Čtyři apokalyptičtí jezdci – olejomalba ruského výtvarníka Viktora Vasněcova (1887). FOTO: Glinka National Museum Moscow / Wikimedia Commons (volné dílo)
FOTO: Glinka National Museum Moscow / Wikimedia Commons (volné dílo)
ESEJ / Válka Ruska proti Ukrajině zrušila mýtus o neporazitelné ruské armádě, která vzbuzovala u Evropanů takový strach a představovala hlavní, nikoli však jediný základ respektu, jemuž se Rusko těšilo na Západě. Druhým základním pilířem tohoto respektu byla idealizace Moskvy – přes všechny kruté a barbarské zločiny, jichž se dopustila v minulosti i přítomnosti. Agrese proti Ukrajině způsobila, že masky spadly. Realismus napovídá, že se tak stalo pouze na chvíli.
„Soft power“ neboli měkká síla Ruska byla do té doby přitažlivá. Rusko hodně investovalo do vytváření svého obrazu ve světě. Zjevně nebo skrytě podplácelo nejen politiky jako Gerharda Schrödera a různé bývalé kancléře Rakouska, ale vkládalo rovněž nemálo peněz do propagace ruské kultury a šíření pozitivních názorů o sobě samém.
Pomáhala mu v tom skutečnost, že se ruská kultura těšila na Západě velkému uznání. Ruští spisovatelé jako Dostojevskij, Tolstoj, ale též Puškin, Gogol, Čechov, Lermontov, Nabokov či Bunin byli a jsou obdivováni. Podobně je tomu s ruskými skladateli Čajkovským, Musorgským, Rachmaninovem.
Současní ruští hudební umělci jako pěvkyně Anna Netrebko nebo dirigent Valerij Georgijev byli vždy na roztrhání. Ve francouzských lázních, v Nice nebo Biarritz, stále žijí vzpomínky na elegantní ruské aristokraty a v Baden-Badenu si připomínají Dostojevského atd. Carský despotismus a chmurná každodennost v Rusku měly druhořadý význam. Dodnes představují pouze pozadí pro slavná díla a hloubku „ruské duše“. Zločiny komunismu jsou nejčastěji uváděny jako to, co nemá s podstatou Ruska nic společného.
Potřebujeme dekolonizaci slavistiky
Rusko bylo Evropě bližší než Polsko a řada zemí a národů střední Evropy, jejichž kultury byly málo známé, přehlížené a podceňované. Polská kultura, vždy daleko vzadu za kulturou ruskou, byla vnímána jako zatížená hříchem „antirusismu“ a neoblíbeného polského „nacionalismu“. Rusku se naopak odpouštěl i antisemitismus.
Ruští Židé zůstávali velebiteli a velvyslanci ruské kultury, zatímco většina polských Židů šířila a šíří velice černý stereotypní obraz Polska jako země nacionalismu a antisemitismu. Zahraniční vědci zabývající se Polskem se obyčejně netají svou nechutí vůči tomu, co představuje pilíře polské kultury (mám na mysli naši romanticko-povstaleckou tradici), zatímco specialisté na Rusko byli dosud ochotni obhajovat každý, a to i ten nejkrutější a nejodpudivější aspekt ruské identity.
Univerzitní fakulty nebo instituty slavistiky a dějin východní Evropy ovládali znalci a obdivovatelé Ruska. Když jsem se před mnoha lety na jednom slavistickém kongresu zeptal německých kolegů, kdo z nich se zabývá ukrajinským jazykem a kulturou, tak se jen podivovali, že lze takovou „selskou kulturu“ považovat za předmět hodný zájmu. Bez jakýchkoli pochyb se bralo za hotovou věc, že Rusko je nástupcem Kyjevské Rusi a jeho expanze je oprávněné a představuje spravedlivé „spojování ruských zemí“. Dokonce i literatura Gulagu vyvolávala obdiv k Rusku – obdiv k velikosti jeho zločinů, jeho utrpení a rozporů.
Rusko se jevilo jako kolektivní Raskolnikov, jenž je skutečně rozhodnut zabít stařenu sekerou, ale dělá to z hlubších duchovních příčin. Okrádá a mučí oběti, ale vedou ho k tomu vyšší cíle. Profesorka Ewa Thompsonová nedávno na webu deliberatio.eu psala o nutnosti dekolonizace slavistiky. Její průkopnická kniha Imperial Knowledge vyšla už v roce 2000, ale zjevný a agresivní imperialismus ruské literatury a kultury nadále vadil pouze nemnohým.
Sympatie k Rusku zleva i zprava
V současnosti se objevují sebekritické články specialistů na Rusko – máme koneckonců „Zeitenwende“ (změnu epochy) a je třeba se připravit na epochu novou. Ale ospravedlňování Ruska nadále trvá. Nedávno jsem měl příležitost vyslechnout referát jedné německé badatelky o Puškinově Poltavě, v němž posluchače přesvědčovala o kritickém Puškinově postoji vůči Petru I., kvůli cenzuře skrytému za pochlebování. Stejně dobře by se dalo tvrdit, že básně jako Výročí Borodina, Pomlouvačům Ruska nebo Před svatým hrobem jsou výrazem sympatií vůči polským snahám získat nezávislost.
Rusko se těšilo a těší sympatiím jak na levici, která se zcela nezřekla Bakunina ani Lenina, natož Trockého a dalších svých ruských pravzorů, tak na pravici. Putinovské Rusko vzbuzovalo naděje u západoevropské pravice. Putin se prezentoval jako ochránce normálnosti a odpůrce krajních, revolučních tendencí rozvracejících základní sociální instituce a normy. V západních zemích mnozí lidé s konzervativními či pravicovými názory této pověsti uvěřili. V jejich představách se Rusko mohlo stejně jako v dobách Svaté aliance postavit na obranu řádu v Evropě včetně pořádku hodnot. Nejlepším příkladem Putinova záměrného vzbuzování těchto nesmyslných nadějí je Duchovní a kulturní středisko ruského pravoslaví (Le Centre Spirituel et Culturel Orthodoxe Russe) otevřené před několika lety v Paříži.
Nejcennější z ruského hlediska a nejškodlivější pro Evropu nebyly vlivy působící v extremistickém prostředí, ale mezi vládnoucími elitami – nezávisle na tom, zda příslušely ke „středo-pravici“ nebo „středo-levici“. V Německu vznikla celá proruská síť v politické, ekonomické a kulturní oblasti, což nyní opožděně odhalují média. Nedávno vydaná kniha The Moscow Connection. Schröderova síť a německá cesta k závislosti ukazuje celou škálu ruských vazeb na SPD, patrně nejvíc proruské strany v současné Evropě. Podobná kniha by se však dala napsat i o CDU nebo rakouských lidovcích. Rakousko je země hluboce zasažená ruským vlivem, což nedávno začaly připomínat Politico a Die Welt. Podobně tomu bylo ve Francii.
Vize dekadentního Západu
Ale síla ruského ovlivňování vyplývala nejen z peněz a historické paměti o roli Ruska v Evropě a z jeho úspěchů v kultuře, ale rovněž ze slabosti současného „Západu“, z příznaků úpadku, z ideologických extrémů, intelektuálních a mravních úchylek. Všechny tyto krajní tendence jsou v Putinově propagandě vydávány za typické příznaky „západní“ kultury, za její podstatu a kořeny.
V tomto bodě panuje mezi Putinem a levicově-liberálním prostředím v Evropě a Americe nebo současnými evropskými elitami shoda. Rovněž ony prezentují „pokrokové“ tendence jako podstatu západní kultury. Chtějí v Unii nastolit diktaturu levicově liberálního myšlení a monopol své moci v souladu s jejich názorem, argumentují bojem proti Putinovi, aby de facto potvrdily jeho propagandistickou vizi „dekadentního Západu“.
Říkají: Jsme-li proti Putinovi, je třeba přistoupit nejen na zrušení principu jednomyslnosti, na spravování Polska komisaři Jourovou a Reyndersem a na nadřazenost práva evropského právu členských zemí, ale přijmout rovněž manželství homosexuálů, souhlasit s tezí, že pohlaví nemá nic společného s biologií a anatomií člověka, souhlasit s potraty, eutanazií, multikulturní „otevřenou“ společností, s rozkladem rodiny a národa, s opravováním minulosti, jinými slovy s falšováním dějin, nesmyslnou antropologií a likvidací jazyka. Je nutné souhlasit se vším, o čem se rozhodne v Bruselu, nelze kritizovat integrační procesy, a dokonce ani ty nejradikálnější nápady Spinelliho skupiny.
Kunderův Západ a střední Evropa
Přitom Evropa („Západ“) se od Ruska lišila právě tím, že byla různorodá, že umožňovala svobodu mínění a mnohost národních tradic. Milan Kundera v osmdesátých letech ve svém slavné eseji o Ruskem uloupené střední Evropě napsal, že rozdíl mezi touto tehdy opomíjenou částí Západu a Ruskem spočívá ve vztahu k různorodosti: „Střední Evropa chtěla být zhuštěným obrazem Evropy a jejího rozmanitého bohatství, jakousi malou arcievropskou Evropou, zmenšeným modelem Evropy národů pojaté podle pravidla: co největší rozmanitost na co nejmenším prostoru. Jak by se tato střední Evropa neměla hrozit Ruska, které se oproti ní zakládalo na pravidle opačném: co nejmenší rozmanitost na co největším prostoru? Opravdu: nic nemohlo být střední Evropě a její vášni pro rozmanitost vzdálenější než Rusko, uniformní, uniformizující, centralizující, hrozivě odhodlané přeměnit všechny národy svého impéria (Ukrajince, Bělorusy, Armény, Lotyše, Litevce a další) v jeden jediný ruský lid (nebo, jak se raději říká dnes, ve věku všeobecné slovní mystifikace, v jeden jediný sovětský lid.“
Známý německý historik Klaus Zernack poznamenal, že skutečnost, že „Evropa může a musí žít v rovnosti svých velkých i malých národů, je právě tím, co činí Evropu evropskou“. Unie je dnes nakažena virem podobným tomu ruskému – virem imperialismu – a začíná se ubírat stejným směrem a chce z různorodých národů vytvořit jeden národ unijní. Směřuje k institucionální centralizaci a prosazování jednoho kulturního vzoru.
„Multikulturalita otevřené společnosti“, kterou propaguje, je ve své podstatě monokulturou a jedinou různorodostí, již připouští, je různorodost sexuálních preferencí a sklonů. Někteří komisaři EU začínají stále více připomínat komisaře z neblahé minulosti – dohlížejí na ideologickou věrnost členských států a porušují jejich práva. Pouze jeden krok dělí Unii od pronásledování jinak smýšlejících a od národnostního útisku. V některých zemích byla už tato bariéra překročena.
Zdzisław Krasnodębski je polský filosof a sociolog, profesor na univerzitách v Brémách a Varšavě, od roku 2014 působí jako poslanec Evropského parlamentu zvolený za křesťansko-konzervativní stranu Právo a spravedlnost.
Polská verze polemického eseje vyšla 22. června 2023 na webu deliberatio.eu. Do češtiny přeložil Josef Mlejnek, redakční úprava a mezititulky Petr Hlaváček.
