Konstantin Sigov patří k předním ukrajinským intelektuálům FOTO: Konstantin Sigov / se souhlasem
FOTO: Konstantin Sigov / se souhlasem
Po dohodě s předním francouzským deníkem Le Figaro publikujeme v našem deníku FORUM 24 českou verzi obsáhlého rozhovoru, který připravila spisovatelka a novinářka Laure Mandeville s významným ukrajinským intelektuálem Konstantinem Sigovem (nar. 1962). V Le Figaro vyšel už 24. března 2022, avšak svým nadčasovým pohledem na agresivní válku Ruska proti Ukrajině neztratil svou aktuálnost, ba právě naopak.
Filosof Konstantin Sigov je profesorem na Kyjevsko-mohyljanské akademii a ředitelem kyjevského nakladatelství Duch i litera. Promoval roku 1990 na Skovorodově filosofickém institutu Ukrajinské akademie věd prací „Hra jako problém filosofické antropologie“, v roce 1991 působil na pařížské Collège de France, v letech 1992–1995 vyučoval na École des hautes études en sciences sociales (EHESS). Ještě během svého pobytu v Paříži se roku 1992 zasloužil o vznik ukrajinsko-francouzského pracoviště na univerzitě v Kyjevě pod názvem Centrum evropského bádání v oblasti společenských věd, které od té doby vede. Téhož roku založil také nakladatelství Duch i litera, jež svou produkcí pokrývá široké spektrum humanitních a společenských oborů (literatura, filosofie, náboženství, politologie, historie).
Sigov se velmi aktivně účastnil protestů na kyjevském Majdanu v letech 2013–2014, o nichž také poskytl mnoho rozhovorů frankofonním médiím. Rovněž za současné války pravidelně přináší informace a reflexe z obleženého Kyjeva, kde i se svým synem zůstává. „Nezachraňujeme jen svou kůži, hájíme určitou ideu důstojnosti a svobody. Kdybychom to nedělali, náš život by neměl žádný smysl,“ říká Konstantin Sigov v jednom ze svých textů z těchto dní.
Svůj život jste zasvětil přemýšlení. A teď jste se rozhodl zůstat v obleženém Kyjevě, abyste podal svědectví o odporu, který Ukrajina klade. Povězte nám o tom.
Jsme nedaleko centra Kyjeva, s mojí třiadevadesátiletou matkou, bratrem a synem. Každý večer sestupujeme do úkrytu ve sklepech. A každý večer se ptám svého syna Romana, který pracuje se zahraničními novináři na frontě, kde bude spát. Včera to bylo na chodbě mezi řadami knih, kterými jsou zastavěná okna. Ten dům se nachází poblíž televizní věže, nedaleko Babyna Jaru (Babí Jar, památník židovským obětem zavražděným během holokaustu), kam dopadla střela, poblíž metra Lukjanivska. Přesvědčoval jsem ho, že je možná lepší spát v metru, protože je to velmi hluboká stanice…
Od 24. února máme před okny zvenku naskládané pytle s pískem a zevnitř knihy. Doufám, že to v Paříži nebudete potřebovat, ale tady už to zachránilo životy. Jsme nedaleko chrámu svaté Sofie v Kyjevě, který je o sto let starší než pařížská katedrála Notre Dame a jejž chtěl zbourat už Stalin. Každý den se ptáme, zda na svatou Sofii a její mozaiky z 11. století nespadne bomba. Na svém účtu na facebooku jsem zveřejnil mozaiku Orantky, Panny Marie se zdviženýma rukama. Historik Sergej Krymskij, který vyučuje dějiny kultury, připomíná, že toto Mariino gesto je gesto Mojžíše, který pozvedl ruce, aby Izrael neprohrál v bitvě s Amálekovci, a že mu je podpírali Aron a Chur (Ex 17,8–13, pozn. překl.). Evropané a Ukrajinci musí udržet zvednuté ruce; jsou unavené, ale musíme vydržet.
Nyní se totiž rozhoduje o zásadních věcech. Buď skončí „sovětská tragédie“, která začala v roce 1917, a podaří se zastavit neosovětské imperiální běsnění, jež se znovu rozpoutalo, nebo se do ní znovu na desetiletí ponoříme. V devadesátých letech k takovému zlomu nedošlo. V Evropě byli všichni naprosto naivní. Mysleli si, že se obejdeme bez norimberského procesu s komunismem, navzdory varování ruského disidenta Vladimira Bukovského. Absence procesu umožnila návrat ke stalinismu: putinismus. Jediným východiskem z této slepé uličky je soudní proces, který by měla iniciovat Francie, země lidských práv. Jedině tak lze zabránit tomu, aby se situace zvrhla v emocionální revanšismus. My Ukrajinci nechceme rusofobii, chceme spravedlnost.
Putin varuje domácí „zrádce národa“, že budou eliminováni. To je návrat k podstatě stalinismu…
Tento obrat k násilí a návrat do minulosti nastal proto, že Putinův režim nenarazil na žádné překážky. Aby bylo možné soudit zločiny putinismu, musela by být provedena přesná analýza stalinismu, jak na tom pracovala organizace Memorial. Její uzavření v prosinci 2021 bylo signálem, že se blíží válka. Putinovy výroky o zrádcích jsou však také výrazem toho, čeho se obává. Vždyť je to on, kdo zradil svůj lid a lidstvo!
Ve třiatřicátém zpěvu Božské komedie popisuje Dante scénu Pekla, kde lidé hodují a pijí, ale jejich duše už jsou v pekle! To znamená, že spáchali tak strašný zločin, že v nich už nezůstalo nic lidského. Přesně to vidíme u Putina. Jednoho dne bude muset soudní tribunál stanovit jeho osobní odpovědnost za nevysvětlené výbuchy budov v Moskvě v roce 1999, za vedení druhé čečenské války, za vraždu Anny Politkovské a dalších oponentů, a také za invazi na Ukrajinu. Tento proces ukáže, že jde o sériového vraha. Otázkou je, kdy toto zlo skončí.
Prezident Biden označuje Putina za „válečného zločince“. Ale Putin je stále u moci.
Nikdo nedokáže předpovědět, jak dlouho tento režim vydrží. Ale ani v roce 2014 za revoluce na Majdanu nikdo nemohl tušit, že diktátor uteče. Tento okamžik nastal, protože diktátoři nejsou všemocní, i když nás o tom chtějí přesvědčit! V jakém okamžiku dojde k sebedestrukci zla, nevíme. Ale ten okamžik přijde. Stejně jako baterie mobilního telefonu je i baterie zla omezená. Vědomí, že tato hranice existuje, nám pomáhá překonat strach.
Také v Rusku jsou lidé, kteří sní o konci Putinovy moci. Vnímáte je jako bratry ve svém boji navzdory válce proti Ukrajině?
Nesmíme se vzdát klíčové teze, že tento boj je také jejich bojem. Tato teze totiž mobilizuje ducha rozumu a lidskosti, kterého chce Putinův režim zničit. Každý, kdo otevřeně říká, že je proti válce, je spojencem svobodného světa. Vím, že v Rusku jsou lidé, kteří to udělali. Když v roce 2014 ruský dav začal křičet: „Krym je náš!“, řekli tito lidé jasně, že se jedná o zločin proti mezinárodnímu právu, o anexi.
Je tu však ještě jeden aspekt, který nelze opomenout, totiž intelektuální past, do níž často upadá ruská inteligence, když odděluje kulturu a politiku. Gesto Thomase Manna, který na protest proti zlu opustil nacistické Německo, je teď velmi aktuální. Vždyť ještě nemáme vyhráno! Z tohoto hlediska si myslím, že pokud dirigent odmítá odsoudit válku, neměla by být jeho vystoupení povolena.
Klíčovou roli tedy hraje morální postoj každého člověka.
Klíčovým momentem pro postsovětský a evropský prostor bude nalezení nového étosu, v němž bude veškerá kultura neoddělitelně spjata s potřebou rozlišovat mezi dobrem a zlem. Slavná spisovatelka Naděžda Mandelštamová ve své době udivila sovětské intelektuály kategorickou řečí o „lidojedech“ Stalinova režimu, kteří zabili jejího manžela. Řekla, že nemohou uniknout etickému soudu, ať je jejich umění sebevirtuóznější. Naděžda Mandelštamová pochopila, že ruská inteligence je v pokušení říci: Ano, Ossip Mandelštam byl zabit, ale na druhé straně se můžeme pochlubit výdobytky režimu, přijmout orwellovské dvojí myšlení.
Jsme svědky posledního z úderů, které ruský imperiální drak rozdává svým ocasem?
Ano, ruské imperiální paradigma se zde na Ukrajině hroutí. Ale jen málo Rusů je ochotno to uznat. Ve Vercorsově knize Moře mlčí je německý důstojník schopen úcty k francouzské kultuře. Nemyslí si, že Goethova kultura je nadřazená francouzské. To je něco, co Rusům v jejich imperiální aroganci chybí, a to i mnoha odpůrcům války. Jen málo ruských intelektuálů se snaží studovat dějiny ukrajinské kultury, poznávat naši literaturu, naslouchat národům, které stejně jako oni trpěly v ruském impériu.
Konec tohoto impéria může nastat pouze tehdy, pokud se budou zajímat o jiné národy, jako to udělali disident Andrej Sacharov nebo generál Pjotr Grigorenko. Musí válku odsoudit a podílet se na vyhodnocení chyb, k nimž došlo. Nejdříve je však třeba ukončit válku a zachovat demokratickou Ukrajinu. To je první krok. Pak bude třeba porazit putinismus. Paříž a Kyjev budou totiž skutečně v bezpečí teprve tehdy, až padne tento zločinný režim. Všechny demokratické země budou muset přinést oběti. Budeme muset žít skromněji, bez ruského plynu. Ale budeme si moci více vážit svých vlastních zemí, pokud se vydáme touto obtížnou cestou.
V předvečer revoluce na Majdanu působil Kyjev jako amorfní společnost. Národní probuzení bylo velkým překvapením. Ukázalo se, že každá svobodná společnost, i znecitlivělá, ukrývá ve svých hlubinách zdroje, které zůstávají dlouho pod zemí, jako některé řeky, a pak náhle vytrysknou a překvapí všechny, nejen diktátory, jako jsou Viktor Janukovyč a Vladimir Putin.
V roce 2014 jsme si uvědomili, že jsme republika, že dokážeme stát při sobě jako nikdy předtím, objevili jsme své sousedy na patře, v domě, došlo k naprosté proměně. A to se opakuje i dnes. S opovržením jsme kritizovali dříve „proruské“ starosty Charkova a Oděsy, ale jsou z nich teď nejlepší vlastenci, pevní jako skála.
Občané znovu objevují smysl obce, který Hannah Arendt nazývá „skrytým pokladem rezistence“. Ten existoval i ve Francii za protinacistického odboje a může se znovu probudit. Projevil se v Praze v roce 1968, v Budapešti v roce 1956. Tato schopnost, vlastní každé evropské zemi, přijde ke slovu, když jde o život a smrt! Víte, že se v Kyjevě za bombardování narodilo více než osm set dětí?
Klíčová je otázka pravdy. Mnoho lidí na Západě se nechává oklamat ruskou propagandou.
Putinova propagandistická mašinérie se doma i v Evropě snaží zničit jakýkoli cit pro pravdu. Tvrdit, že propaganda pracuje na obou stranách, je typický Putinův postup. Chtěl bych však připomenout, že je tu radikální asymetrie: ruští civilisté nebyli napadeni. Umírají jen ukrajinští civilisté, ženy, děti a staří lidé. Pravda je velmi zranitelná, protože se velmi intenzivně pracuje na tom, aby byla zničena, abychom žili v „post-pravdě“. Fenomén Schröder (bývalý německý kancléř, který se stal členem představenstva Gazpromu, pozn. red.) nebo fenomén francouzských podniků, které navzdory válce nadále působí v Rusku, jsou toho výrazem. V ruském jazyce pravda znamená nejen „pravdu“, ale také „zákon“.
Když Putin a jeho suita odmítají pravdu, dělají to proto, že chtějí žít ve svévoli. Lidé na Západě si myslí, že to není tak zlé. Nechápou, že zničení pravdy je smršť, která smete všechno, protože umožňuje, aby se svévole stala normou. Pravda brání tomu, abyste byli biti, abyste byli mučeni.
Včera jsem mluvil s aktivistou Igorem Kozlovským, který strávil sedm set dní na samotce v Donbasu a byl nepřetržitě mučen separatisty. V takové situaci se dnes může ocitnout kdokoli v Kyjevě nebo v Mariupolu. My Ukrajinci jsme se stali hmatatelným důkazem o neviditelném spojení mezi pravdou a právem. Ztratíme-li pravdu, ztratíme právo na život, na důstojnost. Stáváme se otroky.
To mě přivádí zpět k Evropě jako poslední utopii, k její hluboké ambivalenci. Evropská unie byla jistě pro východní Evropu magnetem. Jenže toto narcistické stadium skrývalo slepou skvrnu. Lidé na Západě akceptovali, že bývalý Sovětský svaz žije podle jiných pravidel. Mysleli si, že žijí ve stejné době jako postsovětské státy, ale v jiném prostoru.
Jenže je tomu naopak! Žijeme ve stejném prostoru, ale v různých epochách, protože tři a půl hodiny od Paříže se může bombardovat a mučit. Historický čas je odlišný. V našem evropském prostoru některé země neobstály ve zkoušce z demokracie a nedokázaly se zbavit tyranie Putina a Lukašenka. Skutečnost, že jsme tento anachronismus připustili, nás zavazuje k odpovědnosti.
Zdá se mi, že z tohoto hlediska jsme od 24. února svědky radikálního přehodnocení „evropské utopie“. Začíná být jasné, že elektrárna v Černobylu a v Záporoží, ale také Kyjev či Charkov jsou Evropa, a že musíme vzít býka za rohy, pochopit, že tuto tragédii můžeme zastavit jen společně.
Jak můžeme porazit Putinův režim?
Jednou ze základních věcí bude jasně říci, že existují hranice a nepřítel: režim, který nás chce zničit. Musíme přiznat, že hranice evropské demokracie vede de facto podél východní hranice demokratické Ukrajiny. Jen tak se Rusko vyléčí z imperiálního pokušení. Bez Ukrajiny se totiž bude muset rozloučit se svým impériem. Pak tato hranice Rusku umožní osvobodit se od putinismu. Nechceme pomstu. Odmítáme však být záměrně slepí ke zlu. Prodej vojenských optických prostředků Rusku, jak ho provozovala Francie, již nesmí být možný. V těchto dobách temna se budeme muset přeorientovat, abychom směřovali ke svobodě, pro Rusy i pro nás. Svoboda je nedělitelná, ale nesmíme už podvádět.
Evropští „realisté“ tedy naprosto nic nechápou…
Dovolávají se „realismu“, protože vycházejí z předpokladu, že jsou v bezpečí, jenže evropská scéna se už podobá Titaniku. Klamný pocit bezpečí, který vede Evropany k přesvědčení, že Spojené státy zaručují jejich bezpečnost, a zároveň je za to nenávidí, je už neudržitelný. Pokud budeme i nadále žít v této iluzi, záruku bezpečnosti nám poskytne diktátor, kterému musíme otrocky sloužit. Stojíme na okraji propasti.
Zásadní je pochopit, jak se společně bránit. Existuje reálná šance, že v Evropě dojde ke změně a že budeme svědky agónie současné ruské moci, protože politicky a občansky Putin tuto válku již prohrál. Není to však dáno předem. Existuje také reálné riziko, že naše zbabělost, netečnost a nepochopení zmaří příležitost, kterou ukrajinský odpor proti putinismu nabízí. Ukrajinská rezistence a evropská solidarita však mohou ruskou imperiální posedlost zastavit.
Laure Mandeville je francouzská spisovatelka a novinářka, studovala rusistiku a polonistiku v Toulouse a Paříži, jako reportérka a korespondentka deníku Le Figaro působila v Rusku, na Kavkaze, ve východní Evropě a USA, aktuálně publikuje v deníku Le Figaro a časopise Politique internationale a spolupracuje s americkým think-tankem Atlantic Council. Nedávno vyšla její nová kniha Les Révoltés d’Occident (2022).
Rozhovor vyšel 24. března 2022 francouzsky v deníku Le Figaro pod názvem Le trésor de la résistance ukrainienne doit réveiller l’Europe. Zde jej publikujeme se svolením autorky a zmíněného deníku v českém překladu prof. Lenky Karfíkové, vedoucí Katedry filosofie ETF UK. Rozhovor navíc vyjde jako součást knihy „Konstantin Sigov: Rozhovory z Kyjeva o Ukrajině a Evropě“, kterou připravuje brněnské nakladatelství Books & Pipes.
