Mé srdce bude oddáno pouze tobě, vyznával se král. Za pár let nechal Anně Boleynové useknout hlavu

HISTORIE / V šatu z tmavého damašku s krvavě rudou kytlicí kráčí královna pomalu k popravčímu lešení potaženému černým suknem. Snaží se působit klidně, ale přesto se několikrát ohlédne, zda třeba ještě nespatří královského posla s milostí. Naděje zůstane nenaplněná. Anna Boleynová byla svého času nejmocnější ženou celého království, nyní však musí zemřít.

Pouhých tisíc dnů byla anglickou královnou, pouhých tisíc dnů stála na výsluní po boku svého muže, krále Jindřicha VIII., jehož současníci považovali za „největšího člověka na světě“ a „takového krále, jaký nikdy předtím nebyl“. Přesto právě on nakonec stál za její zkázou.

Anna Boleynová stále zůstává do velké míry záhadou. Její nitro, pohnutky a povaha, stejně jako její tragický osud, dodnes vábí historiky i laiky a podněcují celá staletí fantazii malířů, spisovatelů i jiných umělců. Vášnivé diskuze o tom, kým skutečně byla, rozpoutala už během svého života.

Čarodějnice, nebo světice?

Nepřátelsky zaujatí katoličtí autoři ji líčili jako čarodějnici, která využívala všech svých prostředků k tomu, aby vlákala krále do svých osidel, zbavila se jeho manželky a dcery a nezastavila se ani před cizoložstvím. Španělský velvyslanec o ní hovořil jako o „anglické Messalině“ nebo „Agrippině“, její nepřátelé ji považovali za ďáblici a jeden z katolických pramenů z pozdější doby ji dokonce označil jako „strůjkyni všeho zla, jež postihovalo království“.

Naopak protestanti ji vyzdvihovali jako světici, královnu, jejímž přičiněním se zrodila anglikánská církev, a matku budoucí velké královny Alžběty I. Autor jejího prvního životopisu George Wyatt na konci 16. století dokonce píše: „Ta vladařská dáma byla Boží vyvolenou.“

Současní historikové se povětšinou přiklánějí k názoru, že na obou vzájemně se svářících podobách Anny Boleynové je něco pravdy a obě přitom jsou nepřesné. „Anna nebyla žádná světice, ale zároveň ani žádná cizoložnice a také se nedopustila krvesmilstva,“ uvádí například současná britská historička Alison Weirová. Byla to zřejmě pozoruhodná žena se značnou dávkou odvahy a neohroženosti, žena, která přesně věděla, co chce, a postarala se, aby došla svého.

Jenže jakmile dosáhla cíle, nechtěla a snad ani ze své podstaty se neuměla podřídit konvenčním představám o chování královny a stát se povolnou a poslušnou manželkou. A trest, jenž ji za to stihl, byl příliš krutý. 

Dívka modré krve

Stala se teprve druhou ženou nekrálovské krve, která se sňatkem povznesla až na královský trůn – první byla manželka krále Eduarda IV. Elizabeth Woodvilleová v 15. století. Narodila se do urozené rodiny vlivného hraběte Thomase Boleyna někdy na počátku 16. století, snad v roce 1500 či 1501, na hradě Blickling v Norfolku. Zde, uprostřed kentské krajiny, strávila větší část svého dětství. 

Otec ve své dceři brzy postřehl neobyčejnou bystrost a zvídavost a dopřával jí výtečné vzdělání. Malá Anna hrála na různé hudební nástroje, zpívala, tančila, učila se italsky i francouzsky a záhy se naučila vystupovat s půvabem a důstojností. Kroky mladé dívky směřovaly nejprve na brabantský dvůr nizozemské místodržitelky Markéty Rakouské, po zhruba roce a půl zamířila do Francie, kde se stala dvorní dámou nejprve Marie Tudorovny, později královny Klaudie, manželky nového krále Františka I.

„Stala se natolik půvabnou, že by ji nikdo vůbec nepovažoval za Angličanku, nýbrž za rodilou Francouzku,“ napsal o ní francouzský básník Lancelot de Carles. Domů se vrátila v roce 1522 a její otec jí ihned opatřil místo v průvodu královny Kateřiny Aragonské. Svým důvtipem, inteligencí, kultivovaností i francouzským šarmem u dvora zazářila. A neunikla ani pozornosti krále Jindřicha VIII., přestože v té době měl ještě za milenku její sestru Marii.

Tajné zásnuby

Král nebyl jediný. Anna vábila celou řadu nápadníků a jedním z mladých mužů, kteří podlehli jejímu kouzlu, byl i jedenadvacetiletý dědic titulu hrabat z Northumberlandu Jindřich Percy. Mladý pár se v roce 1523 dokonce potají zasnoubil. Zvěsti o zásnubách se však donesly až k uším kardinála Thomase Wolseyho a od něj přímo ke králi, bez jehož svolení nesměl být v aristokratických kruzích uzavřen žádný sňatek. 

Rozhořčený vladař kardinálovi nařídil, aby zasnoubení zrušil. Kardinál Wolsey poslal Annu ze dvora do otcova zámku Hever Castle a sám lord Northumberland, když se o všem dozvěděl, synovi vyčinil a pohrozil mu vyděděním. Jindřich nakonec nátlaku ustoupil a oženil se s jinou dívkou, zatímco Anna, „rozběsněná tak, až se z ní kouřilo“, pobývala ve vyhnanství zhruba rok, než se směla ke dvoru vrátit.

Králův zájem o mladou dívku znovu ožil v roce 1525. „Přitahoval ho její půvab a bystrý důvtip, zatímco její rafinovaná kultivovanost a erotická přitažlivost příjemně kontrastovaly se zbožností a vážnou důstojností královny Kateřiny. Anne bylo čtyřiadvacet, kdežto Kateřině táhla čtyřicítka –⁠ mladá žena ve všech směrech byla přímým protikladem jeho stárnoucí manželky,“ míní Weirová. Sám Jindřich VIII. byl v té době pětatřicátník plný sil a věřil, že stejně jako všechny jím vyhlédnuté ženy i Anna se mu snadno podvolí. Doufal také, že právě ona by mu mohla dát tak dlouho touženého syna. Mýlil se v obojím.

Hra na kočku a myš

„Stojím příliš vysoko na to, abych se stala vaší milenkou, a příliš nízko na to, abych se stala vaší manželkou,“ odpovídala Anna podle Gerge Wyatta na projevy jeho přízně. Král jí posílal zamilované dopisy, zahrnoval ji drahými dary, poskytl jí ty nejluxusnější komnaty, toužil po ní více a více. „Má paní a přítelkyně, já a mé srdce se vkládáme do tvých rukou a úpěnlivě tě prosíme, abys nás považovala za doporučené tvé laskavé přízni,“ vyznával se jí. „Napříště bude mé srdce oddáno pouze tobě a bude nesmírně toužit, aby tomu tak mohlo být i s mým tělem…“

Ona stále odolávala. Věděla, jak králův zájem umí být přelétavý a jak rychle pohasíná, koneckonců sama viděla, co se stalo její sestře, která byla odhozena a dostala s bídou penzi. Dobře si uvědomovala, že kdyby se stala královou milenkou, nikdy by se nemusela stát anglickou královnou. 

Rozehrála proto nejvyšší hru. Naznačovala, že kdyby se jí od něho dostalo určitého ujištění, mohla by přijít na to, jakým způsobem by ho přijala za muže. A v králi, dle slov francouzského velvyslance „natolik zamilovanému, že jeho šílenství může utišit jen sám Bůh“, začala klíčit myšlenka, která postupně uzrála v pevné rozhodnutí – dá přezkoumat platnost svého sňatku s Kateřinou Aragonskou církevními soudy.

Začal tvrdit, že když si ji bral, nebyla již pannou, což znamená, že její první manželství s jeho bratrem Arturem Tudorem bylo naplněno a druhé manželství je tedy neplatné. Koncem jara roku 1527 Anna konečně přijala královu nabídku sňatku a souhlasila s tím, že se stane jeho ženou, jakmile znovu získá svobodu.

To je moje věc!

Jenže papež Klement VII. nechtěl o zrušení manželství s Kateřinou Aragonskou ani slyšet. Po několika letech, kdy Annina moc u dvora sílila a Kateřina se marně snažila bojovat za zachování svého manželství, vyzval v roce 1532 papež Jindřicha, aby se dostavil do Říma a zpovídal se za své činy. Král to označil za „bláznivé fantazírování“ s tím, že nikam nepojede. Klement VII. mu poté zaslal přísný soudní příkaz, aby vrátil královně Kateřině u dvora místo, jež jí právem náleží, a zapudil ze svého lože „tu ďábelskou ženu“. „To je moje věc!“ vykřikl anglický král podrážděně a nehnuly s ním ani výhružky exkomunikací.

Během těch let rozepří mezi králem a církví, mezi příznivci stále ještě oficiální královny a jeho nové vyvolené Anna na sklonku roku 1532 oznámila Jindřichovi, že čeká dítě. Král v obavách o legitimitu možného následníka trůnu rozhodl, že se musejí vzít. A tak se v šeru před svítáním jednoho lednového rána dalšího roku v králově soukromé kapli ve Whitehallském paláci Anna tajně stala druhou Jindřichovou manželkou.

Kateřina Aragonská se snažila zachovat klidnou tvář, když jí v dubnu bylo oznámeno, že nemá více užívat titulu královny a bude titulována jako ovdovělá princezna waleská. Král jí ve své velkorysosti dovolí, aby si ponechala svůj majetek, po Velikonocích však už nebude vyplácet mzdy jejím služebníkům ani hradit výdaje na její domácnost. „Pokud budu žít, budu se nazývat anglickou královnou,“ řekla prý pak svému komořímu. Ani její synovec, mocný španělský král a římský císař Karel V., ji nedokázal před takovou potupou a prohrou ochránit.

Proti vůli papeže

Aniž by k tomu dal papež souhlas, nově jmenovaný arcibiskup canterburský Thomas Cranmer prohlásil v květnu manželství Jindřicha a Kateřiny za neplatné, naopak svazek krále a Anny označil za platný. Anně se začalo plnit vše, co si přála. Stala se královnou, díky předpovědím lékařů i astrologů věřila, že pod srdcem nosí dědice anglické koruny, a prvního červnového dne 1533 jí Cranmer slavnostně vsadil na hlavu korunu svatého Eduarda, do pravé ruky vtiskl zlaté žezlo a do levé hůlku ze slonoviny, čímž ji právoplatně korunoval na vládnoucí královnu.

Náladu jí kazilo jen chladné přijetí z řad veřejnosti. „Dvořané i poddaní nesnášeli Annu úplně stejně. Její povznesení na královský trůn Anglie věstilo katastrofu anglicko-vlámskému obchodu vlnou a mohlo snadno strhnout zemi do války s císařem Karlem V. Kromě toho si svým chováním odcizila mnoho lidí, kteří by ji za jiných okolností možná podporovali,“ podotýká Weirová. 

Zklamání Jindřicha VIII., když v září 1533 pohlédl do tvářičky novorozené dcerky Alžběty, bylo nezměrné. „Už zbývá jen velmi málo lásky pro tu, která je teď královnou, či pro kohokoli její krve,“ napsal francouzský velvyslanec v hlášení v listopadu. A lehko nebylo ani princezně Marii, Jindřichově dceři z prvního manželství. Jako nemanželského dítěte jí zbavili titulu princezny, její domácnost rozpustili a ke konci roku byla nucena, protestům navzdory, stát se dvorní dámou své nevlastní sestry. 

„Oba jsme ještě mladí,“ chlácholil Annu Jindřich, „a dá-li Bůh, budou následovat chlapci.“ Jenže v létě roku 1534 přišla pro královský pár další rána – těhotná Anna buď tentokrát předčasně porodila mrtvé dítě, nebo potomek zemřel krátce po porodu. Jindřich hledal útěchu v náruči krásné dvorní dámy a Anna si uvědomovala, že pokud neporodí syna, manželovu lásku a úctu brzy ztratí. 

Chřadla zoufalstvím

Úzkost, nervové vypětí a strach ze své budoucnosti jí kreslily do tváře první vrásky, hravý a lehce povýšený úsměv střídalo křečovité sevření, líce začaly vadnout. Jindřichovy city k ní chladly a hleděl na ni střízlivým pohledem plným pochybností, zda jednal správně, když z ní udělal svou královnu. Vadily mu její žárlivé scény, její povýšenost, výbuchy temperamentu na veřejnosti a jak si „dokázala nadělat nepřátele z lidí, kteří mohli být jejími přáteli, a projevovala nepatřičnou pomstychtivost vůči nepřátelům“. 

Příštího roku v létě přišla královna o další dítě. „Král je Annou k omrzení nasycen,“ psal benátský velvyslanec ve své zprávě, zatímco u dvora se šířily zvěsti, že se jí jako příčiny všech potíží v království chce zbavit. Anna obviňovala svou předchůdkyni, že ji jistě proklela a kvůli ní se království nemůže dočkat dědice.

Potratila svého spasitele

Nešťastná Anna na podzim otěhotněla znovu, ale ani tentokrát se jí největší ze všech přání nevyplnilo. V lednu roku 1536 spadl král při turnaji v Greenwichi shozen z koně a zůstal dvě hodiny ležet v bezvědomí. Zpráva o jeho úrazu zaskočila Annu natolik, že krátce nato potratila. Patnáctitýdenní plod měl znaky mužského pohlaví. „Potratila jsi svého spasitele,“ napsal španělský velvyslanec Eustace Chapuys. Král ze zklamání a zármutku prohlásil: „Vidím, že mi Bůh nedá děti mužského pohlaví.“ 

Jindřich VIII. definitivně zlomil nad svou druhou ženou hůl. Jeho mysl navíc už zaměstnával něžný půvab, jemnost a skromnost dvorní dámy Jany Seymourové. Jenže co se vzpurnou Annou? Další vleklé právní pokusy o rozvod zažít nechtěl. Začal svou manželku proto obviňovat z čarodějnictví, tehdy hrdelního zločinu. Lidé tomu uvěřili snadno – od začátku si vyprávěli, že krále svedla pomocí čar. Navíc měla na těle mateřská znaménka, ďáblova znamení, a pod dlouhými rukávy schovávala na malíčku jedné ruky zárodek šestého nehtu. 

I politická situace podle názoru Jindřicha VIII. vyžadovala, aby Anna šla z cesty. Vztahy mezi Karlem V. a Františkem I. se zhoršovaly a jemu velice záleželo na tom, aby si zajistil císařovo přátelství, což by s Annou po boku šlo stěží. „Stoupenci císaře podporovali myšlenku, že by se král a královna měli rozvést, poněvadž byli přesvědčeni, že rozluka Jindřichova manželství s Annou bude znamenat uznání Mariina práva na nástupnictví,“ vysvětluje Weirová.

Na základě klepů, výpovědí lidí z okolí královny i svědectví špehů se začal pod rukama Jindřichových věrných, především Thomase Cromwella, někdejšího Annina spojence, rodit soudní případ a jako pomyslná smyčka se začal utahovat okolo královnina krku. Obžaloba ji vinila ze strašlivých zločinů – ze spiknutí za účelem zavraždění krále, za to, že „pohrdajíc manželstvím a chovajíc zlou vůli vůči králi denně se oddávala svému nemravnému a tělesnému chtíči“, přesněji že cizoložila nejméně s pěti muži, a rovněž také z krvesmilstva se svým bratrem Georgem Boleynem. 

Na počátku května roku 1536 byla Anna uvězněna v londýnském Toweru. Neměla daleko k zhroucení, plakala a křičela, padla na kolena a prosila Boha, aby jí pomohl, poněvadž se „neprovinila tím, z čeho byla obviněna“. O jejím osudu už však bylo rozhodnuto.

Rozsudek smrti Anna přijala s klidem, pozvedla zrak vzhůru a řekla: „Ó Bože, ó stvořiteli, ty jsi cesta života a pravdy a víš, zda jsem si zasloužila takovou smrt.“ Mimo jiné se zapřísahala, že byla vždy věrná králi, „ačkoli netvrdím, že jsem mu vždy dávala najevo pokoru, již si za svou dobrotu zasloužil“.

Kat je schopný a já mám útlou šíji

Popravy svých údajných milenců sledovala z věže zvané Zvonice, což podle Chapuyse „prohloubilo její žal“. Když se blížila její vlastní poslední hodinka, prohlásila: „Slyšela jsem, že ten kat prý je velmi schopný, a já mám útlou šíji.“ Obemkla ji dlaněmi a „srdečně se zasmála“. Snažila se být co nejvíce vyrovnaná, a dokonce se pokoušela o legraci – pronesla, že lidé, kteří jí neustále vymýšleli přezdívky, ji nyní budou moci nazývat Annou Bezhlavou. 

„Madam, ta hodina se blíží,“ sdělil jí purkrabí ráno 19. května 1536. „Musíte se připravit.“ Anna mu odpověděla: „Splňte svou povinnost, poněvadž já jsem už dlouho připravena.“ Její kroky na popraviště napjatě sledovalo až tři tisíce zvědavých párů očí. U nízkého popravčího špalku čekal kat, celý v černém, zakrytý kápí a s mečem schovaným v slámě, i se svým pomocníkem a knězem. Anna Boleynová vystoupila po schodech a usmála se na shromážděný lid.

„Dobří křesťané, přišla jsem sem zemřít podle zákona, a tudíž proti němu nic neřeknu. Přišla jsem sem jen zemřít, a tudíž se pokorně oddávám do vůle krále, mého pána. A jestliže jsem v životě kdy urazila královu milost, teď ho určitě usmířím smrtí…“ pronesla. „Budou-li se nějací lidé zabývat mou věcí, žádám je, aby ji posuzovali co nejlépe. Tak se loučím se světem a s vámi a upřímně vás prosím, abyste se za mne modlili.“

Tak zhynou královi nepřátelé

Naposledy se pomodlila, poklekla před popravčím špalkem a nechala si zavázat oči šátkem. „Ježíši, přijmi mou duši! Ó Panebože, slituj se nad mou duší! Kristovi odevzdávám svou duši!“ zvolala ještě, než mistr popravčí uchopil svůj meč a setnul jí hlavu. Potom ji sebral, pozvedl do výše a vykřikl: „Tak zhynou všichni královi nepřátelé!“ Někteří z diváků pak vyprávěli, jak se ještě oči a rty mrtvé ženy naposledy pohnuly.

„Nebyla připravena rakev, nýbrž pouze truhla na šípy položená u schodiště. Dámy do ní s úctou položily zoufalé pozůstatky své paní a přikryly je rubášem. Poté byla truhla odnesena do královské kaple svatého Petra v okovech, kde ji téhož odpoledne pohřbili v chóru za účasti truchlících,“ dodává historička Weirová. Královnin skon hlasitě oznamovala světu děla na přístavišti u Toweru. A přestože pro její odchod většina lidí netruchlila, záhy se začaly po Londýně rodit popěvky a zvěsti, jež ji líčily jako hrdinku. 

Zrod anglikánské církve

Historikové dnes považují obvinění proti ní za nepřesvědčivé a vykonstruované. Přisuzují jí místo jedné z nejvlivnějších a nejvýznamnějších anglických královen v historii – stala se klíčovou postavou anglické reformace, procesu, na jehož konci Anglie přestala uznávat autoritu římského papeže a římskokatolické církve a zrodila se církev samostatná, zcela podřízená královské moci. „Domněnka, že právě tím začala anglická reformace, je až příliš lákavá, navíc není nepravděpodobná,“ uvádí profesor, překladatel a shakespearolog Martin Hilský. „Králův vztah k Anně Boleynové byl výjimečný tím, že nová láska šla ruku v ruce s novou vírou.“

Pryč se vzpomínkami

V královských palácích měli zatím po Annině smrti truhláři, kameníci a švadleny plné ruce práce – dostali za úkol odstranit všechny její iniciály a nahradit je monogramem Jany Seymourové, portréty bývalé královny byly sňaty ze stěn a odklizeny. Jako by žádná Anna Boleynová nikdy neexistovala. A v letech života, jež králi ještě zbývala, ho nikdo už ani jednou neslyšel vyslovit znovu její jméno.