Před ruským velvyslanectvím v Praze se občas konají i proruské demonstrace (2023). FOTO: Zbyněk Pecák / FORUM 24
FOTO: Zbyněk Pecák / FORUM 24
GLOSA / Jsou situace, na něž jsou slova krátká a při jejich popisu žalostně selhávají. Tehdy si říkáme spolu s Karlem Krausem a Ludwigem Wittgensteinem: O čem nelze mluvit, o tom je nutno mlčet.
I sám Kraus, celoživotní kritik fráze, národoveckého tlučhubovství a mediálního zla, vedoucího neodvratně k válkám, se dvakrát v životě překvapivě odmlčel. Poprvé v roce 1914 po vypuknutí nacionalistického šílenství, s nímž se jeho spoluobčané nadšeně vrhali do jatek první světové války.
A podruhé v roce 1933 po nástupu nacismu. V obou případech to velkému kritikovi vyrazilo dech, který teprve s několikaměsíčním odstupem o to intenzivněji nabral. Mimo jiné i pod inspirujícím vlivem ženství své české múzy Sidonie Nádherné: divoký, bojovný, naježený Jahve v něm se tu setkal s opakem, s empatickou láskou k moudrosti a mírnosti, se ztělesněným archetypem vesmírné Sofie.
Mravně okoralá veřejnost
Ale pojďme dále! I když je hrůza, jež se udála 21. prosince na pražské filozofické fakultě, slovy nepopsatelná, nepředstavitelná a s ničím neporovnatelná, a i když se mě osobně bolestivě dotýká (nikdy už posluchárnu ve čtvrtém patře, v níž jsem strávil tři desetiletí svého profesního života, nebudu vidět jinak než clonou toho masakru), přesto to není ještě to nejhorší.
To nejhorší není ani masový teroristický zločin, jenž se odehrál loni 7. října útokem na Izrael z Gazy, a přetrvávající lživé označování vrahů z teroristické organizace za pouhé „radikály“, případně „náboženské fundamentalisty“. A co dennodenní ruské vraždění, jež se už dva roky odehrává na Ukrajině, a to za ochabujícího zájmu většiny naší i světové mravně okoralé veřejnosti, z čehož cynicky v každé zemi těží populisté?
Vzkazuji jim: Umíte si to sami na sobě, moji milí vlastenčící tlučhubové a tlučhubovky, vůbec představit, že tvrdě platíte za svou touhu po svobodě tím, že vám denně dopadají na hlavu bomby? Dva roky? Že denně jste vy, vaše děti a sousedé ze vzduchu vražděni a vaše příbytky ničeny, a to jen a jen pro ukojení ega jednoho z nejmocnějších psychopatů z největší země světa? Že bychom si všichni už na to zvykli? Je-li tomu tak, pak právě takový zvyk na čiré zlo, který je jeho faktickou legitimizací, je to nejhorší.
Když se etika řídí matematikou
Na některé věci, jako je právě dennodenní vraždění občanů blízkého státu mocnějším sousedem, si ovšem zvyknout nelze. A když ano, pak takový zvyk či návyk je úchylný. Svědčí přinejmenším o morální deviaci. A ti, kdo toto dennodenní vraždění akceptují, pro sebe omlouvají a odmítají napadeným pomoci, kdo říkají „mohou si za to sami“, „mohli si to dopředu spočítat“ a „nedráždit hada bosou nohou“, jsou morálními spoluviníky.
Souhlas je spoluvina. Nedávno mi proto promluvil z duše Jáchym Topol, když psal, že nejodpornější mu dnes nepřipadají samotní ruští váleční zločinci, kteří zlo rozpoutali (ti jednali prostě tak, jak jim velela jejich násilnická velkoruská tradice a výchova). Nejodpornější jsou jejich i zde neblaze namnožení obhájci zla, čeští kolaboranti. Cítím to úplně stejně: nikoli samotný diktátor, ale Putin v nás, to je to, co nás nejvíce ohrožuje.
Podobně před zhruba osmdesáti lety mluvili hned po válce nepředpojatí, soudní lidé o nejnebezpečnějším Hitlerovi, o „Hitlerovi v nás“ (jak zní znamenitá, dnes více než jindy poučná studie Švýcara Maxe Picarda Hitler mit uns selbst, 1946). Vím, že tím obětem reálně nepomůžu, ale napsat to přesto musím: Kdykoli – a je to teď denně – slyším zprávy o dalším bombardování ukrajinských měst a zabíjení civilistů včetně dětí, je mi, jako kdyby bombardovali mne. Mé blízké, přátele a sousedy. A nejsou to v tomto případě sousedi ledajací, ale sousedi, bránící vlastními životy i mou, naši svobodu.
A že si to mohli dopředu spočítat? Kdyby racionálně přihlédli k číslům, počtu obyvatel a zbraňových systémů obou zemí? Panebože! Kdyby každý předem kalkuloval s počty a čísly, nikdy by nikdo nešel pomoci nikomu, kdo je v úzkých. V mravní sféře naštěstí neplatí zákony matematiky ani ekonomiky, platí tam zákony vyšší, mnohem starší, pradávné, hlubinné, o nichž namnoze nevíme, nemluvíme o nich, a přesto nás právě ony mravní zákony dotvářejí v lidskou bytost.
Na co umělá inteligence nestačí
Nabízí se poměrně čerstvý příklad z tragédie na pražské filozofické fakultě, čímž se vracím k úvodu. Aby chladně kalkulující střelec nevstoupil svým neslavným činem do pochybné „síně slávy“, po vzoru jistého Hérostrata, zakázal jsem si kdykoli veřejně uvádět jeho jméno. (Bohužel tento nepsaný zákon vzápětí některé weby porušily.) Domnívám se totiž, že namísto jeho jména by mělo vstoupit do pomyslné „síně slávy“ úplně jiné jméno. Shodou okolností rovněž studenta historie, Tomáše Hercíka.
Teď už je jeho příběh poměrně známý, ale zopakujme si základní fakta. Nacházel se v kritický okamžik v nižších patrech budovy, kde o tom, co právě začalo ve čtvrtém patře, neměli potuchy. Jakmile se však z mobilu od kolegyně dozvěděl, že ve čtvrtém patře se střílí, nelenil, nekalkuloval, neschůzoval, neptal se umělé inteligence, a hlavně nepomýšlel na riziko, jemuž se reálně vystavoval.
Místo aby utekl z budovy, vyběhl po schodech do inkriminovaného čtvrtého patra a všude tam, kde viděl dosud rozsvíceno a slyšel hlasy, otevíral dveře a stručně varoval: střílí se, ticho, zhasnout, zamknout, schovat se, ani nedutat. Kolegyni z naší katedry, která tam měla právě konzultaci se studentkou, i studentce samé tím nejspíš zachránil život. Čas masakru pár metrů odtud strávily pak pod stolem.
U Tomáše zvítězila spontánní a rychlá reakce. Kdyby zakalkuloval všechna rizika své akce, možná by do toho čtvrtého patra nevyběhl. Šlo však tehdy o vteřiny. A rychlé nohy se ukázaly být účinnější než všechny digitální výdobytky světa, přednášejícím a konzultujícím s vypnutými mobily a počítači v tu chvíli houby platné.
Kantův mravní zákon v něm zvítězil nejen nad kalkulem, ale i nad potenciálním Putinem v něm. Považuji tento příběh, bez ohledu na tragičnost kontextu, za ojedinělý povzbuzující paprsek světla lidskosti uprostřed nelidského masakru a naší stále méně lidské civilizace.
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
