Ruský prezident Vladimir Putin, ministr obrany Sergej Šojgu FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Od konce druhé světové války je v mezinárodní politice vždy přítomna i hrozba jaderného konfliktu. Jaderné zbraně jsou však spíše politickým než vojenským instrumentem a jejich hlavní úloha spočívá v efektu odstrašení. Současná situace na Ukrajině, kde jsou opakovaně vystaveny ruskému ostřelování Záporožská jaderná elektrárna a Jihoukrajinská jaderná elektrárna v Mykolajivské oblasti, je alarmující. Bylo by vhodné porovnat, jak se mezinárodní napětí v této oblasti řešilo v minulosti, zejména v období studené války, kdy se vyskytovaly výhrůžky použitím jaderných zbraní. Incidentů ohledně elektráren se navíc chytla ruská propaganda a snaží se původní příčinu, tedy napadení Ukrajiny Ruskem a s tím související akty bezprecedentního násilí a porušování mezinárodního i humanitárního práva, zamlžit svalováním odpovědnosti na Ukrajinu, případně i obviňováním Západu z další eskalace.
Konflikt ve Vietnamu, který započal nedlouho po karibské krizi, přinesl USA nejtěžší trauma, a to jak ve vojenské, tak i v psychologické a politické rovině. Zvláště velké pobouření vyvolávaly během války ve Vietnamu masakry civilního obyvatelstva, ke kterým docházelo z obou stran. Dopad takovýchto zločinů však prezentoval zejména americká vojska v tom nejhorším světle, protože na způsob vedení války regulérní armádou vyspělého demokratického státu byla kladena kritičtější měřítka.
Američané viděli, že jejich hodnoty a životní styl, které považovali za univerzální, lze zpochybnit a že jejich armáda, která měla jednat ve jménu spravedlnosti a svobody, se dopouští nepřípustných násilností. Shoda názorů americké společnosti na zahraniční politiku, kořeny studené války a oprávněnost politiky zadržování komunismu se rozpadala. Vietnam byl po celou dobu války podporován v různé intenzitě Sovětským svazem i Čínou. Válka ve Vietnamu byla globální záležitostí. Byl to však zejména tlak veřejného mínění, který nakonec donutil USA své válečné angažmá ukončit.
I pro SSSR byly nálady veřejnosti důležité, ne však natolik, aby se jimi bezprostředně řídila jeho politika. To se projevilo i v rámci potlačování „kontrarevolucí“ v roce 1953 v NDR, 1956 v Maďarsku nebo 1968 v Československu. Výsledkem byl celosvětový pokles sympatií ke komunismu, protože udržování kolabujících komunistických režimů ve východní Evropě silou a nemožnost vybrat si vlastní cestu vedly pouze k diskreditaci a popření hlavních myšlenek, kterými se komunismus, hlásající rovnost lidí, tak často a pompézně prezentoval. Ani masivní využívání státní propagandy a dozor represivních složek nemohly trvale vyřešit stoupající nespokojenost ve společnosti.
Paralely můžou vést i mezi vztahem SSSR a Číny během studené války a Ruska a Číny dnes. Ani přes současné sbližování, stvrzené uzavřením strategického partnerství v únoru 2022, nelze přehlížet, že jde o země se zcela protichůdnými zájmy, což se projevilo i během studené války. Pojďme si tedy shrnout, jaká byla úroveň jejich tehdejších vztahů a co je vedlo až k vojenským střetům na hranicích a výhrůžkám možným použitím jaderných zbraní. Když byla v roce 1949 vyhlášena Čínská lidová republika, Mao Ce-tung slíbil, že ukončí tzv. století hanby: „Čínský lid povstal. Číňané už nikdy nebudou národem otroků.“ Maoistická revoluce od počátku propojovala nacionalismus s komunistickou ideologií. Ta výsledně usilovala nejen o obnovení moci své země, ale i o rozvoj čínské formy komunismu, který se postupně vymaňoval ze sovětského vlivu.
Maoistická ideologie měla velký úspěch jak v zemích třetího světa, pro které byl čínský model rozvoje přitažlivý, tak na Západě, kde se její myšlenky uchytily ve studentském protestním hnutí. Rozpory mezi Čínou a SSSR měly dlouhodobější charakter. Vyostřovat se začaly již za Chruščovovy vlády, kdy Mao Ce-tung velmi nelibě nesl odsouzení Stalinova kultu osobnosti, Stalina totiž i kvůli jeho tvrdosti respektoval. Čínský vůdce dokonce postupně začal označovat SSSR za nepřítele, protože prý zradil původní myšlenky marxismu-leninismu. Tvrdil, že myšlence komunismu se více blíží Čína než SSSR. Navíc si začal klást územní nároky. Sovětskou hranici stále častěji narušovali uprchlíci a pak i bandy militantních příslušníků rudých gard s knížkami Mao Ce-tungových citátů v rukou.
Předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin, který si vzal řešení sovětsko-čínského napětí na starost, tvrdil, že komunisté se vzájemně prostě musí dohodnout, Kreml dost dobře nechápal specifika čínského prostředí, jinou kulturu a z ní vyplývající vzorce myšlení a chování, které ani marxistická ideologie nemohla překrýt.
Sovětsko-čínská jednání sice po roce 1964 probíhala, ale vztahy se neustále zhoršovaly, až v březnu 1969 přerostly v malou pohraniční válku. Čínští vojáci ostřelovali sovětské pohraničníky na ostrově Dumanskij na řece Ussuri a výsledkem boje bylo několik desítek mrtvých na sovětské straně a podstatně více obětí na straně čínské, zejména z důvodů tvrdé raketometné odvety Sovětů. Kreml v té době musel počítat s alternativou velké války s Čínou. Udržování mohutného odstrašujícího jaderného arsenálu na asijské hranici tak bylo nutností. Vztahy s Čínou zůstaly komplikované po další desetiletí a začaly se obracet k lepšímu až po roce 1978, kdy se do čela země dostal Teng Siao-pching.
Problémy na rusko-čínském pomezí však přetrvávají dodnes. Množství čínských kolonistů se postupně usazuje i za čínskými hranicemi v Rusku, naopak ruský Dálný východ se vylidňuje. Vliv Číny se tak v regionu pochopitelně zvyšuje. Rusko se stalo již pouhým čínským surovinovým přívěškem, projevuje se to i na destrukci ekosystémů v nejcennějších lokalitách Ruska, například u těžby dřeva v okolí jezera Bajkal, kde je i na satelitních snímcích vidět, jak agresivně čínské těžařské firmy postupovaly a zničily místní přírodu. Podobných příkladů může být daleko více, nejde tedy zdaleka jen o kontrakty na těžbu plynu a ropy. Při již zmíněné nedávné proklamaci o strategickém partnerství mezi Čínou a Ruskem zazněla ve společném prohlášení i formulace: „Přátelství obou zemí nemá hranic. Není oblasti spolupráce, která by byla zapovězena.“
Když si však shrneme i dosavadní technologickou spolupráci obou zemí, většinou to opět skončilo vazalskou pozicí Ruska vůči Číně, kdy mnohdy vyspělé ruské vojenské technologie Čína pouze okopírovala a významnější finanční přínos to Rusku nedalo. K tomu se přidává i oblast vědecké a technologické špionáže, ve které Čína vyniká a získává vědecké know-how nelegálně po celém světě. Dopad to mělo i v Rusku, kde bylo několik vědců za předávání klíčových informací Číně souzeno. I zde tedy perspektiva pro Rusko zatím nijak zářně nevypadá.
Abychom toto zamyšlení o rusko-čínských vztazích mohli zakončit, musíme připomenout, že ve vztahu k rusko-ukrajinskému konfliktu není čínská pozice jednoznačná, protože Čína se snažila před začátkem konfliktu skupovat úrodnou černozemi na východě Ukrajiny a začátek války rozhodně do čínských plánů negativně zasáhl. Pokud by se tedy dlouhodobý konflikt dále vyhrocoval, pro Číňany to bude znamenat další ztráty. Spojenectví mezi Ruskem a Čínou skýtá velké množství úskalí a rozhodně to není vztah dvou rovnocenných partnerů, naopak je jasně vidět, kdo tahá za kratší konec provazu. Stejně jako v minulosti se může ukázat, že Rusko a Čína mají natolik protichůdné zájmy, že ani účelové spojenectví obrácené proti USA a západním zemím nebude stačit na to, aby se ukázalo stabilní a skutečně výhodné i v budoucnosti.
Pokud se nyní vrátíme do závěru studené války, tak konfliktem, který Sovětům nakonec definitivně zlomil vaz, bylo jednoznačně sovětské angažmá v Afghánistánu. Útok sovětských vojsk v prosinci 1979 otřásl prakticky celým světem. Invaze se stala pro Západ událostí prvořadého významu a potvrzením agresivního sovětského expanzionismu.
Tehdejší americký prezident Jimmy Carter, který měl do té doby k Sovětům poměrné umírněný vztah, nasadil novou, tvrdou linii a zahájil financování afghánského hnutí odporu proti sovětským vojskům. Sovětská invaze do Afghánistánu se stala pro USA vítanou příležitostí k odplatě. SSSR přece také podporoval severní Vietnam v době války s USA. V návaznosti na sovětský útok bylo rozhodnuto o sankcích proti SSSR – částečném embargu na prodej obilí a na dovoz technologií či bojkotu olympijských her v Moskvě v roce 1980.
Většina Afghánců začala sovětské vojáky rychle vnímat jako agresory, což dokázalo sjednotit dokonce i vzájemně dlouhodobě znepřátelené povstalecké kmeny. V sovětské společnosti naopak vzrůstal pocit ponížení a bezmoci před pomatenou mocí, pocit slepé uličky. Úřady na jakékoli zprávy o afghánských událostech uvalily informační embargo. Média sdělovala, že sovětská vojska v Afghánistánu staví školy a nemocnice. Jenže do Ruska přes afghánskou hranici proudilo stále víc úmrtních oznámení a zinkových rakví a byl to zejména návrat raněných účastníků války do vlasti, který nejvíce ovlivnil sovětské veřejné mínění. Z vysílání západních stanic se lidé dozvídali, že sovětská vojska vedou v Afghánistánu krvavé boje. Mnoha pozorovatelům bylo od začátku jasné, že ani jedné straně se nemůže nikdy podařit zcela porazit protivníka. Sovětská vojska a vládní jednotky byly zakopány ve velkých městech a na jiných opevněných místech, zatímco mudžahedíni – bojovníci za víru ve svaté válce – ovládali venkov.
Michail Gorbačov, který nastoupil do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS 11. března 1985, se zasadil o přehodnocení dosavadního přístupu SSSR k Afghánistánu. Závěrečná fáze války v Afghánistánu se časově shodovala se vzestupem Gorbačova a jeho politikou glasnosti a perestrojky, které přinesly zásadní změny v sovětské společnosti a nakonec přispěly k pádu SSSR v roce 1991.
Je obtížné zhodnotit, do jaké míry k tomuto dramatickému vývoji přispěla válka v Afghánistánu. Významný vliv na konec tohoto impéria je však nepochybný. Pro sovětské vojáky představoval Afghánistán něco podobného jako pro Američany Vietnam. Stažení sovětských vojsk z Afghánistánu bylo dokončeno 15. února 1989. Finální tečkou za studenou válkou bylo však až sjednocení Německa 3. října 1990 a samotný rozpad SSSR 26. prosince 1991.
Gorbačov ve svém posledním proslovu v roli vrcholného politika prohlásil: „Byla ukončena studená válka, závody ve zbrojení a nesmyslná militarizace naší země, která zmrzačila naše hospodářství, pokřivila naše myšlení a podkopala naši morálku. Hrozba světové války už neexistuje.“ Bohužel dnes již víme, že hrozba světové války tu je přítomna i nadále. Studená válka neskončila vítězstvím dobra nad zlem, spíše vítězstvím systému, kde jedinec může svobodně rozhodnout o svém životě, nad systémem, který se ukázal být neživotaschopný a uměle silou udržovaný na základě represe vůči vlastním občanům.
To se v nástupnických státech, které se zrodily na konci studené války, v mnohém nezměnilo dodnes. Jedinec, který nemá ten „správný“ názor, bývá pronásledován. Nynější geopolitické napětí a vytváření bloků států namířených proti sobě v mnohém připomínají situaci před první i druhou světovou válkou. Je na odpovědných státnících, aby obdobnému scénáři zabránili. Zatím můžeme tento celý proces nazývat jakýmsi pokračováním studené války, kde však mezitím došlo k výrazným změnám v rozpoložení sil.
Současný konflikt na Ukrajině také představuje zkoušku i pro veřejné mínění v Rusku, ani přes veškeré informační embargo a státní propagandu s nasazením obrovských prostředků a vytvářeních leckdy neuvěřitelných a bizarních hereckých etud si nemůže být státní moc jista, že se agresivní politika neobrátí proti státním představitelům, kteří ji iniciovali.
Navíc po nedávno vyhlášené ruské mobilizaci, která není a nebude přijímána s všeobecným nadšením. I zde je přítomna nejistota diktátorských režimů, vlastně nikdo se nemůže po čase cítit v obavách více než diktátor paranoidně uvažující o tom, kdo jej může záhy připravit o moc.
V ruských dějinách je navíc přítomen prvek, kdy vnitřní nestabilita bývá řešena vojenským angažmá za hranicemi, které má mnohé dlouhodobě neřešené interní problémy upozadit a skrýt, jenže ty se nakonec stejně projeví a vyhřeznou ještě intenzivněji. Válka v Afghánistánu byla začátkem konce sovětského impéria. Toho impéria, jehož rozpad považuje Vladimir Putin za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Sám však na Ukrajině rozehrál tak nebezpečnou partii, že její dopady mohou Rusko podobně jako SSSR válka v Afghánistánu stát daleko víc, než se dnes může zdát.
Právo států zvolit si, jakou cestou chtějí jít a do jakých mezinárodních celků chtějí vstoupit, je naprosto legitimní nezcizitelné rozhodnutí každé suverénní země. Ruské rozhodnutí držet Ukrajinu silou ve své sféře vlivu a další vyhrocení v podobě nasazení armády na Ukrajině po předchozím aktu uznání povstaleckých území a konání pseudoreferend na okupovaných územích, tedy jednoznačném aktu agrese, nemají dopad jen na samotné aktéry sporu, ale na politickou stabilitu v celém světě. Jako malá země s negativní historickou zkušeností s obsazením větším a silnějším státem bychom se měli mít obzvláště na pozoru. Svoboda není samozřejmost, i nás se válka na Ukrajině nadále a bezprostředně dotýká, a to nejen kvůli energetickému vydírání ze strany Kremlu.
Ukrajina si zaslouží jít vlastní cestou. Nezávislosti se dočkala až v roce 1991 po neuvěřitelně tragickém průběhu 20. století s desítkami milionů obětí válek a hladomorů.
V našem zájmu rozhodně není udílet Ukrajincům hraběcí rady, například s nesmyslným odkazem na „finlandizaci“ a podobně, jak to ještě i dnes slýcháme od některých politiků, kteří se snaží cílit svoji rétoriku na části společnosti s extrémním či proruským smýšlením, ale naopak chápat, že se Ukrajina ocitla uprostřed geopolitického a civilizačního střetu, který pomůže vyřešit jen to, že zůstaneme v tváří tvář agresi jejího mocnějšího a vojensky silnějšího souseda jako společenství států v NATO a EU jednotní.
Máme mnoho historických příkladů, kdy ústupky agresorovi jeho chuť k expanzi naopak jen povzbudily. Stůjme proto za Ukrajinou, žádné řešení navíc není možné v atmosféře vydírání a kladení nesmyslných požadavků, jako jsme toho nyní všichni svědky, ze strany Ruska, které je po dosavadním průběhu války na cestě k vojenské porážce!
Mgr. Tomáš Řepa, Ph.D., je historik, přednáší na Univerzitě obrany a externě i na Masarykově univerzitě v Brně, specializuje se na politické a vojenské dějiny střední a východní Evropy.
