Letošní Berlinale: Silné ženy a Rusko jako netvor aneb Jsou zvířata lepší než lidé?

REPORTÁŽ / Letos v únoru se během filmového festivalu v Berlíně hodně mluvilo o politice. Vlastně to byl vždycky politický festival – v Západním Berlíně na stanici ZOO visel nápis „Berlin spielt Lotto“ a kousek odtud byla země nikoho a zeď. Na Lehrter Bahnhof nebylo už nic, jen ruiny a tráva. Dneska je tam několik pater hlavního nádraží, S-Bahn, U-Bahn a skoro třicet nástupišť.  

Na letišti Tempelhof, kde po válce přistávala letadla v rámci operace „Luftbrücke“, aby zásobovala Západní Berlín za sovětské blokády, jsou dnes umístěni uprchlíci a z letištní plochy je promenáda. V šedesátých letech se Berlinale zabývalo zdí. Byla studená válka a zazněla Kennedyho řeč se slavným „Ich bin ein Berliner“. V sedmdesátých letech na festivalu dominoval gender, v osmdesátých východní Evropa. Více než obecně lidská témata Berlinale zajímala politika, ideologie, dnes woke culture.

Ve stínu woke culture

A woke culture promluvila letos silně. Na začátku, když dva členové poroty, německý režisér Christian Petzold a italská herečka Jasmine Trincaová, kritizovali politicky korektní rozhodnutí festivalu odebrat pozvání na zahájení pěti politikům AfD, kteří byli zvoleni v demokratických volbách. Člověk si maně vzpomněl na doby socialismu, kdy se na různé konference nezvali lidé s „nepřátelskými postoji k lidově demokratickému zřízení“. Režim to nakonec vždycky oslabilo. Šéfka poroty, herečka a režisérka Lupita Nyong´o z Keni, se k tomu nevyjádřila, prý těm věcem nerozumí.

A na konci znovu, když se propalestinský izraelský novinář Yuval Abraham a palestinský právník a aktivista Basel Adra paradoxně sešli na pódiu a promluvili o nutnosti zastavit válku v Gaze. Spolupracovali už delší dobu před vypuknutím války na režii filmu Žádná jiná země (No Other Land), natočeném v koprodukci Palestina ⁠–Norsko, a zaznamenali, jak na Západním břehu izraelští osadníci vyhánějí Palestince z jejich příbytků.

Odsun palestinských obyvatel a destrukce jejich příbytků je jistě explozivní téma, zvláště když film vyhrál hlavní cenu. Téma osadníků na Západním břehu zůstává v době války v Gaze mimo hlavní pozornost a z izraelských médií se mu věnují jen izraelské noviny Haaretz.

V době, kdy v Berlíně probíhají propalestinské demonstrace s požadavkem na násilné šíření víry prostřednictvím džihádu a německý prezident musí varovat před vzrůstajícím antisemitismem, jde o velmi kontroverzní tečku za festivalem. Šéfové festivalu Mariette Rissenbeeková a Carlo Chatrian se snažili zůstat politicky neutrální a varovali jak před antisemitismem, tak před protimuslimskými náladami. 

Na to, jak vyřešit právo obou národů na vlastní zem, spor, který se táhne už 3000 let, neměl samozřejmě recept nikdo. A tak film Žádná jiná země přilil trochu soli do otevřených ran, aniž by nalezl řešení. Explozivní bylo i zakončení festivalu. Při předávání cen se laureáti vyjadřovali aktivisticky. Hackeři se dokonce nalogovali do instagramového účtu festivalu a zveřejnili tam antisemitské příspěvky. Festival se od toho záhy distancoval.

Barvotiskové a krásně polopatické

Letos se hodně mluvilo také o tom, jak silné jsou ženy, hrdinky filmů. Třeba hlavní postava nepálského filmu Shambhala. Jmenuje se Pema a hraje ji krásná a křehká tibetská operní hvězda Thinley Lhamová. Film se odehrává v Himalájích na hranici Nepálu a Tibetu ve výšce 4000–6000 metrů nad mořem, je to historicky první nepálský film v soutěži velkého festivalu a jeho koprodukční kredity jsou asi nejbohatší ze všech uvedených filmů: Nepál, Francie, Norsko, Hongkong, Čína, Turecko, Tchaj-wan, USA a Katar.

Pemu provdají za tři muže, ale její hlavní manžel Tashi odejde za obchodem do Lhasy a slehne se po něm zem. Když se ukáže, že Pema je těhotná s někým jiným než se svými partnery, vydá se hledat manžela do Lhasy, aby sňala svůj hřích. Jde s koněm a s mnichem Karmou. Cestou chce Pema dosáhnout pomocí meditace stavu duchovního království, které je v tibetské buddhistické tradici zvané shambhala.

Záběry na krajinu jsou velice krásné, ale pro člověka, který musel za socialismu se školou navštěvovat sovětské filmy z odlehlých sovětských republik, jsou připomínkou stavu, kdy ve filmu bylo všechno jen barvotiskové a krásně polopatické.

Pema ke konci filmu stoupá prostovlasá krajinou věčného sněhu a ledu, přestože jako dítě hor musí vědět, že čím výš vyjde, tím hůř přežije. Ona ale přežije, stejně jako všichni ti hrdinové dávných sovětských filmů. Zůstává silným feministickým hlasem letošního festivalu, festivalu, který chtěl být po všech stránkách politicky korektní, i když se korektnost na začátku a na konci festivalu vymkla z rukou.

Rusko jako netvor

Silné ženy? Určitě velké téma festivalu. Zesílené tím, že některé z nich vzaly do ruky kamery, mobilní telefony a nahrávací zařízení a šly zaznamenávat dění tam, kde je nebezpečno. Ukrajinská dokumentaristka Svitlana Lishchynska natočila politicky brilantní politický příběh Tak trochu cizinka (A Bit of Stranger). Příběh už proto uvěřitelný, že se neřídí politicky korektními ideologiemi, ale osudy vlastní rodiny. Lishchynska natáčela osm let svou rodinu, matku Valju, dceru Sašu a vnučku Stefy. Konečnou formu filmu dala díky ukrajinsko-švédské koprodukci.

Autorka a režisérka se narodila roku 1970 v Mariupolu a jako sovětská pionýrka oslavovala se školou úspěchy SSSR. Na rozdíl od většiny Čechoslováků věřila, že přichází nová, lepší společnost, v níž se spojuje proletariát v boji za světlé zítřky. Sama ve filmu přiznává, že žila ve sladké nevědomosti a nebyla si jistá svou národní identitou. Ostatně, ta byla ve všech zemích SSSR jen a pouze sovětská. Ještě roku 2007 naslouchá Svitlana i její maminka Putinovu novoročnímu projevu o jednotě ruského lidu a společně zpívají ruskou hymnu.

Film zabíhá i trochu do historie, do dob Kyjevské Rusi, Haličsko-volyňského knížectví a masových deportací Krymských Tatarů. Snaží se vysvětlit, kdo má právo na území Ukrajiny. Bezvýsledně. Po ruské invazi se všechno mění. Z přátelského Ruska se stává netvor. Svitlana a Saša se roku 2022 stěhují do Kyjeva, Saša později po okupaci do Anglie, za ní přichází i Svitlana. Ta se roku 2023 opět vrací na Ukrajinu, aby mohla točit. Saša žije dál v Anglii, sice pohodově, ale je v jakési existenční krizi, protože „neví, čí je“.

Všechny ženy však chápou, že Putin znamená pro Ukrajinu smrtelné nebezpečí a že ztráta Mariupolu je jedním z mezníků, které mohou rozhodnout válku. Ruskou destrukci města přirovnává k destrukci muslimské civilizace v Čečně. Jde o to, dostat jeden národ na kolena a ovládnout prostor. „Válka bude, dokud bude existovat Rusko,“ říká Svitlana.

Probouzení sovětsky orientovaných Ukrajinců, kteří procházeli sovětskými školeními, je hlavním hybným momentem filmu prošpikovaného všedním dnem války a světe div se – humornými situacemi. Ale také bojem na život a na smrt, se zákopy a granáty. Je to film o tom, že v historii jednoho národa nelze najít přesné vodítko, protože dějiny jsou tak komplikované, že odpověď nedávají.

Moje ukradená planeta

Podobný brainwashing, jaký probíhal v době SSSR, popisuje íránská režisérka Farahnaz Sharifiová ve filmu Moje ukradená planeta (My Stolen Planet). Zatímco Lishchynské hrozí fyzická destrukce, režisérce Sharifiové „jen“ duševní teror. Lischynska se narodila roku 1970, Sharifiová o devět let později. Krátce po jejím narození prodělal Írán revoluční změny – monarchii nahradil republikánský režim a íránský šáh Rezá Pahlaví narychlo utekl. Do čela první islámské revoluce, jednoho z největších převratů století, se postavil bělovousý šíitský muslimský duchovní ajatolláh Chomejní, který se do Íránu vrátil roku 1979 po patnáctiletém exilu.

Portréty Chomejního se staly dominantním obrazem dětství Farahnaz. Pak vypukla devět let dlouhá irácko-íránská válka o nadvládu v regionu. Sharifiová dává do protikladu relativní svobodu v době monarchie, kdy ženy směly nosit minisukně a chodit bez hidžábu. Počínající teror dokládá záběry z demonstrací během tzv. perského jara 2009, kdy byly stovky lidí uvězněny, někteří zemřeli, protivládní hnutí bylo potlačeno. Režisérka zároveň horečně shání jakékoli filmové dokumenty, které zbyly jak z doby monarchie, tak z doby perského jara. A zkoumá oblečení lidí, způsob zásahu policie, indoktrinaci ve školách.

Hlavně se věnuje demonstracím v roce 2022, které vznikly jako reakce na smrt Mahsy Amíníové, dvaadvacetileté Íránky, která zemřela v policejní vazbě. Podle svědků byla zbita islámskou mravnostní policií, která ji obvinila z porušení nařízení o povinném hidžábu. Už rok po její smrti je disidentské hnutí v Íránu rozdrceno. Sharifiová záběry natočenými většinou na mobil dokládá, že cílem režimu je dostat plně pod kontrolu životy běžných Íránců a zbavit je paměti. V zásadě totéž, co jsme zažili za socialismu. „Chtějí nám vzít minulost,“ říká režisérka, která v současné době žije v Německu.

Íránské protesty měly v roce 2023 pokračování v Berlíně a Berlinale přichystalo pro uvedení filmu skvělou platformu – typické socialistické kino Colosseum poblíž náměstí Alexanderplatz (bývalá NDR) pro 1200 diváků, zcela zaplněné. Někteří diváci si začali film točit na mobily, což se v kině nesmí. V kině Colosseum se navíc nesmí při filmu jíst, a to ani pražená kukuřice. Což je vlastně pozitivní zpráva.

Zajímavé také je, že téměř všechny filmy, které zabodovaly u mezinárodního publika, pocházejí z mimosoutěžní sekce Panorama. Mezinárodní soutěž tak významného festivalu, jako je Berlinale, by měla být zrcadlem současného světového kina, jeho výzev a tendencí. Je to téma kolonizace, je to dokumentární zpracování, je to detailní obraz doby? Už podruhé za sebou získal na Berlinale dokumentární film hlavní cenu, Zlatého medvěda.  

Dahomey v režii francouzsko-senegalské režisérky Mati Diopové zachycuje cestu 26 vzácných předmětů do bývalého království Dahomey, odkud byly před více než sto lety odvezeny francouzskými kolonizátory. Mezitím království zaniklo a předměty se vracejí do země s jiným politickým zřízením, do dnešního Beninu.

Zvířata jsou lepší než lidé? 

Říkal to už Emir Kusturica. Až budeme opět opicemi, budeme šťastnější. Film Pepe pojednává o hrochovi. Dominikánský režisér Nelson Carlos de los Santos Arias natočil film o prvním a posledním hrochovi, který byl zabit v Kolumbii a nedobrovolně cestuje z východní Afriky zpátky do Kolumbie. Film získal cenu za režii.

Stávají se snad zvířata spásou filmu? V tříhodinové filmové eseji Neviditelné ZOO (The Invisible ZOO) francouzského režiséra Romualda Karmakara, žijícího v Německu, sledujeme hlavně zvířata. Je to cesta zoologickou zahradou v Curychu, kterou skupina vědců směřuje cestou obnovy habitatů po vzoru chráněného bažinatého území Mbeli Bai v národním parku Nouabalé-Ndoki v Kongu.  

Také v Curychu pilně kropí vegetaci, aby se tu gorily a sloni cítili jako v Mbeli Bai. Tropický déšť je ale umělý a občas dokonce i tapíři potřebují antikoncepci a hadi léky na salmonelu. V ZOO umějí vyrobit rozložitý ocelový strom, kde hnízdí divocí ptáci. Umějí dát zvířatům prostor, ale musejí je taky léčit, regulovat a vyrábět jim „přirozenou“ stravu. Kde je hranice mezi přírodním a umělým? A existuje vůbec?

Síla tradice čili Ďáblova koupel

Nebo snad zajímají diváky víc tradice, jako v soutěžním filmu Černý čaj (Black Tea) v režii malijského režiséra žijícího v Paříži Abderrahmana Sissaka o čínské čajové kultuře v centru čínské čajové globalizace, kantonu Guangzhou? Tam se zároveň odehraje ve zdobných interiérech africko-asijská love story krásné dívky z Pobřeží slonoviny, takže globalizaci i tradicím je učiněno zadost.

Nebo je tím pravým kořením současného filmu naopak silné regionální ukotvení, jako v rakousko-německém heimatfilmu Ďáblova koupel (The Devil´s Bath) rakouských režisérů Veroniky Franzové a Severina Fialy? Film dostal cenu za kameru. Pojednává o reálné historické postavě vražedkyně Agnes, která žila kolem roku 1750.  Manžel, rybář a dřevorubec, ji zavřel v přízemním, opuštěném stavení, aby byla šťastná. Okolí o Agnes říká, že má „jed v krvi“, protože nemá děti. Žena je sama, opuštěná, bezradná. Nakonec v depresi zabije jedenáctiletého chlapce, k vraždě se přizná a za rejů a tanců místních rolníků jí useknou hlavu.

Film vznikl podle vědecké publikace Suicide by Proxy (Sebevražda prostřednictvím náhradníka) americké badatelky Kathy Stuartové. Ta se ve své práci věnuje zvláštním jedincům té doby, kteří místo aby zabili sebe sama, vykonali tzv. náhradní sebevraždu. Tedy zabili někoho jiného, aby si vysloužili trest smrti a tím i vykoupení z hříchu. Tím, že vykonali vraždu na někom jiném, se zbavili kletby věčného zatracení a věřili, že se spolu se svými oběťmi dostanou do ráje.

Hrdinku filmu Agnes Catherine Schickenové hraje rakouská rockerka a experimentální hudebnice Anja Plaschgová. Ta dává postavě zajímavý rozměr ženy, která nepatří do prostředí temných lesů a polí, kde muži neustále dřou, aby mohli se svými rodinami existovat, mít potomky a občas se i poveselit.

Lidé mimo čas a prostor

Dalším zajímavým členem panoptika historických postav byl hrdina „chodecké série“ malajského režiséra Tsai Ming-lianga, žijícího na Tchaj-wanu. Je to jeden z nejslavnějších filmových režisérů „druhé nové vlny“ tchajwanské kinematografie. Od roku 2012 se proslavil svými chodeckými filmy s extrémně dlouhými záběry, v nichž nechává v různých současných prostředích kráčet buddhistického mnicha ze 7. století.

Tentokrát v dílu Abiding Nowhere mnich v podání tchajwanského herce Lee Kang-shenga prochází různými lokacemi ve Washingtonu. Je to muž, který nikam nedojde, a to je také smysl jeho konání. Nedojít nikam, věnovat pozornost jen svému ornamentálnímu kroku. Nikdo mu nevěnuje pozornost, nikoho nezajímá. Čas ztrácí smysl, není ho třeba.

Zvlášť povedená je sekvence, kde mnich svým pomalým krokem (jeden krok trvá zhruba půl minuty) jde kolem haly, kde inzerují show Jackie Joynerové, bývalé americké atletky a dvojnásobné olympijské vítězky v sedmiboji. Film vznikl ve spolupráci s Národním muzeem asijského umění, které patří pod celosvětový řetězec Smithsonian Institution. Zas jako v případě Ďáblovy koupele si věda podává ruku s uměním. Je snad tohle cesta pro moderní film?

Odvrácené stránky života

Podobně vymknutý z běžných představ o filmu je německý snímek Umírání (Dying) Matthiase Glassnera (Cena za scénář). Jde o moderní melodrama s celou škálou postav, rozdělené do kapitol.  Hrají v něm hvězdy německého kina (Lars Eidinger, Corinna Harfouchová, Hans Uwe Bauer, Ronald Zehrfeld a další). Jedná se o artový, na pozornost diváka náročný film o odvrácených stránkách života. 

O úvodní scénu se postará postarší žena Lissy. Leží pokálená na koberci v luxusním bytě, zatímco její muž stižený demencí bloudí po domě a po okolí ve spodkách. Jejich syn Tom je dirigent a jeho nejbližší přítel je skladatel, který neví, nakolik svou skladbu „Umírání“ komponovat jako kýč a ustoupit divákům a nakolik jako autentické dílo svého srdce.

To by ovšem bylo tak kakofonické, že by na něj nikdo nepřišel. Je to pro něj tak náročná otázka, že uvažuje o sebevraždě. Dcera Ellen je alkoholička, která pracuje v zubní praxi a je naprosto nespolehlivá. Místo do práce odjede do Litvy, nikdo neví proč. Tam se opije, takže ani ona to neví. Rodiče nezajímají děti a děti nezajímají rodiče.

Další dějová linka je o Tomově otcovství, ačkoli není biologickým otcem potomka, kterého považuje za svého. S jeho matkou se už před lety rozešel. Umírání je vlastně komedie o utrpení, o světě, kde není možné nic vyřešit a kde se jediný záblesk lásky mihne v momentě, kdy Tom navštíví svého dementního otce v době, kdy je ještě naživu.

Silný film, který nechcete vidět

Do kapitol je také rozdělen film amerického producenta Brandta Andersona Případ cizinců (The Strangers´Case). Film dostal Cenu Amnesty International. Název a smysl filmu lze odvodit z publikovaných poznámek Williama Shakespeara ke hře Sir Thomas More, na níž se dramatik pravděpodobně také podílel. Shakespearovy poznámky se týkají scény, kdy králův kancléř Thomas More stojí tváří v tvář xenofobnímu londýnskému davu, jemuž se nelíbí příliv francouzských hugenotů, a vyzývá k humánnímu nakládání s uprchlíky.

Aktuální film se odehrává v syrském Aleppu v roce 2015. Boj mezi syrskou armádou, svobodnou syrskou armádou, šíitským Hizballáhem, kurdskými jednotkami YPG a sunnitskými islamisty vedl k obrovským škodám a destrukci města. V občanské válce se angažovaly mimo jiné Rusko a Írán. Hrdinkou je lékařka Amira (Yasmine Al Massriová), která má na starosti těžce zraněné v nemocnici připomínající válečné nemocnice v Mariupolu nebo v Gaze.

Sama lékařka se ještě ten den stane obětí bombového útoku, zůstává sama s dcerou a snaží se uprchnout ze země. Další část filmu je vyprávěna z pozice pašeráka lidí (Omar Sy), který tipuje klienty v utečeneckém táboře v Izmiru s cílem dostat je na gumových člunech do Řecka. Peníze ukládá do dřevěné krabice; ani neví, co s nimi. Další úhel pohledu je pozice vojáka, který má za úkol zastavit na syrsko-turecké hranici uprchlíky a ty bez povolení zastřelit. Zvlášť exponovaná část filmu probíhá přímo na člunu s uprchlíky. Silný film, ale nevím, kdo ho bude chtít vidět.

Sex, lži a video

Žádný filmový festival se dnes nevyhne seriálové tvorbě, případně filmům, které budou uváděny jako seriály, protože jedině tak může být zajištěna jejich finanční návratnost. Byl to nejen německý true crime podcast Zeit Verbrechen, uváděný na Berlinale jako filmová série o čtyřech epizodách. Výrazným adeptem seriálové tvorby byl Supersex s Alessandrem Borghim v roli krále sexu Rocca Tana a Jasmine Trincaovou v roli Lucie, partnerky jeho bratra.

Italský pornoherec a producent Rocco Tano má dnes už skoro šedesát let a jeho slávu dnes sbírají jeho synové Leonardo (atlet a model) a Lorenzo, známý jako motocyklista a model. Rocco si zvolil už v začátcích kariéry pseudonym Rocco Siffredi podle filmu Borsalino, kde gangstera Siffrediho hraje Alain Delon.

Všechny tři zatím natočené díly seriálu vznikly v produkci Netflixu a vracejí se do Roccových nejlepších let. Je to zejména Paříž roku 2004, kde probíhá erotická show a kde Rocco září jako hlavní tahák programu. Pak se děj vrací do Roccova rodiště, italského města Ortona v sedmdesátých a osmdesátých letech. V roce 2022 tu Rocco dostal ocenění, protože dle slov starosty proslavil město na mezinárodní úrovni.

Ve svých počátcích v Ortoně ale Rocco spíš krade. V první fázi své pornokariéry se protlouká sexbary a bordely Paříže, tvrdí, že je závislý na sexu a že jeho erekce je nekonečná. V Paříži žije u bratra, jemuž se stará o ženu. Rocco tvrdí, že erotika je síla, láska a mužnost. Vše dohromady. Seriál ale zatím nezachytil období devadesátých let, kdy Rocco začíná hrát v hardcorových pornofilmech, a období, kdy přijdou na svět jeho dva synové a kdy se s rodinou přesouvá do Budapešti. To možná ještě přijde, pokud budou mít první tři díly úspěch.

Od tradice a historie po přírodu

Všechny ty složité koprodukce ukazují, že film se dostává do stadia globalizace, v níž ale rozhodují lokální témata. Jediným českým snímkem s českým tématem byl letos na Berlinale dokument Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být o fotografce Libuši Jarcovjákové. Život známé fotografky je poskládaný z jejích fotografií, k nimž ona sama namluvila komentář na základě svých deníků. Silné lokální téma, které má globální přesah.

Film dneška je nejen o obsahu, ale také o divácích. Na festivalu byli ochotni zaplatit za vstupenku 15 eur dokonce i staří lidé, ale zejména lidé středních let. A to na filmy s ekologickými i historickými tématy. Mladí dávají přednost streamování, ale mezi diváky byli taky. Je otázka, na kolik festivalových filmů by byli diváci ochotni přijít do regulérního kina mimo festival nebo si zaplatit za stream. Všichni ti diváci, kteří se snažili zachytit aspoň malý okamžik festivalu na mobil, možná přijdou do kina zase za rok.

Co lidi táhne, jsou mimořádné události a mimořádné krajiny. Trochu jiný zážitek. Historie. To, co se sice už odehrálo, ale dnes se v nějaké obměně děje znovu. Všechen ten chaotický svět, který přesto běží podle nějakého řádu. Diváci chtějí poznat nějakou konstantu. To, co zůstává. Ať je to láska, nebo podivínství, boj o moc, nebo boj o přežití. To, co dělá náš svět světem. Obyvatelným světem.