Demonstrace antisystémových sil na Václavském náměstí 28. 10. 2022 FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal, FORUM 24
Volání po jednotě národa je už taková součást rituálu. Kdybychom prý drželi pohromadě, viz pruty Svatoplukovy, nikdo by nás nepřemohl. Je to hezká myšlenka, jen vždycky ztroskotá na tom, že se to nedá zařídit.
Dá se jen vytvořit iluze „nerozborné jednoty“ a to se dělá známými metodami shora, když se tomu nedá nijak ubránit. Navenek se to demonstruje různými sjezdy, přehlídkami a spartakiádami, než se to nakonec sesype. Buď pod několika ranami z vnějšku, jako byla bitva u Stalingradu, otevření druhé fronty a shození jaderné bomby, nebo to spadne kvůli vnitřní prohnilosti samo. Jako na konci roku 1989. Pak údajná jednota a nadšení náhle zmizí a jednotlivci a skupiny se starají zase sami o sebe.
Komunity všech velikostí, od party kamarádů a rodin až po státy drží pohromadě nějakým sdíleným příběhem nebo pomocí několika takových příběhů. Vždycky se ale najde někdo, kdo to nechce poslouchat a nelíbí se mu to. Proto se po volání „dejte nám zbraně“ v roce 1938 najednou vynořily různé krysy a začali se hlasitě ozývat „realisté“, z kterých se pak vyklubali kolaboranti. Už tu byli předtím, ale přišla jejich chvíle. Diskutovat s nimi mělo smysl jen v některých případech, v jiných ne, protože příčiny jejich frustrace a pomstychtivosti žádný racionální dialog vyřešit nemůže. Tak je tomu i dnes.
Národ není jedno tělo a jedna mysl, je to souhrn lidí nějakého (většinou) společného fyzického původu a sdílející stejné místo a nakonec většinou i nějaký společný úděl. Někteří nedobrovolně, jako třeba ti, kteří v roce 1946 komunisty nevolili, a pod jejich vládou museli stejně žít.
Společné hodnoty lidé mají, třeba že by chtěli mít víc peněz, nebýt nemocní a potom ještě dva protikladné požadavky, třeba ať jim dají všichni pokoj a ať jim podle potřeby všichni přispěchají na pomoc. Jak chtějí vytoužených cílů dosáhnout, na tom se už občané neshodnou. Mají různé názory na to, jestli existuje Bůh, jestli mají být fabriky státní, zda pomáhat uprchlíkům a napadeným zemím, koho vyhnat a koho nevpustit, jestli zavést trest smrti a legalizovat tu či onu látku navozující příjemné stavy mysli a zda kontrolovat moc vyhazováním činovníků z oken, nebo volbami.
Pro antisystémové síly se u nás ujalo několik označení: dezoláti, fašouni, bolševici, nácíčkové, kolaboranti, lůza, flastenci a extremisté. Je to více označení, protože ty party jsou podle svého založení různé. Společná je jim ta antisystémovost, přesvědčení, že je potřeba všechno rozmlátit, protože je momentální stav podle nich neuspokojující. Neuspokojující je, protože nejsou u vesla oni. U vesla nejsou kvůli tomu, že jednak jsou poměrně neschopní cokoli pozitivního dělat, jednak kvůli zbytnělosti svých dušiček, a tak se hádají mezi sebou, kdo bude ten pravý Vůdce a na jednu židličku se tolik ambiciózních zadků nevejde.
Antisystémových jedinců bude v naší společnosti minimálně od 20 procent výše. Dá se to rekonstruovat mimo jiné podle volebních preferencí. Ve skutečnosti jich ale bude víc, asi tak mezi 40 až 50 procenty. Antisystémovost se pozná podle jejich požadavků. Chtěli by výměnu mocenských elit bez ohledu na volby, radikální zásahy do majetkových poměrů a ovládnutí médií. K tomu také změnu naší zahraniční orientace. Psané zákony, nepsané zákony, přírodní zákony a společenské zákonitosti jsou jim ukradené. Hlásají selský rozum a je to rozum sedláků před bitvou u Chlumce.
Domluva není možná, protože se rozpadl společný jazyk. Všichni sice mluví česky (na různé úrovni), ale slova pro ně znamenají něco jiného. Vlastenectví, národ, suverenita, to jsou slova, která byla zdeformována k nepoznání. Suverenita třeba pro někoho znamená přimknout se k Moskvě a získat na něco slevu, byť by nebyla zadarmo.
Kdyby se rozpadl Putinův režim, pustilo by to těmto silám žilou, některým finančně, všem ideově. Jsou jako popínavý plevel, který potřebuje nějaký vnější nosič, nejlépe cizí říši. Bylo by dobré se na tento vnější faktor nespoléhat.
Sociologové si někdy (podle svého naladění) kladou dvě otázky. Ti první, jak je vůbec možné, že společnost drží pohromadě. Ti druzí, jak se vůbec v té zaběhané mašinérii může něco změnit. Zkušenost napovídá, že zabránit rozkladu nebo něco zbourat bývá výsledkem činnosti nějaké relativně semknuté skupiny, jejíž velikost se pohybuje třeba jen od pěti do třiceti procent. Víc není potřeba, protože minimálně třetina lidí je pasivní a třetina odpůrců může být už vyčerpaná, rozdělená, nebo má momentálně slabou chvilku. Takhle se pak dá založit Československo, zrušit Československo, provést únorový puč a zrušit vedoucí úlohu KSČ. Tohle zjištění je současně nadějné i frustrující.
Pokoušet se o sjednocení s lidmi, kteří mají opačné hodnoty a není rozumná naděje, že je během krátké doby změní, je ztráta času a energie. Normální lidé musí převzít iniciativu, vědět, co chtějí a přiměřeně krotit vzájemné animozity a vášně.
Každý člověk si o sobě samozřejmě myslí, že je normální. Z hlediska společnosti je normální ten, kdo sdílí normy, které společnost deklaruje. V naší části světa to v liberální demokracii znamená, že moc vychází z voleb provedených podle pravidel, že moc se kontroluje a je rozdělena, takže nikdo ji nemá absolutní. Krom toho se řídíme tím, že o správnosti nerozhoduje jen většinové hlasování, ale také kulturní normy, například respektujeme práva menšin. Co jsou práva a co jen privilegia, je někdy složitá otázka, ale je prakticky řešitelná podle zásady, že nikdo nemá zbytečně trpět a být omezován v něčem, co druhým neškodí. Kdo je proti těmto normám, od normality ve společenském smyslu se odlišuje.
Pokud se někdo staví na stranu krvavých diktátorů a chce měnit způsob vlády defenestracemi a ve stylu lidových milicionářů, z hlediska demokratické společnosti normální není. Nad tímto typem lidí je třeba udržet ve společnosti převahu, jinak půjde ke dnu všechno. Zatím všechno visí na vlásku, kdo na svou stranu získá těch pět až deset procent váhajících.
