Zděšení a rozhořčení. Co jiného může člověk cítit po tak odporném teroristickém útoku, jaký včera večer provedl jeden Francouz tuniského původu? Lze očekávat, že mnozí lidé budou nyní ještě více volat po bezpečí a tím i po omezování individuální svobody a otevřenosti Evropy.

Jižní Francie je jedno z nejkrásnějších míst na světě. Před pár lety jsem právě 14. července kolem sedmé hodiny večer vystoupil z podzemní garáže na Anglickou promenádu v Nice a naskytl se mi nezapomenutelný obrázek. Nad pláží zrovna elegantním obloukem přistávalo ohromné jumbo, po moři svištěly vodní skůtry a za rychlými motorovými čluny plachtili surfaři s padáky. Po promenádě právě pochodoval dav nadšených Francouzů. Všude hrála hudba, létaly balonky, někdo poskakoval a někdo tančil. Jiní lidé jedli zmrzlinu a fotografovali se. Uvědomil jsem si, že vidím takovou oslavu státního svátku, jakou v Čechách nezažiji. Francouzi se totiž umí opravdu velkolepě radovat ze svého francouzství, protože – jak praví jedna seznamovací příručka o Francii – pro Francouze je na světě důležitá jen jedna jediná věc – být Francouzem. A být Francouzem, to znamená být v čele civilizačního pokroku lidstva. Tento pocit národa jako civilizační mise se velmi úzce váže právě ke státnímu svátku na památku dobytí Bastily. Francie tehdy vykročila ke svobodě, k lidským právům, k ideálům rovnosti a bratrství. Trochu se zapomíná, že tehdy také vykročila vstříc k jakobínské diktatuře a že revoluce zničila mnoho dobrého, co Francie po staletí budovala.

Nyní si musím znovu představit tu samou Anglickou promenádu ve francouzském ráji. Jak je tam až do pozdní noci teplý vzduch, jak od moře vane slaný vítr a jak tam lidé na oslavu svého národa tančí do půlnoci. Bílý kamion prudce najíždí do bavících se lidí a dokonce i dětí. Nastává peklo. A je to už několikáté peklo v krátké době. Ještě jsme se nevzpamatovali z masové vraždy v redakci časopisu Charlie Hebdo, na střelbu v hudebním klubu Bataclan či útoky na fotbalovém stadionu Stade de France.

Velké množství přistěhovalců přináší Francii značné problémy již několik desetiletí. Přesto ale francouzská inteligence a zejména francouszká levice lpí a často i dost arogantně prosazuje koncept multikulturního světa a slovo „diversité“ – rozmanitost – se jeví jako nejvyšší myslitelná rovina lidství. Tento koncept má opravdu svůj ohromný emocionální náboj a zdá se i jako nesmírně rozumný. Přímo navazuje na skvělé myšlenky Francouzské revoluce, tedy na ideál všeobjímajícího lidského bratrství, o jakém si tady v Česku můžeme nechat jen zdát.

A přesto, či právě proto, je Francie sužována zdrcující sérií teroristických útoků ze strany arabských přistěhovalců a jejich potomků. Čím si to zaslouží právě Francie, která je v boji s xenofobií a v uplatňování principu kulturní otevřenosti na světové špičce? Skoro každého nás napadne – právě proto. Národy z někdejších francouzských kolonií či jiné národy z Blízkého východu nesdílí v takové míře s Francouzi jejich názory na budoucnost světa a na kulturní diverzitu. Protože mají vedle blahobytných a civilizovaných Francouzů spíše pocit outsiderů. Chtějí s nimi často žít v jedné zemi, ale necítí se vždy tak dobře.

Francie se nachází ve válce s terorismem. Útoky přicházejí zákeřně a nečekaně. A i když za útokem stojí třeba jen šílený jednotlivec, raduje se z něj vždy početná komunita radikálních muslimských fanatiků. To vše nás upevňuje v přesvědčení, že koncept multikulturalismu je od základu chybou, že muslimové jsou nebezpeční od podstaty a hlavním úkolem dneška je zavírat hranice. Nemohu se v takový den na nikoho zlobit, když takhle přemýšlí. Ta hrůza, kterou zažili lidé na promenádě v Nice, je nevýslovná.

Přesto je třeba snažit se přemýšlet bez hysterie.

Jednak francouzské soužití s již druhou a třetí generací přistěhovalců nepřineslo jen utrpení a problémy. Toto soužití má i své světlé stránky, protože prostě všichni lidé z Tunisu nejsou nebezpeční, dokonce těch nebezpečných je pouhá menšina. A to soužití dnes již nejde zrušit, pakliže by nebyl nějakou fašistickou vládou nastolen teror. Takový teror přináší utrpení všem a bere svobodu také všem, nakonec i těm, kdo teror provozují. Tudy prostě cesta nevede. Svobodná společnost je nesmírně cenným darem a přináší blahobyt, radost ze života a šanci pro mnoho lidí najít si vlastní cestu ke štěstí či ke snesitelnému životu. Zavádění dalších a dalších bezpečnostních opatření a všeobecných kontrol nás sice asi nemine, ale měli bychom přitom lpět na individálních právech a naši svobodu si bránit.

Aktuální imigrační krize, jakkoli s ní zjevně poslední teroristický útok nesouvisí, se opravdu vymkla kontrole a evropské vlády včetně představitelů Evropské unie se v očích evropské veřejnosti projevili nesmírně neschopně. Každá nová tragédie je pak v očích lidí jen dalším potvrzením této neschopnosti bránit bezpečnost obyvatelstva. Tato zřetelná neschopnost – zvláště nyní po britském úprku z EU – připravuje půdu pro populisty a ryzí fašisty v mnoha evropských zemích. A je to vývoj logický. Musíme mu čelit, protože fašismus nás nezavede do ráje, stejně jako nás tam ostatně nezavedla ani francouská kryptokomunistická levice se svým přehnaným konceptem multikulturalismu.

Velké národy, hrdé na svoji velkou roli v lidských dějinách, přitahují mnohem více terorismus než národy menší. I nás se ale v budoucnu může týkat tato zkouška. Všechny zkoušky osudu přečkáme však jedině tehdy, když budeme mít rozum a nebudeme se upínat k falešným radikálním řešením, která jsou ve skutečnosti stejně nesmyslná a škodlivá jako bezbrannost a neschopnost. Evropa včetně Česka potřebuje obnovu centristické politiky, která umí správně vybalancovat potřebu efektivní bezpečnosti s pořebou individuální svobody. Jedno bez druhého nemá smysl. Žít v bezpečné společnosti bez svobody nemá smysl. Už proto, že taková společnost v důsledku nikdy bezpečná není. A když se naopak evropské národy o svoji bezpečnost nedokáží postarat, tak si svoji svobodu nechají vzít i s ní.