Kaljo Kiisk v roce 1989. FOTO: public domain/commons.wikimedia.org
FOTO: public domain/commons.wikimedia.org
Lidské osudy mají někdy zvláštní zvraty. Tak se například může stát, že za války bojujete v řadách jednotky SS a po válce se pak časem stanete laureátem a národním umělcem SSSR. Samozřejmě ta minulost nesměla prasknout. Takovou dráhu měl Estonec Kaljo Kiisk.
Jak se ale stal občan SSSR esesákem? O vlasovcích už díky připomenutí jejich podílu na osvobození Prahy a sporu o jejich památník v Řeporyjích obecně o něco více víme. To byli ale zajatí vojáci, kteří si chtěli zachránit život, tak raději zvolili boj na druhé straně fronty. Jednotky SS byly ale přece jen považovány za elitní.
Mohlo k tomu dojít, protože k rekrutování těchto vojáků došlo mezi obyvateli v Pobaltí. Tamní republiky okupoval a přičlenil Sovětský svaz. Proto po německém vpádu do Sovětského svazu 22. června 1941 i řada Estonců považovala Němce spíše za osvoboditele od sovětských okupantů. Naděje na obnovení estonské nezávislosti se pak sice nenaplnily, ale stejně se mnoho Estonců přidalo do boje proti Rudé armádě. Po několika letech už se válka nevyvíjela pro Wehrmacht zrovna příznivě, ale odvody do jednotek pokračovaly.
„V lednu 1944 se Rudé armádě podařilo prolomit severní německou frontu, vyprostit Leningrad z obklíčení a sovětská vojska pak postupovala Pobaltím k estonským hranicím. Estonská brigáda byla nasazena do obrany a utrpěla těžké ztráty. 31. ledna vyhlásily německé okupační úřady v Estonsku všeobecnou mobilizaci. Současně byla vytvořena 20. estonská divize SS a zbytky brigády posloužily jako její kádr. Poslední předválečný předseda estonské vlády Jüri Uluots, který byl dosud proti vojenské účasti Estonců na německé straně, 7. února v rozhlasové výzvě mobilizaci podpořil jako možnost pro budoucí obnovu estonské armády. Do vznikající divize byly začleněny všechny dosud existující estonské dobrovolnické jednotky a dokonce i estonská policie. 20. granátnická divize SS (1. estonská) byla oficiálně zformována 26. května 1944.“ (cs.wikipedia.org)
A tady začal příběh, o kterém píše ruský web Russia Beyond.
„V roce 1944 byl 19letý Estonec Kaljo Kiisk (1925 – 2007) mobilizován do 20. granátnické divize SS (1. estonská).
Po absolvování tříměsíčního výcviku na vojenské výcvikové základně SS Heidelager v Polsku byl poslán na obrannou linii Tannenbergu ve východním Estonsku, kde toho léta došlo k sérii krvavých bitev proti postupující Rudé armádě.
Nacistické pozice byly neustále ostřelovány sovětským dělostřelectvem. Kiisk, který sloužil v eskadře protivzdušné obrany, vzpomínal, že ze strachu, aby si v tom nesnesitelném rámusu nepoškodil ušní bubínky, nemohl zavřít ústa, která měl pak ovšem stále plná písku.
V září 1944 byla linie prolomena a německé síly se stáhly ze svých pozic. Kaljo Kiisk usoudil, že už bojoval dost, a neodešel s nimi, ale vrátil se domů do okresu Ida-Virumaa v Estonsku.
Po osvobození Estonska od nacistů Rudou armádou zkoumaly místní bezpečnostní služby Kiiskův původ: Co dělal za války? Jak to, že nebyl povolán do německé armády? Zachránil ho jeho otec, který ‚dokázal‘, že pracovali společně v ropném průmyslu v Sillamäe, a tudíž nepodléhali mobilizaci. Tak se mladému muži povedlo uniknout bezprostřední pozornosti bdělých sovětských úřadů, které si jinak nejspíš o loajalitě svých občanů v pobaltských republikách nedělaly iluze.
Kiisk zasvětil celý svůj další život kinematografii, kde prokázal svou cenu jako herec i režisér. Na svém kontě má 17 filmů, což je mimořádný úspěch nejen v malém Estonsku, ale v celém SSSR. V roce 1980 mu byl udělen titul národní umělec estonské SSR, druhý v pořadí po titulu národní umělec SSSR.
Kaljo Kiisk pečlivě střežil tajemství své vojenské minulosti. O jeho službě v SS věděli jen jeho nejbližší přátelé. Teprve po rozpadu SSSR a vyhlášení estonské nezávislosti se jeho příběh stal veřejně známým.“
