Vladimir Putin. FOTO: aTeo/se souhlasem
FOTO: aTeo/se souhlasem
Kdo chce věřit, nechť věří, že Rusko je země na vzestupné dráze. Mezi národy světa si Rusové razí cestu vpřed jako buldozer. Není divu, že jim při pohledu na jejich prezidenta oko zvlhne vděkem a uspokojením. Drobné trampoty typu moskevských protestů proti volebním podvodům lze pominout – je jasné, že jsou to pikle nepřátel. Západ se jednoduše nemůže smířit s rostoucí mocí Ruska. Ruku v ruce se silou roste také záviděníhodná duchovnost země. Na každém zadním dvorku se místo kůlny staví chrám a moskevské metro vypadá jako čtenářský sál Puškinovy knihovny. Proto se Západ snaží škodit, kde jen může, i když úspěchy Putinova prezidentování jsou nepopíratelné.
Kupříkladu takové hypersonické rakety. Nikdo je nemá, ale Rusko ano. Kde nakoupilo Turecko komplexy protivzdušné obrany S-400? V Rusku, nikoli ve Spojených státech. Jak skončil pokus vystrnadit Rusko z Parlamentního shromáždění Rady Evropy? Stačilo několik desítek milionů eur a hrdí Evropané poníženě vrátili Rusku hlasovací právo. Stavba plynovodu Nordstream 2 vesele pokračuje i přes všechny šikany tupých Američanů. V Sýrii Putin znovu ukázal světu, kdo je tady pánem. Uvidíte, jak hravě vyřeší zdejší neřešitelné problémy. Také v otázce přináležitosti Donbasu protlačila Moskva vlastní řešení, i když pod uměleckým jménem „Steinmeierova formule“ a Ukrajině nezbylo, než ji pod tímto krycím jménem poslušně přijmout. Přitom Putinova podpora je pořád dosti vysoká – skoro tak vysoká jako popularita Zemana u nás. O čem to svědčí? O tom, že Rusové zbožňují svou státní moc a svého prezidenta. Schvalují a podporují každý jeho počin. Chápou asi, že všechno, co činí, činí jen pro jejich blaho. A ano, bude líp!
Stačí se porozhlédnout po světě, aby bylo zřejmé, že Rusko je dnes jednou z nejmocnějších, nejrozvinutějších a nejrespektovanějších velmocí. Bohužel tento bukolický obrázek poněkud kalí pohled takřka na všechny kvalitativní žebříčky. Pohleďme kupříkladu na index prosperity sestavovaný na základě devíti ukazatelů: ekonomika, podnikání, správa země, školství, zdravotnictví, bezpečnost, osobní svoboda, sociální kapitál, ekologie. Putinova obdivovatele potěší, že nadutá Amerika se v žebříčku propadla až na 17. místo. Jak se potom může tvářit mravokárně a poučovat Rusy, jak mají žít? Ani Polsko by nemělo ohrnovat nos z výšky svého 33. místa. Leč kde je vlastně v žebříčku Rusko? Patří mu 96. místo ze 149 zemí. Zajímavé je, že ještě v roce 2012 bylo Rusko na 66. příčce, než spadlo o 30 míst níž. Uznejte, je to podivný úkaz: Putin již 20 let neustále povznáší život v Rusku, proč tedy čísla přitom vypovídají o opaku? Že by se hrálo s cinknutými kartami?
Nebo takový index konkurenceschopnosti. V čele žebříčku jsou Spojené státy – jasná páka, je to svět mamonu a darwinského zápasu o holé přežití. Na posledních místech jsou Jemen a Čad, což také nepřekvapuje. Leč kdepak máme Rusko? Na 43. příčce mezi 140 zeměmi světa. Pustilo daleko před sebe Lotyšsko a Katar, Portugalsko a Irsko.
Byl by tu ještě žebříček právního státu neboli vlády zákonů. Je sestaven teprve v loňském roce, takže jistě nezastaral. Rusko je v tomto ohledu zvláštní země, kde kupříkladu prázdný umělohmotný kelímek od kávy odhozený směrem, kde by se mohli nacházet policejní těžkooděnci, již vynesl nešikovi obvinění z terorismu a několik let těžkého žaláře. Tři dny nato stejný státní zástupce žádá pro „teroristu“ zproštění veškeré viny a světe div se, soudce ho na místě osvobozuje stejně radostně, jako ho odsoudil. Těžko se pak dá očekávat nějaké vysoké umístění, ale 89. místo ze 133? Až po Kolumbii, Tanzánii a Jamajce? To už je hanebnost!
Určitě celý obrázek vylepší žebříček vzdělanostní úrovně a školství obecně. Srovnáván byl stav v 50 státech. Kdepak je Rusko, známé svou láskou k literatuře, jehož občané dávno zalidnili „Silikonové údolí“ v Kalifornii? No není to drzost zařadit ho až na 36. místo po Saúdské Arábii, Maďarsku, Tchaj-wanu a dokonce po JAR?
A jak je to s výší státního rozpočtu? Není Putinova říše se svými nekonečnými přírodními zdroji, které úspěšně prodává na Západ, se svou zbrojní výrobou, která obsluhuje celý Východ, mezi prvními co do státního rozpočtu? V roce 2019 byly na prvním místě Spojené státy, pak s odstupem Čína, s ještě větším odstupem Německo. Pak ale určitě přijde Rusko! Kdepak, ještě dvanáctkrát nepřijde, je na až na 15. místě. Tento žebříček je obzvlášť urážlivý: těžko se dá prohlásit, že čísla jsou vycucána z prstu a výklad vylhaný. Má-li rozpočet Francie přes trilion dolarů, zatímco Rusko necelých 400 miliard, špatně se dokazuje, že Putinova země je mohutnější a lépe prospívající než Macronova.
Ve skutečnosti nejde v první řadě o velikost rozpočtu, nýbrž o to, jak a za co se rozpočtové peníze utrácejí. Rozpočet je víceméně objem prostředků odevzdaný daňovými poplatníky státu na pokrytí jejich potřeb a na platy státního aparátu. Tak se stalo, že v civilizovaných zemích se celý systém časem vytříbil a funguje ke spokojenosti většiny obyvatel. Ve Spojených státech jsou daňové úniky pokládány za jeden z nejtěžších zločinů, hned po hrdelních. V Německu se kancléř necítí být ponížen tím, že létá běžnou linkou. V Norsku jezdí předseda vlády do práce na kole. Zkuste si s tím srovnat ruské zvyklosti. Z nějakých záhadných důvodů systém zdanění občanů ve prospěch rozpočtu se zkřížil se zvláštnostmi národní mentality. Výsledek je nabíledni.
Za totáče, když v Rusku strana a vláda znamenaly totéž, existovalo dokonce tzv. stranické maximum. Znamenalo to, že člen strany měl platový strop, aby nikdo nemohl říct, že strana hoduje na úkor lidu. Leč ve zvláštních prodejnách typu českého Tuzexu straničtí bossové dostávali zboží skoro zadarmo. Léčili se ve zvláštních nemocnicích uzavřených pro veřejnost. Jezdili do vlastních lázní. Komunistická strana dnes již nevládne, ale volný přístup k rozpočtu mají stále jen někteří. A ti systém nikdy neopouští, ledaže by ho vyměnili za vězení, protože blízkost k rozpočtu znamená služební auto s řidičem, zvláštní pruh na silnici, na služební cestě hotelový pokoj za milion rublů, jízdenku první třídy vždycky a všude. Státní zakázky pro správné lidi, aby taky mohli jezdit první třídou.
Co v těchto podmínkách zbývá pro daňové poplatníky, pro jejichž blaho lidé od rozpočtu, řečeno s Putinem, „dřou na galejích ve dne v noci“. Objem „šedé zóny“ nebo „černých obchodů“, z nichž žádné daně do rozpočtu neplynou, činí 10 trilionů rublů. Je to zhruba 157 miliard dolarů ročně. Inu, velká země, velké úniky. Můžete třikrát hádat, jaký zázrak se tam stane dřív: ministři začnou jezdit do práce na kolech, anebo obyvatelé začnou poctivě platit daně?
