Šabház Šaríf FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
KOMENTÁŘ / V únoru letošního „supervolebního“ roku se rozhodovalo o politickém směřování dvou extrémně důležitých, ale zároveň mediálně poněkud opomíjených zemí. Zatímco ve více než 270milionové Indonésii byla nejdůležitější přímá volba prezidenta, v jaderném Pákistánu se rozhodovalo o složení parlamentu. Ten má za úkol vybrat příštího předsedu vlády.
Ani v jedné z těchto zemí se volby neobešly bez komplikací a obvinění. V Indonésii si už jako tradičně stěžují poražení prezidentští kandidáti, podle kterých docházelo k volebním manipulacím. Vadí jim také fakt, že na viceprezidenta mohl kandidovat syn stávajícího prezidenta Joka Widoda, přestože je mladší, než dovoluje Indonéská ústava.
Ještě vážnější jsou obviněni v Pákistánu, kde vůbec nebylo dovoleno kandidovat nedávno svrženému premiérovi Imranu Chánovi a jeho spolustraníci se museli voleb účastnit jako „nezávislí“. Přesto se jim podařilo překvapivě zvítězit a Chánovi příznivci se nyní protesty a blokádami snaží domoci účasti na vládě. Ačkoli se dění v Pákistánu a Indonésii může zdát evropskému pozorovateli vzdálené a těžko pochopitelné, vývoj v obou těchto obrovských státech je důležitý pro celý svět – ať už z hlediska rozšiřování čínského vlivu nebo kvůli prostému faktu, že tradičně nestabilní Pákistán disponuje skoro dvěma stovkami jaderných hlavic.
Vítěz s „pestrou“ minulostí
V přehlednější situaci se po volbách bezpochyby nachází Indonésie – mladá demokracie, kde se relativně svobodné volby konají od pádu brutálního diktátora Suharta v roce 1998. Od té doby se v zemi vystřídali pouze dva prezidenti, každý na dvě pětiletá volební období, přestože populární prezident Widodo údajně před letošními volbami zvažoval porušit ústavu a ucházet se o třetí kandidaturu.
Nakonec se ale spokojil s tím, že se kandidátem stal dosavadní ministr obrany a paradoxně Widodův soupeř z minulých dvou voleb: 72letý Prabowo Subianto. Ten si totiž vzal prezidentova nejstaršího syna Gibrana Rakabuminga Raku za svého kandidáta na viceprezidenta, což někteří analytici považují za počátek nové politické dynastie. Zároveň jde rovněž o protiústavní krok, který posvětil Widodův švagr v čele Ústavního soudu, za což byl později ze své pozice odvolán.
Subianto s posvěcením stávajícího prezidenta zvítězil už v prvním kole, když snadno překonal potřebnou hranici 50 procent. Jeho protikandidáti sice tento výsledek zpochybnili a stěžovali si na volební manipulace, neposkytli pro to ale žádné důkazy. „Určitě k nějakým podvodům v omezené míře došlo, ale desítky milionů falešných hlasů by zanechaly stopy,“ domnívá se odborník na indonéské volby Seth Soderborg z Harvardovy univerzity.
Obvinění z „volebního podvodu“ má v Indonésii dlouhou tradici – po posledních volbách v roce 2019 s ním přišel sám Subianto, kterému se dokonce podařilo vyvolat násilné protesty, jež si vyžádaly nejméně deset obětí. Příští indonéský prezident je vůbec postava s velmi „pestrou“ minulostí. V dobách diktatury se vypracoval na generálporučíka armády a během svého působení ve speciálních jednotkách se měl dopustit řady zločinů – od masakrů na okupovaném Východním Timoru až po únosy, mučení a zřejmě i vraždy desítek prodemokratických aktivistů.
Subianto byl po pádu diktatury propuštěn z armády, Indonésii musel na nějakou dobu opustit a dlouhá léta mu byl také zakázán vstup do Spojených států. Po návratu do země se pokusil opakovaně stát hlavou státu za pomoci extrémně nacionalistické rétoriky nebo prostřednictvím spojení s islamistickými skupinami, přestože sám pochází z částečně křesťanské rodiny.
Pohled do budoucnosti
Jak se ale zdá, temná minulost Subianta výrazně nepoškodila u voličů, z nichž velká většina období diktatury vůbec nezažila. Země má totiž extrémně mladou populaci (zhruba čtyřiceti procentům obyvatel je 24 let nebo méně), a právě na mladé Indonésany se Subianto přes svůj pokročilý věk zaměřoval převážně prostřednictvím sociálních sítí a také s pomocí svého mladého viceprezidentského kandidáta.
Budoucímu prezidentovi se zároveň podařilo smířit s některými svými bývalými oběťmi a řada bojovníků proti diktatuře kupodivu skončila v jeho volebním štábu. „V 90. letech byla naší hlavní výzvou diktatura. Potřebovali jsme vybojovat demokracii. Dnes je naší nejdůležitější výzvou nerovnost a zaostalost,“ vysvětluje Budiman Sudjatmiko, někdejší dlouholetý politický vězeň, který se jako mnozí další aktivně zapojil do Subiantovy prezidentské kampaně.
Subianto voličům na prvním místě slíbil pokračovat v relativně úspěšné rozvojové politice prezidenta Widoda, během jehož vlády Indonésie stabilně rostla a lákala zahraniční investory. Nový prezident chce především zachovat obří investice do infrastruktury včetně ambiciózního plánu na vybudování nového hlavního města, které by mělo vyrůst na východním pobřeží ostrova Borneo.
Kontinuitu lze očekávat i ve vztahu k Číně, kterou se Subianto na rozdíl od některých svých protivníků neodvažuje otevřeně kritizovat a slibuje zachování tradiční neutrality. „Indonésie respektuje všechny země a všechny velmoci,“ vysvětlil sám příští indonéský prezident. „Chceme mít se všemi skvělé vztahy. Nechceme se připojit k jednomu bloku proti druhému. Naše pozice je zcela jedinečná. Jsme přátelé se všemi. V jakémkoli konfliktu nebo soupeření jsme těmi, s kým se mohou bavit všechny strany.“
Indonésii se alespoň prozatím dařilo mezi Čínou a Spojenými státy poměrně úspěšně vyvažovat. Země na jednu stranu lákala obrovské čínské investice zejména do svého důlního průmyslu (Indonésie je vůbec největším producentem niklu na světě) nebo do vybudování rychlodráhy mezi dvěma největšími indonéskými městy. Na druhou stranu ale udržuje blízkou vojenskou spolupráci s USA, pořádá společná cvičení a odmítá se připojit k uskupení BRICS, které Čína a Rusko považují za prostředek šíření svého vlivu.
Překvapivé výsledky
Jestliže se v Indonésii mluví o možných volebních manipulacích ve prospěch vítězného kandidáta, v Pákistánu volbami opět zcela otevřeně manipulovala armáda. Právě ta totiž v zemi fakticky rozhoduje o tom, komu je nebo není dovoleno kandidovat a opakovaně také civilní premiéry svrhávala – naposledy v roce 1999, kdy se moci na devět let ujal generál Parvíz Mušaraf.
Všeobecně se má za to, že si armáda vyžádala také odvolání a následné uvěznění premiéra Imrana Chána v roce 2022, který byl přitom původně zvolen právě s posvěcením vojáků. Jeho spolustraníkům z Pákistánského hnutí za spravedlnost (PTI) pak bylo nejvyšším soudem zakázáno kandidovat pod stranickou značkou a o zvolení se tak museli ucházet jako formálně „nezávislí“.
Za těchto okolností pozorovatelé všeobecně očekávali pohodlné vítězství dosavadního premiéra Šáhbáze Šarífa. Vysoká nespokojenost občanů se stavem ekonomiky a zároveň odpor vůči Chánovu pronásledování však překvapivě vedly k tomu, že „nezávislí“ kandidáti spojení s PTI získali největší množství poslanců. Strana navíc tvrdí, že by její kandidáti měli mít v pákistánském parlamentu dokonce dvoutřetinovou většinu – byli o ni ovšem údajně připraveni volebním podvodem.
Šarífova vlastní strana se po volbách rychle spojila s Pákistánskou lidovou stranu (PPP) a současný premiér díky tomu podle všeho zůstane ve funkci. Proti tomuto vývoji ovšem protestují příznivci Chánovy PTI, kteří v posledních dnech masově vyšli do ulic pákistánských měst a blokovali také dálniční tahy nebo hlavní přechody se sousedním Afghánistánem. Uvězněný Chán, který proslul mimo jiné netolerancí vůči náboženským menšinám, zároveň v parlamentu spojil síly s islamistickými stranami a dává jasně najevo, že se pokusí domoci účasti na vládě silou.
Kolabující stát
Další vlna politické nestability přichází pro Pákistán v nejhorší možnou dobu, kdy je jeho ekonomika na pokraji kolapsu a v zemi působí řada extrémistických islamistických bojůvek včetně místní odnože Islámského státu nebo Tálibánu. Pákistán čelí vysoké (bezmála třicetiprocentní) inflaci a neschopnosti splácet svoje pohledávky, která loni málem vyústila ve státním bankrotu.
Záchranu nakonec poskytla až půjčka Mezinárodního měnového fondu (MMF), do poloviny roku však bude potřeba vyjednat další balíček. Půjčky od MMF jsou přitom podmíněny nepopulárními reformami a škrty, jako bylo například snížení státní podpory na elektřinu, které zvláště zasáhlo chudší část populace.
Pákistánské hospodářské problémy částečně souvisí s ničivými záplavami, které na konci roku 2022 vyhnaly z domovů miliony lidí a způsobily škody ve výši desítek miliard dolarů. Analytici však upozorňují, že mají i strukturální příčiny – například příliš rychle rostoucí populaci, která se jen mezi posledními sčítáními v letech 2017 a 2023 zvýšila ze 213 na 241 milionů.
„Tempo pákistánského růstu jednoduše není dost vysoké na to, aby dokázalo absorbovat rychle rostoucí počet obyvatel,“ vysvětluje ekonom Tariq Banuri z University of Utah. „Pákistán je také jedním z nejhorších států na světě v oblasti výběru daní. Vlastníci zemědělské půdy jsou osvobozeni od daně z příjmu a z nemovitostí se neplatí daň z kapitálových výnosů.“
Pákistán se navíc v posledních letech dostal do extrémní závislosti na komunistické Číně, která je jeho největším věřitelem. Mnozí se obávají, že by se mohl opakovat scénář ze Srí Lanky, kdy Čína výměnou za odpuštění části dluhu získala strategicky položený hlubokomořský přístav Hambantota.
Podobný osud by mohl potkat přístav Gwadar, do kterého ČLR výrazně investovala a který by se mohl stát v budoucnosti základnou čínského námořnictva namířenou proti sousední Indii. V oblasti vojenské techniky a bezpečnostní spolupráce se ostatně Pákistán už nyní stává na Číně stále závislejší, zatímco tradiční spolupráce se Spojenými státy vzhledem ke všeobecně známým vazbám tamní armády na islamisty v posledních letech významně ochladla.
