Bangladéšská premiérka Hasína Vadžídová a ruský diktátor Putin. FOTO: Wikimedia Commons / Kremlin.ru / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / Kremlin.ru / volné dílo
KOMENTÁŘ / Rok 2024 je opravdu „supervolební“. Volby se již uskutečnily anebo ještě čekají celkem 76 zemí světa a účastnit by se jich mělo přes 40 procent globální populace. Za situace, kdy se bude rozhodovat o osudu velmocí, jako jsou Spojené státy nebo Indie, se jen málo pozornosti v Česku i v zahraničí věnovalo nedávným volbám v Bangladéši. Jde přitom o osmou nejlidnatější zemi světa, která leží na strategicky významném rozhraní mezi jižní a jihovýchodní Asií a může hrát v budoucnosti důležitou úlohu při snaze Západu zadržovat rostoucí vliv komunistické Číny.
Lednové parlamentní volby v Bangladéši nebyly, stejně jako ve stále větší části světa, ani férové, ani svobodné – a jejich výsledky překvapily jen málokoho. Drtivým vítězem se opět stala 76letá premiérka Hasína Vadžídová, která vládne zemi nepřetržitě od roku 2009. Její Lidová liga (AL) ve 300členném parlamentu získala 223 křesel, velkou většinu dalších míst obsadili její političtí spojenci, kteří v mnoha případech formálně kandidovali jako „nezávislí“.
Apatie voličů
Hlavní opoziční Bangladéšská nacionalistická strana (BNP) hlasování bojkotovala, což se bezpochyby odrazilo v nízké volební účasti. Ta se podle úřadů pohybovala kolem čtyřiceti procent, opoziční lídři i řada nezávislých pozorovatelů jsou však přesvědčeni o tom, že byla ještě podstatně nižší. „Čtyřicetiprocentní účasti se věří jen těžko,“ domnívá se například bývalý volební komisař Sakhawat Hossain. „Zejména vzhledem k tomu, že sám hlavní volební komisař na tiskové konferenci nejprve mluvil o 28 procentech a pak najednou číslo změnil na čtyřicet.“
Hlasování tedy provázela apatie oprávněných voličů, na druhou stranu se tentokrát obešlo bez většího násilí – zatímco při posledních parlamentních volbách zemřelo při potyčkách příznivců znepřátelených stran 17 lidí, letos byla oběť „pouze“ jedna. Důvodem je zřejmě to, že se premiérce Vadžídové podařilo většinu opozičních hlasů násilně umlčet ještě před samotnými volbami, kdy proti ní v ulicích hlavního města probíhaly masové protesty.
Více než 27 tisíc členů BNP bylo v posledních měsících uvězněno, dalších sto tisíc jich je souzeno a tisíce lidí byly zraněny při střetech mezi sympatizanty obou soupeřících stran a policisty. Vadžídová přitom k likvidaci opozice nevyužila jen bezpečnostní složky státu, ale k násilí také vyzývala příznivce vlastní strany. Ti často s dřevěnými obušky doprovázeli policii a vykřikovali slogany jako „chytíme podporovatele BNP jednoho po druhém a povraždíme je“.
Soupeření dvou žen
Politické násilí v Bangladéši není žádná novinka, pro západního čtenáře však může být překvapivé, že jsou jeho hlavními strůjkyněmi už více než třicet let dvě ženy: právě Hasína Vadžídová a její rivalka, osmasedmdesátiletá expremiérka Chálida Zijáová, která je od roku 2018 střídavě v nemocnici a v domácím vězení. Politická kariéra Vadžídové má přitom paradoxně kořeny v dlouholetém boji za obnovu demokracie a civilní vlády po sérii vojenských pučů, které od poloviny 70. let až do roku 1990 udržovaly u moci armádu.
Současná premiérka je dcerou prvního bangladéšského prezidenta Mudžíbura Rahmána, který byl spolu se svou ženou a třemi syny zavražděn při převratu v roce 1975. Vadžídová vraždění unikla jen díky tomu, že byla tou dobou na návštěvě Evropy. Vlády v Bangladéši se následně na několik let ujal náčelník generálního štábu a manžel expremiérky Zijáové, Zijáur Rahmán, který byl ovšem v roce 1981 rovněž zavražděn.
Vadžídová a Zijáová pak dočasně spojily síly v odporu proti stále represivnější vojenské diktatuře, kterou se jim podařilo s pomocí masových demonstrací v roce 1990 svrhnout. Od té doby se však rozhořel jejich zápas o moc, který si vyžádal tisíce obětí. Šéfka BNP Zijáová byla premiérkou v letech 1991 až 1996 a znovu mezi lety 2001 až 2006, kdy se pokusila násilím potlačit opozici a zmanipulovat volby, které Vadžídová opakovaně bojkotovala. BNP měla také zřejmě podíl na sérii útoků, při kterých byli zavražděni blízcí spolupracovníci Vadžídové, která byla poprvé premiérkou v letech 1996 až 2001.
Když se Vadžídová stala v roce 2009 po krátkém uvěznění znovu předsedkyní vlády, byla připravena si moc tentokrát udržet. Využila k tomu mimo jiné vzrůstající střet s islamisticky naladěnou částí společnosti a opozice, proti které jako zastánkyně sekulární povahy bangladéšského státu tvrdě zasáhla. K utužení premiérčiny moci přispěl zejména teroristický útok na restauraci v hlavním městě Dháka v roce 2016, po kterém následovala vlna zatýkání opozičních představitelů v čele se samotnou Zijáovou, dlouhé roky vězněnou kvůli obviněním z korupce nebo praní špinavých peněz.
Cílem vlády Vadžídové se v posledních letech stávali i další kritici režimu, od obyčejných učitelů přes nezávislé novináře a lidskoprávní aktivisty až po držitele Nobelovy ceny míru, bankéře Muhammada Yunuse. Známý bojovník proti chudobě si premiérku zřejmě znepřátelil svou snahou založit vlastní politickou stranu, což ve Vadžídové vyvolalo dojem, že by ji mohl ohrozit. Proto se stal obětí opakovaných vyšetřování a žalob. „Vláda tím chce dát najevo, že když může být pronásledován člověk jeho postavení, měli by se o svůj osud obávat i všichni ostatní,“ vysvětluje politolog Ali Riaz z Illinoiské státní univerzity.
Ekonomický zázrak
Premiérka Vadžídová si za svou dlouhou autoritářskou vládu může připsat i nemalé úspěchy. Týkají se zejména hospodářství, které pod jejím vedením prožívalo zdaleka nejrychlejší ekonomický růst v celém regionu. Historicky zbídačený a bohatšími zeměmi opomíjený Bangladéš předběhl v HDP na obyvatele sousední Indii a počet lidí žijících v chudobě se za posledních deset let snížil na polovinu.
Prudce se naopak zlepšil přístup k elektřině nebo k základnímu vzdělání a země také prožívá prudkou industrializaci související zejména s rozvojem textilního průmyslu. „Bangladéš se za extrémně náročných podmínek proměnil v hospodářský zázrak. A tento zázrak se netýká jen ekonomického růstu, ale odráží se i v dalších dimenzích, jako je přístup ke vzdělání,“ popisuje Adnan Khan, vrchní ekonom britského vládního Úřadu pro zahraničí, Commonwealth a rozvoj (FCDO).
Díky ekonomickému zázraku je polozapomenutý Bangladéš významným globálním hráčem, který láká řadu evropských i amerických společností jako alternativa ke komunistické Číně nebo Vietnamu. Země je navíc strategicky položená mezi Indií na jedné straně a jihovýchodní Asií na straně druhé, což je region, který se v posledních dekádách stává obětí čínské teritoriální i hospodářské expanze.
Západ, ale také Indie proto s Bangladéšem počítaly jako s potenciálním spojencem proti ČLR. Spojené státy zemi považují slovy náměstka ministra zahraničí Stephena Bieguna za „klíčového partnera v Indo-Pacifiku“. O Bangladéš projevuje stále větší zájem také Japonsko, které se rovněž snaží svými investicemi vyvažovat čínský vliv – premiérka Vadžídová navštívila loni Tokio a obě země mluví o „strategickém partnerství“.
Partnerství bez kritiky
Spolupráci se Západem ovšem stále více komplikuje právě otevřeně autoritářská povaha současné bangladéšské vlády. USA už kvůli předvolebnímu pronásledování opozice uvalily vízová omezení na představitele bangladéšského režimu, kteří nesou „odpovědnost za podkopávání demokratického volebního procesu“, a američtí politici také premiérku popudili kritikou po volbách.
Představitelé Číny, Ruska nebo Indie naopak zaslali Vadžídové nekritické gratulace k volebnímu vítězství a zdá se, že se s nimi kvůli nezájmu o vnitřní politiku může Bangladéš v blízké budoucnosti sbližovat. Naznačuje to ostatně i bangladéšská snaha o připojení ke skupině BRICS, která sdružuje zejména diktatury a která si klade za cíl soupeřit s globálním vlivem Západu.
„Čína a Rusko zintenzivnily hospodářskou spolupráci s Bangladéšem, aniž by kritizovaly rostoucí autoritářství tamní vlády,“ vysvětluje Jasmin Lorchová z Humboldtovy univerzity v Berlíně. „Na rozdíl od ekonomické podpory ze strany USA a Evropy nejsou čínské investice do bangladéšské infrastruktury spojeny s žádnými podmínkami v oblasti lidských práv, řádného hospodaření nebo demokracie.“
Čína už v zemi v tuto chvíli investuje miliardy dolarů do rozvoje infrastruktury a dodává jí zbraně, přestože se objevily silně kritické hlasy o jejich pochybné kvalitě. Komunistická velmoc zároveň v zemi postavila první základnu pro ponorky, která vyvolává značné obavy z možného čínského pronikání do Bengálského zálivu. Indie přitom tuto oblast považuje za svou tradiční sféru vlivu.
Stále významnější je i přítomnost Ruska, které premiérka Vadžídová jako jeden z mála vůdců rozvíjejících se zemí původně poměrně ostře zkritizovala za invazi na Ukrajinu. Bangladéš ale v září vůbec poprvé navštívil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov a ruská státní společnost Rosatom dostala v zemi zakázku na postavení první jaderné elektrárny. Rusko se zároveň stává významným dodavatelem pohonných hmot, pšenice nebo hnojiv, které jsou klíčové pro bangladéšské zemědělství.
Pro západní státy vytváří tento vývoj tak jako na mnoha jiných místech po světě dilema, zdali se mají v rozvíjejícím světě snažit o prosazování lidských práv a demokratických principů, přestože to může nahrávat jejich geopolitickým protivníkům a v konečném důsledku rozšířit protizápadní alianci o další země.
František Kalenda je antropolog, spisovatel a publicista se zaměřením na Latinskou Ameriku. Působí jako redaktor nakladatelství Bourdon a stálý spolupracovník rubriky NOVÁ ORIENTACE v deníku FORUM 24.
