Česká televize, ilustrační foto FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / I k nemajiteli televizního přijímače dorazily zvěsti, že tuto sobotu vrcholí soutěž StarDance na veřejnoprávní televizi. Myslím, že by toto vyvrcholení mělo být na veřejnoprávní televizi posledním. Domněnka, že tanec populárních osobností před kamerou je veřejnoprávním obsahem a má být pořizován za peníze koncesionářů, se mi jeví být v roce 2023 dále neudržitelnou.
Na jednu stranu mi to může být jedno. Když se někdy před dvaceti lety internet zaplnil informacemi včetně zpravodajství, s obrovskou chutí jsem odnesl televizi do bazaru a odhlásil se z platby veřejnoprávních poplatků. S novým ředitelem na Kavčích horách se však čím dál častěji mluví o tom, že by měl mít koncesionářský poplatek povinnost platit každý občan bez ohledu na to, zda televizor vlastní. A tak se možná blížíme k momentu, kdy budou ten koncesionářský poplatek chtít i po mně. Při představě, jak přispívám na tanec hvězd naší společenské scény, se mi ježí pleš.
Funkce veřejnoprávní televize
Dosavadní fungování poplatků veřejnoprávní televize mi přijde férové, byť její vysílání v mých očích daleko, o stovky kilometrů, přesahuje představu veřejnoprávního obsahu. Ale vztahuje se jen na diváky, kteří televizi vlastní a mohou vysílání ČT sledovat, takže je fér.
Pravděpodobně se povinnost platit koncesionářské poplatky nyní rozšíří na všechny lidi. A to chápu vzhledem k současnému obsahu jejího vysílání jako problém, nespravedlnost a socialistické glajchšaltování. Nový ředitel ČT plošnou povinnost platit na ČT hájí opakovaně v médiích a jeden z argumentů považuji za poměrně rozumný. Nový ředitel říká, že je pro společnost důležité, aby veřejnoprávní televize existovala kvůli tomu, že nepodléhá žádným komerčním vlivům a že má zůstat jako občany placený kanál čistě proto, že u veřejnoprávních médií je důležitá čistě jejich existence ve společnosti. Jsou pojistkou nepodujaté žurnalistiky, kterou mohou média vlastněná privátními subjekty, především oligarchy, snadno ztratit. A tak si mají lidé jejich provoz platit, i když je sami nesledují.
Přiznávám, že přesně z těchto důvodů bez reptání platím koncesionářské poplatky Českému rozhlasu, byť jej poslouchám minimálně a jen přes internet. Jeho program, alespoň na těch kanálech, které poslouchám, je vynikající a je příkladnou ukázkou kvalitního veřejnoprávního média (zdravím redaktory z Vinohradské 12). Rovněž pro případ nějaké velké krize či maléru, třeba Iskanderu v Temelíně, mám v šupleti malý tranzistorák na baterie.
V případě války – včetně jaderného útoku – věřím, že by rozhlasové vysílání sloužilo jako nouzový kanál pro komunikaci vlády a armády s občany. U televize však nevidím ani možnost využití jako krizového komunikačního kanálu, ani obsah, který bych mohl považovat za jakkoliv veřejnoprávní. Od ČT Sport přes dětský kanál Déčko až po zmíněný StarDance vidím ve vysílání ČT tak obrovské množství zábavy, že by mi bylo stydno v tom cokoliv veřejnoprávního vidět.
Komerci na komerční kanál
Slova nového ředitele ČT o tom, že by si jeden každý občan měl platit nezávislou a nekomerční televizi, vlastně podporuji. Ale pro jinou televizi, než je ta dnešní. Kdyby se v ČT rozhodli dávat všechny peníze koncesionářů na provoz ČT24, asi bych se z občanské disciplíny k platbě poplatků přihlásil i spontánně. Vzhledem k obsahu dnešního vysílání ČT bych však jakýkoliv nařízený poplatek chápal jako principiální nesmysl.
Neexistuje absolutně žádný důvod, proč by měla veřejnoprávní televize vysílat, jak někde někdo čutá do meruny. Sport je čisté hobby, nemá žádný pozitivní vliv na společnost, není potřebné, aby jej někdo občanům systémově přibližoval, a takzvané „pasivní sportovectví“ – koukání na to, jak někdo jiný sportuje – má i docela negativní dopady. Když někoho zajímá fotbal, má si jít zakopat na plácek s kamarády. Když na něj chce koukat v televizi (a pokud možno v hospodě), má si tu podívanou odpracovat zhlédnutím reklamy na komerční televizi, která má vysílat přenosy sportovních utkání. Na veřejnoprávní televizi by však mičudisté své hobby mít neměli.
Ještě děsivější je pro mne Déčko. Pasivní konzumace obsahu je pro děti mor a veřejnoprávní televize by to rozhodně neměla podporovat. Pokud má ČT potřebu či úkol vzdělávat děti, je cestou interaktivní obsah na jejím serveru, na internetu. Pasivní konzumace informačního obsahu však může u dětí způsobit víc škody než užitku. Pro děti je důležitější, aby se naučily interagovat a vyhledávat informace, než aby se k nim dostaly samotné informace o nějakém odvětví lidské činnosti. K tomu je velmi dobrý právě internet. Jednosměrný tok zábavy pro děti – včetně informační zábavy – je však učí pasivitě. A to je zcela zhoubné. A konečně řada typů pořadů pro dospělé nesportovce, které dnes můžeme v ČT najít, je jen plytkou zábavou. StarDance budiž jejich zástupným symbolem. Neexistuje žádný důvod, proč by veřejným zájmům sloužící televize placená z koncesionářských poplatků měla vysílat zábavu.
Dejte všechno ČT24!
S vyvrcholením letošního kola StarDance se očekává obrovský zájem, v médiích se objevují spekulace, že se bude dívat více než milion diváků. Když chce milion diváků sledovat podobný typ zábavy, má si to zaplatit sledováním reklam, ne koncesionářskými poplatky. Stát nemá svým občanům nařizovat, aby platili koncesionářské poplatky na výrobu zábavných pořadů.
Co je veřejnoprávní zábava, nelze určit – a především neexistuje důvod, proč by veřejnoprávní televize měla vytvářet a vysílat zábavné pořady. Zábavu si musí každý zaplatit individuálně, ne formou nařízených poplatků. A tak prosím zákonodárce, budou-li hlasovat o zákonu, který by nařídil placení koncesionářských poplatků všem: klidně ty platby nařiďte. Klidně i vyšší, než jsou dnes. Ale rovnou do toho zákona zakomponujte, že ty peníze mají jít na kvalitní zpravodajství a publicistiku.
Kdyby šly všechny peníze z poplatků do ČT24, její možnosti by zásadně narostly a její (již dnes kvalitní) obsah by ještě zásadněji než dnes vstupoval do veřejné debaty. Dnešní stav – kdy do veřejné debaty vstupuje otázka, který tanečník ve StarDance tančí nejvíc krutopřísně – nemá s veřejnoprávností nic společného. V tržní ekonomice mají zábavu zajišťovat komerční subjekty, ne média sloužící veřejnému zájmu.
