Olga Hepnarová ke svému zločinu použila nákladní automobil Praga RN. (Ilustrační foto) FOTO: Wikimedia Commons/ vlevo: janykula Roman Bureš. CC BY-SA 3.0, vpravo Leotard, CC0
FOTO: Wikimedia Commons/ vlevo: janykula Roman Bureš. CC BY-SA 3.0, vpravo Leotard, CC0
Tento týden uběhlo přesně půl století od chvíle, kdy drobná 22letá dívka jménem Olga Hepnarová navedla nákladní automobil Praga RN na zastávku pražské hromadné dopravy a zabila osm lidí. S úmyslností zločinu se nijak netajila a svou cestu na šibenici soudu usnadňovala, jak to jen šlo. Největší komplikací před popravou tak pro normalizační papaláše představovala skutečnost, že exekuce proběhne během Mezinárodního roku ženy. Oběsili ji i tak. A rovnou čtyři dny po MDŽ.
Krátký a tragický životní příběh poslední popravené ženy socialistického Československa dodnes jitří vášně a dočkal se knižního i filmového zpracování. Není divu. Aby mladá dívka chladnokrevně zaútočila na desítky nevinných lidí a mnoho z nich zabila či zranila, bylo bezprecedentní nejen v kontextu doby či země. Hepnarová se stala svého druhu mýtem, a dokonce i jakousi duchovní kmotrou jiných zločinců, jejichž životní úděl skončil podobně neradostně.
Vzpomeňme například na vraha Viktora Kalivodu, který zastřelil dvě náhodné oběti a plánoval zmasakrovat cestující v pražském metru. Také on vyjadřoval Hepnarové obdiv a označil ji za inspirátorku svých zločinů. Oba byli nečekaně inteligentní a vzdělaní. Hepnarová ve svých dopisech citovala zpaměti literaturu a Kalivoda se proslavil mj. tím, že v televizním vědomostním kvízu vyhrál čtvrt milionu korun.
Společné měli ale patrně i to, že se oba cítili odmítnutí a vyvržení, i když společenská situace, která je obklopovala, byla diametrálně odlišná. Zatímco Kalivoda strávil většinu dospělého života ve svobodné společnosti a své vraždy spáchal v roce 2005, Hepnarová se narodila v roce 1951. Vyrůstala v totalitě, v polovině 60. let byla umístěna do dětského ústavu v Opařanech, liberální léta okolo roku 1968 strávila na učilišti a poslední roky svého života zase v zemi, která utahovala šrouby před hlavněmi sovětských tanků.
První skutečně přelomový bod, kterým budoucí vražedkyně prošla, bylo umístění na dětskou psychiatrii v Opařanech kvůli výchovným problémům, demonstrativnímu pokusu o sebevraždu a konfliktům ve škole. Strávila tam více než rok a dokončila základní školu. Lékaři měli podezření na propukající schizofrenii. Podobně jako u dalších diagnóz, o kterých se u Hepnarové spekuluje a mezi nimiž nejčastěji zaznívá podezření na poruchy autistického spektra či některé duševní postižení ze spektra poruch osobnosti, ale nakonec ale zůstalo jen u podezření.
Mladá Hepnarová, která hltala klasickou literaturu i Freuda, čelila jasnému tlaku na to být jako ostatní. Podvolila se a vyučila knihařkou. Pro dceru pražské zubařky a bankovního úředníka to nikterak zářivá kariéra nebyla. Být bez práce ovšem v té době nepřicházelo v úvahu. Zákon o příživnictví by dostihl i ji. Její pracovní zařazení připomínalo cestu z bláta do louže. Vydělávala si u Spojů i Technických služeb jako řidička, mezi kolegy ale nikdy nezapadla. „Byli jsme mladí, měli plno zájmů. Jen ona se vymykala. Lidi ji nezajímali, nikdy se neusmála. Nebavila se. A když mluvila, tak vedla hodně divný řeči. Byla temná, zahořklá,“ vzpomínala jedna z jejích kolegyní, podle které to jediné, co Hepnarové šlo a těšilo ji, bylo samotné řízení automobilu.
Hepnarová se brzy odstěhovala od své rodiny a žila samotářským životem, nejprve na chatě ve středočeském Olešku, která ale byla nevhodná pro celoroční obývání, a v zimě jí tam hrozilo, že zmrzne. Jak uvedl v rozhovoru pro Aktuálně.cz jeden z největších znalců jejího života a autor monografie o Hepnarové, spisovatel Roman Cílek, byla to existence na hranici přežívání. Ostatně ani mezi tamní usedlíky nezapadla kvůli svému samotářství a životu ve vlastním světě. Navenek se to projevovalo tak, že je zpravidla ani nepozdravila, a oni jí na oplátku přezdívali „Spící panna“.
Jediným člověkem, se kterým mladá žena navázala hlubší kontakt, pomineme-li nevydařené lesbické pokusy, byl Miroslav D., který s ní dokonce i několik měsíců žil a se kterým korespondovala během pobytu ve vězení. Hepnarová ho sice akceptovala jako přítele, ani její sexualita ale nezapadala do dobového mainstreamu. Homosexualita sice v jejích časech již trestná nebyla, to ale neznamená, že by byla sociálně akceptovanou součástí společnosti. Tlak na normálnost ji tak postihoval i v této oblasti.
Právě Miroslav D. přesvědčil Hepnarovou, aby krátce před svým činem navštívila psychiatra, poté co se začal rapidně zhoršovat její zdravotní stav. Chtěla být hospitalizována v Bohnicích, lékař ji však odmítl s tím, že pokud je unavená, má si vzít dovolenou. Později uvedl, že nespadala do jeho obvodu, dorazila po ordinačních hodinách a bez doporučení lékaře. Toho dne Hepnarová patrně usoudila, že svůj život tím či jiným způsobem ukončí. Nakonec se rozhodla pro pomstu.
Činu, který mladá vražedkyně spáchala 10. července, předcházelo podrobné plánování. Zbavila se svého milovaného trabantu, absolvovala zkušební jízdu s náklaďákem a vypůjčila si ho. Sepsala dopisy, ve kterých svůj čin vysvětlovala, a odeslala je redakcím Svobodného slova a Mladého světa. Pak dlouho jezdila dnešní ulicí Milady Horákové a hledala dostatečnou koncentraci lidí, které by mohla přejet. Zastávku Strossmayerovo náměstí dokonce napoprvé minula, protože většina cestujících právě nastoupila do tramvaje, a jejím cílem bylo zanechat za sebou co možná největší počet obětí.
Když o půl druhé odpoledne vjela na chodník, nacházelo se před ní asi 30 lidí. Vesměs byli vyššího věku, protože tou dobou byli mladší ve školách či v zaměstnání. Bilance útoku byla krutá. Zahynulo celkem osm lidí, dalších dvanáct bylo zraněno, z toho šest těžce. V bytě nad zastávkou shodou okolností pobýval profesionální fotograf, který také pořídil první snímky po neštěstí.
Hepnarová od počátku tvrdila, že svůj čin spáchala úmyslně a z pomsty za šikanu společnosti i jejích nejbližších. Politické orgány a dobové úřady měly ale jiné starosti. Zajímalo je, z jaké rodiny pocházela. Nebyla náhodou z rodiny disidentů? Nebo byli její rodiče oddaní straníci? Neměl její čin politický podtext? Když vyšlo najevo, že za masakrem stojí asociální zhrzená a nenávistná mladá žena, která se mstí za svůj domněle či doopravdy zničený život, zřejmě se jim velice ulevilo.
Otázku duševního zdraví Hepnarové doboví soudní znalci snadno smetli ze stolu. Nepomohl ani dopis jejího ošetřujícího lékaře z Opařan, který orgány činné v trestním řízení informoval o psychiatrické minulosti pachatelky, ani přeludy a halucinace, které projevovala po vynesení rozsudku během čekání na výkon nejvyššího trestu. Ten musel kvůli zdravotní nezpůsobilosti prezidenta Svobody tehdejší neblaze proslulý předseda vlády Lubomír Štrougal potvrdit hned dvakrát.
Traduje se, že s povolením popravy nakonec otálel jen kvůli tomu, že rok 1975 vyhlásila OSN Mezinárodním rokem ženy. I to byl od něj však jen politický bluf. Exekuce proběhla v pražské věznici na Pankráci 12. března téhož roku, tedy čtyři dny po tehdejších oficiálních a dobrovolně povinných oslavách MDŽ. Hepnarová se tak stala jednou z 1580 osob, které byly na Pankráci popraveny, a shodou okolností poslední ženou popravenou na našem území.
Po vražedkyni zůstalo mnoho nezodpovězených otázek. Nejen ty, které se týkají jejího vnitřního světa, rodinné situace či zdravotního stavu, ale i to, jakou roli v tragickém osudu Hepnarové, potažmo jejích obětí, sehrála tehdejší společnost. „Kdyby mohla učinit velmi zásadní krok, jako to můžou v dnešní době udělat mladí lidé, tak se možná sebrala, odjela do Austrálie, tam jezdila s náklaďákem a neudělala by pak to, co udělala. Žila v silném období normalizace, společnost byla velmi sešněrovaná, o to silněji na ni vše působilo. Možná stačilo, kdyby si našla přítelkyni, se kterou by si rozuměla i po duševní stránce. Nezapracovala tam žádná náhoda, která by jí od toho pomohla,“ poznamenal k tomu Cílek ve zmíněném rozhovoru. Extrémně krutý čin, který Hepnarová vykonala, tak zapadá do neradostné mozaiky osudů, které poznamenala bezvýchodnost a nesvoboda života v takzvaně normalizované společnosti.
