Důchody, tedy spíše současní důchodci, jsou středobodem letošní předvolební kampaně. Byli jím ostatně i ve všech minulých volbách. Jako nějaký nepřekonatelný val. Důchodci jsou politickými stranami vnímáni jako silná a jednolitá – to druhé je předsudek – masa více než dvou milionů voličů. Skupina, které je potřeba se zalíbit. Nebo si to s ní aspoň nerozházet. To je koktejl, který brání jakékoliv reformě penzijního systému.

Jak by vlastně měl vypadat ideální důchodový systém. Existuje nějaký takový? V řadě zemí světa, vlastně ve většině, není žádný. To jen na okraj, buďme pyšní na to, co máme. Jen s nohama na zem, když se bavíme o nároku. Český systém je neudržitelný, ročně už stojí víc než půl bilionu korun. Které někdo musí předtím vydělat a odevzdat. Stát to není, ačkoliv se tak jeho zástupci tváří. Peníze vkládají lidé, kteří pracují.

Veřejná debata o penzijním systému v Česku ve skutečnosti nikdy nezačala. Vždy šlo o ideologické přetahování. Nyní se diskuse smrskla na předvolební úplatek ve výši tři sta korun. Žádný politik nenašel odvahu téma důchodů rozseknout a pojmenovat budoucí řešení. Není se co divit, ve hře jsou volby. Jako ostatně byly vždy.

S čímsi před lety přišel Miroslav Kalousek, nyní již jen komentátor u Jaromíra Soukupa. Ani to však nebyla reforma, přestože si to možná Kalousek dosud myslí. Asi stále nepochopil, že jeho „reforma“ zkrachovala ne proto, že byla moc odvážná, ale naopak ustrašená a plná kompromisů, s chybným marketingem. Ale to je jiný příběh.

Zpět k důchodovému systému. Existují v Česku dva náhledy. Jeden takzvaný socialistický, v němž vládne současný průběžný systém, kdy mladí přispívají ze svých výdělků starým. Druhý model říká, že by se lidé měli na své stáří čím dál víc připravovat sami. Odkládat si, aby pak nebyli závislí na státu.

Mohlo by se zdát, že přívrženci obou pohledů na věc jsou rozděleni půl na půl, a proto se nedá nalézt dohoda. Věc se však má ještě trochu jinak. Dohoda se nedá nalézt, protože zástupci ani jednoho pohledu nejsou ochotni nést politické důsledky.

Nejdříve k oběma modelům. Ten průběžný, neustále navyšující výdaje bez patřičných příjmů, nyní nejvíc prosazuje Jana Maláčová. Celkem průhledně proto, aby zachránila pro socialisty volby. Andrej Babiš jí zdatně sekunduje, nikoliv však z ideologických důvodů. Pouze by rád zcela pragmaticky sklidil velkou část úrody z takto pohnojeného políčka. Proč si za erární peníze, které nemusím nikdy splácet, nekoupit přízeň části voličů, že.

Zásadní slabinou celého průběžného systému, kterou vládní politici rádi přehlížejí, je fakt, že je ekonomicky neudržitelný. A to z více důvodů. Samozřejmě i proto, že politici neustále důchodcům populisticky přihazují. A to i v době, kdy ekonomika země loni poklesla o víc než pět procent kvůli opatřením proti koronaviru. Opatřením, která zcela chaoticky přijímala tatáž vláda, která nyní přidává důchodcům, zatímco podnikatelé se musejí spolehnout sami na sebe.

Podstatnější z dlouhodobého pohledu však je, že důchodců neustále přibývá – asi už tady budu nařčen z asociálnosti – zatímco pracujících ubývá. Agresivita a podrážděnost veřejné debaty v tématu důchodů je přesně tím důvodem, proč se žádný politik nepouští do reformy penzí. Byl by okamžitě atakován současnými penzisty. Byl by to přitom absurdní důvod k útokům, protože debata se má vést o budoucích penzistech, současných čtyřicátnících, kteří nyní vše platí. Ne o současných důchodcích.

Dále čtěte

Otevřete oči, Andrej Babiš odchází

Parafráze na slavnou větu filmového Kristiána může letos skutečně nabýt na pravdivosti. Stačí k tomu pár věcí. Primárně to, aby…

Jen krátce k plození dětí. Penze nestojí ve vzduchoprázdnu. Když Češi nechtějí mít děti, a je to západní trend, těžko udržovat systém, který je založený na solidaritě následných generací. Dříve se totiž předpokládalo, že lidé budou chtít plodit děti. Nejdál v opačném přístupu došla Jižní Korea, kde se rodí v průměru méně než jedno dítě na ženu (a muže). Tam ovšem penze nestojí na našem průběžném systému. V Česku je to asi 1,7 dítěte. Těžko říci, jakou roli hraje v počtu dětí ekonomická rovina. Ale například. V Česku se téměř nestaví byty 4 plus 1. Není to pro developery ekonomicky výhodné, i když jejich cena třeba v Praze atakuje hranici absurdních dvaceti milionů korun. Staly se z nich byty pro smetánku, ne pro rodiny s více dětmi. Proč celou oblast bytové výstavby ve městech nechal erár v rukou developerů? Za další, česká průměrná mzda nad jedním tisícem eur, ke které se mladí musejí propracovat, také nepodporuje vůli vyřadit se kvůli dětem z ekonomického dění.

Navíc se dá poněkud paradoxně říct, že i současný průběžný důchodový systém má podíl na sociálním rozvratu. Navozuje představu: Proč bych měl mít děti, když se o mě postará stát? Děti v zápase o svou existenci nemají čas na své prapředky. Kteří ostatně, aspoň ekonomicky, svá vnoučata nepotřebují.

Výše jmenované jsou střípky. Ale z těch se skládá mozaika, jejíž součástí musí být nastavení penzijního systému.

Co druhý penzijní model, že se lidé o sebe, víceméně, postarají v důchodu sami? Aspoň ti movitější? Jelikož jsou penzisté tak velkou voličkou skupinou, netroufají si s podobnými návrhy přicházet ani pravicové strany. Volí aktuálnější boj s Babišem, geopolitickou orientaci země, boj za demokracii. To lze pochopit. Má to však jednu vadu. Penze nám tu pod rouškou neustálých dějinných událostí třicet let hnijou. Nač dráždit seniorního hada bosou nohou, že. Jakoukoliv reformu penzí proto pravice nijak neakcentuje, nechává problém ležet v obecných tezích. Zůstává u kritiky socialistů za předvolební bonusy, dál však nejde.

„Má mít nárok na státní penzi i boháč? Má dostávat důchod třeba Babiš?“ ptal jsem se na jedné debatě ekonomického experta odborů Víta Samka. Jistě, zněla odpověď. Protože kdyby ne, tak by se celý systém solidarity zhroutil. Lidé by nechtěli přispívat, když by věděli, že pak ostatní nepřispějí jim, zněla odpověď. Asi logická. Méně je už logické, že třeba mladý dělník, ale i rolník, pokud někdo chce, odvádí část své výplaty na penzi zestárlým milionářům. Jsme v začarovaném kruhu, který nikdo nedokáže, či spíše nechce rozetnout.

Dále čtěte

Kdo vystřídá Alenu Schillerovou na ministerstvu financí? Šance nenápadného starosty jsou velké

Pokud v každé vládě platí, že klíčovou postavou je ministr financí, který drží kasu a zodpovídá za státní rozpočet, v…

Kdykoliv jsem v minulosti napsal názor ve smyslu, že by se lidé měli více připravovat sami na svou penzi, sklidil jsem smršť komentářů od penzistů. Byl jsem asociál, psychopat, chtěl jsem je nechat umřít. Přitom jsem nepsal o důchodcích, ale o mé generaci. Chápu strach politiků z tohoto tématu. Bez odvahy a připravené argumentace to však nepůjde.

Jedině, že by po generaci, která neměla za bolševika na dovolenou, a čeká teď peníze od státu, přišla generace uvědomělejší a bohatší. Ale kdo takovou generaci vychová? Nebo kdo se aspoň odváží otevřít veřejnou debatu? Která by k překvapení mnohých mohla přinést nečekaný politický zisk. Odvaha se cení.