Právě probíhají dvě pozoruhodné výstavy s tématem padělku. V Národní galerii v Praze je to výstava Falzum? Falzum a v Hradci Králové výstava Originál? Umění napodobit umění. Samo sebou se ty výstavy věnují také otázkám pravých a nepravých signatur, a tedy i problému domnělého a skutečného autorství. A něco příbuzného se pochopitelně děje i v jiných oborech než v malířství a sochařství.
Že na internetu dochází k nejrůznějším blamážím, pochybením či mylnému připisování autorství někomu jinému než autorovi, je fakt, s nímž činíme dennodenní zkušenost a s nímž jsme se asi už smířili. Tak například překlad básně Pardál od Rainera Marii Rilkeho je leckde na internetu připisován Antonínu Brouskovi a Josefu Hiršalovi, ačkoli ji přeložil Jindřich Pokorný. Na jednu stranu se snad zdokonalujeme v obezřetnosti, na druhou stranu bludy z druhé ruky se přejímají, opakují, opisují a rozmnožují až příliš snadno. Stačí vzít do myši, párkrát kliknout, a je vymalováno!
Překvapující však je, když se blamáže podobného typu dopouští renomované nakladatelství ve své knižní produkci. Skupina redaktorů nakladatelství Volvox Globator získala literární pozůstalost po zemřelém Radomilu Uhlířovi (1957–2019), což byl divadelní a filmový herec, muzikant, spisovatel, malíř a také znamenitý vypravěč a moderátor. Z šesti banánových krabic plných různých písemností nalezených v autorově bytě vybrali redaktoři texty, které považovali za literární, a vytvořili z nich knihu, jež vyšla v závěru loňského roku pod názvem Skrývám se, ale nikdo mě nehledá.
Nikdo z redaktorů se ovšem již příliš nezabýval otázkou autorství. Nikdo neřešil rozdíly různých úprav a podob strojopisů. Nikdo se nezamýšlel nad obsahovou stránkou textů. A tak byly do knihy zařazeny moje dávné texty nazvané pracovně Povídky z Turecka. Notabene, nikomu to nepřipadlo divné, i když Radomil v Turecku nikdy nebyl! Přitom ty texty zjevně vykazují cestopisnou notu a autobiografičnost. Také můj styl je jiný než Radomilův.
Zkrátka redakce neměla jedinou indicii, že by mohlo jít o text Radomila Uhlíře, kromě toho, že byl nalezen v jeho bytě. Ano, takto by mohlo být hodně obrazů připsáno někomu jinému jenom proto, že se našly coby pozůstalost v něčích ateliérech. Obdobně také v šuplících a v počítačích spisovatelů se samo sebou zhusta vynacházejí texty přátel, žáků i zcela cizích autorů.
S Radomilem jsem býval v užším kontaktu na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let. Ostatně do knihy je zařazen průklep jednoho z dopisů, které mi tou dobou napsal. Někdy v roce 1990 jsem Radomilovi dal rukopis svých povídek ve strojopisné kopii. Později jsem část oněch povídek upravil a publikoval v knížce Kol dějů (2001). A hle, stačí zadat do vyhledavače na internetu název první povídky „Somtambul“, a vypadne odkaz na tuto knížku, takže autorství Uhlířovo by mohlo být takto snadno a rychle vyloučeno.
Kniha je docela pěkná, obsahuje plno fotografií a také barevných reprodukcí obrazů, jejichž autorem je Radomil Uhlíř. Ale co se týče textů, měla být literární pozůstalost pojata poctivěji. Kniha vypadá jako jakási mistrova „summa“, nicméně zbývá toho dost, co Radomil napsal a co publikováno nebylo. Jsou texty, jež si Radomil přál publikovat; sám jsem pár takových kousků redakci zaslal, jakmile jsem se zcela náhodně doslechl, že Volvox Globator zamýšlí vydat jeho literárních dílo. Avšak publikovány nebyly. Naopak mám pochybnosti, zda by si Radomil přál publikovat vše, co se v knize nalézá. Škoda že redakce nezveřejnila dostatečně předem svůj záměr vydat antologii Uhlířových textů, leckterá bílá místa by tak jistě mohla být zaplněna a jistě by se sešlo více Radomilových dílek.
Vzpomínám při této příležitosti na ještě vypečenější historii s ukradeným autorstvím celé knihy. Je to stará záležitost, nicméně doposud se neuvádí na správnou míru. Jedná se o teologický spis Moudrost ve Starém zákoně od evangelického teologa Milana Balabána (1929–2019). Sám jsem s Milanem seděl v roce 1989 v hospodě Demínka, když věc byla zcela čerstvá. Milan Balabán měl s sebou právě vyšlou inkriminovanou knihu, na níž byl jako autor uveden Karel Flossman. Roztrpčený, okradený, podvedený Milan Balabán mi vysvětlil, jak k tomu došlo.
Karel Flossman (1925–2000) byl katolický kněz, během své náročné farářské práce neměl čas sepisovat svou práci odbornou a nechal si ji na zakázku napsat od Milana Balabána. Milan Balabán byl od roku 1975 bez státního souhlasu, takže nemohl být farářem a pracoval mimo jiné v Pražských kanalizacích či v jiných podobně zoufalých zaměstnáních. Sám jsem ho jednou v osmdesátých letech navštívil v nějaké restauraci v centru Prahy, kde myl nádobí a ve volných chvílích v nepřívětivém zádveří kuchyně pilně studoval.
Doc. ThDr. Karel Flossman získal doktorát v oboru Starý zákon v roce 1983, jako starozákoník byl letitým členem překladatelské komise Ekumenického překladu Bible, po roce 1989 spoluzakládal novou teologickou fakultu v Českých Budějovicích. Flossman Balabánovi za jeho službu zaplatil, jak bylo dohodnuto, nicméně neměl dosti na tom, že s knihou uspěl v akademickém světě, a bez skrupulí ji v roce 1989 pod svým jménem vydal také knižně. Je pozoruhodné, jak wikipedie dokáže „harmonizovat“ načrtnutý rozpor: pod heslem „Karel Flossman“ připisuje autorství Moudrosti ve Starém zákoně tomuto podvádějícímu knězi, a pod heslem „Milan Balabán“ se v bibliografii píše: Moudrost ve Starém zákoně (pod pseudonymem Karel Flossman, 1989).
Mluvil jsem o svrchu popsaném pochybení nakladatelství Volvox Globator s jedním českým literárním kritikem. Řekl mi, že je to jako nevěra, tedy jako něco, co se nedá odestát. Jakkoli se nakladatel může omlouvat, vytisknout a dodat errata, opravit věc v e-knize, četné výtisky jsou již rozptýleny mezi obyvatelstvem. Mnozí se těšili na knihu od Radomila Uhlíře, ale budou číst mimo jiné také to, co nenapsal; koneckonců jeho autorství může být nyní zpochybňováno i u jiných v knize otištěných textů. Mnozí čtou spis od Karla Flossmana a říkají si, jak to „otec Flossman“ uměl pěkně napsat. Ale napsal to někdo jiný.
Je to jako s dezinformacemi, jichž je náš svět plný a jejichž šíření je založeno na principu pověstného „každého šprochu“. Tento jev se rozmohl s internetem, ale existuje odnepaměti. Z doby porevoluční vzpomínám na ministra Bedřicha Moldána, který byl v roce 1991 odvolán z ministerstva životního prostředí na základě falešných informací o spolupráci s StB. Lží a bludů se veřejný prostor těžko zbavuje. Džin se do lahve zpátky dobrovolně nevrací, zvlášť když ho tam nikdo systematicky nezahání. Anebo jinak: zubní pastu do tuby zpátky nenatlačíš. A ještě jinak: Homo sapiens non urinat in ventum čili Proti větru se nevymočíš.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.