České děti z chorvatského Daruvaru žily dočasně v Československu jako uprchlíci před válkou v Jugoslávii. FOTO: Štěpán Daněk / fotoarchiv (se svolením)
FOTO: Štěpán Daněk / fotoarchiv (se svolením)
GLOSA / Před 32 lety skončila výjimečná záchranná mise, na kterou můžeme být jako Češi právem hrdí. Když naši krajané chtěli zachránit před válečným utrpením své nejzranitelnější, nabídli jsme jim nezištnou pomoc. Bezpečné útočiště nalezlo v tehdejším Československu přibližně 1500 dětí a matek z Chorvatska zmítaného válkou v rozpadající se Jugoslávii.
„Pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Vyběhla jsem z autobusu a skončila v náručí svého bratra. Po čtyřech měsících v Seči u Chrudimi jsme byli zpět doma,“ popisuje Jitka Janotová Doležalová. Zástupy rodin vítaly návrat dětí na náměstí v chorvatském Daruvaru, v hlavním centru české menšiny. Přestože válka nebyla u konce, touha vrátit se zpět převažovala nad obavami o vlastní život. S vědomím, že přímé boje se přesunuly mimo město, byl postupně koncem ledna a začátkem února v roce 1992 organizován návrat dětských uprchlíků.
Stali se stejně jako jiní obětí války, kterou si nevybrali. Rozpad Jugoslávie a touha po samostatnosti, podněcované historickými křivdami a vzedmutím nacionalismu, vedly ke krvavému konfliktu mezi Chorvaty a Srby. Přímé boje i bombardování se rychle přibližovaly i k Daruvaru. V té chvíli se začal odehrávat velký příběh solidarity.
Zoufalá výzva adresovaná prezidentu Václavu Havlovi a tehdejší vládě pod heslem „Zachraňte naše děti“ nezůstala bez odezvy. Do Československa byly převezeny děti z Daruvarska, a to bez ohledu na jejich původ. Ve spěchu byly vydávány pasy nejen pro české děti, ale i chorvatské, maďarské, slovenské a srbské. Všichni si mysleli, že jedou na krátký výlet. Ten se však zásadně prodloužil.
V tuzemsku jim byly zabezpečeny nejen ubytování a strava, ale i podmínky pro řádnou školní výuku včetně pomůcek a učebnic. Lidé z celého Československa posílali dětem dárky na Vánoce, potřebné zimní oblečení a obuv, psali jim dopisy, a dokonce je navštěvovali.
Nic však nemohlo vyvážit odloučení od domova a strach o rodiče. Některé děti se již v době příjezdu do Československa staly sirotky. Nezastupitelnou roli měly proto učitelky, které s dětmi přijely a staraly se o ně. Role mateřská i pedagogická vyžadovala nesmírnou oběť. „Moc jsem se snažila, aby jedna malá holčička nevnímala, že maminka tam není. Jak jsem prala její prádlo v ruce, měla jsem dlaně úplně krvavé od bělidel. Bez ohledu na to, jak jsem se snažila, se však dítě stejně stále zajímalo o své rodiče. Její tatínek bojoval,“ vzpomínala učitelka Jiřina Brkićová.
Konec války byl v nedohlednu. Každý den se děti ptaly, kdy se vrátí domů. Odpověď však byla vždy neurčitá. Neustálé bombardování nedávalo žádnou šanci na brzký konec jejich nechtěnému výletu. I v Daruvaru bylo tamním smutno. Místo pozdravu se na ulici říkávalo: „Kdy přijedou děti?“ A pak jednoho zimního dne konečně přijely. „To štěstí, co jsem jako matka prožila, si nikdo neumí představit,“ popsala Libuše Stráníková. Boje však radostným shledáním neskončily. Přestože se přesunuly dál od Daruvarska, mnohé děti zažily bombardování domovů i po návratu.
Každá válka jednou skončí, někdy to ovšem trvá roky. Naši krajané v Chorvatsku a další národy zemí bývalé Jugoslávie se také dočkali. Měsíce i roky však jejich životy stále provázel strach a obavy před útoky, život ve sklepeních se stal normou. Ztratili blízké, přišli o domovy. Takové vzpomínky lze jen obtížně vytěsnit. Zůstaly tam ale i ty, které jsou nezbytné pro růst společnosti, která sdílí stejné hodnoty.
Solidarita a soucit nám jsou vlastní. Povodně nebo nedávné tornádo jsme zvládli i díky nezištné finanční pomoci od našich krajanů z Chorvatska. Naše pomoc totiž nebyla zapomenuta.
Andrea Preissová Krejčí je kulturní antropoložka. Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci, obory filosofie, historie, antropologie. Jejím dlouhodobým zájmem jsou Češi v zahraničí, zvláště česká menšina v Chorvatsku. Skrze krajany a jejich životní osudy pronikla do problematického postavení dětí uprchlíků včetně těch z Ukrajiny. Aktuálně působí na Slezské univerzitě v Opavě.
Štěpán Daněk je ekonom a publicista, absolvent Univerzity obrany a Masarykovy univerzity. Věnuje se bezpečnostním tématům a zahraniční politice. Rovněž zastupuje český mezirezortní projekt Putinův hlad, který se snaží lépe porozumět propojení války Ruska proti Ukrajině s globální potravinovou krizí a rizikem migrace z chudých zemí.
