Jezdecká socha římského císaře Josefa II. ve Vídni FOTO: wikipedie
FOTO: wikipedie
Během jediné dekády své samostatné vlády mezi léty 1780–1790 toho římský císař Josef II., král český a uherský, stihl opravdu hodně. K nejkontroverznějším z jeho reformních opatření patřilo rušení klášterů. Dekret o zrušení řeholních domů nezabývajících se charitativní či pedagogicko-vědeckou činností vydal tento panovník 12. ledna 1782.
Josefovy církevní reformy nevznikly na zelené louce. Císař pouze radikálněji navázal na předchozí snahy své matky Marie Terezie, která se dle pruské předlohy pustila do reorganizace státní správy. Reformy sociální, hospodářské, vojenské, soudní či školské nemohly chybět, ušetřena nezůstala ani katolická církev. Stát začal zasahovat do oblastí tradičně spadajících do její působnosti, ať už se týkala charity nebo vzdělávání. Do hledáčku se dostaly i řeholní řády, když panovnice omezila zřizování nových klášterů a přijímání noviců či zakázala obsazovat nejvyšší posty cizinci. Také na kontakty se zahraničními kláštery se pohlíželo velmi nelibě.
Ačkoliv se Marie Terezie coby katolička ucházela o přízeň Svatého otce v Římě, nebránilo jí to v zákazu zveřejňování papežských bul bez jejího souhlasu. Ani papežský dispens už nebyl vítán a písemný styk duchovních s papežskou kurií probíhal pod dohledem vídeňských úřadů.
Právě zde můžeme hledat počátky pozdějších josefinských náboženských reforem. Panovnice zredukovala poutě i procesí, omezila počet svátků, aby získala více pracovních dnů, a zrušila církevní azyl, údajně zneužívaný dezertéry. Provinilci nyní spadali pod světské soudy. Samozřejmě ne všechno bylo ke škodě, nezávislost katolické církve však pomalu brala za své. Zrušení jezuitského řádu v roce 1773 a konfiskace jeho majetku, odhadovaného u nás na 8 milionů zlatých, jako by předznamenávaly děje budoucí.
Josef II., od roku 1765 císař Svaté říše římské a spoluvladař své matky Marie Terezie, nastoupil samostatnou vládu roku 1780. Konečně mohl uvést v život své představy o nezbytných změnách v habsburské monarchii, mezi nimiž nechyběly plány na reorganizaci církve.
Barokní zbožnost s jejími okázalými projevy, pestrobarevnými poutěmi a slavnostmi, důrazem na tajemno, zázraky a svátosti bylo dle osvícenců nutné nahradit zbožností racionálnější a modernější. Částečně oprávněná snaha bohužel upadla do opačného extrému a katolická církev se počala měnit v jakýsi státně výchovný ústav oceňující především morálku a prospěšnou práci pro společnost. O osudu řeholních domů rozhodl Josef II. z hlediska jejich účelnosti či užitku.
Rušení klášterů nezačalo ze dne na den. Už na jaře 1781 dochází k omezení zahraničních styků, zvláště s řádovými představenými v Římě. Do odvolání je zakázáno přijímat nové členy (tzv. numerus clausus), řeholníci cizího původu musejí opustit zemi. A 29. listopadu 1781 požaduje císař soupis všech „neužitečných“ klášterů i s majetkem. „Mniši jsou nejnebezpečnější a nejneužitečnější poddaní, protože se stavějí mimo občanské zákony a při každé příležitosti hledají útočiště u papeže,“ prohlásil Josef II., který nehodlal nadále podporovat „mrtvý lidský kapitál“. Trnem v oku mu byly především kontemplativní a žebravé řády.
Rozhodující výnos byl vydán 12. ledna 1782, před 239 lety. Zrušeny měly být kláštery, nezabývající se bezprostředně charitativní, vzdělávací či vědeckou činností, jejich sekularizovaný majetek pak užit „ve prospěch náboženské lásky k bližním“. Význam či starobylost řeholních domů nebyly zohledněny. Císaře od jeho plánů neodvrátil ani papež Pius VI., který z toho důvodu navštívil na jaře 1782 Vídeň. Rušení ve dvou vlnách pokračovalo po celou Josefovu vládu, neunikli ani „neužiteční“ poustevníci při kaplích a v poustevnách.
První fáze ukončila v Čechách činnost 5 mužských a 12 ženských klášterů, na Moravě 34 mužských klášterů a 4 ženských řeholních domů. Ve druhé vlně od roku 1784, kdy se už nepřihlíželo pouze k „nepotřebnosti“, špatnému hospodaření či zadluženosti, ale také k bohatství, padlo za oběť 40 moravských (z toho 7 ženských a 33 mužských) a 74 českých (13 ženských a 61 mužských) klášterů.
Mezi prvními byl zrušen už v lednu 1782 pražský Anežský klášter. Noví majitelé jej proměnili ve skladiště, dílny a chudinské byty. Svatojiřský klášter benediktinek na Pražském hradě, vůbec nejstarší řádový dům u nás, jehož abatyše korunovaly české královny, následoval v březnu téhož roku. Ze starobylých klášterů padly za oběť josefinským reformám například Sázava, Zbraslav, Sedlec, Plasy a Kladruby, Zlatá Koruna a Milevsko, na Moravě pak Velehrad, Louka i Hradiště. Strahovský klášter, založený roku 1143 knížetem Vladislavem, měl větší štěstí. Ostatně dodnes zdobí průčelí jeho historické knihovny císařovo vyobrazení.
Přežil také cisterciácký klášter v severozápadočeském Oseku, působiště schopného a energického opata Mauritia Elbela, který ustál pruské drancování i josefinské reformy. Významně pomohlo, že osečtí cisterciáci fungovali ve farní správě a namísto jezuitů vyučovali na chomutovském gymnáziu. Unikl i jihočeský Vyšší Brod, třebaže těsně – klášter byl určen „k vymření“, opat sesazen a majetek částečně rozdělen. Koncem Josefovy vlády však získal zpět svá práva a přes citelné majetkové ztráty mohl pokračovat v činnosti. Hůře se vedlo Zlaté Koruně, založené králem Přemyslem Otakarem II. ve 13. století. Marné byly snahy posledního opata Bohumíra Bylanského, srozuměného s osvícenskými názory. Ačkoliv opat podporoval školské a hospodářské reformy i zavádění nových technologií (výsadba morušovníků, hedvábnictví, založení tzv. Zlatokorunské školy pro děti poddaných z okolí), byl klášter roku 1785 zrušen. Jeho budovy byly proměněny v kartounku a později ve strojírnu se slévárnou, odsvěcený kostel posloužil coby sirkárna a výrobna tužek.
A jak vše fungovalo v praxi? Do každého rušeného kláštera byl nejprve vyslán zvláštní komisař s úředníkem komorní účtárny, aby převzali a zaevidovali majetek. Řeholním kněžím bylo doporučeno přejít do diecézní správy, případně přestoupit do jiného řádu či se vystěhovat do zahraničních klášterů. Oděv i stravu měla řeholníkům zajistit dvorská komora až do vyměření penze, finanční kompenzace byla přislíbena všem. Převozuschopné osoby byly soustředěny do jednoho kláštera, ti, kteří ještě nesložili řeholní sliby, museli do jednoho měsíce řeholní komunitu opustit.
V původních klášterech nesměl zůstat nikdo vyjma nemocných a starců. Rovněž poustevníci museli do dvou týdnů odložit svá roucha, následně mohli kostelničit nebo se věnovat pedagogické činnosti.
Zákaz postihl i soukromá klášterní studia. K 1. listopadu 1783 ukončily činnost řádové a biskupské kněžské semináře, které byly nahrazeny semináři generálními pod vedením státem jmenovaných rektorů. Rozdíly mezi vzděláváním světských a řádových kněží měly zaniknout.
Řeholníkům ze zrušených klášterů byl vyplácen celoživotní důchod z nově založených náboženských fondů, kam se soustřeďovaly peníze získané prodejem klášterního majetku. Stát z nich financoval i světskou církevní správu a výstavbu nových kostelů. V českém náboženském fondu se sešlo jmění za 11 740 000 zlatých, moravskoslezský vlastnil jen o málo méně – 10 140 000 zlatých. Celková hodnota zabaveného majetku byla ve skutečnosti ještě vyšší.
Rušení klášterů měla na starost Dvorská duchovní komise ve Vídni. Komisaři, odpovídající za převzetí a prodej majetku, sice skládali speciální přísahu, přesto občas nejednali s řeholníky zrovna v rukavičkách a podle předpisů (instrukce k praktickému provádění vydal císař v březnu 1782). Množství nenahraditelných kulturních pokladů přišlo vniveč, bylo rozkradeno či prodáno pod cenou.
Na neveřejnou dražbu byli zváni zástupci jiných, i zahraničních klášterů, chrámové předměty však mohly zakoupit také světské osoby, disponující plnou mocí od duchovních pastýřů. Často tak získali volný přístup obchodníci, zlatníci či vetešníci, prokazující se falešným zplnomocněním.
Klášterní budovy byly prodány nejvyšším nabídkám a proměnily se v nemocnice, kasárna, někdy dokonce v továrny. Některé z řeholních svatostánků byly využity coby farní či filiální chrámy – pokud se ovšem v jejich blízkosti kostel již nacházel, posloužily též světskému využití. Prodány byly i veškeré klášterní statky, lesy, pozemky, výčepní a jiná práva atd. Z výtěžku měly být uhrazeny případné dluhy řeholního domu. Shromážděné obrazy, sochy, kříže, bohoslužebné náčiní a roucha si dle potřeby a žádosti biskupů mohly rozebrat chudé či nově zakládané farnosti. A knihy? Kvůli opakovaným stížnostem na ničení vzácných rukopisů nařídil Josef II. jejich svoz do hlavních měst. Vybrané svazky získala dvorní knihovna ve Vídni, jiné rukopisy podle vlastního výběru pražská a olomoucká univerzitní knihovna. Mnoho dalších však bylo zničeno či „za babku“ prodáno.
Zásahy do církevního života zdaleka nekončily jen u klášterů. Státní moc byla nespokojena i s náboženským životem obyčejných věřících. Vznikl jednotný bohoslužebný řád a Duchovní dvorská komise vydala předpisy o náležitém slavení liturgie. Nyní už bylo jasné, jaká je správná délka bohoslužby, druh hudby a zpěvu či počet svící na oltáři. V rámci vymýcení barokní přepjatosti a pověrečnosti bylo například zakázáno žehnání předmětů a plodin, vykuřování příbytků, chození po koledě, stavění tzv. božích hrobů, některé druhy pobožností. Z redukovaných procesí zmizely hudba a pestré korouhve, z kostelů ozdoby, oblékané sochy světců, obrazy, milodary a vedlejší oltáře. Zmizely ostatně také některé „přebytečné“ kostely a kaple.
Také náboženská bratrstva musela ukončit svou činnost. Velký rozruch a nevůli způsobily změny v pohřebních zvyklostech. Přestože z hygienického hlediska bylo přemístění hřbitovů mimo města či zasypávání hrobů vápnem rozumné, o nutnosti pochovávat nebožtíky v pytlích místo v rakvích, aby se šetřilo dřevem, se císaři lid přesvědčit nepodařilo. Mein Bruder, der Sacristan, tedy „můj bratr kostelník“, přezdíval Josefovi pruský král Fridrich II. kvůli jeho zásahům do vnitřního života církve.
Panovníkův zákaz vystavování velkých betlémů z roku 1782 („církve nedůstojné a přímo dětinské“) uvedl paradoxně v život jejich rozšíření. V menším měřítku je začali podomácku vyrábět sedláci i měšťané spolu s jejich původními tvůrci, kterým císařské nařízení způsobilo existenční potíže.
Abychom však Josefovi nekřivdili, neboť řada věcí se mu povedla, dodnes například více či méně funguje císařem vybudovaná síť farností. Císařské „novinky“ tohoto druhu ocenili především obyvatelé odlehlých horských oblastí – chvályhodná snaha, aby každý poddaný měl k dispozici svatostánek, vzdálený nanejvýše hodinu cesty od domova, jim ušetřila chůzi a dala vzniknout nejednomu novému kostelíku. Ty pak získaly vybavení ze zrušených klášterů a finance z náboženských fondů.
Církev se postupně dostala pod kontrolu státu a kněží se proměnili ve státní úředníky. Josefovy snahy byly jistě vedeny dobrou vůlí, leč postupně nabyla vrchu radikalita až bezohlednost. Rozporuplné církevní reformy nenacházely přílišné pochopení nejen u prostých věřících, ale nakonec ani v řadách původních příznivců, kteří nelibě nesli, že se z náboženství stává nástroj panovníkovy politiky. Změny byly navíc příliš rychlé a extrémní.
Kněz, profesor a rektor pražské univerzity Karl Heinrich Seibt, vlivný představitel rakouského katolického osvícenství, psal v dopise břevnovsko-broumovskému opatu Rautenstrauchovi, přesvědčenému stoupenci reforem a jednomu z blízkých císařových rádců: „Nevíme, máme-li plakat, či se smát, když vidíme, že každá zvětralá slaměná hlava se vnucuje za reformátora náboženství a to i ono odstraňuje, to i ono chce a beztrestně smí pozměňovati a k osvícenství ve věcech církevních vnucovati. Já věřím pevně, že ti, kteří si nejvíce otvírají hubu nad zlořády v náboženství, mají právě nejméně nábožnosti.“ I umírněný osvícenec, „modrý abbé“ Josef Dobrovský, se vyjádřil k práci dvorské komise: „Chtěli dostat biskupy z římských pout a dát jim práva přímo od Boha, a zatím teď mají tato práva vykonávat podle pokynů dvorních radů.“ Tolik k atmosféře okolo reforem.
Po Josefově smrti v únoru 1790 pozbyla některá z jeho opatření platnosti. Zastaveno bylo hromadné rušení klášterů, které mohly znovu obnovit styky se zahraničím, výchova duchovních se rovněž vrátila do rukou církve. Řadu josefinských reforem můžeme sice hodnotit převážně pozitivně, ovšem likvidace klášterních domů a podřízení katolické církve centralizované státní moci k nim rozhodně nepatří.
Helena Kalendová je výtvarnice, fotografka a publicistka se zaměřením na historii, kulturu a hudbu
