Vojáci 7. mechanizované brigády Armády České republiky v Hranicích na Moravě. FOTO: ČTK/Peřina Luděk
FOTO: ČTK/Peřina Luděk
GLOSA / Jak zajistit mírný pokrok v mezích zákona, aby neohrozil české pohodlí, ale posílil odolnost zdejšího společenství v nečekaných časech? Svět se změnil k horšímu. Mezinárodní společenství nefunguje, země se starají samy o sebe, válka je něčím, s čím se opět musí počítat. Naši zemi změna zastihla v době příjemného spánku, ve stínu a na vavřínech.
Ulice ve městech jsou povětšinou čisté a bezpečné. Covid mimořádně prospěl dobudování sítě soukromých bazénů, údajně na přední světovou úroveň. Lahváč z lednice u vlastního bazénu se pro mnohé stal úběžníkem české existence. Pro chudší vrstvy v provincii se část hospod přesunula do garáží, kde je levněji. Mezi lidmi je velké množství zbraní, přesto se nestřílí na ulicích, ve školách, ba ani při sporech mezi zájmovými skupinami.
Měkký dojem plyšové hračky
Naše země také vykazuje obdivuhodnou schopnost přežít bez větší úhony velmi špatnou politickou reprezentaci. Spory ve společnosti se řeší povětšinou neformálně, s vidinou, že vyšumí. K obětem různých nespravedlností panuje lhostejnost, která se ve vybraných a esteticky dekorativních případech vyvažuje jednorázovou vlnou dojetí, soucitu a solidarity. Česká společnost připomíná balvan obrostlý mechem. Mech kameni propůjčuje měkký dojem plyšové hračky.
Mediální kauzy u nás vznikají nahodile a míří do ztracena. Důvodem je prakticky chybějící prostor veřejné debaty, protože lidé sedí u bazénu nebo v garáži. Dalším důvodem je malý mediální trh, neboť čeština jest těžko vyslovitelným jazykem se sedmi gramatickými pády. Přesto musíme uvažovat o tom, jak v České republice způsobit mírný pokrok v mezích zákona. Zhoršený svět v okolí na nás bude různě dorážet, bude nás rušit, a my potřebujeme být o něco silnější a odolnější, než dosud jsme.
Děti, demonstrujte, na CERMAT!
V poslední době se nám tu množí demonstrace, zdá se, že když někdo něco protestního zorganizuje, lidé přijdou. Znamená to, že mají volný čas a tu a tam by chtěli něco veřejného zažít či podniknout. Vhodným spojujícím tématem by letos mohl být protest proti přijímacím zkouškám. Je to traumatický zážitek mnoha rodin. Přijímačky se nedají zvládnout bez dlouhodobé a drahé přípravy. Jak zkoušky probíhají, je v příkrém rozporu s bazénově-garážovou kulturou programové pohody.
Takto nastavený systém ze vzdělávání vyřazuje děti z chudších rodin a oblastí. Vzdělanostní mix u nás ovšem nemůže být čistě elitářský, na to je nás zaprvé málo a za druhé nejme zvyklí poslouchat ty, kdo ze škol vyjdou. Je v našem zájmu, aby všichni Frantové a Lojzové, všechny Mařeny a Blaženy měli v bližší nebo vzdálenější přízni někoho, komu řeknou „ty palice študovaná“. Vzdělání do naší společnosti může prosakovat jen po příbuzenských liniích, když jiné skoro nejsou.
Přijímačky v současné podobě představují něco nepříjemného a nezdravého. Týkají se dostatečného počtu lidí, aby to vydalo na demonstraci. CERMAT, pořadatel přijímaček, je příspěvková organizace ministerstva školství, sídlí v Jankovcově ulici číslo 63 v Praze, takže v dosahu veřejné dopravy, v lidnaté části republiky. Transparenty by mohly tematizovat různé aspekty zkoušek: Sám bys to nedal! – Platěj vás doučovatelé? – Nemučte děti! – Vrazi mládí! – Šprti nahrávají šprtům – Výrobci postrašených hlav! – Víte, co jsme si kvůli vám všechno zbytečně odřekli? Nabízejí se i univerzálnější texty jako: Svobodu do vzdělání – Vzdělání má být pro všechny – CERMAT na hanbu. Poslední heslo asi ne, co je hanba, se zapomnělo, ve škole i mimo školu.
Demonstrace před CERMATem by kromě dopravní dostupnosti měla výhodu i v tom, že by nikdo nepřišel o práci. Jistě jsou tam zaměstnáni chytří lidé, kteří se začnou chovat jinak, když tlak z ulice způsobí nějaký rozumný ministerský pokyn. Žijeme přece v zemi, která nevyhledává zbytečné problémy, kde se ministerské pokyny plní, dokonce se často na pokyny marně čeká.
Vzhůru na vojnu!
Přijímačky jsou příkladem zbytečného utrpení, které se dá snadno zmírnit. S přizpůsobením se nové světové situaci je to obtížnější. Chvíli to vypadalo, že se jako lidstvo budeme věnovat klimatu, což je pozitivní a spojující téma. Chvíli to vypadalo, že genderová témata budou zjemňovat vnímání v bohatších společnostech a že otevřená náruč vůči uprchlickým vlnám všechny kulturně i geneticky obohatí. Dnes bychom měli uvažovat o znovuzavedení základní vojenské služby, pro všechny bez rozdílu pohlaví.
Samozřejmě v prvé řadě kvůli naší schopnosti se efektivně bránit, ale i jako tréninkové, disciplinační, elektronicko-detoxikační opatření. Válku Ruska proti Ukrajině jsme si nevymysleli a její iracionalita nás konfrontuje s nepříjemnými pravdami. Nedávno selhal pokus zacházet s Tálibánem jako se zločineckou organizací. Wagnerovci, kteří de facto ovládají řadu zemí v Africe, si své nové zařazení v západních očích teprve zvolna zasluhují. Až je konečně a pořádně začneme za zločinné uskupení považovat, měli by to pocítit víc než Tálibán.
Kamarád, který se ctí sloužil u americké námořní pěchoty, líčí, že po extrémně tvrdém výcviku veliteli stačila dvě slova na domluvu skoro o všem. Shit plus sloveso. Je to stav řeči i vztahů, který jsme měli za překonaný, ale je to slučitelné jak s lidskou důstojností, tak s demokracií. Kamarád od americké námořní pěchoty zdůrazňuje, že tě tam sice nesnesitelně cvičí, až se mnozí chlapci z rančů zlomí, ale rekruty neponižují v jádru jejich lidství. Uniformy se tam perou tak často, že se chodí čistě, a fasuje se i nejrevolučnější příručka, která byla kdy napsána – Nový zákon.
U bazénu s lahváčem v ruce by zkrátka v České republice mělo napříště lehávat lépe vycvičené a sebevědomější obyvatelstvo, které odmítne přehnané přijímačky a vydrží vojenskou službu. Svět se změnil k horšímu a dělat z něho lepší místo můžou jen ti, kdo přežijí.
Jan Šícha je publicista a výstavní kurátor, někdejší státní úředník a diplomat, který zakládal České centrum v Mnichově. Později působil v Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem. Publikuje knihy osvětového obsahu a píše zejména pro Deník Referendum a nyní i FORUM 24, přednáší v Německu a věnuje se opravám a praktickému provozu památek v českém pohraničí.
