Předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center ČR Martina Vojtíšková. FOTO: Hugo Vítámvás / se souhlasem
FOTO: Hugo Vítámvás / se souhlasem
Téměř třetina lidí, kteří mají v dospělosti zkušenosti s domácím násilím, ho zažívala už v dětství. Téměř tři pětiny z nich uvedly, že u domácího násilí jsou teď i jejich děti. Vyplývá to z nejnovějšího výzkumu společnosti SocioFactor pro Asociaci pracovníků intervenčních center ČR, zaměřeného na přenos domácího násilí z generace na generaci. Na vině často bývá vedle vrozeného přebírání vzorů od rodičů zejména neschopnost ve vlastním dospělém životě rozeznat, kdy už je situace v soužití za hranou.
Ve výzkumu odpovídalo loni od července do října 933 lidí. Valnou většinu z nich, přes 90 procent, tvořily ženy. Celkem 648 osob mělo s domácím násilím zkušenost v roli oběti, svědka či původce. Z nich ho v dětství i dospělosti zažilo 224 lidí. Autorky se zaměřily na fyzické, psychické, ekonomické či kybernetické násilí. Vedly i podrobné rozhovory s 25 ženami a sedmi muži. Zjišťovaly podrobnosti o jejich životě a životě jejich rodin, rodičů a prarodičů. Podle organizátorů se jedná o první podobný výzkum v Česku.
„Zjistili jsme, že bez ohledu na to, zda jsou tito jedinci oběťmi, nebo původci násilí, byli v průběhu svého dětství často vystaveni domácímu násilí,“ uvádí Petra Šobáňová ze společnosti SocioFactor, jež vedla kvalitativní část výzkumu. Z rozhovorů s respondenty dále vyplynulo, že čím déle jsou děti vystaveny domácímu násilí, tím větší je riziko, že si přenesou naučené vzorce chování do vlastních vztahů v dospělosti.
„Výzkum potvrdil, že děti často opomíjíme jako svědky násilného chování, zejména v případě násilí mezi partnery či manžely,“ uvádí předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center ČR Martina Vojtíšková.
„Výsledky nás až tak nepřekvapily. Jestliže děti vyrůstají v násilném prostředí, berou to jako normu… Dítě si to přenáší, nemůže si vybrat rodinu, nemá jinou zkušenost,“ uvedla Lucie Paprsteinová z Katedry sociální pedagogiky Pedagogické fakulty Ostravské univerzity.
Celkem 58 procent lidí se zkušeností s domácím násilím v dětství i dospělosti připustilo, že se násilné výpady odehrávají teď u nich i před jejich dětmi. Podle Veroniky Prokschové z agentury SocioFactor tak vyrůstá další generace lidí, do které se v dospělosti může násilné chování přenést. Podle zjištění lidé se zkušeností s násilím méně než ostatní důvěřují policii, justici, odborům ochrany dětí (OSPOD) i sociálním pracovníkům obcí.
Jako zásadní pro přenos násilí se v rámci výzkumu ukázaly rizikové faktory. Jsou jimi například izolace oběti, nefunkční komunikace v rodině nebo vnímání násilí jako něčeho, co je normální. „Pokud oběť setrvává v násilném vztahu, postupem času začnou zúčastnění vnímat toto chování jako normu, což vede k vyšší pravděpodobnosti přenosu násilí na další generace,“ vysvětluje Vojtíšková.
Podle psycholožky Ludmily Čírtkové, která se ve spolupráci s asociací problematice mezigeneračního přenosu dlouhodobě věnuje, normalizace násilí snižuje schopnosti jedince rozpoznat násilí a projevy zneužívání v dospělosti. „Pro oběti může být obtížné si včas uvědomit, že to, co se jim děje, již překračuje hranice akceptovatelného soužití,“ dodává expertka.
Nezaspali jsme, ale je co zlepšovat
Podle Vojtíškové ale Česká republika „nezaspala“ a za ostatními evropskými zeměmi není pozadu, co se týče nastavení systému v oblasti domácího násilí. Nicméně jsou věci, které je potřeba zlepšit. „Určitě podpora rodinnému systému, to znamená nejenom ohroženým osobám – což se nabízí, věnovat se hlavně těm, kteří jsou ohrožení. Ale důležité je věnovat se i dětem v rodinách právě z důvodu transgeneračního přenosu. A také je důležité nabídnout podporu a pomoc násilným osobám, těm, kteří násilí páchají, protože je hodně pravděpodobné, právě díky tomu „dědictví“ násilí, že si možná z dětství nesou nějaké trauma, které mají nezpracované a které může samozřejmě ovlivnit život v rodinách,“ vysvětlila Vojtíšková na dotaz deníku FORUM 24. „Samozřejmě že těmi pachateli domácího násilí mohou být i třeba osoby se závažnou osobnostní poruchou a podobně, ale to už je zase druhá kapitola,“ dodala.
„Co je také potřeba řešit, jsou věci v té trestněprávní rovině, třeba co se týká trestů za páchání násilí. Je tady určitě prostor i zlepšit práci justice. V dnešní době se ví, že v systému jednotlivých soudů někdy nejsou prostupné informace, a vlastně stejný příběh řeší trestní soud i civilní soud, aniž by byl ten systém a informace prostupné. Takže na jedné straně trestáme třeba pachatele domácího násilí a na druhé straně opatrovnický soud třeba rozhodne o tom, že děti mohou být svěřeny do péče osoby s násilím ve vztazích anebo že ji mohou velmi hojně navštěvovat. Takže je v zájmu dětí a v zájmu bezpečí celé rodiny ten systém provázat a nastavit,“ řekla.
V současné době je legislativní radou vlády posuzován nový zákon o domácím násilí, který by měl být následně také projednáván na vládě. Mimo jiné by měl obsahovat hlavně definici domácího násilí, která nyní v občanském zákoníku chybí.
„Je pravda, že v České republice nebyla definice domácího násilí, že ten pojem dobře ukotvil paragraf týrání osoby žijící ve společném obydlí. A každá definice je vždycky důležitá proto, že díky ní odborná veřejnost, úřady, justice, ale i každý občan získá představu toho, co se může v rodině dít. A už se s nikým nemusíme dohadovat, jestli to, co člověk zažívá, je, nebo není domácí násilí. Teď myslím hodně na původce domácího násilí, kdy se jim dá jasně ukázat ‚podívejte se, tady máme definici, vy jste se dopouštěl těchto skutků a pojďme tedy přemýšlet o tom, jak pomoct vám, jak pomoct vašim dětem‘,“ přibližuje Vojtíšková, v čem by nový zákon mohl situaci zlepšit.
