Raila Šulc Hlavsová, historička, Vojenský historický ústav FOTO: Archiv Raily Šulc Hlavsové / se souhlasem
FOTO: Archiv Raily Šulc Hlavsové / se souhlasem
Poté, co se v sobotu v Resslově ulici v Praze uskutečnil u chrámu sv. Cyrila a Metoděje, kde před osmdesáti lety zahynulo v boji s německou přesilou sedm československých vojáků, slavnostní pietní akt, zeptalo se FORUM 24 historičky Raily Šulc Hlavsové z Vojenského historického ústavu, proč má i v 21. století cenu připomínat si podobná výročí a co pro nás odkaz 18. června 1942 dnes znamená.
Co tedy 18. červen dnes pro Čechy znamená?
Ten význam má víc rovin. Pro běžnou veřejnost je to výročí boje sedmi parašutistů v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje proti stonásobné přesile. Je to období reportáží, vysílání filmu Atentát.
Pro nás, co jsme v tomhle tématu namočení i profesně a třeba i odborně, je to vždycky ukončení celé jedné etapy. Dne 18. června v Praze vždy končí připomínky heydrichiády. Právě 18. června tady skončil příběh pro sedm československých parašutistů. Zároveň s koncem jejich života přichází další kapitola a tou jsou osudy odbojářů, kteří jim pomáhali od počátku jejich seskoku a zařídili i jejich úkryt v kryptě.
Asi je dobré říci, že jejich pobyt tam se neplánoval jako nějaké dlouhodobé řešení. Úkryt byl připraven těsně před atentátem. Sokolský odboj počítal s masivní německou represí, byť asi nečekali až tak brutální postupy. Praha byla po atentátu jako uzavřená pevnost. Vůbec přesunout za takových okolností parašutisty do úkrytu nebylo zrovna lehké.
Ten přesun trval skoro týden. Jaroslav Švarc sem přišel 28. května a Josef Gabčík až 1. června. Téhož dne tu také definitivně zůstává i Adolf Opálka, který se zde pohyboval pravděpodobně i dříve. Než se sem vůbec dostali, tak strávili minimálně noc po atentátu ukrytí v bytech odbojářů. Bydleli u běžných rodin. A najednou v noci bušení na dveře, gestapo, Waffen SS, protektorátní četnictvo, podle hlášení gestapa 8 000 lidí, kteří prohledávali byt po bytě. A ti lidé měli doma mladé muže, co v tu chvíli byli zavěšení ve světlících a komínových šachtách, kde museli počkat, až razie skončí. Na jedné straně parašutista, který jen na rukou visí z okénka v koupelně. Na druhé odbojáři a zkouška jejich mentální odolnosti v mezní situaci. My si to dnes už neumíme představit, ale někteří z těch přechovávatelů to zkrátka s nervy nevydrželi. Například Bautzovi, kteří ukrývali Karla Čurdu. Paní Bautzová mu druhý den po nočních prohlídkách řekla, aby odešel. Ale zase, nebylo to, že by ho vyhodila na ulici. Šla mu zjistit, jaká je situace na nádraží a jestli bude moct odjet do jižních Čech za svou matkou. Ta pomoc tam zkrátka nějakým způsobem pořád fungovala. Jenom ti lidé ve chvíli, kdy poznali svoji hranici, tak prostě řekli, co ještě schopni udělat jsou, a co už ne. A i tohle je potřeba si uvědomit, když budeme vzpomínat na události 18. června.
Je to obrovské zakončení příběhu sedmi mladých mužů, kteří z okupované vlasti utíkali v letech 1939 a 1940. Měli toho spoustu za sebou. Útěk přes půl Evropy a Blízkého východu, válečnou frontu ve Francii, výcvik v Anglii. A najednou se po letech vrátí domů. Ale oni i ten domov mezitím změnili. Vždyť tu mluvíme o mužích, kteří byli průkopníky mužů pro speciální operace, první generace agentů v utajení. Zrovna třeba účastníci operací Anthropoid a Silver A tu dokázali v nelehkých a často nevypočitatelných podmínkách přežít na nepřátelském území šest měsíců.
A najednou se ocitli v tmavém, chladném místě, které bylo sice geniálním úkrytem, protože o tom podzemí skoro nikdo nevěděl, ale zároveň to byla obří past. S tím se tam naučili žít tři týdny.
Říká se, že právě 18. června měli být přesunuti jinam. Je to pravda?
Pan Paur, majitel pohřebního ústavu, který dlouhodobě spolupracoval se sokolskými odbojáři, pomáhal například i pohřbít padáky Kubiše a Gabčíka, po válce řekl, že je 18. června měli odvézt v rakvích. Riskantní tehdy bylo prakticky cokoliv. Ale pohřební vůz u kostela není nic podezřelého.
Jenže 18. června ráno poměrně záhy těch sedm mladých mužů zjistilo, že v rakvích pojedou, jen ne tak, jak bylo plánováno. Muselo jim být jasné, že se z toho živí nedostanou. A v tom je další obrovský význam tohohle dne. Ten moment, kdy se parašutisté rozhodli bojovat s obří přesilou a vědomím, že je nesmí dostat živé, a přesto budou bojovat do posledního možného dechu a náboje. To odhodlání nepoddat se situaci a nevzdat se. Ničemu, nikomu a čelit nepříteli s minimální výzbrojí a zároveň s naprosto bezprecedentní odvahou, na kterou nepřítel rozhodně připravený nebyl.
My se učíme, že německá armáda byla prvně poražená u Stalingradu, možná trochu už u Moskvy, ale ten Stalingrad se bere jako zlom. Já si ale neskromně myslím, že Němci prvně dostali na frak už tady u nás v Resslově ulici uprostřed protektorátu, uprostřed třetí říše. Morálně to bylo poprvé, kdy se ta obrovská mašinérie, která byla vždycky přesvědčena, že každého stoprocentně převálcuje, najednou zasekla na pouhých sedmi mužích.
My pořád chceme nějaké zázraky a čekáme na blanické rytíře, ale i v tom roce 1942 bylo potřeba na záchranu 10 milionů 7 + 294 a dejme tomu dalších 1500 popravených a vypálené Lidice a Ležáky. Heydrichiáda není zdaleka tak strašná na vyčíslení obětí, jako odkazem té hrozné zrůdnosti, která se během té doby udála. Například Lidice. Nebylo to poprvé, co by někdo vyvraždil a zničil vesnici. Ale to děsivé unikum je v tom, že je to poprvé, kdy někdo natočil masakr, který cíleně způsobil, a vyslal to do světa. Němci se tehdy v podstatě pochlubili masivním vražděním a ničením. Zjevně chtěli prezentovat, čeho jsou schopni. A tím nastal zlom, protože u spojenců po celém světě zvedli obří ochotu se tak brutálnímu nepříteli postavit s maximálním odporem a porazit ho. Celý svět příběh Lidic sledoval se zatajeným dechem, překvapený a zdrcený zároveň, zatímco v kryptě v tu chvíli sedm mladých mužů sedělo v oku bouře. Co tehdy cítili, je nepředstavitelné. Je to veliký příběh o hrstce lidí, kteří se postavili obrovskému zlu a věděli, že nemohou vyhrát, ale rozhodli se, že nesmí prohrát a hlavně to nikdy nesmí vzdát.
Boj v kryptě a vlastně veškeré dění okolo atentátu je de facto řecká tragédie ve dvacátém století, která nebyla napsaná, ale která se skutečně stala.
Jak to bylo s tím výzkumem kanalizace, respektive onoho kopání do zdi? Mohli parašutisté opravdu hypoteticky utéct? Bude se v průzkumu ještě pokračovat?
Dnes moderní technologie umožňují nahlédnout i tam, kam to normálně nejde. My jsme se chtěli o celém komplexu, jehož je kostel součástí, dozvědět co nejvíc. A každý archeolog má takovou úchylku, že se dívá do každého výkopu, který potká. Já jsem sice z archeologie nakonec utekla k historii, ale tohle „okukování“ výkopů mi zůstalo. A jednou takhle jdu do práce a tam se u okénka krypty zrovna kopaly inženýrské sítě v Resslovce. Jak tam koukám, tak tam vidím nějakou divnou cihlovou vyzdívku, která mi tam nějak nesedí. Tehdy už jsme měli z předchozího georadarového průzkumu základní informace, že tam nějaké prostory jsou. Tak jsme se na to podívali a bác… byl tam vyzděný kanál. Postupně bylo potřeba sebrat mnoho střípků. Ono o tom, zda díra v kryptě byla, nebo nebyla, zda ji udělali opravdu parašutisté, o tom se vedou spory neustále.
Během covidu pak byl čas se tomu pořádně věnovat. Do krypty jsem přišla z Národního památkového ústavu, což se najednou náramně hodilo. Zaběhla jsem do jejich veřejné knihovny zhlédnout stavebně-historický průzkum kostela. A tam bylo všechno. Kompletní archivní rešerše, historie stavby se všemi přestavbami, plány, zpráva o současném stavu. Podařilo se mi najít doslova neuvěřitelné poklady. Třeba fotky z roku 1934, které nebyly nikdy publikované.
Když se vrátím k tomu výzkumu kanalizace a únikového otvoru v kryptě, tak třeba právě na základě plánů a fotek teď už víme, že v roce 1934 tam žádná díra ve zdi nebyla a v roce 1945 už tam je se vší parádou. Takže ano, parašutisté skutečně mohli kopat. Nikdy sice nebudeme mít absolutní jistotu, protože fotografie, jak Gabčík kutá do zdi, neexistuje, ale jako stavební historik můžu říct ano, tady ta díra nevznikla tak, že by se do ní někdo náhodně pustil sbíječkou, ale i dle názorů další odborníků šlo o pomalé odstraňování cihličky po cihličce, tedy o promyšlenou soustavnou práci. Nikdy nikdo neprokáže, že by Josef Gabčík svým nožíkem škrábal do zdi a odstraňoval cihly, ale nabízí se, že si těch sedm mužů chystalo v kryptě zadní vrátka. A duchovní rozhodně o kanalizaci kolem kostela vědět mohli. Architekt Sochor, který jim projektoval kompletní přestavby a opravy chrámu, tuhle kanalizaci v prostorách předdvoří popisoval už ve 20. letech. Ten kanál tam je už od roku 1735. Zní to banálně, ale kanalizační stoky tak, jak je známe dnes, máme ve městech až od 19. století. Kanalizační systémy ve starších dobách měla šlechtická sídla a sakrální stavby, ale kanalizační stoky na splašky pro všechny jsou skutečně poměrně mladá záležitost. To ale taky značí, že Emeritní dům pro vysloužilé duchovní a k němu přináležející chrám sv. Karla Boromejského (dnes sv. Cyrila a Metoděje) byl velikým projektem, který se stal dominantou Resslovy ulice, což také svědčí o jeho významu.
Nicméně vraťme se k parašutistům. I kdyby se jim podařilo do kanalizace dostat, nikdo neví, jak by se to vyvíjelo celé dál, když uzávěry v okolí kostela byly v několika řadách. A to včetně vltavského břehu. Historie si na „kdyby“ nehraje.
Ale krypta ještě zdaleka neřekla a neprozradila všechno. Střípky se sbírají postupně, a než se sepne vzájemná souvislost mezi nimi, tak to zkrátka trvá. Věda zkrátka potřebuje péči. Možná se po nějaké době podaří zjistit nějaké novinky, ať už o těch padlých, nebo i o kryptě jako takové. Ten příběh se skládá kousíček po kousíčku, střípek po střípku a výzkumy nekončí.
Může se podařit ještě podobný objev, jako když Zdeněk Špitálník našel střepinu zaseknutou v ikonostasu?
Teď bych potřebovala svou křišťálovou kouli (smích). Kdo ví? Shody okolností a štěstí jsou veličiny, které není možné vyloučit nikdy z ničeho. Zdeněk Špitálník má neuvěřitelné znalosti a rozhled. On ví, jaký rozptyl měly třeba konkrétní zbraně, granáty, jaké vybavení a výzbroj kdo měl a jak fungovala, takže to, že našel onu střepinu v ikonostasu, není nějaká náhoda. Je to výsledek jeho dlouhodobé skutečně mravenčí práce na mnoha úrovních, kterou trochu okořenilo štěstí a schopnost být ve správný čas na správném místě. Stejně jako nikdy nevíte, co kdo najde třeba na půdě po pradědečkovi. Stát se může cokoliv.
Co je nejtěžší na pozici průvodkyně v kryptě? Nemůže to někdy zevšednět?
Hlavně je potřeba říct, že nefungujeme jako klasičtí průvodci. Jsem kastelánka/lektorka, což se dá také přeložit jako vypravěčka s enormním zájmem o blaho studentů a jejich vztah k tomu místu a příběhu, který se v něm odehrál. A samozřejmě je mojí prací starat se o kryptu samotnou. Každé místo potřebuje péči a starost.
Je tam několik náročných aspektů. Především to je zodpovědnost. Zodpovídám za to, aby to místo mělo všechno, co potřebuje, aby provoz byl zajištěn tak, aby krypta byla v pohodě, expozice byla v pohodě. Ne vždycky tam přijdou příjemně naladění lidé, ne vždy přijdou lidé, kteří se o věc zajímají. Občas stojí hodně sil zůstat profesionální. To potvrdí každý, kdo pracuje s lidmi. Na základě mé zkušenosti je těžší jednat s dospělými než s dětmi či studenty. Oni potřebují dostat souvislosti, proč tam stojí a jak vede linka toho příběhu parašutistů a odboje až k nim, a pak jste kolikrát překvapen, jak úžasně na to dokáží reagovat. U dospělých je to někdy hodně náročné, někdy je nutno vážit přístup opravdu na lékárnických vahách.
Krypta má jednu velkou výhodu – je to místo s obrovským příběhem a neskutečně silným geniem loci. Můj úkol tkví v zásadě v tom, že lidem ten příběh předávám přímo tam, kde se odehrál, tak aby odcházeli trochu zasaženi jeho silou, ale také hrdí a odhodlaní si kus toho příběhu vzít s sebou. Ta možnost vyprávět zvláště mladým lidem právě tohle právě tady, to je prostě „dream job“.
Jak se to přihodí, že se mladá dívka začne zajímat o takovou historickou událost?
Já si myslím, že si to prostě vybralo mě. Základ mi určitě dala babička, která mi kdysi na příběhu Karla Čurdy vysvětlovala, co je to zrada. Takže ten příběh Gabčíka s Kubišem se ke mně dostal velice záhy. Vlastně i ten film jsem viděla už jako prcek a fascinoval mě, přestože jsem ho nemohla pochopit. Právě ten moment dobrovolného sebeobětování parašutistů pro mě byl něčím naprosto nepochopitelným a vždy, když jsem byla v Praze, tak jsem hledala „ten kostel s okýnkem“. Vtipné na tom je, že jsem jako dítě z Mostu dlouho nedokázala Resslovu ulici vůbec identifikovat.
Do krypty jsem prvně přišla 26. ledna 2016, tedy přesně v den výročí druhé vlny poprav odbojářů kolem operace Anthropoid v koncentračním táboře Mauthausen. Nu, a nějak to „cvaklo“. Nejdřív jsem tam dělala divadelní projekt Nevzdáme se nikdy, kdy na výročí pobytu parašutistů v kryptě herci na autentických místech hráli o autentickém ději toho daného dne. Pak jsem začala pomáhat jako dobrovolník při edukačních programech. A když se nabídla možnost, že bych tam mohla začít pracovat, tak si mě tam nechali. Tehdy jsem se v tom velmi našla… a baví mě to dodnes. Je to trochu práce a trochu posedlost.
Nebyla historiografie druhé světové války a heydrichiády zvlášť brána spíše jako mužská záležitost?
Dřív to možná bylo vnímáno jako mužská záležitost. Ale to už dávno není pravda. Jen v mém okolí je několik výrazných ženských postav v historickém bádání. Marie Matušů vydala své Muže pro speciální operace už v roce 2005. Dnes jsou venku rozsáhlé publikace od Karolíny Stegurové nebo Aleny Flimelové o ženách v zahraničním odboji na západní i východní frontě. A to nemluvím třeba o Monice Němcové, která dnes vede oddělení historie ve svitavském muzeu a zaplňuje bílá místa v dějinách místního odboje za druhé světové války; podílela se i na expozici pardubického Památníku Zámeček. Dále je tu Veronika Homolová Tothová, publicistka a spisovatelka, která o heydrichiádě a tématech druhé světové války točí dokumenty a píše úspěšné publikace již několik let. A to je jen zlomek.
Ženám v dění okolo atentátu na Heydricha stále dost dlužíme. Ony nebyly jen naivními podporovatelkami, ale dokázaly být i dost drsné. A hlavně neuvěřitelně statečné a odhodlané.
