Fotografie pro cestovní pas Anne Frankové z roku 1939 FOTO: Vysotsky / wikimedia commons / CC BY 4.0
FOTO: Vysotsky / wikimedia commons / CC BY 4.0
Na předních místech mezi novinkami se v českých knihkupectvích objevila kniha kanadské autorky Rosemary Sullivanové Kdo zradil Anne Frankovou? s takřka detektivním (či spíše spikleneckým) podtitulem Nevyřešená záhada, nebo přísně střežené tajemství? Jejím vydavatelem je polská pobočka anglo-amerického nakladatelství HarperCollins. Zároveň agentura Reuters zveřejnila zprávu, že v Nizozemsku (tedy domovské zemi Anne Frankové) stáhl nakladatel tuto knihu z prodeje a v Německu bylo chystané vydání odloženo.
Případ Anne Frankové byl v Nizozemsku oficiálně vyšetřován dvakrát. Poprvé v roce 1948, tedy rok po vydání dívčina deníku, který po razii v úkrytu, v němž rodina více než dva roky přežívala, našla jedna ze zaměstnankyň Otty Franka. Podruhé v roce 1963, když se do pátrání vložil lovec nacistů Simon Wiesenthal a odhalil ve Vídni velitele zatýkacího komanda, důstojníka SD Karla Silberbauera, po válce úctyhodného rakouského policistu. Ani v jednom případě nevedlo vyšetřování k cíli.
Vysoký důstojník amsterdamského Sicherheitsdienstu (SD) Julius Dettmann, na jehož stůl se udání Frankových dostalo, udavače neprozradil. Brzy po válce spáchal v cele sebevraždu. Silberbauer, velitel zásahového komanda tvořeného převážně nizozemskými policisty, jméno udavače neznal.
Spekulace o možném zrádci se přitom objevily hned po válce a podezřelí byli hledáni zejména v okolí rodiny, mezi zaměstnanci Otty Franka, jejich rodinami, obchodními partnery, sousedy, kolaboranty a spolupracovníky SD, kteří se pohybovali v okolí kancelářské budovy na Prinsengracht, v jejímž skladišti vybudoval otec Anne důmyslný úkryt pro svou rodinu a další čtyři lidi. Dům patřil jeho společnosti, jakkoli ta byla nyní formálně převedena na rodinného přítele a mnozí ze zaměstnanců o úkrytu věděli.
Do nejvážnějšího podezření upadl brzy po válce skladník Wilhelm van Maaren. Veskrze nedůvěryhodný člověk s problematickým charakterem, který kradl ve firemním skladu zboží. Otázkou však je, co by udáním svého faktického zaměstnavatele získal. Odpověď? Nic. Naopak, nejspíš by přišel o práci. Navíc se nikdy ani v nejmenším neprojevil jako antisemita, takže ideový nebo ideologický motiv u něj nepřicházel v úvahu.
Další podezřelou se stala amsterdamská kloboučnice Ans van Dijková. Sama se jako Židovka zapojila na počátku německé okupace do odboje. Jiným Židům obstarávala falešné doklady a zajišťovala úkryty. Když byla odhalena, přešla na stranu nacistů. Do konce války měla na svědomí zatčení 145 lidí, včetně svého bratra, jeho ženy a jejich tří dětí. Zachránila si tak život. Byť jen dočasně. Po válce byla nizozemským soudem odsouzena k smrti a popravena.
Další podezření směřovala k sestře sekretářky Otty Franka, místnímu zelináři, mluvilo se o neznámém vyděrači. Pokaždé však chyběl jeden z předpokladů zrady – motiv, možnost (tedy samotné povědomí o úkrytu) nebo příležitost. Z dosavadních vyšetřování totiž vyplývá, že udání přijal přímo velitel SD Julius Dettmann. Dostat se k němu nebo zatelefonovat mu nebylo snadné. Navíc nemluvil holandsky. Udavač tak zřejmě pocházel z „vyšších vrstev“.
Vyšetřovatel drogových kartelů
Zatím poslední pátrání zahájil v roce 2016 tým, v jehož čele stanul bývalý vyšetřovatel FBI Vince Pankoke. Jeho členy byly historikové, kriminalisté, forenzní psychologové, ale i desítky badatelů, kteří pomáhali prohledávat archivy v několika zemích Evropy.
Sám Pankoke, jenž během své kariéry u FBI pracoval na rozkrývání kolumbijských drogových kartelů, hovoří o „týmu snů“ a zdůrazňuje úlohu umělé inteligence a počítačových algoritmů, s jejichž pomocí se podařilo analyzovat vazby mezi stovkami osob a událostí, k nimž v inkriminovanou dobu – tedy mezi červencem 1942 a srpnem 1944, kdy byl úkryt Frankových odhalen – došlo.
Pankokeho tým začal pracovat s třiceti scénáři, postupně zúžil své pátrání na dvanáct podezřelých, pak na čtyři. Nakonec toto mimořádně nákladné vyšetřování financované produkcí dokumentárního filmu, který v jeho průběhu vznikal, nakladatelem knihy, jež vyšla začátkem roku hned v několika zemích najednou, ale také městem Amsterdam, dospělo k jedinému jménu. Zrádcem měl být židovský notář Arnold van den Bergh.
Notář Arnold van den Bergh s dalšími členy židovské rady v Amsterdamu (v brýlích uprostřed)
Paradoxní ovšem je, že tento závěr učinili vyšetřovatelé nikoli díky nejmodernějším technologiím a postupům, ale na základě jednoho zažloutlého kusu papíru. Pankoke ho objevil u syna nizozemského kriminalisty Arenda van Heldena, který případ vyšetřoval v roce 1963. Policistovi ho tehdy předal sám Otto Frank, otec Anny a jediný, kdo z úkrytu na ulici Prinsengracht přežil, s tím, že jde o opis anonymu, který dorazil na jeho adresu krátce potom, co se vrátil z koncentračního tábora v Osvětimi.
Čtyři strojopisné řádky označují za udavače židovského notáře Arnolda van den Bergha, jenž měl poskytnout okupantům celý seznam adres skrývajících se Židů. Sám Frank nepřikládal ovšem anonymu velkou váhu a dnes již zesnulý vyšetřovatel Arend van Helden ho ani nezařadil do oficiálního spisu.
Motiv, možnost i příležitost
Vince Pankoke začal pátrat po notářově osudu. Nebylo to nijak složité. Van den Bergh patřil mezi nejprominentnější členy amsterdamské židovské komunity. Byl také členem židovské rady, tedy orgánu, který nacisté zřizovali v okupovaných zemích, aby jeho prostřednictvím prosazovali své záměry. Alespoň do chvíle, kdy tyto bez výjimky vážené muže těšící se autoritě potřebovali. V Nizozemsku byla židovská rada zrušena v roce 1943. A většina jejích členů byla i s rodinami převezena do koncentračních táborů a zavražděna. Ne tak Arnold van den Bergh. Ten přežil válku s celou rodinou.
Proto je Vince Pankoke přesvědčen, že zrádcem byl právě on. Měl motiv – podle bývalého vyšetřovatele FBI jím byla záchrana vlastní rodiny. Za ni musel nacistům něco nabídnout. Měl možnost – židovská rada znala podle Pankokeho adresy ukrytých Židů.
Měl příležitost – jako prominentní člen židovské rady, který navíc zprostředkovával v roce 1940 převod umělecké sbírky nizozemského židovského sběratele a obchodníka s uměním Jacquese Goudstikkera do Německa (aby nakonec skončila v rukou Hermanna Göringa), měl přístup k představitelům okupační správy. Navíc v době, kdy ostatní členové rozpuštěné židovské rady skončili v koncentračních táborech, Arnold van den Bergh „žil otevřeným životem uprostřed Amsterdamu“, prohlásil v pořadu americké televize CBC Vince Pankoke.
Proč ale Otto Frank nepřikládal anonymnímu vzkazu váhu, když sám po zrádci své rodiny neúnavně pátral? Podle Pankokeho tomu bylo právě naopak. Otec Anne anonymnímu dopisu uvěřil, ale jméno udavače nezveřejnil, protože se nejednalo o kolaboranta nebo zištného udavače, ale Žida, který byl k zrádnému činu dotlačen strachem o své nejbližší. Arnold van den Bergh navíc v roce 1950 zemřel. Takže… proč jitřit staré rány?! Právě tak prý Otto Frank uvažoval a k předání lístku kriminalistovi van Heldenovi byl v roce 1963 v podstatě donucen, když se obával, že ke stejnému jménu zrádce dojde i vyšetřování iniciované ve Vídni Simonem Wiesenthalem a on by mohl být považován za toho, kdo jméno tajil nebo zrádce dokonce kryl.
Drtivá kritika historiků
V půlce ledna se jméno domnělého udavače objevilo v televizním a rozhlasovém vysílání snad všech zemí západního světa, nemluvě o novinách a zpravodajských webech, a to obvykle bez jakýchkoliv protiargumentů.
Dokonce i bulvární média, zabývající se s takovou vášní životem celebrit, vykřičela svým čtenářům převratnou zprávu, která se tolik hodila do světa zjednodušených či černobílých pravd: Zrádce Anne Frankové odhalen! Byl jím židovský notář Arnold van den Bergh!
Následovala drtivá kritika nizozemských historiků, kteří se obdobím druhé světové války zabývají. Ta však, oproti první zprávě o nesmazatelné vině Arnolda van den Bergha, většinou již do médií nepronikla. Jaké jsou hlavní argumenty kritiků?
Jediné, co stěžejní list papíru, o nějž vyšetřovatelé své závěry opírají (známý ostatně od roku 2003), podle historiků dokazuje, je to, že „krátce po válce někdo věřil nebo chtěl, aby Otto Frank věřil, že Arnold van den Bergh byl zrádce“, vysvětlil Bart van der Boom z univerzity v Leidenu izraelskému zpravodajskému webu Times of Israel. „Dokud nevíme, kdo napsal tuto poznámku, neexistuje ani způsob, jak bychom mohli zjistit, jak důvěryhodný byl.“ K závěrům vyšetřování, které označil za „pomlouvačný nesmysl“, pak Bart van der Boom dodal: „Mým studentům by něco takového neprošlo.“
Nizozemští historici zároveň upozornili, že notář neměl možnost Frankovy zradit, protože členové židovské rady adresy ukrytých Židů neznali. Opak nenaznačuje od konce druhé světové války jediná indicie.
„Zdá se nepravděpodobné, že by lidé poskytovali informace o svých úkrytech nebo úkrytech svých rodin židovské radě, protože se vědělo, že její představitelé spolupracovali s Němci,“ řekl izraelskému webu Laurien Vastenhout z National Institute for War, Holocaust and Genocide Studies. „Za pětatřicet let výzkumu jsem se s něčím takovým nesetkal,“ komentoval možnost, že by židovská rada znala – kvůli dodávkám potravin, jak tvrdí Pankoke – adresy židovských úkrytů profesor Johannes Houwink ten Cate ze stejné instituce.
Notář neměl dokonce ani příležitost Frankovy zradit, protože se sám – a s ním celá jeho rodina, byť každý odděleně – v roce 1944 skrýval. Potvrzuje to Paul Theelen, jehož dědeček v letech 1943 až 1945 ukrýval van den Berghovu nejmladší dceru Anne-Marie. Podle něj se notář v té době ukrýval ve městě Laren daleko od Amsterdamu. Tuto skutečnost potvrzuje i zmíněný profesor Johannes Houwink ten Cate.
Konečně, jsme-li u výčtu předpokladů možné zrady, neměl amsterdamský notář ani motiv, protože spojenci po vylodění v Normandii rychle postupovali západní Evropou a bylo zřejmé, že Amsterdam bude během několika týdnů, nejvýš měsíců osvobozen. Notář by určitě neriskoval svou poválečnou existenci, či dokonce holý život.
Omluva nizozemského nakladatele
Nelze jistě vyloučit, že van den Bergh oním udavačem, který přivedl na smrt Anne Frankovou a sedm dalších lidí (včetně Margot, sestry Anne), skutečně byl. Bez důkazu však takové tvrzení, které ničí pověst konkrétního člověka, jenž sám přežil holokaust, hraničí s „konspirační teorií“. Právě tak výsledky vyšetřování prezentované v knize Rosemary Sullivanové označil John Goldsmith, prezident švýcarského nadačního fondu založeného Ottou Frankem.
Proti závěrům vyšetřovatelů se ohradila i vnučka notáře Arnolda van den Bergha, když vyzvala nakladatelství HarperCollins, aby upustilo od dalších dotisků a vydání knihy. „Touto knihou využíváte příběh Anne Frankové, falšujete historii a přispíváte k velké nespravedlnosti,“ vzkázala nakladatelům.
Na uvedenou kritiku reagovalo v březnu nizozemské nakladatelství Ambo Anthos, když oznámilo, že knihu stahuje z prodeje a nepočítá ani s žádným dalším vydáním či dotiskem. „Nabízíme naši upřímnou omluvu každému, kdo by se mohl cítit knihou dotčen,“ uvedlo zároveň nakladatelství.
Ředitel německé pobočky nakladatelství HarperCollins Jürgen Welte již v únoru oznámil, že německé vydání knihy se prozatím odkládá, protože nakladatelství pracuje na „opraveném, doplněném a komentovaném německojazyčném vydání“.
Vince Pankoke za závěry svého vyšetřovacího „týmu snů“ nadále stojí. Byť jeho přesvědčení, soudě podle mediálních výstupů, poněkud kolísá. V lednovém rozhovoru pro americký časopis Globe hovořil o pětadevadesátiprocentní jistotě, později v rozhovoru pro německou rozhlasovou stanici Deutschlandfunk zmírnil pravděpodobnost, že Arnold van den Berg byl původcem a hybatelem zkázy Anne Frankové i její rodiny, na 85 procent.
Nyní se kniha Rosemary Sullivanové Kdo zradil Anne Frankovou? dostává k českému čtenáři, jenž si, doufejme, podrží při jejím čtení kritické myšlení.
Dan Hrubý je kulturní publicista, nakladatel a redaktor Týdeníku FORUM, autor knižního cyklu Pražské příběhy.
