Alena Schillerová, Andrej Babiš a Karel Havlíček (všichni za ANO) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Nejsem nikterak nakloněn úvahám o hledání „rovnováhy“ mezi svobodou a demokracií na jedné straně a ekonomikou na straně druhé. Jednak se mi to nejeví jako přijatelný koncept, a navíc mám zato, že velmi často jde omezování demokracie a svobod ruku v ruce s rostoucími problémy v oblasti ekonomické.
Ve své předchozí analýze jsem reagoval na vyjádření maďarské vládní strany Fidesz o ekonomických úspěších Maďarska. Maďarská čísla se ovšem nejeví jako výjimečně dobrá, ale spíše průměrná (v porovnání s dalšími zeměmi V4 a Pobaltím, které považuji za vhodnou skupinu pro porovnání). Navíc se v některých případech maďarská vláda uchýlila k velmi „divokým“ opatřením typu znárodnění prostředků v soukromých penzijních fondech či uvalení velkého „politicky určeného“ nákladu na soukromý sektor (u kurzových ztrát na cizoměnových hypotékách bankami).
Jak jsem uvedl, vycházel jsem ze čtyř snadno porovnatelných indikátorů a zdrojem dat byly portál tradingeconomics a databáze ECB.
Podíváme se nyní, jak si v tomto srovnání stojí Česká republika (data jsou k dispozici od roku 2011 či 2012, tedy i z doby předtím, než se k podstatnému podílu na moci dostal Andrej Babiš).
Začněme u „bohatství“. Naše země byla v čele s poměrně velkým odstupem (přes 20 % proti druhému Estonsku) z pohledu HDP na hlavu v paritě kupní síly. Tuto pozici si udržela i v roce 2019 (opět před Estonskem), ale náskok se ztenčil na necelých 10 %. Celkový růst byl s malým náskokem před posledním Slovenskem druhý nejnižší (kolem 17 %), ostatní země vzrostly v tomto indikátoru o pětinu či více.
Tento výsledek bych hodnotil jako „přijatelný“, neboť bohatší země mají (v této situaci v Evropě) obvykle větší problém s růstem než země chudší (výjimky existují), nicméně i z hlediska absolutního nárůstu jsme na chvostu skupiny.
Druhou sledovanou proměnnou je zaměstnanost, zásadní pro ekonomický růst (ten je dán přírůstky zaměstnanosti a produktivity). Zde jsme udrželi v rámci skupiny příznivou pozici mezi nejlepšími, z hlediska relativního nárůstu (i celkové úrovně) ostatním utekla Litva, relativně nejvíce si pomohlo Maďarsko, začínající s velmi nízkou úrovní zaměstnanosti (pod 50 % v roce 2012).
Z hlediska státního dluhu jde o skupinu, která je těžkým benchmarkem, poněvadž její členové patří v EU (kromě Maďarska) dlouhodobě k nejméně zadluženým. I tak naše země využila dobré ekonomické podmínky k největšímu relativnímu poklesu dluhu z celé skupiny. Je proto velká škoda, že v minulém roce byl dokonán obrat v této oblasti o 180 stupňů. Na místo udržování obezřetné fiskální politiky nás totiž bude čekat velmi obtížné snižování obrovského strukturálního deficitu, který nás zřejmě převede ze skupiny málo zadlužených zemí o stupeň výš, k zemím, které mají dluhy vyšší, ač v kontextu EU viditelně podprůměrné.
Při pohledu na vývoj korunových mezd vidíme zhruba poloviční nárůst průměrné mzdy mezi léty 2011 a 2020. Trochu překvapivě, v porovnání s daty ostatních zemí, je to společně se Slovenskem nejhorší výsledek (z hlediska těch, co mzdu pobírají).
Přepočet na euro (tehdejším kurzem) umožní výši mezd porovnat, ačkoliv se samozřejmě odlišuje zdanění či další zatížení hrubé mzdy. Z hlediska výše průměrné hrubé mzdy byla její hodnota v roce 2011 výrazně nejvyšší, následovaná Polskem (86 % české mzdy) a Estonskem a Slovenskem (81 %).
Situace se podstatně změnila v roce 2020. První je Litva s Estonskem, následována Českou republikou (94 % jejich hodnoty) a Slovenskem (82 %). Zjevně jsme tedy svou pozici ztratili, což je dáno tím, že náš růst mezd byl druhý nejpomalejší po Polsku (34 % vs. 39 %). Slovenské mzdy mezitím rostly viditelně rychleji (o 50 %).
Stejně tak jako v případě Maďarska lze říct, že naše výsledky nevybočují z dat zbytku skupiny, s výjimkou pomalejšího růstu mezd. Naopak lépe se nám dařilo snižovat státní dluh. Při zohlednění toho, že naše země byla na počátku viditelně nejbohatší ekonomikou, lze akceptovat v některých oblastech slabší data, takže hodnocení jako „průměr“ není „lakování na růžovo“.
Z hlediska našich ambicí by ale nemělo být hlavní srovnání našeho vývoje se zeměmi viditelně chudšími, kde vládnou či vládli lidé jako je Robert Fico (Slovensko) či Viktor Orbán (Maďarsko).
Podívejme se proto rychle na srovnání s Rakouskem, které pro nás zjevně představuje logický benchmark. Pohled na HDP (s paritou kupní síly na hlavu v USD) ukazuje, že v roce 2011 jsme byli zhruba na 63 % úrovně Rakouska, v roce 2019 již na 72 %. U zaměstnanosti jsme v roce 2011 výrazně ztráceli (71 % Rakouska vs. 59 % u nás) a v roce 2020 se ztráta viditelně snížila (73,5 % vs. 68,5 %), což zjevně reflektuje, že Rakousko je nejspíš blízko plné zaměstnanosti a není s to poměr zvyšovat.
Pro mnohé překvapivě se Rakousku podařilo výrazně snížit svůj dluh (z 82,4 % v roce 2011 na 70,4 % v 2019), což je ale poměrně nízké číslo, ač v procentních bodech jde o něco málo výraznější snížení než u nás, kde dluh klesl „jen“ z 39,8 % na 30,8 %, v relativních číslech přitom samozřejmě „vedeme“.
Velký negativní odstup ovšem i nadále vykazují naše mzdy. V roce 2011 byla naše průměrná mzda na 41 % rakouské, v roce 2020 jsme si pomohli k polovině.
Zda hodnotit tento výsledek souhrnně pozitivně či nikoliv, to je věcí názoru. Jistě ale v tomto porovnání neplatí, že by bohatší země (a v případě Rakouska znatelně bohatší) byla odsouzena k tomu, že ji země chudší budou rychle dohánět (navýšení podílu mezd o jeden procentní bod za rok není věru mnoho, a to je kategorie, která zajímá občany nejvíce).
Ještě větší rozdíl mezi vyspělostí a fungováním naší země se ukázal právě v probíhající pandemii. Rakousko, které bylo z počátku masivně postižené, bylo schopné zbrzdit nárůst nových případů tak, že se zde dosud nakazila zhruba jen polovina lidí oproti počtům v Česku. A obdobný poměr vykazují i čísla ohledně smrtnosti, která tyto země vykázala. Právě v krizi viditelný nepoměr mezi výkonností a fungováním těchto zemí ukazuje, že proces dohánění bude ještě složitý. Přestože nám země jako například Rakousko ve sledované době poslaly ze svých státních kas více než 660 miliard korun, přerozdělených v náš prospěch prostřednictvím rozpočtu EU.
RNDr. Luděk Niedermayer je ekonom, někdejší viceguvernér České národní banky a od roku 2014 poslanec Evropského parlamentu (za TOP 09).
