEADS s původními raketami systému Patriot, který zatím také nebyl nabídnut, nebo specializované protiraketové systémy NATO podléhající přísnému utajování, o nichž ale dosud nepadlo ani slovo.
Protiraketový systém Iron Dome sice zaplatili Izraeli američtí daňoví poplatníci, nicméně ministr obrany Benny Gantz dosud odmítal reagovat na íránskou podporu ruské invaze dodávkami zbraní na Ukrajinu, takže prosby Zelenského o Iron Dome zůstaly nevyslyšeny. Nadále však probíhají jednání mezi Ukrajinou a Izraelem.
Ze zkušenosti víme, že mezinárodní diplomatický tlak na Teherán nepřináší významnější výsledky. Proto ani plány na omezení dodávek zbraní do Ruska touto cestou nejspíše neuspějí. Hrozba rozsáhlých ekonomických a diplomatických sankcí by měla šanci o trochu vyšší, ale pořád jen malou. Bez nějakého typu vojenské reakce Západu se lze obávat, že rozhodnutí ajatolláhů podporovat ruského spojence zůstane nezvratné.
Vzhledem k tomu, jak „nestrategicky“ USA za Obamy uvažovaly při rozmisťování svých jednotek v Iráku a Sýrii – prakticky na dostřel íránských a proíránských milic – existuje jen malá šance na úspěšné provedení nějaké „výstražné“ vojenské operace, na kterou by íránské revoluční gardy ihned nereagovaly útoky proti americkým vojákům. A tak nezbývá, než sledovat počínání Bidenovy administrativy a nechat se překvapit, co vlastně nakonec ve vztahu k íránskému angažmá na Ukrajině vymyslí.
Nebezpečí íránské eskalace
Pokud režim ajatolláhů znásobí množství přesně naváděné munice v ruském arzenálu, značně tím navýší riziko vyčerpání ukrajinské protivzdušné obrany. Tu omezují ztenčující se zásoby raket sovětského původu, ale například také nedostatek munice 35 x 228 mm pro německé hlavňové prostředky Gepard, kterou bude muset Kyjev (nebo jeho zásobovači) kvůli švýcarskému embargu shánět mimo evropský kontinent.
S íránskou pomocí se Moskvě může lépe dařit realizovat plán ničení ukrajinské infrastruktury navržený novým vrchním velitelem, generálem Surovikinem. Přitom je třeba upřesnit, že utrpení terorizovaných ukrajinských civilistů ani za takových okolností Kremlu válku vyhrát nedokáže.
Pokud by se však podařilo ničením elektráren a elektrorozvodné sítě vyřadit z provozu masivně elektrifikovanou ukrajinskou železnici, mělo by to vážné důsledky pro další průběh protiofenzívy a obecně pro přesuny a zásobování ukrajinských jednotek. Nahrazení takto neutralizovaných dopravních kapacit s elektrickou trakcí předpokládá mezinárodní pomoc v podobě dodávky dieselových širokorozchodných lokomotiv.
Takové by s ohledem na použitelnost na Ukrajině mohly poskytnout baltské státy nebo Finsko. Posledně jmenovaná země aktuálně používá celkem tři typy těžkých dieselových lokomotiv, včetně dosud vyráběné dieselelektrické Fenniarail Dr-18, která vznikla z české lokomotivy 774.7 firmy CZ Loko v České Třebové. Urychlené dodávky takových dopravních prostředků na Ukrajinu mohou mít už brzy naprosto klíčový význam pro další průběh války.
Riziko pokračujícího ničení klíčové ukrajinské infrastruktury je natolik znepokojující, že by podporovatelé Ukrajiny měli zvážit i neortodoxní opatření s cílem zabránit masivním dodávkám raket z Íránu do Ruska – nebo je alespoň co nejvíce zpomalit a omezit. Připomenu, že Írán a Rusko nesdílejí společnou pozemní hranici. Na rozdíl od lehkých bezpilotních prostředků Šáhid není úplně triviální přepravovat stovky mnohatunových raket do Ruska letecky, takže na prvním místě se logicky nabízí železniční, silniční nebo námořní spojení.
Cílem protiopatření vůči rusko-íránské protiukrajinské alianci by tedy mělo být přesvědčit íránské sousedy – Irák, Turecko, Arménii, Ázerbájdžán, Turkmenistán, Afghánistán a Pákistán – aby nedovolili přepravu zásilek s íránským vojenským materiálem přes své území. Zároveň by vojenská plavidla západních států hlídkovala v Perském zálivu a prováděla inspekce plavidel podezřelých z přepravy íránských raket určených pro Rusko.
Sluší se ovšem dodat, že v žádném případě není v silách Západu zablokovat také dopravu vojenského materiálu mezi Íránem a Ruskem realizovanou prostorem Kaspického moře, ať už lodní, nebo leteckou cestou.
Navrhovaná opatření hraničící s námořní blokádou by nepochybně vyvolala hněvivé reakce v Teheránu, až po pokusy útočit na hlídkující plavidla. Írán však byl předem varován, aby si podporu ruské agrese v rozporu s platnými rezolucemi OSN dobře rozmyslel. A vzhledem k tomu, že snahy o „slušné“ vycházení s tímto totalitním režimem táhnoucí se od dob Obamova prezidentství evidentně selhávají, Bidenova administrativa bude muset tak jako tak, dříve nebo později, zásadně přehodnotit dosavadní měkký přístup k ajatolláhům.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami a působí jako hlavní redaktor internetových Britských listů.
