ANALÝZA / V kontextu války Ruska proti Ukrajině je důležité sledovat dění ve státech, které si nesou z minulosti „sovětskou zátěž“, ale jsou oproti Ukrajině „napřed“ z hlediska vyrovnání se s touto tragickou minulostí. Lídry jsou v tomto směru především Estonsko, Lotyšsko a Litva.

Pobaltské státy jsou pravděpodobně jedinou součástí někdejšího Sovětského svazu, jíž se od sovětského dědictví podařilo odpoutat ve všech podstatných společenských, hospodářských, politických a právních ohledech. Sovětské dědictví se tu omezuje spíše na historické bádání, náměty pro literární a filmovou tvorbu, muzejní expozice či turistické kuriozity.

Pro nás Evropany představuje Pobaltí z kulturního pohledu nejvýchodnější část evropského makroregionu. Takto na trojici pobaltských států nahlíží i autoři vymezující světové geografické makroregiony a regionální zařazení Pobaltí na východní okraj Evropy „vychází“ také podle konceptu střetu civilizací amerického politologa Samuela Huntingtona. V Pobaltí se prolíná západní a východní křesťanství (a v rámci toho západního pak římskokatolický a protestantský svět).

Na rozhraní Ruska a Evropy

Během posledního zhruba tisíce let můžeme sledovat, jak se sféry vlivu okolních mocností v baltském regionu posouvaly. Zapomenutý a neznámý kout Evropy, na jehož území v představách Evropanů dlouho „žili lvi“, se zhruba do 13. a 14. století udržel jako poslední evropské území, kam se nerozšířilo křesťanství.

V prvním tisíciletí převažoval východní vliv a dominance obchodu s tehdejšími východními knížectvími v čele s Kyjevskou Rusí a pozdějšími „městskými státy“ Novgorodem a Pskovem. Současně platí, že Pskov a Novgorod udržovaly intenzivní kontakty s Evropou zejména prostřednictvím Baltského moře, později i Hanzy.

Žádný z východních států však území Pobaltí neovládal. To ostatně platí také pro rané snahy o christianizaci Pobaltí, které se mezi baltskými i ugrofinskými kmeny setkávaly s velmi razantním odporem. Mnohým misionářům ukončily baltské kmeny život v boji či rituální vraždou v zajetí; známý je případ svatého Vojtěcha z rodu Slavníkovců, zavražděného v roce 997 baltskými Prusy. (Později vzniklé území Pruska neslo název právě podle tohoto baltského kmene, později asimilovaného německým živlem.)

Křesťanství do Pobaltí přinesl až ve 13. století Řád německých rytířů, kteří založili mnoho měst zejména v dnešním Lotyšsku a Estonsku, včetně Rigy. Christianizace Řádem německých rytířů a později Řádem mečových rytířů (a vznik Livonska jako řádového státu) zařadila Pobaltí do evropského a západního kulturního okruhu, přestože to byl pro tehdejší baltské kmeny a částečně také pro Estonce a Lotyše především akt útlaku jejich kultury a jazyka. Expanze řádového státu měla již tehdy dimenzi evropsko-ruského, případně německo-ruského soupeření.

Kyvadlo mezi Západem a Východem

V roce 1242 došlo na zamrzlé hladině Čudského jezera k tzv. ledové bitvě. Novgorodské vojsko pod vedením knížete Alexandra Něvského v ní porazilo Řád mečových rytířů, který při své expanzi do Pobaltí usiloval o pronikání dále na východ. Porážka expanzi zastavila a stabilizovala řeku Narvu, Čudské jezero a přibližně linii dnešní východní hranice Lotyšska a Estonska jako hranici mezi evropskou a ruskou sférou vlivu s drobnými změnami až do moderní doby.

Také ve středověké Litvě se ve stejné době odehrávaly události, které zásadně ovlivňují podobu hranice mezi evropskou a ruskou sférou do dnešní doby. Litevská velkoknížata usilovala o přijetí křtu jako prostředku k eliminaci křižácké expanze. Současně potřebovala získat strategické spojence buď v pravoslavné Moskvě, nebo v katolickém Polsku.

Velkokníže Jogaila (Vladislav II. Jagello) se rozhodl pro západní (latinský) ritus, v roce 1385 přijal křest a po sňatku s dědičkou polského trůnu Hedvikou byl korunován polským králem. Vtělil tak Litvu do polského státu a panovnické dynastii se podle něj začalo říkat Jagellonci. Tím došlo v případě Litvy k zařazení k evropskému (západnímu) kulturnímu okruhu. Jogailovi předchůdci se přitom politicky a příbuzenskými vztahy sbližovali i s ruskými knížaty a k zařazení středověké Litvy do ruského kulturního okruhu měli blízko.

Rozpad livonského státu ve druhé polovině 16. století přinesl do severní části Pobaltí více než století švédské nadvlády. Teprve 18. století znamenalo opětovné vychýlení geopolitického těžiště Pobaltí východním směrem. Po vítězství Petra I. Velikého v severní válce následovalo připojování dalších částí Pobaltí a po trojím dělení Polska ovládalo Ruské impérium celé území dnešního Estonska, Lotyšska a Litvy s výjimkou oblasti litevské Klaipėdy (Memel), patřící k Východnímu Prusku.

Délku dominance východního vlivu můžeme obecně vymezit na 19. a 20. století s důležitou výjimkou dvou dekád meziválečné nezávislosti a také tří let nacistické okupace během druhé světové války. Dějinné kyvadlo se západním směrem vychýlilo opět až emancipačním bojem na konci 80. let, který v roce 1991 vyústil v obnovenou nezávislost pobaltských států a formální zánik Sovětského svazu.

Společenské, politické a etnické proměny

Byl však rozpad Sovětského svazu koncem ruské dominance v Pobaltí a v dalších někdejších sovětských republikách a satelitních státech východního bloku? V 90. letech se dlouho mohlo zdát, že se vývoj ubírá tímto směrem. Velká většina států středovýchodní Evropy podstoupila společenskou transformaci a svůj „návrat do Evropy“ na přelomu století formálně stvrdila integrací do Evropské unie a NATO.

Z postsovětských států to nejvíce platí právě o pobaltském trojlístku, ale také Moldavsko či Gruzie a zvláště po „oranžové revoluci“ a „Euromajdanu“ také Ukrajina se dlouhodobě vyznačují prozápadní orientací. Dokonce i Bělorus je pod Lukašenkovou diktaturou sice politicky de facto ruskou gubernií, ale tamější společnost sdílí evropskou identitu mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát – a zdaleka to neplatí jen o aktivních disidentech.

Odklon Pobaltí od ruské sféry vlivu a východoevropské identity přináší řadu konfliktních a problémových situací, vyplývajících z diametrálně odlišného vnímání historické i současné pozice Pobaltí jednotlivými skupinami jeho obyvatel. Zdá se, že sporné body v rusko-pobaltských vztazích přetrvávají i nadále, a dokonce tendují spíše k eskalaci.

Dlouholeté spory se týkají především pozice ruskojazyčných menšin v Lotyšsku a Estonsku (v Litvě je podíl ruskojazyčných menšin mnohem nižší a jejich pozice není tak významným politickým tématem). Integrace ruskojazyčných menšin v obou zemích a jejich identifikace s těmito státy dosud není plně realizována ani prostřednictvím jejich naturalizace. Oba státy obecně udělily na počátku 90. let státní občanství automaticky pouze těm osobám, které byly občany Lotyšska, resp. Estonska do roku 1940 (začátek sovětské okupace), a jejich potomkům.

V 90. letech představovaly bariéru naturalizace některé diskriminační prvky zákonů o státním občanství. I v souvislosti s podmínkami integrace obou států do EU však byly tyto zákony uvedeny do souladu s evropským právem. Současný stav, kdy v obou státech stále existuje část obyvatelstva bez státního občanství, tak dokládá spíše malou motivaci a nízký stupeň identifikace těchto „neobčanů“ s Lotyšskem, resp. Estonskem.

Existence ruskojazyčných menšin v Pobaltí a jejich status představuje pro Rusko příležitost ovlivňovat jejich prostřednictvím politické dění v těchto státech a pro Pobaltí naopak ze stejného důvodu hrozbu. Těžiště sporu se postupně přeneslo od „tvrdého“ problému diskriminace, naturalizace a udělování státního občanství k „měkkým“ oblastem kultury, vzdělávání, historických narativů, postavení ruského jazyka a soužití etnických menšin s majoritní populací z hlediska sociopsychologického.

Pro ruskojazyčné menšiny v Lotyšsku a Estonsku je příznačná jejich nižší identifikace nejen s Lotyšskem, resp. Estonskem, ale pro mnohé překvapivě také s Ruskem. Především mezi mladými estonskými a lotyšskými Rusy, Bělorusy a Ukrajinci je etnická identita nevyhraněná a kombinuje jazykovou příslušnost k ruskému prostředí, případně bilingvismus, s různorodými prvky evropského způsobu života, s nimiž se ztotožňují přes estonské, resp. lotyšské prostředí.

Ruská invaze na Ukrajinu může paradoxně estonské a lotyšské Rusy s nevyhraněnou identitou posunout blíže k identifikaci s Estonskem či Lotyšskem. Nezapomínejme, že na rozdíl od Rusů v Rusku žijí v odlišném mediálním prostředí, kam chapadla ruské propagandy dosáhnou jen částečně.

Odlišná interpretace dějin

Vedle soužití s ruskojazyčným obyvatelstvem v pobaltských republikách je dalším problematickým bodem rusko-pobaltských vztahů odlišná interpretace historických událostí, zvláště dějin 20. století. Sociologická šetření mezi pobaltskými Rusy (včetně mladých obyvatel a studentů) například ukazují, že etničtí Rusové stále většinově odmítají názor, že v roce 1940 byly Litva, Lotyšsko a Estonsko okupovány Sovětským svazem, zatímco mezi titulárními etniky tento pohled na dějiny drtivě převažuje.

Etničtí Rusové rovněž častěji nesouhlasí s tvrzením, že období ruské nadvlády omezovalo možnosti budování národní identity a ekonomického rozvoje, a také častěji nemají pocit, že současný systém garantuje práva etnickým menšinám. Tomuto názorovému nesouladu analogicky odpovídají i výroky a činy představitelů jednotlivých politických stran ve všech třech pobaltských zemích, které jdou naproti svému elektorátu.

Pobaltští akademici pak provádějí seriózní ekonomické výzkumy, které kvantifikují škody způsobené Litvě, Lotyšsku a Estonsku sovětskou okupací, přičemž o vymahatelnosti a reálné šanci na náhradu těchto škod ze strany Ruska samozřejmě nemůže být řeč.

S nejednotným pohledem na dějiny souvisí i odlišný pohled na sovětskou symboliku a instituce. Rusko fakticky zastává princip sovětsko-ruské kontinuity, tedy „volného pokračování sovětské éry v nových podmínkách“. Slovy litevského prezidenta Gitanase Nausėdy v rozhovoru pro iRozhlas z listopadu 2022 je ruský režim stejný už 105 let. Naopak pobaltské státy svou státnost odvozují od své meziválečné nezávislé existence. Litevský prezident v témže rozhovoru připomněl známý výrok Vladimira Putina, že rozpad SSSR byl největší tragédií 20. století, a zdůraznil, že pro Litevce to byl naopak nejšťastnější okamžik jejich historie.

Rusové, nebo ruskojazyční Evropané?

Odmítání či nepochopení postojů nezávislých pobaltských států dlouhodobě prostupuje ruskou společností a médii. Politika těchto států vůči Rusku se dlouho setkávala s jistou odměřeností i ze strany ostatních evropských zemí. Teprve od roku 2014 po invazi Ruska na Ukrajinu (a zvláště pak po otevřené ruské válečné agresi z února 2022) je tvrdý postoj pobaltských států, jimž dlouho odpovídal snad jen přístup Polska, široce akceptován výraznou většinou evropských států.

Čelní litevští, lotyšští a estonští politici dostávají v posledních letech znatelně větší prostor v evropských médiích nejen proto, aby mohli Západoevropanům ve vztahu k Rusku trpce připomenout „my jsme vám to říkali, protože máme s Ruskem přímou zkušenost“. Nedávným výrokům zvláště estonských politiků a generálů o akutní, přímé ruské hrozbě vůči státům NATO se dostalo značného prostoru v evropských médiích včetně českých a tuto hrozbu postupně začínají vnímat také politici západních, a zejména pak severských zemí.

Vnitřní politika ve všech třech pobaltských zemích (nejvíce v Lotyšsku a relativně nejméně v Estonsku) je značně polarizovaná a vyostřená, ale ve vztahu k Rusku hovoří všechny významnější politické síly vzácně a dlouhodobě jedním jazykem. Estonský ministr zahraničí Margus Tsahkna v září minulého roku v rozhovoru pro Novinky.cz varoval před politikou appeasementu vůči Rusku.

Dokonce i lotyšský politik Nils Ušakovs, dlouholetý rižský primátor a současný poslanec Evropského parlamentu, který je ruské národnosti a patří mezi čelné představitele levicové politické strany Saskaņa (Harmonie), populární především právě mezi lotyšskými Rusy, zdůraznil na podzim roku 2022 v rozhovoru pro Deník rozdíly mezi obyvateli Ruska a formující se skupinou ruskojazyčných Evropanů.

Pokud v současné situaci hájí Ušakovs ruskojazyčné obyvatele Lotyšska, pak především v tom smyslu, aby nebyli na základě jazykové příslušnosti házeni do jednoho pytle s obyvatelstvem Ruska. Pobaltští politici jsou si obzvlášť silně vědomi geografické polohy svých zemí v nárazníkové zóně na západní hranici Ruska.

Kde jsou hranice Ruska?

Když už jsme u geografické polohy pobaltských států, pak je třeba doplnit, že mezi nimi a Ruskem se po rozpadu Sovětského svazu složitě vyjasňovala i podoba vzájemné státní hranice. Problém vyplýval z odlišného pohledu jednotlivých stran na to, podle jakých dohod a z jakého období mají být hranice mezi státy vymezeny. Rusko přirozeně prosazovalo status quo, tedy jejich vedení v hranicích sovětských republik.

Lotyšsko a Estonsko vznášely formální nároky na regiony kolem měst Abrene (Lotyšsko) a Pečory a na východní břeh Narvy (Estonsko), které jim patřily do roku 1940. Více než o reálnou ambici dosáhnout opětovného připojení těchto území šlo z jejich strany hlavně o snahu dosáhnout kompenzací ze strany Ruska. Teprve roku 2007 byla podepsána a ratifikována lotyšsko-ruská pohraniční smlouva. Po zdlouhavých sporech byla estonsko-ruská hraniční smlouva podepsána sice roku 2014, ale dosud nebyla ratifikována.

Litva na rozdíl od svých pobaltských sousedů neměla v posledních dekádách s Ruskem výraznější územní spory ani konflikty týkající se postavení ruskojazyčného obyvatelstva. Sporné je však postavení Kaliningradské oblasti sevřené v současné době mezi členskými státy EU a NATO, totiž Polskem a Litvou. Oblast má pro Rusko velmi silný symbolický, až sentimentální význam z důvodů jak ryze historických (symbol vítězství ve druhé světové válce nad nacistickým Německem), tak současných (strategické, silně militarizované území na pobřeží Baltu).

Předmětem napětí mezi Ruskem a Litvou jsou spory o zajištění dostupnosti kaliningradské exklávy pozemní cestou i latentní hrozba přítomnosti ruských vojsk v blízkosti litevských hranic. Spor gradoval v roce 2022, kdy Litva v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu uplatnila evropské sankce na dovoz zboží do Ruska také na tranzit mezi ruským územím a jeho kaliningradskou exklávou.

Litevský ministr zahraničních věcí Gabrielius Landsbergis, vnuk Vytautase Landsbergise, čelného představitele obnovení litevské nezávislosti z přelomu 80. a 90. let, nedávno při setkání se svým českým protějškem Janem Lipavským připomněl, že nebude-li Rusko zastaveno na Ukrajině, katastrofální následky postihnou celý pobaltský region.

Hraniční poloha Pobaltí podle Landsbergise znamená, že jakýkoli konflikt ve východní Evropě se Litvy týká bezprostředně. Upozorňuje na rozpory při vnitropolitických a zahraničněpolitických jednáních. Zatímco při schůzkách na půdě Rady ministrů EU se zástupci litevského ministerstva zahraničních věcí setkávají u svých západoevropských protějšků s názorem, že sankce vůči Rusku jsou příliš tvrdé a komplikují mezinárodní obchod, v litevském parlamentu naopak čelí námitkám, že sankce jsou nedůsledné a nedostatečné.

Medializace sovětské okupace

Na straně pobaltských států se od roku 1991 objevují četné snahy o domácí i mezinárodní medializaci sovětské okupace jako prostředku k odpoutání od sovětské minulosti a vyrovnání se s tímto tragickým obdobím. Ve všech třech státech byla již v 90. letech založena muzea sovětské a nacistické okupace, která jako paměťové instituce provádějí seriózní historický výzkum.

V Litvě existuje také soukromé litevské muzeum sovětské okupace ve vesnici Grūtas poblíž Druskininkai na jihovýchodě země, které je naopak poněkud bizarním „sovětským zábavním parkem“. Bylo založeno z iniciativy místního podnikatele, který sem umístil sochy někdejších komunistických představitelů Litvy i celého Sovětského svazu a zřídil tu také například restauraci se sovětskou kuchyní a atrakce pro děti. Existenci parku však provází také kritika ze strany bývalých politických vězňů a některých litevských intelektuálů, podle nichž je nemístné tímto způsobem zlehčovat tragickou dobu sovětské okupace Litvy.

Medializace sovětské okupace probíhá i dalšími prostředky. Vzniklo několik filmů mapujících sovětské dějiny. Příkladem je film The Soviet Story lotyšského režiséra Edvīnse Šnoreho z roku 2008, odhalující skandální okolnosti stalinských deportací a čistek, katyňského masakru a německo-sovětské spolupráce ve 30. letech 20. století včetně spolupráce mezi NKVD a gestapem a podpisu paktu Molotov–Ribbentrop.

Konzervativní lotyšské politické síly prosazovaly promítnutí filmu ve všech lotyšských školách. Naopak ruská média, někteří přední politici, občanské iniciativy v Rusku, ale i političtí představitelé ruské menšiny v Lotyšsku film odsoudili jako propagandistické dílo usilující o nepravdivou revizi dějin. Sluší se doplnit, že filmu vytýkali dílčí nepřesnosti také někteří lotyšští a západní historici a publicisté.

Památníky jako symboly sovětské identity

Silnou vizuální symboliku v pobaltských městech dlouho představovaly kontroverzní sovětské památníky věnované jednotlivým prvkům sovětské identity, například vítězství ve druhé světové válce, dělníkům, „práci“ apod. Některé byly v uplynulých třech dekádách odstraněny.

Již v roce 2007, kdy mnozí politici západního světa stále ještě hledali s Putinovým Ruskem společnou řeč, byl z veřejného prostoru v centru Tallinnu odstraněn památník sovětského vojáka. A již tehdy tento krok vyvolal silné vnitropolitické kontroverze a reakci ze strany Ruska v podobě diplomatického protestu a kybernetických útoků.

V reakci na ruskou válku proti Ukrajině se Lotyšsko a následně také Estonsko rozhodly systematicky odstranit stovky takových památníků a jednou provždy tak se sovětskou symbolikou ve veřejném prostoru skoncovat. Stržen byl například gigantický památník „osvobození Lotyšska sovětskou armádou“, odhalený v 80. letech v parku v širším centru Rigy. Média a sociální sítě obletěly záběry pádu 80metrové dominanty památníku, jemuž Lotyši přezdívali „okupeklis“ (složenina slov okupācija = okupace a piemineklis = památník).

Pobaltí jako příklad

Je zjevné, že pobaltské státy se dlouhodobě orientují směrem na Evropu a Západ. Je však také patrné, že některé prvky identity pobaltských států a jejich regionů vykazují rovněž blízkost ruskému kulturnímu okruhu. Platí to zvláště o regionech při východní hranici Estonska, Lotyšska a částečně i Litvy.

Odpoutávání od ruské sféry je však v případě všech tří pobaltských států zřetelné v oblasti kultury, výzkumu, hospodářství i vnitřní a zahraniční politiky. Invaze Ruska na Ukrajinu tento proces jednoznačně urychlila. Případ Pobaltí tak může být příkladem i pro další státy, které se dosud pohybují na rozhraní mezi Evropou a Ruskem.

Mgr. Josef Miškovský, Ph.D., je analytik, sociální a regionální geograf, externí spolupracovník Katedry sociální geografie a regionálního rozvoje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, člen České geografické společnosti, Česko-lotyšského spolku, Česko-estonského klubu a Association for the Advancement of Baltic Studies.