Po masakru, který v Izraeli 7. října 2023 spáchali členové palestinského hnutí Hamás, Západ nevěřícně sledoval výbuchy antisionismu i neskrývaného antisemitismu v ulicích svých měst a v kampusech svých univerzit. Izabella Tabarovsky nejspíš zase tak překvapena nebyla, protože se studiu protižidovských nálad věnuje dlouhodobě a systematicky. Její článek, který vyšel na počátku roku v internetovém časopisu Quilette, uvádíme ve verzi rozšířené o několik pasáží z její starší práce, kterou pod názvem „Sovětské kořeny současného antisionistického diskursu“ publikovala v červenci loňského roku londýnská společnost Labourističtí přátelé Izraele.

Tvrzení, že se židovský stát dopouští genocidy, jejíž obětí jsou Palestinci, je jednou z nejzavedenějších lží, které se o Izraeli šíří. „Genocida v izraelském stylu“, „sionisty rozpoutaná genocida“, „konečné řešení palestinské otázky“ – zní to jako úryvky z nejnovějšího prohlášení nějaké radikální studentské organizace, ale ve skutečnosti pocházejí tyto obraty ze sovětského pamfletu, který v roce 1984 pod názvem Sionisté spoléhají na teror vydaly Novosti, údajně tisková agentura, ve skutečnosti však orgán sovětské propagandy.

Anglicky čtoucímu publiku v něm bylo vyloženo, že sionisté jsou genocidní a rasističtí kolonialisté uchylující se ve službě globálnímu imperialismu k nacistickým metodám – a proti nim stojí palestinské antikolonialistické a národněosvobozenecké hnutí. Výrazy „genocida“, „teror“ a „rasistický“ se na 76 stránkách pamfletu v různých podobách objevují asi třistakrát a stokrát je zdůrazněno navázání sionistů na CIA, MI6 a přirozeně Mosad. Čtenáři se dozvěděli, že židovské stížnosti na antisemitismus jsou jen sionistickým manévrem, jehož účelem je odvést pozornost od izraelských zločinů.

Tyto pomluvy budou znít povědomě každému, kdo naslouchá rétorice zaznívající po 7. říjnu z pokrokářských kruhů. Řečeno bez obalu, dnešní pokrokáři mluví jazykem sovětské propagandy: nejpozoruhodnějším rysem současné protiizraelské rétoriky je, jak často se v ní opakují motivy, tropy, hesla a argumenty pozdní sovětské komunistické ideologie.

Masha Gessenová tak nedávno v článku nazvaném „Ve stínu holokaustu“, který vyšel v časopisu New Yorker, vyzývá Německo, aby překonalo restriktivní „kulturu vzpomínání“ na holokaust a zřeklo se tabu na přirovnávání Izraele k nacistické říši. Gaza je podle ní obdobou židovského ghetta z dob nacismu a to, co se tam nyní odehrává, izraelským ekvivalentem jeho likvidace – tedy genocidou.

Gessenová si nejspíš neuvědomila, že není první, kdo předložil takové přirovnání, ale rétorický nástroj známý jako převracení holokaustu se používá už celá desetiletí. Přišla s ním v době bezprostředně po arabsko-izraelské válce v roce 1967 sovětská propaganda. „Poučení z druhé světové války“, píše se pod kresbičkou izraelského vojáka, který má nad hlavou bublinu s usmívající se Hitlerovou tváří. V pozadí jsou vidět hořící baráky připomínající koncentrační tábor a evokující přesně takovou představu likvidace ghetta, jakou o půlstoletí později zmínila Gessenová.

Přirovnávání Gazy k židovskému ghettu není udržitelné. Židovské oběti holokaustu by byly vděčné i za zlomek zbraní, které jsou nyní objevovány v Gaze. Židé na Německo žádné rakety nestříleli – tak jako neznásilňovali, sexuálně nemučili a nemrzačili německé ženy a neunášeli německé děti. A nikdo si nepředstavoval, že se ghetta promění v enklávy blahobytu na způsob Singapuru, jak mnozí očekávali v případě Gazy po izraelském stažení z roku 2005. O rozkvět ghett také neusilovaly žádné mezinárodní agentury. Židé v nich pobývali za jediným účelem: být povražděni.

Cílem takového falešného přirovnání je přikládat pod kotel a provokovat protiizraelské reakce toho typu, s jakými se dnes setkáváme po celém světě. I Gessenová ostatně uznává, že nacisté Židy do ghett zavírat nemuseli, kdežto Izraelcům dnes hrozí ze strany Hamásu reálné nebezpečí. „Jsou tu zásadní rozdíly,“ připouští.

Proč tedy takovou analogii vůbec předkládat? Zřejmě proto, že tolik šokuje. Jakoukoli „hodnotu šoku“ je však třeba poměřit důsledky, které tato analogie Židům během let přinesla. „Přirovnávání Izraele k nacistům je významnou složkou rasového štvaní v současné Británii,“ jak napsala už v roce 2014 anglická badatelka Lesley Klaffová. Deborah Lipstadtová, zvláštní vyslankyně amerického ministerstva zahraničí pro potírání antisemitismu, o tomto přirovnání mluví jako o „měkkém jádru popírání“ holokaustu: „o tisíc procent zveličuje veškeré přečiny Izraele“ a týmž poměrem bagatelizuje vše, „čeho se dopustili Němci“.

Převracení holokaustu je však jen jedním příkladem toho, jak sovětská antisionistická rétorika v prostředí dnešní pokrokářské levice nepřestává znít mnoha ozvěnami. Dnešní krajní levice se inspiruje hybridní ideologií křížící marxismus, intersekcionalitu, postkolonialismus a kritickou teorii a využívá prověřený soubor rétorických nástrojů navržených a vybroušených v posledním čtvrtstoletí studené války sovětskými mistry ideologické subverze.

Počátky sovětského antisionismu a stalinský antisemitismus

Sovětský antisionismus se objevil hned po vzniku Sovětského svazu, ovšem povaha sovětského odporu k sionismu i jazyk, kterým byla vyjadřována, se dramaticky proměnily jak mezi roky 1917 a 1967, tak i v následném období až do pádu sovětské říše v roce 1991.

Lenin sice antisemitismus carského režimu odsuzoval, sionismus jako řešení židovské otázky však z teoretických i praktických důvodů kategoricky odmítal. Bolševici sionisty obviňovali z tříštění revolučního hnutí tím, že z něho vydělují židovské chudé. Přesvědčení, že židovská dělnická třída sdílí víc s židovskou buržoazií než s proletariátem v jiných zemích, marxistické teorii protiřečilo.

Bolševici odmítali už sionistické tvrzení, že Židé jsou národem. Jako první rozpracoval tento názor roku 1913 Stalin v článku „Marxismus a národnostní otázka“, v němž argumentuje, že Židé nesdílejí jazyk, území, ekonomickou aktivitu ani kulturu, a proto národem být nemohou. Odtud plynulo, že v podmínkách socialismu nemají jinou možnost než asimilaci. Pokud šlo o antisemitismus, bolševici soudili, že s nástupem socialismu, který hlásá internacionalismus a etnická dělení odmítá, musí vymizet.

Když ovšem Stalin ve třicátých letech upevňoval moc, paranoidním a antisemitským konspiračním teoriím se v podnebí strachu, morální paniky a věčného hledání „nepřátel lidu“ naopak mimořádně dařilo. Zastoupení Židů ve špičkových obchodních a politických funkcích, jež ve dvacátých letech narůstalo, začalo klesat. Druhá světová válka navíc přinesla i rozmach ruského nacionalismu, tradičně spojeného s antisemitismem.

Stalinovy poválečné antisemitské kampaně motivovala směs antisionismu a tradičního pravicového antisemitismu. Nešlo však jen o to, že se na židovský nacionalismus (sionismus) pohlíželo jako na učení odporující marxismu-leninismu, tak jako dřív. Šířily se i antisemitské konspirační teorie a propaganda Židy (nebo sionisty) vykreslovala jako protistátní spiklence. Stalinův poválečný pohled na sionismus a Izrael nepochybně ovlivnilo rozčarování z toho, že Izrael projevil neochotu proměnit se v sovětský loutkový stát (jakkoli významná byla pro jeho vznik sovětská podpora) a orientoval se spíš na Ameriku. Jeho vznik vyvolal mezi sovětskými Židy nelíčené nadšení, a když Golda Meirová navštívila v září 1948 Sovětský svaz, dostalo se jí tak vřelého uvítání, že to pro Stalina muselo znamenat šok: nejspíš si začal představovat, že má proti sobě židovskou pátou kolonu.

Rozšíření po šestidenní válce

Vítězství maličkého Izraele nad Sověty podporovanými arabskými armádami v šestidenní válce vnuklo Moskvě představu, že židovský stát je něčím víc, než se zdá. Sověti usoudili, že zřejmě mají co do činění s nebezpečným ideologickým protivníkem spolčeným se Spojenými státy, který se snaží mařit sovětské zájmy na Blízkém východě a všude po světě. Byla to čistě sovětská smyšlenka – ve válce roku 1967 Spojené státy Izrael nepodporovaly. Jako každá konspirační teorie o Židech však i tahle vysvětlovala všechny problémy a všechny neúspěchy těch, kdo ji hlásali, a tak se zdála být správná. Moskvu motivovala k obrovskému úsilí porazit sionismus všude po světě.

Jednou ze strategií bylo představit ho jako nepřítele globální levice a všeho, oč usiluje. Sovětská propaganda začala sionismus vykreslovat jako rasistickou, fašistickou, nacistickou a osadnicko-koloniální imperialistickou ideologii odporující všemu, co představuje socialismus a komunismus. Skutečnost, že židovští socialisté sehráli při založení Izraele klíčovou roli a jeho vznik Sovětský svaz roku 1947 na půdě Spojených národů podpořil, byla vymazána z paměti. V sovětských očích byl nyní Izrael spojením německého nacismu a jihoafrického apartheidu, nástrojem amerického imperialismu a nepostižitelnou silou nutící Západ tancovat, jak sionisté pískají. V souladu s tradičně paranoidním sovětským politickým stylem vykreslovali sovětští propagandisté sionisty jako všudypřítomné a vše z pozadí ovládající: inspirace antisemitskými konspiračními teoriemi byla zjevná. Není náhodou, že sovětské karikatury sionistů – pavouci nebo chobotnice s dlouhými nosy svírající v dlouhých chapadlech zeměkouli – vypadaly jako obkreslené ze stránek hitlerovské propagandy.

Sověti sice tvrdili, že antisionismus neznamená antisemitismus (dnes přesně totéž tvrdí pokrokáři), ale verze antisionismu, kterou začali nabízet světu, vycházela přímo z konceptů zpopularizovaných neblaze proslulým antisemitským falsifikátem Protokoly sionských mudrců. V sovětském podání představovali sionisté v každé zemi zrádnou pátou kolonu, byli nenasytní a nemravní. Tam, kde Protokoly hovoří o „mezinárodním Židovstvu“ vlastnícím tisk, banky a politiky, říkali Sověti totéž o sionistech. Podle Protokolů se Židé pokoušejí manipulovat svět a podle Sovětů to dělají sionisté.

Mezi roky 1967 a 1991 vyprodukoval Sovětský svaz stovky knih a desetitisíce článků hanících Izrael tímto konspiračním stylem. Byly přeloženy do desítek jazyků, takže dostupné začaly být všude tam, kam dosahovala sovětská propaganda (samotní Sověti to odhadovali na sto zemí). K šíření tohoto obrazu byly využívány zastupitelské úřady, mezinárodní konference a akademická setkání, loutkové organizace a spřátelené levicové skupiny. V sedmdesátých a osmdesátých letech se sovětské konspirační a protiizraelské argumenty na Západě objevovaly v bezpočtu levicových publikací.

Současný antisionismus sovětského stylu

Sovětské memy znějí v pokrokářském prostředí dodnes. Když politická komentátorka Krystal Ballová oznámí víc než půlmilionu svých fanoušků na Twitteru, že dárci ze skupiny AIPAC [American Israel Public Affairs Committee, proizraelská lobby v USA; pozn. překl.] ovládají pensylvánského senátora Johna Fettermana (který sice podporuje Izrael, ale žádné peníze od nich nikdy nedostal), jen opakuje antisionistické tropy sovětské propagandy a antisemitské tropy Protokolů.

Jiným příkladem je Anya Parampilová, novinářka publikující na stránkách Grayzone, která nedávno obvinila židovskou novinářku Daniellu Greenbaum Davisovou, že ze Židů dělá „jedinou oběť v celých dějinách“ a „‚Bohem vyvolený lid‘ s nadpřirozeným pověřením masakrovat své protivníky na základě biblického proroctví“. Dále tvrdí, že „sionistická víra“ Greenbaum Davisové vychází ze „statusu věčné oběti a politiky identity, která pohání… židovský supremacismus. … palestinští muži, ženy a děti (a my ostatní) jsme vzhledem k židovskému utrpení postradatelní, protože jiné než židovské utrpení pro sionisty neexistuje. Jsou ‚vyvolení‘.“

Nic v původním tweetu Greenbaum Davisové – jde o celkem standardní ujišťování o síle, jaká Židé v okamžicích existenciálního ohrožení vyslovují – přitom nenaznačuje, že by se opírala o biblický koncept vyvolení židovského národa, natož o „židovský supremacismus“. Parampilová se prostě rozhodla číst její slova touto optikou a bylo to od ní nejen necitlivé, ale také ideologicky nepřípadné: vinit Židy ze supremacismu vycházejícího z jejich vyvolení, to je běžný krajně pravicový antisemitský postup. Tento tropus však nalezneme i v údajně levicové sovětské propagandě. Zmíněný pamflet Sionisté počítají s terorem z roku 1984 k tomu říká: „Ideologická platforma mezinárodního sionismu počítá s právem ‚vyvoleného lidu‘ ignorovat práva ostatních národů a opírá se o tytéž rasistické a šovinistické zásady, které leží i v pozadí antisemitismu.“ Uvážíme-li, že „šovinistický“ byl v sedmdesátých a osmdesátých letech běžný výraz, jímž se označovaly jevy dnes nálepkované jako „supremacistické“, Parampilová věrně reprodukuje motiv ze čtyřicet let staré sovětské propagandistické příručky.

Do minulosti se dá přitom zajít i hlouběji. Podobnou předzvěst invektivy Parampilové najdeme už v sovětském bestselleru Pozor, sionismus!  z roku 1969: „Kázáním o tom, že Židé jsou výlučným a vyvoleným lidem, položili sionisté základy palestinské verze apartheidu.“ V Izraeli jsou „všechny školní osnovy navrženy s cílem vštěpovat dětem myšlenku, že Židé jsou vyvoleným národem, a šířit otevřeně rasistické názory“. Představa vyvolení poskytuje „ospravedlnění současných i budoucích záborů arabského území“.

Jurij Ivanov, autor knihy, patřil ke zvláštní skupině pověřené produkcí antisionistické propagandy pro potřeby sovětského státu. Vedl ji vysoko postavený člen Ústředního výboru strany a o jeho podřízených bylo známo, že vyznávají názory blížící se fašismu a neonacismu. Při vytváření svých „levicových“ antisionistických materiálů vycházeli z předrevoluční ruské pogromistické literatury, z arabské propagandy i z nacistických pramenů. Dávné antisemitské konspirační teorie o židovské zlovůli jen opatřovali marxisticko-leninistickým nátěrem, který lépe vyhovoval novému útlocitu globální levice.

Ivanovova kniha Pozor, sionismus!  byla přeložena do mnoha jazyků včetně angličtiny, francouzštiny, španělštiny a arabštiny. Když jsem se této problematice začala věnovat (v roce 2018), získala jsem anglický překlad v jednom krajně pravicovém internetovém knihkupectví. Další sovětské antisionistické příručky jsou na internetu dodnes k dispozici v mnoha jazycích a živí konspirační fantazie na obou okrajích politického spektra.

Dědictví sovětské propagandy je částečně důvodem, proč je na sociálních sítích čím dál těžší rozlišit mezi pokrokářskou, neonacistickou a islamistickou protižidovskou rétorikou. Pokrokáři mluví jazykem plným jedovatých protižidovských tropů a představují si, že docela postačí, když místo židovský budou říkat sionistický. Krajně pravicoví popírači holokaustu si s nimi notují v popírání zvěrstev Hamásu a rudohnědá aliance se tak proměnila v rudo-zeleno-hnědou trikolóru.

Propaganda nezávislá na sovětských vzorech?

Nedávno jsem dostala otázku: Nemohli dnešní pokrokáři přijít k přesvědčení, že Izrael je „zatracený koloniální stát“, zcela nezávisle? K tomu, aby člověk dospěl k takovému závěru, přece nepotřebuje KGB. Podobná otázka však vychází z předpokladu, že sovětská propaganda o Izraeli nelhala a pokrokáři našich dní jen znovu objevují a potvrzují fakta, tak jako nezávislí vědci potvrzují zjištění svých kolegů.

Na konstrukcích předkládaných sovětskou propagandou však nebylo nic ani vzdáleně pravdivého: neexistuje žádný konsensus odborné veřejnosti, který by je potvrzoval. Představu, že Izrael je osadnicko-koloniální stát, mnoho odborníků odmítá. Argumentace lidskoprávních organizací propagujících osočování Izraele z apartheidu – především Human Rights Watch a Amnesty International – se opírá o pochybnou metodologii a chabou znalost věci. Jak napsala bývalá přední činitelka HRW, když přijde na vztahy mezi Izraelem a Palestinou, její organizace „zapomíná na veškerou preciznost a vyváženost a rezignuje na svou povinnost zasazovat se o lidská práva pro všechny“.

Obvinění, že se Izrael v Gaze dopouští genocidy, tvrdě odmítají i někteří nejpřednější odborníci na holokaust a nacistické Německo. A pokud jde o ztotožňování sionistů s nacisty, zkresleními, na nichž je založeno, jsem se zabývala už v rámci studia dizertační práce prezidenta Palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse, kterou obhájil v roce 1982 na moskevském Institutu orientálních studií, jejž tehdy řídil velitel sovětské špionáže a budoucí ruský premiér Jevgenij Primakov. Práce nazvaná „Vztah mezi sionisty a nacisty v letech 1933–1945“ se opírala o sovětské protiizraelské fabrikace a později vyšla i knižně. Příběhy dnešních pokrokářů o údajné sionistické kolaboraci s nacisty za druhé světové války vycházejí z týchž historických zkreslení, dekontextualizací a dávno vyvrácených pramenů jako Abbásova sovětská dizertace.

Sečteno a podtrženo, protiizraelská rétorika současných pokrokářů je fikce vymyšlená pro účely propagandy a dezinformace. Mohli tuto fikci – s týmiž příběhy, metaforami a obraty – vymyslet nezávisle? Odpověď závisí na tom, jestli věříte, že by dnes nějaký spisovatel mohl napsat nový román a náhodou v něm zreprodukovat Annu Kareninu, aniž konzultoval Tolstého nebo ChatGPT.

Proč na tom záleží?

Někdo by si mohl myslet, že vrací-li se pokrokáři k sovětské agitaci, příliš na tom nezáleží, vždyť po Sovětském svazu je dávno veta, a umožní-li jeho jazyk kritizovat ničemný stát, jímž Izrael objektivně je, není na tom nic špatného.

Záleží na tom a je to špatné. Reprodukuje-li nikoli bezvýznamná část americké politické, intelektuální a kulturní elity propagandu vytvořenou s cílem oslabit svobodný svět, nemůže to být pro naši demokracii nijak zdravé. Záleží na tom, poněvadž tato propaganda byla vytvářena antisemity, opírá se o antisemitské základy a pro Židy žijící v Sovětském svazu měla neblahé důsledky – nezřídka znepokojivě připomínající dnešní situaci na Západě. Sovětští Židé, kteří byli podezřelí ze sionismu, nesměli studovat nebo jim byly alespoň uzavřeny některé obory či profese a znemožněn kariérní postup. Když Moskva po skončení šestidenní války rozpoutala protiizraelskou kampaň, během několika let se ze Sovětského svazu vystěhovaly statisíce Židů – za pětadvacet let jich ze země uprchlo na 1,5 milionu.

Nemohli by pokrokáři alespoň v nějaké míře přijmout sovětský antisionistický jazyk a zříct se jeho antisemitských konotací? Není možné se distancovat od zavrženíhodných stránek minulé propagandy a v přítomnosti ji i přesto využívat? Britský badatel Quassim Cassam tuto představu odmítá. V knize Konspirační teorie se táže: Může si bílý obyvatel jihu Spojených států vyvěsit na zápraží konfederační vlajku a tvrdit, že to „není nic než výraz hrdosti na jižní dědictví“, nijak nesouvisející s „historií otroctví a rasového útlaku“? Odpověď musí být záporná: „Co vlajka reálně symbolizuje, to není dáno přesvědčením a záměry toho, kdo se ji rozhodne vyvěsit,“ píše Cassam. „Vlajka žije svým vlastním životem a má vlastní dějiny. Nezačne být politicky nezávadná jen proto, že ji ten, kdo ji vyvěsil, za symbol otroctví a rasismu nepokládá.“ Lidé, kteří užívají politické symboly a slogany, se hlásí k tomu, co tyto symboly představují, „bez ohledu na svá osobní přesvědčení“.

Antisionistická rétorika, která zachvátila Západ, je přímo odpovědná za dnešní vzestup antisemitismu. A ať už se to moderním pokrokářům líbí či nikoli, jejich verze antisionismu je nerozlučně spjata se sovětským antisemitismem. Mají jistě plné právo reprodukovat propagandu KGB a hlásit se tak ke zvráceným postavám, jako byl Ivanov, ale nemělo by je překvapit, pokud my ostatní na to, co dělají, začneme upozorňovat a jasně jim sdělíme, že je to pro nás nepřijatelné – tak jako bychom odmítli akceptovat, kdyby do našeho politického diskursu začala pronikat protižidovská propaganda nacistická.

Učedník nad mistra?

V jednom důležitém ohledu ovšem dnešní pokrokáři KGB překonali: likvidační slogan „Od řeky k moři, Palestina bude svobodná“ je novým příspěvkem k tomuto žánru. Moskva sice cvičila a financovala genocidní nepřátele Izraele, ale zároveň vždy prohlašovala, že Izrael má právo na existenci. Komunisté museli mít na paměti, že Sovětský svaz na půdě Spojených národů rezoluci o založení židovského státu podpořil, a chápali, že voláním po jeho likvidaci by si koledovali o přirovnání k nacistům. Místo aby vyzývali ke zničení Izraele, volali jen po jeho očištění od sionismu.

Dnešní pokrokáři se už neobávají, že budou vypadat jako nacisté, a na to, kdo hlasoval pro vznik státu Izrael (anebo že se o tom vůbec hlasovalo), si už nevzpomínají. Bez historického povědomí se stávají snadnou kořistí dnešních manipulátorů, kteří jim podsouvají osvědčenou propagandu dob dávno minulých. George Habaš, zakladatel Sověty podporované marxisticko-leninistické palestinské teroristické skupiny Lidová fronta pro osvobození Palestiny, odříkává na záznamu z roku 1979 tvrzení sovětské propagandy o tom, že „naším skutečným nepřítelem není jen Izrael a sionismus: je jím americký imperialismus podporující Izrael, protože Izrael je tělesným strážcem amerických imperialistických zájmů“. Tato nahrávka se z ničeho nic znovu vynořila na několika anonymních twitterových účtech se znaky srpu a kladiva, zaťaté pěsti či rudé růže jako součástí jmen uživatelů – a hostitelka podcastu s případným názvem „Užiteční idioti“ ji sdílela se svými 187 tisíci fanoušky.

Je znepokojivé, že se inteligentní američtí pokrokáři stávají tak snadnými terči minulé i současné totalitní propagandy. Akademické tituly z univerzit Břečťanové ligy je nevybavily základním historickým poznáním a nevštípily jim kritické myšlení. Je to zvlášť zneklidňující vzhledem k tomu, že s propagandou – a zejména se sofistikovanou propagandou, k jejíž produkci Sověti využívali obrovských státních zdrojů – se těžko bojuje tváří v tvář.

Jedinou možností tak zůstává vzdělání. Musíme příští generaci naučit myslet. Musíme její příslušníky vzdělat v historii Sovětského svazu a seznámit s jeho metodami propagandy a ideologické subverze. Dějiny holokaustu musí doplnit poučení o antisionismu, antisemitismu a o tom, jak před nimi naši společnost chránit. Mladým lidem je třeba vysvětlit, že mezi kritikou a démonizací je rozdíl a že Izrael je možné kritizovat mnoha způsoby, aniž se při tom uchýlíme k jazyku připomínajícímu ruské předrevoluční pogromisty a nacisty. Čeká nás dlouhá cesta a zkratek na ní bude málo. Začít musíme hned.

/ Izabella Tabarovsky, The Language of Soviet Propaganda: Progressive anti-Zionism and the Poisonous Legacy of Cold War Hatred, 11. ledna 2024, https://quillette.com/2024/01/11/the-language-of-soviet-propaganda; The Soviet Origins of Contemporary Anti-Zionist Discourse, červenec 2023, https://www.lfi.org.uk/wp-content/uploads/2023/07/Antisemitic-Anti-Zionism-1.pdf. Redakce děkuje Izabelle Tabarovské, časopisu Quilette a společnosti Labour Friends of Israel za laskavé svolení přetisknout oba články. Připravil a přeložil Tomáš Suchomel. /

---

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.