Následky ruského ostřelování ukrajinského Mariupolu (2022). FOTO: ČTK/AP/Evgeniy Maloletka
FOTO: ČTK/AP/Evgeniy Maloletka
NÁZOR/ Moji rodiče jako Židé a komunisté přežili druhou světovou válku v Anglii, kde to nebylo vůbec lehké. Naši příbuzní v Evropě v naprosté většině nepřežili. Od rodičů jsem převzala obrovskou úctu k míru. Času míru si velice vážím, je mi drahý a vím proč.
S Nadací Tolerance jsme v 90. letech 20. století pořádali pravidelné měsíční demonstrace Mír pro Bosnu. Na konci války v Bosně a Hercegovině v roce 1995 jsem byla několikrát v Sarajevu a viděla tam na vlastní oči, co to je rozbombardované město s igelity v oknech namísto skel. Ale hlavně jsem tu mluvila s lidmi, kteří byli hluboce otřeseni válečným násilím, jež si nesli a nesou do života a nevědomě jeho následky předávají i svým dětem v rámci mezigeneračního přenosu traumatu. Bosenské válečné uprchlíky v Praze jsem potom obdivovala, nedali se a začínali u nás znovu svůj život od nuly.
Od roku 2006 jsem jezdila pravidelně do Čečenska zničeného dvěma válkami Moskvy (druhou vedl Putin) proti této autonomní republice, a zase viděla naprosto rozbombardované město – Groznyj. Mluvila a pracovala jsem tu s lidmi, kteří přežili obě války a pod vládou Kadyrova žili nadále v neustálém strachu, kdo jim z jejich rodiny zmizí, koho odvedou během tzv. začistek. V zemi po válce umíraly tisíce lidí na rakovinu, neboť Putin v Čečensku bombardoval i radioaktivní úložiště odpadu. Lidé umírali i na ostatní následky války, jak psychické, tak fyzické.
Přitom byli většinou obrovsky stateční, obnovovali domy a stavěli nové, žili z produktů, které pěstovali na zahrádkách, udržovali vyprávěním rodinné tradice a odhodlání. Roky žijí v hrůze, že jim Putin vezme jejich syny a pošle je umírat na Ukrajinu. Již 20 let chodíme s občanským sdružením Berkat každým rokem 23. února na Petřín, kde nám Vajnaši vypráví o svém vyhnání v roce 1944 do Kazachstánu. (Stalin tehdy přesídloval některé národy včetně Čečenců.) I v tomto obdivuji jejich statečnost a nezdolnost.
Sýrie, to je další již 13 let trvající válka. Znám vzdělané, skvělé lidi, kteří museli ze Sýrie uprchnout a snaží se podporovat zbytky svých rodin v Sýrii, které tam živoří. Diktátor Asad je vytrvale podporován Putinem, který v Sýrii stále bombarduje jeho odpůrce. V roce 2016 jsem byla v Nitru na Ukrajině. Město bylo plné uprchlíků z východní Ukrajiny a velké solidarity s nimi.
Před dvěma roky začala ruská invaze na Ukrajinu, ruské tanky táhly na Kyjev s představou okupace celé země. Kyjev se ubránil a od té doby se statečně brání celá Ukrajina. Každý den slyším zprávy o dalších civilních obětech války Ruska proti Ukrajině, o tisících dětí unesených do Ruska.
Chci teď pro Ukrajinu mír? Samozřejmě, že bych chtěla, kdyby byl spravedlivý. Mám velké uznání a obdiv pro Ukrajince, kteří se již tak dlouho statečně brání. Vlastně až v době ruské agrese vůči Ukrajině mi došlo, jak slepý byl můj všeobjímající pacifismus. Putin je pro mne stejný jako Hitler a pro porážku Hitlera bylo potřeba, aby proti němu bojoval celý svět po několik let. Celý svět bojoval samozřejmě s vidinou míru, bránil se.
My jsme sice v Evropské unii (kromě Orbána a Fica) jednotní v pomoci Ukrajině, ale jsme v té pomoci pomalí a příliš opatrní. Na frontě, kde umírají tisíce lidí, jde ale o čas, o to, jak rychle a jaké dostanou zbraně pro ochranu své země – a tím i pro naši ochranu před rozpínavostí Putinova Ruska.
Amerika teď kvůli Trumpovým republikánům bohužel ve své pomoci Ukrajině přešlapuje na místě a její pomoc velmi chybí. A to je obrovská chyba. Cítím velikou vděčnost k Ukrajincům, že bojují proti Putinovu Rusku i za nás. Máme přece i českou zkušenost s okupací nacistickou a sovětskou, i s tím, že diktátor se nezastaví a bude chtít stále víc. Nikdy jsem si nemyslela, že budu prosit a žádat o rychlejší přísun zbraní. Ale bohužel to je teď jediná cesta k míru. K míru pro Ukrajinu i další země, včetně té naší.
A Blízký východ? Jsem nešťastná z bombardování civilistů v Gaze. Ale stále vidím jako to hlavní pro mír navrácení všech unesených Izraelců, zničení teroristické organizace Hamás a mír ve dvou státech: jak pro Židy, tak pro Palestince.
Věra Roubalová Kostlánová je psychoterapeutka a supervizorka, zakladatelka ženských skupin v uprchlických táborech v Česku, zakladatelka TEP (terapie příchozích) ve spolku InBáze, kde se sdružují psychoterapeuti-dobrovolníci, členka Rafael institutu, signatářka Charty 77.
