POVÍDKA / My lidé jsme roztodivní tvorové. Máme odlišné potřeby v ohledech společenského vyžití a sdílení zážitků. Taktéž jsou mnozí z nás více či méně dobrovolně sami, ale nechceme rezignovat na společenský život. Společnost však neumí být k samostatným jednotkám přátelská. Vydá-li se jedinec sám do džungle sociálních vazeb, musí se připravit na příval útrpných pohledů, zvědavých dotazů, potřebě jej chránit. A ze všeho nejméně jedinec – osamělá jednotka – touží po družení. Už vůbec si nepřeje dotěrnosti. Přináším fiktivní rozhovor začínající novinářky s fiktivním předsedou Klubu spokojených mlčitelů. Čtěte mlčky, prosím.

Dobrý den, pane Tichý. Promiňte, musím se lehce pousmát příznačnému příjmení. I když tuhle poznámku nejspíš neslyšíte poprvé.

*ticho*

Ano, chápu, oprostím se od vtípků a zbytečných slov a přejdu k věci. Přiznám se, že jste mě mile překvapil osobní přítomností. Čekala jsem, že při vaší preferenci mlčení budete trvat na zaslání otázek mailem a stejné formě odpovědí.

Dobrý den, ano, v tom lidé často chybují. Považují nás za protivné podivíny, kteří utíkají před lidmi. Samozřejmě to tak není. Sdružujeme lidi, kteří raději volí mlčení a klid. Neznamená to však, že by nezvládali mluvit. Máte to jako s oblečením. Někdo nosí v pracovní době formální oblek, protože si to jeho role žádá, ale ve volném čase je mu nejlépe v triku a džínách. Stejně tak i já zvládnu hovořit veřejně, ale pokud si můžu vybrat, volím ticho.

Jak váš klub tedy funguje?

Založil jsem klub předloni a vycházel jsem z vlastních potřeb. Víte, lidé jsou na veřejnosti sami z mnoha důvodů. Někdy jim to vyhovuje, někdy ani ne, ale rozhodně k nim veřejnost neumí být tolerantní. Sám jsem si připadal mezi lidmi mizerně. Ne kvůli mně samotnému, ale kvůli potřebě okolí mi moji samotu narušovat. Oni to určitě nemysleli zle, pro mnohé je těžké pochopit, že prostě nepotřebuji mluvit. Takže když jsem se vydal do společnosti sám, někdo měl potřebu mě neustále oslovovat, bavit, ptát se. Nebo aspoň zvídavě sledovat, jak se odvážím chodit sám. Víte, když jdete kamkoliv v páru nebo ve skupině, už jste uzavřený celek a cizí lidé vám jej nenabourávají.

Dobře, to je k vaší motivaci. Ale co tedy nabízí váš klub?

No vidíte, úplně jsem se rozpovídal. (smích) Vlastně to navazuje na předešlou odpověď. Lidé mlčí z různých důvodů. Chtějí mít klid. Jsou sami. Nemají co říct. Stydí se mluvit. Ale kvůli ničemu z toho nechtějí rezignovat na život ve společnosti. Občas jsem spíš náhodou vzal na výstavu prakticky cizího člověka, a to jen proto, aby se tam se mnou nikdo další nechtěl bavit. Tak jsem se rozhodl, že založím klub pro lidi, kteří chtějí mlčet, i když jsou ve společnosti.

Takže něco jako seznamka?

Na to se mě ptají lidé často. Ano i ne. Účelem není seznámení se s někým dalším, jen mít někoho na mlčení do páru. Nebo do skupiny. Aby vám to mlčení už nikdo nerušil.

To zní chytře. Vidíte, podle názvu jsem tipovala, že se sejdete, třeba jako anonymní alkoholici, sedíte a mlčíte. A vy spíše dodáváte mlčící společníky do povídavé společnosti.

Přesně tak, tuhle definici si někdy vypůjčím. I když s tím mlčícím klubem, to jste se celkem trefila. Ze začátku, když jsem to rozjížděl, byl opravdu místem, kam se chodili lidi v pátek večer vymlčet. Zamluvil jsem klubovnu, v předsálí se dalo koupit jídlo a pití, seděli jsme a mlčeli. Ustavující schůze byla povedená. Pozvánku a prezentaci dostali všichni mailem, v klubovně jsme se sešli, já jsem pozdravil, spustil prezentaci, promítl diskusi došlých příspěvků. Mlčky jsme si odhlasovali pravidla, poděkoval jsem za pozornost – a to bylo vše.

To byste ale v dnešní době mohli zvládnout i na virtuálním fóru.

Máte samozřejmě pravdu. Ale my nejsme asociálové, jen nepotřebujeme mluvit. A hlavně, náš klub je tu proto, abychom měli mlčící doprovod do společnosti, takže osobní seznámení je vhodné. Nemusíte toho moc namluvit, ale jisté sympatie být musí. Přece nepůjdete někam mlčet jen tak s kdekým.

Takže teď jste páteční sešlost v klubovně, nebo spíš databáze lidí do páru?

Vlastně obojí. Jste velice bystrá, paní redaktorko, a s tím virtuálním prostorem jste se docela trefila. Já jsem samozřejmě zpočátku netušil, jak se celý klub bude vyvíjet, a moje představa byly právě ty páteční kluby s případnou domluvou na doprovod na akci. I když – domluvou – samozřejmě písemně, proč se týrat. Vidíte, ani ten náš jazyk vůbec nepočítá s variantou, že by lidi nemluvili. Ale abych vám odpověděl, ano, máme páteční Tichý klub a potom virtuální platformu, přes kterou hledáme mlčící doprovod mezi mluvce.

Mluvce, to je vtipné, už máte interní žargon.

My se na mluvící lidi díváme s respektem, jen bychom si přáli, aby se i oni dívali s respektem na nás. Zatím to tak není, proto vznikl tenhle projekt. Děláme si vzájemně živé štíty před mluvením druhých. Jsme sami spokojení v nahodilém páru. A nejsme osamělí, je to i praktické. Ve společnosti se hodí, když vám má kdo podržet místo v sále, pohlídat věci, pokud si potřebujete odskočit. Nejdete sami večer domů, je to i bezpečnější.

Teď mě napadá, párujete se kvůli společenským konvencím jen muž-žena, nebo je to libovolné?

Tady opravdu záleží na příležitosti a potřebách našich členů. Na výstavu fotografií můžete jít mlčet s kýmkoliv. Například na ples si spíš vyberete doprovod opačného pohlaví, ale není to nezbytné. Zkrátka, jak to všem stranám vyhovuje. Říkám všem, protože někdy se lidé hledají do dvojic, jindy do skupin, třeba nedávno byli mlčky lyžovat.

Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že jste seznamka. Nebo máte i zadané členy?

Naši členové odrážejí celé spektrum společnosti. Máme tu singles, kteří nechtějí jít sami na akci, ale nepotřebují se kvůli tomu seznamovat nebo nedejbože uvazovat do vztahu. Máme tu i ženáče či maminky od dětí, kteří tvrdí doma, že jdou v pátek na bowling, a jdou se sem jen vymlčet. Oblíbení jsme u obchodníků, učitelů, obecně u lidí, kteří se mluvením živí. Ale také sloužíme jako prostý doprovod, například když partner nemá rád jazz, na naší platformě najdete někoho, kdo s vámi půjde na jazzový koncert rád. Zkrátka nebýt sám a mít klid.

Kolik teď máte členů? Je třeba nějaké přijímací řízení?

Projekt se nám nevídaně rozrostl. Z pátečního klubu dvaceti lidí je teď obří databáze tisíce lidí. Nevěřili byste, kolik lidí potřebuje bezpečně mlčet. Museli jsme zavést kvůli provozním nákladům členský poplatek a taky poměrně důkladný systém hodnocení. Jasně definovaná kritéria jako míra mlčení, komfort. Stávalo se nám, že někteří jedinci si spletli mlčírnu s balírnou. Zkrátka jejich úmysly být doprovodem nebyly úplně čisté. Navíc se mnohdy jednalo o zadané jedince. Proto klademe důraz na zpětnou vazbu. Špatně hodnocení jedinci jsou algoritmy řazeni na poslední příčky, s některými neukázněnými případy jsme se museli i rozloučit; naším cílem je nabízet bezpečnou společnost, nic dalšího. Od jistého počtu už musejí zájemci o členství vyplňovat dotazník na úrovni psychotestů, abychom pochybné jedince ani nepouštěli do klubu.

Takže seznámení vašich členů je zakázané? Co je v domě, není pro mě?

Zakázané nikoli, ale není to cílem, jen občas vedlejším produktem.

A co marketing? Dozvěděla jsem se o vás spíš náhodou. Neuvažujete o větší reklamě?

To vůbec! Teď jsme spíš ve fázi, kdy bychom potřebovali přejít do ilegality, zájem je enormní, evidentně jsme našli díru na trhu. Ale já to nemám jako byznys, založil jsem klub pro vlastní potřebu a pokračuji z jakýchsi komunitních důvodů. O propagaci nemáme zájem, jak vidíte, i mezi mlčícími jedinci se informace rozkřikla.

Dovolím si zeptat se na konkrétní příklad. Za dva měsíce chci jít na Toscu do Státní opery, najdete mi doprovod, ideálně muže?

Ano, zažádáte u nás o členství, vyplníte dotazník, když projdete, uhradíte členský poplatek a už máte přístup do databáze. Algoritmus vám dle požadavků nabídne muže, který chce jít na operu. V reálu to bude taková burza, protože i ti muži musejí vědět termín, lokalitu, zda je to zajímá, promiňte, volá mi Evička, to musím zvednout, víte, my jsme spolu mlčeli na tolika akcích, až jsme se rozhodli, že už nechceme mlčet s nikým jiným… Ano, miláčku, ten rozhovor, jak jsem ti říkal včera… Máš pravdu, neříkal, psal zprávu… Nečetla, jak je to možné? A cos chtěla, že voláš? Ale ne, tak voláš, abys mlčela? Já teď nevím, jestli mlčíš spokojeně, nebo naštvaně… Ano, Evi… Jasně, Evičko… Už mlčím. Promiňte, už musím běžet.

Děkuji za rozhovor.