Vladimir Putin a Si Ťin-pching čili ruský a čínský diktátor FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY 4.0
ESEJ / Značnou dobu s palčivými obavami sledujeme velmi znepokojivé procesy v Evropě a na celém světě, které hrozí tím, že na prach rozbijí uspořádání světa, které nás od roku 1945 chrání před opakováním hrůz světové války a globálním nahrazením demokracií totalitními nesvobodnými režimy. Ačkoli je současné uspořádání světa, včetně procesů v OSN, nedokonalé a trpící mnoha neduhy, přičemž vyžaduje důkladnou reformu, nesmí být nahrazeno idejemi autoritářství, destrukce, násilí, neúcty k životu, nesvobody, revanšismu a konfliktu.
I proto naše západní společnosti, vlády, politikové, politologové, historikové, právníci, zkrátka všichni občané, kteří věří v hodnoty demokratického Západu, potřebují budíček.
Není důvod k optimismu
Ačkoli se nyní, oproti letům předcházejícím děsům druhé světové války, nacházíme v „institucionálně“ lepší pozici – máme systém kolektivní bezpečnosti, rozvinutou evropskou integraci a štít NATO i nad státy střední a východní Evropy, nepřináší události, výhledy a politická praxe posledních let mnoho optimismu.
Tváří v tvář ruské agresi proti Ukrajině, mocenským ambicím a hrozbám Ruska a Číny, rostoucímu vlivu výhraněných politických a náboženských ideologií a manipulativnímu působení dezinformací úmyslně a účelově šířených na sociálních sítích a v mnoha médiích, nejsou dostatečně demokraticky „akční“ ani společnosti v zemích považovaných za tradiční bašty demokracie.
Největší hrozbou i útokem na uspořádání světa vzniklé po druhé světové válce je ruská agrese. Voláním po revizi hranic Ukrajiny i jejím praktickým uskutečňováním samozřejmě nejde jen o porušování meznárodního práva, státní suverenity a pravidel OSN vůči Ukrajině, ale o precedens, který by znamenal, že se od nynějška beztrestně mohou násilně revidovat hranice kdekoli.
Namísto sítě mezinárodních záruk nastoupí brutální právo silnějšího. Právo džungle. Pokud se otevře Pandořina skřínka revize poválečného uspořádání Evropy a světa, způsobí to rozpad Evropské unie, možná i NATO, a lidstvo to vrhne zpět do praxe minulých staletí, kdy zejména v Evropě snad nebylo jediného roku, kdy by neprobíhala nějaká válka.
Proč Maďarsko podlézá Putinovi?
Mnozí jistě řeknou, že varování před otevřením této Pandořiny skřínky je jen obecným jalovým a přehnaným konstatováním. Současná skutečnost však ukazuje něco jiného. Nejde zdaleka jen o Rusko. Například maďarské uhranutí ideou Uherského království v hranicích z roku 1918 se opakovaně projevuje i na nejvyšších vládních místech. A nejedná se pouze o časté „nevinné“ provokace týkající se rumunského Sedmihradska (Transylvánie), Slovenska či části Chorvatska, ale i oficiální postoj současné maďarské vládní garnitury vůči Ukrajině a Rusku.
Proč vláda země, která v roce 1956 v důsledku potlačeného povstání proti sovětské (ruské) okupaci krvavě ztratila tisíce obyvatel, nyní servilně podlézá Putinovu režimu? Je to jen kvůli ruské ropě a plynu? Není spíše důvodem to, že si v případě kolapsu Ukrajiny brousí zuby na Podkarpatskou Rus, která po mnoho století (až do roku 1918) byla součástí Uher?
A Maďarsko není jediným státem, který není spokojený se svým nynějším územním rozsahem. Jmenujme třeba Srbsko a jeho ambice nejen v Bosně. Nebo Slovinsko nespokojené s přístupem k moři v Piranském zálivu. Nebo na druhé straně světa například nynější územní požadavky Venezuely vůči Guyaně. A to jsou jen letmé příklady. Pokud by se zpochybnily existující hranice, začali by si svou polívčičku ohřívat blouzniví šovinisté a revanšisté v každém státě. Protože každý stát někdy v historii nějaké území ztratil.
Neotvírat Pandořinu skříňku
Uvedenou Pandořinu skřínku je tedy naprosto nutné nechat pevně zavřenou. A stejně důležité je společnými silami nekompromisně odmítat všechny pokusy o rozšiřování území států agresí proti jiným suverénním zemím. Přesně k tomu má sloužit systém kolektivní bezpečnosti zakotvený v Chartě OSN. Je ale smutným zjištěním, že se lidstvo zjevně dostatečně nepoučilo z dějin. Státníci a politici mnoha zemí na nynější ruskou válečnou agresi vůči Ukrajině odpovídají polovičatě, liknavě, alibisticky, či dokonce přímo či nepřímo podporují agresora.
Váhají, proklamují, prokrastinují. Opět, byť méně než na počátku Hitlerovy agrese, se snaží o určitou formu appeasementu. Jako by nepochopili základní pravdu, že u diktátorů s jídlem roste chuť, a že každý diktátor, který vsadil na kartu obnovení slávy a velikosti své říše, potřebuje jednu válku za druhou. Pokud přestane válčit, ztratí kredit u svých zmanipulovaných davů. Proto, není-li zastaven, válku bude vnášet, kam jen to půjde.
Ale nejde jen o území. V sázce jsou i hodnoty. Například lidská práva. Ohroženy jsou liberální hodnoty, k jejichž definování a zakotvení se lidstvo postupně (s mnoha zvraty) prokousávalo po staletí. Pokud vnější či vnitřní totalitní tlaky zředí či zcela potlačí základní lidská práva, napochoduje k nám svět, ve kterém Vůdce, vládní strana nebo vládní ideologie ustaví státní monopol na životy.
Hodnotu již nebude mít život konkrétního človíčka jakožto jedinečného synka či dcerky svých rodičů, ale život jednoho z řady budoucích vojínů bez jména, který hladce zapadne do soukolí totalitního soukolí a poslušně „padne za vlast“ (rozuměj: za zbožštěnou státní ideologii a Vůdce).
Vzývání státu, národa a státní ideologie národního spasitelství je mrazivý projev „dehumanizace“, patřící do časů otrokářství a východních despocií.
Tradiční bašty svobody a demokracie
Téměř denně čteme o tom, jak zase jednou nějaký další představitel ujistil Ukrajinu o trvalé podpoře. Smutnou skutečností však je, že v praxi podpora zatím nestačí, že se často vleče a že se stává rukojmím vnitrostátní politiky. Je to tančení na tenkém ledě. Snad ještě nejde o pověstný bál na horní palubě Titaniku, ale bylo by žádoucí, aby státy hájící výše uvedené demokratické hodnoty rozpoznaly, že se jako lidstvo opět ocitáme na dějinné křižovatce. Aby rozpoznaly hrozbu – a výzvu doby. Aby podle toho důsledně jednaly a neztratily se v mlze politikaření.
Příkladem může být postoj Spojeného království. Britové, kteří v historii několikrát pragmaticky uplatnili zásadu „bližší košile než kabát“ (což se v české historii neblaze projevilo v letech 1938 a 1945, s důsledkem proruského komunistického puče v únoru 1948), tentokrát provedli nejen exaktní analýzu poměru plusů a mínusů, ale zjevně si plně uvědomili, co stojí v sázce.
Proto Ukrajinu podporují nejdůsledněji a nejodvážněji, ačkoli jsou si dobře vědomi praktických negativ, nákladů a chyb, kterým se v celém procesu nelze zcela vyhnout. Vědí totiž, bez ohledu na politickou příslušnost, že alternativa, tedy další rozšíření ruské agrese do Evropy a na území států NATO, představuje mnohem horší situaci a vyhlídky, včetně nové globální války.
V případě USA, které číselně a objemově zatím poskytly zdaleka největší pomoc, je jistota důsledné trvalé podpory nejistá. Přijde-li po prezidentských volbách k moci Trumpova administrativa, není vyloučena ani otočka o 180 stupňů. Dokážu se vžít do pocitů obyčejného Američana někde ze středozápadu, který nikdy nevytáhl paty ze Států (anebo – pokud je vytáhl – bylo to jen na dovolenou někde v Karibiku) a jemuž je osud nějaké země kdesi daleko za oceánem putna.
Co ale nedokážu pochopit, je skutečnost, že jakýkoli Američan chce do prezidentského úřadu své „land of the free, and the home of the brave“ zvolit bezskrupulózní osobu, která veřejně zpochybňuje ústavní uspořádání a podněcuje k útokům proti nejvyšším symbolům americké demokracie.
Považoval bych za přirozené, že takové skutky daného jedince navždy diskvalifikují z ucházení se o jakékoli nejvyšší státní posty. Není-li tomu tak, pak vzniká otázka, jak pevná je skutečně americká demokracie. Jaké má podhoubí? Jaká je (ne)zodpovědnost a motivace občanů, kteří již podruhé do svého čela chtějí pustit samolibého, ulhaného a manipulativního jedince, toužícího po moci a slávě za každou cenu.
Jak je na tom kontinentální Evropa?
Francie, kolébka a symbol moderního konstitucionalismu a liberalismu, se ještě stále vypořádává se ztracenými pozicemi světového elegána a šarmantního inspirátora. Opakovaně je tak nucena slétávat z nadýchaných vzdušných zámků a upoceně reagovat na aktuální dění. V případě Ukrajiny je to o to složitější, že ve francouzské společnosti dodnes přetrvává fenomén fascinace Ruskem trvající přinejmenším od Napoleona.
Je dán vícero faktory. Dvěma z nich jsou přehnaný respekt k zemím sobě rovným či dokonce silnějším a skutečnost, že Napoleon v Rusku prohrál. Rukavičkový despekt, který si mnohé nové členské státy EU pamatují třeba z věty, že „promarnily dobrou šanci mlčet“ (parafráze), tu od počátku byl i vůči „neznámé“ Ukrajině. Tato francouzská paradigmata postupně mizí, nyní dokonce rychleji než dříve, ale v politice jsou stále přítomna.
Pokud jde o Německo, mělo by si přiznat, že osmdesát let po válce již dále nevystačí s rolí věčného kajícníka a tichého (ekonomického) prospěcháře. Musí najít odvahu znovu (tentokrát ne v marši pruské Glorie) hrát svou roli velkého evropského státu. Nevyhýbat se odpovědnosti. Jednat a nebát se zakořeněné nedůvěry sousedů.
Zatímco totiž nynější bezohledný agresor žije v sebeklamu, že je obětí, poněvadž nikdy neprošel fází národní katarze, Německo jakožto bývalý agresor a napravený hříšník, který si zamiloval roli poníženého kajícníka, šikovně využívajícího ekonomických výhod svého neangažovaného postoje, drtivou bolestnou národní katarzí prošlo. A evidentně se poučilo.
Nebořme, ale budujme
Aby výše uvedené negativní děje a prognózy pominuly, respektive se nenaplnily, prosím a vyzývám, abychom si všichni nalili čistého vína a uvědomili si, že popsaná rizika nejsou scénářem jakési online strategické hry, kterou můžeme kdykoli přerušit, ukončit a zahrát znovu, ale realitou. z
Odmítejme proto slepé uličky šovinismu a revanšismu. Nebořme, ale budujme. Nerozdělujme, ale stavme mosty. Co platí v malém, funguje i ve velkém.
Petr Opršal je právník-lingvista u Soudního dvora EU v Lucemburku (od roku 2006), absolvent oboru historie-archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Palackého a práv na Právnické fakultě Univerzity Palackého. Mimo jiné je autorem beletristických knih Cestou z věže (2018) a Dokud nás krev nerozdělí (2023).
