Katie Koch se věnuje paliativní péči ve Velké Británii - a podporuje též Ukrajinu v jejím zápase s agresivním Ruskem. FOTO: Katie Koch / se souhlasem
FOTO: Katie Koch / se souhlasem
ROZHOVOR / Kolem takzvané eutanázie panuje řada nejasností. Pojem pochází z řečtiny a znamená dobrou smrt. Podle křesťanské tradice je život přípravou na smrt, která je korunou života, důležitým předělem v osobním příběhu každé jedinečné lidské bytosti, jehož finální fází je vzkříšení čili nová kvalita žití. Z tohoto pojetí vychází i západní humanismus, jenže pojem „eutanázie“ stále více slouží jako eufemismus zastírající pravou podstatu aktu, který byl v různých formách legalizován například v Nizozemsku a Belgii. Ve skutečnosti jde nyní o usmrcení člověka na jeho vlastní „žádost“.
Diskuse o „eutanázii“ často opomíjející etické a obecně společenské kontexty se znovu rozbíhá i v Česku. O situaci ve Velké Británii deník FORUM 24 hovořil s Češkou Katie Koch, která žije v hrabství Warwickshire a skoro deset let se věnuje péči o umírající seniory a osvětě.
Ve Velké Británii neexistuje zákonná regulace tzv. eutanázie. Je to u vás vůbec téma a jak v tomto ohledu vypadá britská diskuse?
Eutanázie je ve Velké Británii nezákonná. Debaty na toto téma ve společnosti i odborných kruzích samozřejmě probíhají dlouhodobě, a v minulém roce se dokonce jedna z petic dostala k rozpravě v britském parlamentu. Ten zaujal neutrální postoj a k hlasování vůbec nedošlo. Předpokládá se však, že otázka bude letos na parlamentní půdě znovu projednávána.
V posledním průzkumu veřejného mínění z roku 2021, který organizovala Oxfordská univerzita, se pro možnost eutanázie vyjádřilo 79 % dotazovaných. Jenže anketa se uskutečnila na vzorku, který zahrnoval pouze 13,6 % lidí hlásících se k náboženské víře, přičemž ve Velké Británii se k některému z velkých náboženství hlásí až 50 % obyvatel. Jak víme, víra hraje v otázce takzvané asistované smrti jednu z největších rolí a nábožensky orientovaná část populace zaujímá k eutanázii silně negativní postoj. Výsledky průzkumu tudíž nejsou reprezentativní.
Lze očekávat, že by se Velká Británie mohla vydat cestou legalizace tzv. eutanázie po vzoru Nizozemska a Belgie?
V případě možné legalizace eutanázie by se jednalo nejspíše o model vycházející z lucemburského vzoru: hovoříme o možnosti asistované smrti pouze v případě nevyléčitelně a smrtelně nemocných osob. V žádném případě není na pořadu dne podobný zákon, jaký platí v Nizozemsku či Belgii, kde lékař může na žádost usmrtit člověka s depresí, či dokonce člověka s demencí, přestože takový člověk má sníženou schopnost uvažování.
V Nizozemsku může lékař usmrtit i handicapovaného kojence. Troufám si říci, že takový zákon by ve Velké Británii neprošel, a nikdy v minulosti o něm ani nebylo uvažováno. Jsem naprosto přesvědčena, že ani veřejnost by takový model neakceptovala.
Jakou konkrétní úlohu hraje v názoru na tzv. eutanázii náboženské ukotvení lidí?
Všechna náboženství vnímají sebevraždu, a to i asistovanou, jako hřích. Tedy jako akt, který není přípustný v jakékoliv formě. Nehovoříme zde samozřejmě o extrémistických hnutích, která však nemají ve Velké Británii téměř žádné zastoupení.
Jaký je váš názor na eutanázii a vaše osobní zkušenost s diskusí k tomuto tématu?
Osobně jsem se ve své praxi paliativní péče setkala pouze s jedinou klientkou, která nadhodila možnost eutanázie. Samozřejmě jí bylo vysvětleno, jak jejím praktickým lékařem, tak psychiatrem, že taková možnost zde neexistuje. Ve Velké Británii klienti, se kterými pracuji a jež doprovázím v jejich posledních měsících, týdnech a dnech, v naprosté většině o eutanázii vůbec neuvažují. Podepisují ovšem tzv. „Respect form“, což je dokument sepsaný právníkem, lékařem či týmem lékařů společně s klientem, v němž je uvedeno, zda a za jakých podmínek si klient přeje být resuscitován.
Dále tento dokument může obsahovat dodatek, tzv. „Do not prolong longevity“, což v praxi znamená například klientovo odmítnutí léků či jiných přípravků, které mu prodlužují život. Tento dodatek může být do „Respect form“ zapsán až po důkladném seznámení klienta s důsledky takového rozhodnutí a tento pohovor musí být veden minimálně dvakrát, aby si jak klient, tak lékař byli jisti, že klientovo přání je neměnné.
Vzhledem k tomu, že se starám o klienty na úplném konci jejich života a ze zkušenosti vím, že odcházení může být laskavé, klidné, důstojné, a především naprosto bezbolestné, je můj názor na eutanázii negativní a považuji ji osobně za neetické zakončení naší životní cesty.
Může britská distancovanost vůči legalizaci eutanázie souviset s tím, že je ve Velké Británii rozvinuta síť hospiců s paliativní péčí?
Ano, rozhodně je tomu tak, jak říkáte. Ve Velké Británii je rozvinuta, udržována a zdokonalována paliativní péče v hospicích, ale i v jiných zařízeních, případně také doma přímo u klienta. Tato péče zde má dlouhou tradici a je zčásti dotována státem a zčásti neziskovými organizacemi či donátory.
Především zde však umírání není tabu a nemocnice skutečně neslouží k tomu, aby v nich nevyléčitelně a smrtelně nemocní lidé umírali. Nepovažuje se to za důstojné a klidné odcházení. V nemocnici by se měl člověk léčit, nikoliv umírat v nedůstojných a nikoliv právě klidných podmínkách.
V jednom takovém hospici pracujete. Můžete popsat svou práci a jaké konkrétní situace zažíváte?
Starám se o klienty v posledních měsících života. Společně s jejich osobními lékaři a sestrami zajištujeme, aby každý klient odcházel bez bolesti a komfortně, důstojně, v klidu, ve svém vlastním oblečení, obklopen tím, co má rád a co je mu blízké a příjemné. Možností je samozřejmě spousta, od oblíbené hudby, milovaného parfému, oblíbeného ložního prádla či fotografií a knih. Do poslední chvíle, tedy až do fáze „aktivního umírání“, se snažíme podporovat klienta v co největší samostatnosti, která dodává tolik důležitý pocit důstojnosti.
V poslední fázi tzv. „aktivního umírání“, což v praxi znamená ukončení jakékoliv výživy a hydratace klienta, je aplikována podkožní pumpa, pomocí níž se mu dostává jak léků proti bolesti, tak léků ke zklidnění a odvodnění. Klient je v naprostém klidu, vždy čistý a upravený dle svých přání a v laskavém prostředí klidu a pohody. Ve většině případů člověk odejde během deseti dnů, pokojně, důstojně a bez jakýchkoliv bolestí či diskomfortu.
Potřebujeme kvůli zmírnění bolesti umírajících vůbec tzv. eutanázii?
Rozhodně ne. V dnešní době již existuje dostatek prostředků k potlačení bolesti, úzkosti a jakéhokoliv diskomfortu spojeného s umíráním. Eutanázie spočívá ve vyvolání hypoxie čili nedostatku kyslíku různými druhy látek a dle mého názoru jde o nepřirozený odchod člověka a celkem drastické zakončení života, a to pro umírajícího i pozůstalé.
Myslíte, že je dobré vůbec uvažovat o legalizaci eutanázie? Neobáváte se zneužití?
Jsem jednoznačně pro osvětu týkající se odcházení jako „koruny života“ a za masivní rozšíření hospicové, tedy i paliativní péče. Eutanázie s sebou nese spoustu etických a morálních vnitřních problémů, a to pro všechny zúčastněné, od odcházejícího člověka přes pozůstalé až po lékaře.
Z tohoto důvodu se také obávám jejího zneužití jak ke komerčním záměrům poskytovatelů ochotných provádět asistované sebevraždy, tak i k neetickým a sobeckým důvodům některých pozůstalých. Dnes již známe nespočet případů zneužití eutanázie z Nizozemska či Belgie a měli bychom si z těchto případů vzít ponaučení.
Co pro vás znamená pojem „eutanázie“, jak je dnes užívaný v Evropě?
Jde o nepřirozené zakončení života a asistovanou sebevraždu. Osobně totiž vidím lidi odcházet pokojně, přirozeně, a přesto naprosto bezbolestně, bez eutanázie. I proto si z vlastní zkušenosti myslím, že legalizaci tzv. eutanázie nepotřebujeme. Naše společnost bohužel ztrácí empatii a smysl pro tradice spojené s umíráním. Bylo by až nelidské, aby nemocnice a „bílé pláště“ nahradily laskavou náruč a důstojné odcházení člověka ze života.
