Putin u dlouhého stolu v Kremlu jednal v letech 2021-2022 s řadou západních státníků FOTO: ČTK/ZUMA/Mikhail Klimentyev
FOTO: ČTK/ZUMA/Mikhail Klimentyev
Podle analytiků společnosti Bellingcat bylo koncem minulého týdne prostřednictvím anonymního účtu „Thug Shaker Central“ v internetové aplikaci Discord zveřejněno zatím 58 z přinejmenším stovky odcizených amerických tajných dokumentů. Týkají se připravované jarní ukrajinské protiofenzivy, avšak byly přinejmenším částečně zfalšovány. Ze zmíněného účtu se dokumenty přes jiného uživatele Discordu a herní prostředí Minecraft rozšířily dále, mimo jiné do ruské internetové služby Telegram, kde obíhají na prokremelských účtech.
Předmětné dokumenty jsou datovány k 1. březnu 2023. Mezi samotným únikem a zveřejněním tedy uplynul zhruba měsíc. Jestliže experti jako Michael Kofman obecně varují před spoléháním se na jakékoliv (dez)informace šířené ruskými zdroji, sluší se dodat, že organizátoři „úniku citlivých amerických dat“ měli příležitost si s pozměňováním původních datových souborů doslova vyhrát.
Je tedy nesolidní pracovat s jakoukoliv (dez)informací obsaženou v daných materiálech jako s něčím spolehlivým a ověřeným. Jedinou spolehlivou informací v celé kauze zůstává samotný fakt, že došlo k úniku.
Zkušenost s kauzou WikiLeaks
S jistým zjednodušením lze říci, že únik sleduje „ověřenou“ taktiku falešně mytizovaných ruských zpravodajských aktiv z někdejší společnosti WikiLeaks. Na počátku někdo z insiderů, kdo s dokumenty (nikoliv na jejich tvorbě) pracuje a má k nim přístup, informace ukradne. Sám je však nezveřejní, jak bývalo zvykem v dobách klasických tzv. whistleblowerů. Ani tyto dokumenty nezískává proto, že by měl předem na mysli nějaký konkrétní přečin úřadů, nebo přinejmenším podezření, o němž by chtěl ve veřejném zájmu informovat, jak tomu bylo v historické kauze aféry Watergate. Primární motivací zloděje je samotné prolomení režimu ochrany tajných dat, o jejichž konkrétním obsahu dopředu nic neví.
S ukradenými daty později pracuje jiný kontakt, který bývá účelově označován za „novináře“ či „vydavatele“. V případě WikiLeaks šlo ale také o objednatele krádeže dokumentů. Kromě toho se navíc ukázalo, že klíčové postavy kauzy WikiLeaks jako Assange, Snowden a Manningová následně čelily předem nepředpokládaným právním potížím.
„Anonymní vydavatel“ v internetové aplikaci, který ani za nic neručí, ani nemůže využít pověsti „whistleblowera“, představuje logickou reakci na předchozí zkušenosti – jako bylo například vyprání Rusy ukradené korespondence americké Demokratické strany via WikiLeaks před prezidentskými volbami v roce 2016, po němž zesílil tlak na vydání pachatele do USA.
„Anonymní vydavatel“ ovšem nemůže garantovat ani integritu zveřejněných dat, ani jejich úplnost, ani cokoliv jiného. To znamená, že dokonce i kdyby původně nešlo o ruskou zpravodajskou operaci (což je v současné kauze vůbec nejpravděpodobnější vysvětlení), s takto zveřejněnými materiály by bylo stále třeba zacházet s nejvyšší možnou opatrností.
Stopa vede do Wiesbadenu
Můj kvalifikovaný odhad je, že klíčovou pro celý únik se patrně ukáže americko-ukrajinská schůzka ve Wiesbadenu na počátku března. Pokud mají Rusové člověka přímo v Pentagonu, schůzka, na níž se nezbytně muselo s dokumenty pracovat v mnohem širším okruhu než před ní, snížila pravděpodobnost odhalení zdroje. A jestliže Kreml ve skutečnosti nikoho podobného v Pentagonu nemá, Wiesbaden představuje nejpravděpodobnější příležitost, při níž se k dokumentům dostal někdo jiný než ti, kdo s nimi už pracovali předtím.
Pokud by se ukázalo, že v procesu přípravy zmíněné schůzky s předmětnými dokumenty přišel do kontaktu německý personál, prvořadé podezření padne právě na něj. Historický „skandál“ spočívající v odhalení faktu, že americké služby v minulosti sledovaly německé politiky, totiž zakrývá motiv, který samotné sledování vyvolal. A tím byl řekněme velmi permisivní přístup Berlína ke slídění ruských zpravodajců na německém území.
Jinak řečeno, „skandál“ vyvolaný v Německu „odhalením“ z dílny WikiLeaks byl prezentován v kontextu „nespolehlivosti amerického spojence“. Tento narativ však zcela pominul skutečnost, že se američtí spojenci naopak začali důvodně obávat o spolehlivost Němců, pokud jde o boj s ruskými podvratnými aktivitami.
Některé indicie naznačují, že Německo je už od dob exkancléřky Merkelové zcela záměrně drženo v jistém režimu mezinárodní zpravodajské izolace. Počátek pokračující ruské invaze na Ukrajinu demonstroval, že Američané v plném rozsahu sdíleli informace o připravovaném ruském útoku pouze v rámci organizace anglosaských zpravodajských služeb Five Eyes (USA, Kanada, Británie, Austrálie, Nový Zéland). Naproti tomu německé zpravodajské služby zůstaly zcela mimo obraz, a to až do samotného vypuknutí ozbrojeného konfliktu.
Neuvěřitelně proruské postoje na německé straně dokonce i po 24. únoru 2022 podle mého názoru není možné vysvětlovat pouze nezdravým respektem k ruskému imperialismu. Navíc s nimi často přišly skutečné „těžké váhy“, které měly léta otevřené dveře do kancléřského úřadu i přístup k citlivým informacím. Zkrátka Němci platí ohromnou cenu za to, že po mnoho let nechali na svém území volně řádit ruské špicly, zatímco si na každém kroku stěžovali, jak nepěkně se k nim chová americký spojenec.
Čeho Moskva vlastně dosáhla?
Ukrajinská strana označila uniklé dokumenty generálně za padělky. Kdyby to ovšem odpovídalo skutečnosti, těžko by kauzu začaly vyšetřovat Pentagon i ministerstvo spravedlnosti. Budu se tedy držet verze, podle níž šlo původně o autentické soubory dat, které byly za účelem vedení dezinformační války účelově pozměněny.
Nelze-li v zásadě nic konkrétního z dosud zveřejněných dokumentů vzít za bernou minci, máme přece jen jisté vodítko ohledně toho, jaký typ informací byl v neupravených odcizených dokumentech opravdu obsažen. To uvádí už původní zpráva listu New York Times: Jedná se mimo jiné o celkovou velikost ukrajinských sil připravovaných k protiofenzivě, o jejich vnitřní organizaci (Table of organization and equipment, TOE) a výzbroj.
Tvrzení, že nově formované ukrajinské brigády se údajně nacházejí „pod patronátem jednotlivých zemí NATO“, může, ale také nemusí odpovídat skutečnosti. Připomenu, že Kreml již dlouho usilovně jede v propagandistickém narativu „války proti celému kolektivnímu Západu“, takže falšování s cílem podpořit tento narativ zde vůbec není vyloučeno.
Ačkoliv rozhodně nejde o totéž jako operační plány samotné protiofenzivy, získané informace bezesporu umožňují udělat si představu o schopnostech a kapacitách sil připravených k protiútoku – a také o harmonogramu jejich přípravy. To zpřesňuje termín předpokládaného protiútoku, který zřejmě nepřipadá v úvahu dřív než začátkem května. Jakmile k jarnímu protiútoku opravdu dojde, bude mít Moskva vedle nově nabytých znalostí o jeho aktuální lokaci k dispozici i poměrně přesný obrázek toho, co a zhruba i jak ukrajinské velení dokáže nasadit do případného průlomu ruské fronty. Není jednoduše pravda, že by byl únik zpravodajských informací pro Kreml údajně „málo cenný“, i kdybychom se omezili čistě na vojenské hledisko.
A to není ani zdaleka vše, co zde musíme vzít v úvahu. Kauza už teď masivně poškodila zpravodajskou spolupráci mezi USA a Ukrajinou, velmi pravděpodobně ve svých důsledcích také mezi USA a Německem. Navíc domácí protivníci ukrajinské politiky prezidenta Bidena, ať už na extrémně levicovém okraji jeho vlastní strany, nebo mezi republikánskými trumpisty, nepochybně využijí úniku k dalším pokusům zdiskreditovat samotnou vojenskou a ekonomickou pomoc Ukrajině.
Atmosféra paranoidního tajnůstkaření
Ale ještě jednou k otázce, čeho Moskva dosáhla. Téměř polovina ukradených dokumentů zůstává dosud nezveřejněna a na základě otevřených zdrojů by bylo možné jedině spekulovat o tom, co v nich vlastně je. Mohou být obdobného charakteru jako ty, co už kolují internetem – anebo obsahují ještě specifičtější informace.
I kdyby takové informace naštěstí neunikly, bude třeba řadu věcí týkajících se protiofenzivy z bezpečnostních důvodů přeplánovat, zatímco dojde k pokusu ochránit plány mnohem lépe než dosud. Výsledkem nouzových opatření by pak bylo zpoždění plánovaných akcí o týdny až měsíce. A také přinejmenším potenciálně nezdravá atmosféra paranoidního tajnůstkaření.
S ní ovšem má v prvé řadě ty „nejlepší“ zkušenosti samotná Moskva. Před 24. únorem loňského roku dokonale utajila vlastní útočné plány i před armádními veliteli, kteří se teoreticky měli připravit na zcela netypickou operaci v naprostém rozporu s oficiální vojenskou doktrínou. Připravit se však vůbec nestihli a ani stihnout nemohli, protože se o svých rozkazech dozvěděli nanejvýš tři dny předem – a neměli nejmenší šanci je pořádně rozpracovat, ani své podřízené pro nezvyklý úkol přecvičit.
Logika ruských zpravodajských opatření
Anonymní zveřejnění přinejmenším částečně zfalšovaných amerických vojenských dokumentů spadá do rámce tzv. aktivních opatření uplatňovaných sovětskými a ruskými zpravodajskými službami již přinejmenším sto let. A právě aktivní opatření podle bývalého generálmajora KGB Olega Kalugina tvoří samotné jádro ruské zpravodajské činnosti.
Bylo by proto chybou vyhodnocovat poslední akci jen v rovině toho, „co Moskva vlastně zjistila“, fixovat se na model sběru zpravodajských informací. Je nakonec docela dobře možné, že Kreml s obsahem získaných dokumentů není úplně spokojen. Avšak u aktivních opatření bývá nedílnou součástí plánu také vyvolání pokud možno přemrštěných, rozhodovací proces protivníka poškozujících reakcí na zpravodajské výzvy. A tato reakce může být dokonce důležitější než samotné bezprostředně způsobené škody.
Pokud by Západ teď reakci na Discordgate přehnal a nechal se šokem z ní paralyzovat obdobně jako Putinův bezpečnostní aparát na přelomu let 2021/2022, Kreml by měl jistě důvod ke škodolibému chechtotu. Západní vojáci a zpravodajci podle mého názoru do této pasti nepadnou. Problém nicméně může nastat na vyšších politických úrovních, kde existuje mnohem méně věcné informovanosti, a naopak mnohem více vrtošivé sebestřednosti.
Dopady Discordgate přitom budou působit dlouhodobě a s největší pravděpodobností se potáhnou až do konce úřadování Bidenovy administrativy. Pokud by průběh vyšetřování ukázal na zmíněnou německou stopu a vyvolal protiopatření na opačném břehu Atlantiku i z ukrajinské strany, svým způsobem křehká shoda toho, čemu Moskva říká „kolektivní Západ“, se může začít drolit výrazně dříve, než se dosud čekalo. Zatím i pesimistický scénář počítal s tím, že Kyjev má přinejmenším k dobru ještě celý rok 2023, aby se pokusil vymazat ruské územní zisky ze samotného počátku války. Případné rozhořčení v Berlíně, že vina za Discordgate padá na něj, ale může věci o dost uspíšit.
Němečtí politici na důležitých postech v danou chvíli vesměs nezastávají vyloženě proruské názory, nálady veřejnosti se však rychle mění. A lidé jako spolkový kancléř Scholz, kteří spíše „chytají vítr do plachet“, než aby určovali vlastní směr, mohou reagovat překvapivě zkratovitě a nekonzistentně.
Osudová německá hádanka
Preference vládní sociální demokracie (SPD) se nevyvíjejí příznivě – jen o tři procentní body ještě vede nad ultrapravicovou proruskou AfD, zatímco od Zelených ji dělí pouhý jeden bod. Levé křídlo strany přitom pozorně sleduje pokus proruské Sahry Wagenknechtové odštěpit vlastní levicovou platformu od již kdysi odštěpené formace Die Linke. Ta sama vznikla v roce 2007 spojením někdejšího nespokojeného levicového okraje SPD s postkomunistickou východoněmeckou PDS. Chcimírce Wagenknechtové burcující v ulicích krátkozrace natvrdlý a sobecký německý pacifismus se však nyní zdá i institucionální zázemí této strany příliš úzké a málo radikální.
Kancléř z SPD Olaf Scholz je nehledě na případné další přitěžující faktory už tak pod velikým tlakem své strany, aby „něco udělal“ a zastavil trend propadu voličské podpory. Ten nyní ukazuje na možnost předčasných voleb a případného přeskládání stávající koalice v mnohokrát v minulosti zvažovanou „Jamajku“ (podle stranických barev CDU/CSU, Zelených a liberální FDP). Pokud by se Scholz o nic nepokusil, začne se pod ním brzy vládní židle třást.
Spíše než snižovat význam aktuálního zpravodajského úniku a omezovat jej na rámec „prozrazení neúplných vojenských informací“ bychom měli domýšlet jeho možné dopady v rámci široké ruské zpravodajské a politické války proti celému „kolektivnímu Západu“. V této perspektivě záležitost Discordgate potenciálně přináší vážné ohrožení pokračující západní podpory hrdinných obránců Ukrajiny.
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
