Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře FOTO: prague.eu
FOTO: prague.eu
Před sto lety v roce 1920 se Češi nadchli pro poněkud absurdní oslavu národní porážky na Bílé hoře. Jednoduchý slogan, že jsme 300 let trpěli, poskytl srozumitelné vysvětlení dějinné cesty národa od poroby k osvobození. Bílá hora se tehdy jevila jako pokoření národa ze strany německy mluvící habsburské dynastie. Stala se důvodem pro obrat, který nacionalisté vyjádřili dalším primitivním sloganem: „Pryč od Vídně, pryč od Říma!“ Tehdy tato negace ovšem ještě znamenala pouze odmítnutí staleté vazby na německý kulturní okruh, ale nikoli na Západ. Novými partnery se stali vítězové Velké války, Francouzi, Britové a Američané. Po další válce už mýtus Bílé hory sloužil jako důvod k přimknutí se ke slovanské komunistické říši na Východě.
Kdybychom šli ještě o dalších 100 let či 200 let do minulosti, tak bychom se s mýtem národní prohry nejspíš ale vůbec nesetkali. V druhé polovině 17. století psal český učenec a vlastenec Bohuslav Balbín o Bílé hoře jako o vítězství. Byl to jezuita. Od poloviny 17. do konce 19. století měly Čechy výrazně katolickou identitu a žádný z vnějších pozorovatelů nezaznamenal signály, že by tehdejšímu obyvatelstvu byla tato identita vnucena. Oslava českého odbojného protestantismu je až záležitostí přelomu 19. a 20. století.
Dnešní výročí 400 let od bitvy na Bílé hoře je dobrým důvodem pro ohlédnutí za různými interpretacemi minulosti. Pro období od konce 19. století do 80. let 20. století je přitom typické ideologické falšování smyslu bitvy na Bílé hoře ve prospěch antiněmeckého, antikatolického a posléze i antizápadního vyprávění českého dějepisu.
„Odčinění Bílé hory“
V moravské obci Klentnice na cyklistické trase z Mikulova na Pálavu visí na zdi v pěkné kavárně Café Fara dekret z roku 1946, kterým komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš předává zdejší grunt, který byl zkonfiskován německé rodině, novému českému majiteli. Na tomto úředním glejtu je napsáno, že důvodem k odebrání chalupy a pole německému zemědělci a jejich předání českému rolníkovi je „odčinění Bílé hory“. Bitva z náboženských válek ze 17. století se tak stala anachronickým, a tudíž zcela nesmyslným odůvodněním majetkového přesunu ve století dvacátém.
Je velmi dobře, že od listopadové revoluce v roce 1989 je nacionalistická manipulace s bitvou na Bílé hoře okrajovým fenoménem. Přesto se ale česká historiografie ve výraznějším měřítku neodhodlala k pravdivému a důkladnému pohledu na tento důležitý moment dějin. Místo českých historiků to udělali ve dvou kvalitních knihách, které vyšly česky, historici zahraniční. Jedná se o impozantní práci francouzského historika Oliviera Chalina „Bílá hora“ a o neméně zdařilou knihu amerického historika Howarda Louthana „Obracení Čech na víru„. Pro obě knihy je charakteristický výslovný odstup od českého nacionalismu, který si porážku na Bílé hoře zařadil do národní mytologie.
Olivier Chaline v knize Bílá hora kupříkladu názorně vysvětlil, o jaký jde nesmysl, když se o poražené armádě českých stavů mluví jako o „českém vojsku“:
„Vojsko, které se shromáždilo na Bílé hoře, aby tam očekávalo nepřítele, představovalo málo spolehlivý konglomerát jednotek rozličného původu. Přitom je třeba jednou provždy skoncovat s tím, že bývají souhrnně charakterizovány výrazem ‚české‘. V přepracování historie bitvy, jak byla nazírána prizmatem nacionalistů v 19. a 20. století, vnukalo toto adjektivum představu porážky Čechů zkrušených španělsko-italskou soldateskou proto, aby vzrostla sláva Němců. Tato snadno zapamatovatelná interpretace dokonale vyhovovala tomu, co Češi rádi slýchali v roce 1900, v roce 1920 a později, a to i proto, že katastrofu zasazovala do rámce vtíravé ideje ustavičného střetávání mezi Čechy a Němci. A tím, že rovnice český = protestantský zároveň odvrhovala do zlovolných temnot papeženství a germánství celý tábor odpůrců, mohla ona idea perfektně fungovat.“
Na Bílé hoře neprohráli etničtí Češi
V neděli 8. listopadu 1620 nedaleko pražských hradeb neprohráli v etnickém slova smyslu Češi už proto, že tam až na výjimky téměř nebojovali. Prohrálo tam povstání velké části české šlechty proti katolickému habsburskému králi. A prohrál tam koncept českého stavovského státu, který vytvořil pozoruhodnou a vyspělou kulturu značné náboženské tolerance a rozmanitosti. Tuto ztrátu nelze snižovat, ale je třeba s ní zacházet přiměřeně a nepřikládat jí významy poplatné dvacátému století, jež ve své době neměla a mít nemohla.
S ohledem na české etnikum se nedá o porážce mluvit. Široké vrstvy obyvatelstva totiž byly v tomto povstání, a zejména v jeho tragickém závěru, z velké většiny pasivní, šlo o porážku převažující nekatolické části „politického národa“, ať už jeho příslušníci mluvili česky, nebo německy.
Tato pasivita českých obyvatel během stavovského povstání v 17. století ostře kontrastuje s fanatickými husity, kteří o dvě století nazpátek poráželi jednu zahraniční armádu za druhou, až s nimi musela tehdejší Evropa v Basileji vyjednávat o kompromisu. Ostře také kontrastuje s obyvateli Prahy, kteří o 28 let později velmi statečně bránili svoje město před protestantským švédským vojskem.
Stavovská žoldnéřská armáda, která prohrála bitvu na Bílé hoře, byla naverbovaná vesměs v německých zemích, v Holandsku, v Uhrách a částečně i ve vedlejších zemích Koruny české, zejména ve Slezsku. Mezi veliteli této armády najdeme jen pár českých jmen. O účasti etnických Čechů se ví evidentně jen to, že ryze česká jednotka obsluhovala pár děl.
I ti takzvaní „Moravané“, kteří statečně bojovali až do hořkého konce, byli žoldnéři najatí moravskými stavy. Proto lze oprávněně říci, že z ryze etnického hlediska jsme na Bílé hoře neprohráli.
Na Bílé hoře ovšem prohrál ve své většině „český politický národ“ a je přitom hořké, že prohrál spíše chybnou politikou a následně liknavostí až pasivitou. Jednalo se zhruba o pět procent obyvatelstva, které se mohlo pyšnit šlechtickými tituly či patřilo k vrstvě měšťanů z královských měst, a tudíž mohlo vyjadřovat názory a volit své zástupce na zemském sněmu. Část tohoto „českého politického národa“ tvořili německy hovořící měšťané a němečtí šlechtici, ale tak tomu bylo i v mnoha jiných zemích.
Němečtí šlechtici stáli také zčásti v čele stavovského povstání, včetně nejviditelnějšího vůdce odboje Jindřicha Matyáše Thurna. České povstání proti králi začalo tím, že Němci Thurn a Fels spolu s Čechy Smiřickým a Lobkovicem shodili z okna Pražského hradu dva Čechy: Slavatu a Martinice. To ukazuje, že nešlo vůbec o národnostní konflikt, jak tyto události prezentovali zapálení vlastenci z počátku minulého století.
Proč je třeba si toto říkat? Abychom se ukonejšili, že jsme nebyli poraženi? Nikoli. Bílá hora představuje tragický mezník v historii české státnosti proto, že vedla k omezení ústavních práv české politické reprezentace a navíc k výrazné obměně zemské elity podle konfesijního klíče. Kdo se nevzdal protestantské víry, přišel o majetek a musel emigrovat. Stavovské povstání proti legitimnímu panovníkovi vedlo v důsledku k tomu, že pracně nabyté a hájené svobody českého království byly ztraceny. České království nezaniklo, ale snížil se výrazně jeho politický význam. Samotný spor měl ale vedle snahy o další emancipaci stavů výrazně náboženskou povahu, přičemž je takřka absurdní se v dnešní době stavět na jednu či druhou stranu náboženských válek ze 17. století.
Náboženství Čechů před Bílou horou
V době vlády Rudolfa II. dosáhla politicky a duchovně aktivní veřejnost zemí Koruny české značných práv. V českých zemích vedle sebe žili nekatolíci s katolíky. Tyto nekatolíky si ovšem nemůžeme představovat jako jeden homogenní tábor odpůrců římské církve, k níž se hlásil vládnoucí habsburský rod. Jednalo se o celou sérii hnutí a proudů: jednak o české utrakvisty neboli církev „pod obojí“, tedy potomky umírněných husitů, a jednak o luteránské protestanty vesměs mezi šlechtou a částečně i měšťany. A také se tu jednalo o potlačovanou Jednotu bratrskou.
Aby věc nebyla jednoduchá, tak je ještě třeba dodat, že česká církev „pod obojí“ se dále dělila na proud staroutrakvistický, jenž více dbal na původní katolické rituály, neboť někdejší umírnění husité si svoji situaci vykládali tak, že jsou nadále katolíky, ale katolíky lepšími či pravými. Vedle této tradiční církve se rozmáhal mezi českými utrakvisty příklon k luteránské kulturní invazi z Německa, neboť po vzoru německé šlechty se i čeští šlechtici přidávali k mezinárodně etablovaným luteránům.
Poslední historické výzkumy velmi zpochybnily zažitou tezi, že Češi byli před bitvou na Bílé hoře z větší části luteráni. Přesné náboženské rozdělení obyvatelstva nelze stanovit. Doslova každá fara v Čechách se mohla v praktikování křesťanské víry lišit od jiné. Český politický národ byl z většiny protestantský. České obyvatelstvo ale běžně chodilo na poutě a zpívalo písně, kterými tehdejší luteráni pohrdali jako projevy papeženectví.
Češi nebyli z velké části katolíkům až tak vzdáleni jako luteráni a kalvinisté. Historik Howard Louthan dokládá, že většina českého obyvatelstva nebyla protestantská, nehlásila se k luteránům, nýbrž vyznávala utrakvistickou víru, což bylo dědictví umírněného husitství. V předbělohorském období to byla již víra značně konzervativní, obsahovala katolický důraz na apoštolskou kontinuitu biskupů a svěcení kněží a věřící této církve měli v podstatě katolické návyky, o kterých svědčí záliba v poutích na svatá místa anebo třeba kostelní zpěvníky. To podle Louthana vysvětluje i většinově málo problematický návrat k římskému katolictví v době pobělohorské rekatolizace. To nijak nesnižuje tragédii perzekuce luteránů a příslušníků Jednoty bratrské.
České předbělohorské duchovní klima bylo na tuto dobu mimořádně svobodné a také intelektuálně plodné. Stavovské povstání, které vzniklo jako vlna odporu českých a českoněmeckých luteránských šlechticů vůči arogantnímu chování katolické menšiny, za níž stál panovník, nakonec vedlo k likvidaci tohoto klimatu duchovní plurality.
Nutno přitom poznamenat, že ani protestanti příliš netoužili po pluralitě, jako spíše po ryze protestantském prostředí a také po legitimní účasti na moci, která by zřejmě v jejich pojetí nakonec vedla ke konstituční monarchii. Na pluralitu byli v pravém slova smyslu zřejmě navyklí spíše utrakvisté než luteráni.
Co stálo za pasivitou většiny Čechů
Povstání českých stavů nebylo úspěšné. Bylo lehkomyslné, nedomyšlené a tehdejší česká společnost, alespoň podle toho, co o ní víme, k němu měla víceméně odtažitý vztah. Tento laxní postoj Čechů k povstání většiny šlechty a části měšťanstva proti panovníkovi se nakonec proměnil až v jistý odstup.
Vůdci vzpoury si přivedli místo sesazeného habsburského krále Ferdinanda II. německého kurfiřta Fridricha Falckého, který v našich dějinách získal přezdívku zimní král. A nebyl to král oblíbený. Fridrich Falcký byl totiž kalvínského vyznání, jež šlo v reformách a odkatoličtění ještě dále než zdejší luteráni. Jeho činy vzbudily po počátečním nadšení z nového krále zřetelný odpor.
Kalvinisté totiž na rozdíl od luteránů nesnášeli v kostelích žádné obrazy, sochy či jiná umělecká díla. Vyhovuje jim dodnes co nejstrožejší prostor. Každá ozdoba je pro ně spíše urážkou než oslavou Boha a všechny artefakty mohou vést k záměně s modlou, vůči níž je každá úcta hříchem ve smyslu Desatera.
Jednoduše řečeno, kalvinismus vedl k ničení kostelní výbavy a kupříkladu ke sražení Kristova kříže z pražského Karlova mostu do Vltavy.
Před Vánocemi roku 1619 nechal král Fridrich na radu svého hlavního teologa Abrahama Sculteta „vyčistit“ katedrálu svatého Víta. Pochopové a vojáci srazili a často zničili všechny obrazy a sochy a nezastavili se ani před hroby světců. Tak brutální vyrabování nejsvětějšího místa celého království Čechy silně pobouřilo. Nemohli se identifikovat s králem, který nechal ničit umělecká díla, jež byla předmětem uctívání.
Z tohoto příkladu a s vědomím toho, že značná část českých obyvatel žila v náboženském prostředí, které bylo bližší spíše katolické mentalitě než tuhé kalvínské reformaci, lze dost dobře chápat, proč Češi na Bílé hoře spontánně nebojovali a neměli motivaci bránit svého kalvínského krále a šlechtickou vládu. Přísně vzato tudíž ani neprohráli. Kdo prohrál, byl vedle povstalců a zimního krále bohužel duch náboženské plurality předchozích let.
Vítězství motivovaných nad demotivovanými
Češi tedy nepovažovali jednoznačně a spontánně obranu stavovského povstání a kalvínského krále za svoji věc. Neochotně vybrali peníze na daních a svěřili obranu České koruny do rukou žoldnéřské armády. Její vojáci ovšem právě neměli moc velkou chuť bojovat, protože nedostávali včas a dobře zaplaceno. Proti nim stáli početně o trochu silnější, ale hlavně mnohem motivovanější vojáci římského císaře Ferdinanda II. a Katolické ligy. Bojovníci těchto dvou armád jednak chovali vyšší loajalitu ke svým panovníkům a velitelům a jednak mezi nimi byl patrný silný náboženský entuziasmus, který posiloval zejména španělský karmelitánský mnich Dominik. Ten ukazoval před bitvou katolickým vojákům obraz betlémského narození Ježíška, který kdesi v jihozápadních Čechách prý zhanobili protestanti. Otec Dominik ho pak v tomto poškozeném stavu nalezl při vojenském tažení a zhrozil se. Panně Marii totiž nějací protestanti či vandalové vypíchali na obraze oči. To dostávalo katolické vojáky do varu.
Zatímco katoličtí kněží provázeli císařské a ligistické vojsko až do boje, o účasti protestantských duchovních na straně stavovské armády nic nevíme. Kdyby se bitvy na Bílé hoře na české straně zúčastnili Češi odhodlaní bránit svoji zemi a svého nového krále před cizinci, dopadla by bitva pravděpodobně úplně jinak.
Jenže takové cítění na české straně tehdy nebylo. Bitva skončila po hodině a půl naprostým fiaskem protestantské armády. Její vojáci prchali a chránili si své životy, prý až stovky se jich pak utopily při útěku ve Vltavě. Žoldnéři totiž masově utíkali z bitvy motolským údolím směrem k řece.
Král Fridrich Falcký naložil na vůz královnu se zavazadly a s dlouhou kolonou povozů s nábytkem a cennostmi utekl nejprve na Staré Město a pak následujícího dne pryč z Prahy na severovýchod. Pražská elita odmítla město bránit a pokořila se velitelům vítězného katolického vojska. Prosili císaře za odpuštění.
Pomsta spíše než trest, ale nikoli nad národem
Odpuštění ale nepřišlo tak, jak by si rebelové a ti, co se k nim přidali, představovali. Z rozhodnutí Ferdinanda II. došlo k něčemu, co česká politická elita zřejmě nečekala. Jinak by se tolik osob, jež se zúčastnily stavovského povstání, nezdržovalo v Praze či v Čechách. Možná čekali nějaké tresty, ale nečekali pomstu, a to v takovém rozsahu.
Císařův místodržící kníže Karel z Lichtenštejna připravil seznamy těch, co se provinili nejvíce, a začalo zatýkání a následné konfiskace majetku. Z popravených sedmadvaceti „českých pánů“ mluvila zhruba polovina německy. Jako první z českých pánů byl popraven hrabě Jáchym Ondřej Šlik, hrabě z Pasounu a Weißkirchenu. Vůdce povstání Thurn utekl.
Diplomat stavovského povstání, někdejší rektor pražské univerzity a lékař Jan Jessenius z Jasené byl Slezan (potomek hornouherské zemanské rodiny), česky neuměl a rozsudek mu byl přečten německy.
Z významných etnických Čechů byl na Staroměstském náměstí popraven Václav Budovec z Budova, dále pozoruhodný spisovatel, cestovatel a hudebník Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, stařičký generál Kašpar Kaplíř ze Sulevic nebo také katolík Diviš Černín z Chudenic. Zmínku si zaslouží rovněž žatecký primátor a zemský direktor Maxmilián Hošťálek z Javořice, který reprezentuje popravené měšťany. Ví se o něm, že plynule přecházel z češtiny do němčiny, jako jistě i mnozí jiní měšťané.
Národnost některých popravených je těžké vzhledem k tehdejším podmínkám určit. Měla jinou váhu než dnes. Víme ale, že i na straně soudu byli Češi, kupříkladu Lichtenštejnův zástupce Adam z Valdštejna a prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda.
Vedle hraběte Šlika, který pocházel z německy mluvící měšťanské rodiny v Chebu, najdeme v seznamu popravených „českých pánů“ i taková jména, jako je Leander Rüppel z Ruppachu či Jan Kutnauer ze Sonnenštejna. Lze tudíž říci, že umělé roubování nacionalistických hledisek z 19. a 20. století na národnostní situaci Čech ve století sedmnáctém vede k neblahému posouvání významu událostí někam, kde být nemohl. O žádný boj Čechů s Němci tu opravdu nešlo.
Spektakulární poprava na Staroměstském náměstí vzbudila ohromnou pozornost po celé Evropě. Její smysl spočíval nepochybně v zastrašení, ale trestání se zvrhlo v potlačení všech jinověrců, a tudíž v brutální čistku. To potvrzují následné rozsáhlé konfiskace protestantského majetku a masová emigrace. Ferdinandova pomsta přispěla k tragickému vnímání bělohorských událostí. Přitom však nelze říci, že šlo o pomstu vykonanou nad národem.
Stín Bílé hory
Politické důsledky Bílé hory tedy nelze zlehčovat. V důsledku Bílé hory byl zlikvidován český stavovský stát, nebývale pestré kulturní a náboženské prostředí z počátku 17. století vzalo za své. S ním vzaly za své i rodící se svobody a do značné míry i prostor pro kritické myšlení. Obnovené zřízení zemské z roku 1626 zbavilo Čechy politického života a většiny práv.
Samotná Bílá hora neboli ona relativně krátká bitva tuto paseku ještě nezpůsobila. Způsobila ji až pomsta habsburského panovníka. Tím vznikl až příliš dlouhý stín Bílé hory. Kdyby byl Ferdinand II. při trestání vzpoury zdrženlivější, pomohl by své víře i své dynastii mnohem více.
Stín Bílé hory byl však v 19. a 20. století uměle prodlužován. Za Ferdinandovu pomstu nemůže kupříkladu nést vinu celý habsburský rod. Pozdější panovníci převzali hotový stav věcí a chovali se jen obdobně jako panovníci v ostatních evropských zemích, tedy absolutisticky. Tak to vidíme ve Francii u Bourbounů nebo u Fridricha Velikého v Prusku.
Pokus o pluralitní a vnitřně tolerantní společnost byl Bílou horou zastaven. To je velká tragédie, která ale nemá sama o sobě nacionální dimenzi. Má spíše civilizační dimenzi, což není málo. Svůj díl zodpovědnosti přitom nesou obě strany tehdejšího konfliktu, přičemž ta vítězná má na potlačení svobod a plurality jistě vinu zásadnější. Pokud by však protestanti postupovali v roce 1618 umírněněji, mohli možná i leccos získat, a především by rozhodně nepřišli o všechno. O to bychom pak byli kulturně bohatším národem.
Bílá hora je zásadním okamžikem historie českých zemí. Akcent prohry je u Bílé hory nezbytný pro každého, kdo definuje českou přítomnost negativně a kdo na tomto negativním vymezení hodlá trvat. Je to prohra, která tvořila od konce 19. století značný kus národního sebeurčení. Dnes už je tato ideologie národní prohry naštěstí téměř mrtvá. Měli bychom ji nechat spát. Dnes už opravdu není k ničemu dobrá.
———–
Nová kniha o české historii
Autor tohoto textu Pavel Šafr vydává 17. listopadu 2020 knihu Češi mezi pravdou a lží, příběhy české historie očima novináře. Tuto knihu, která je polemikou s nacionalistickým a marxistickým dějepisem, zakoupíte na e-shopu deníku FORUM 24.
