Churchill, Roosevelt a Stalin, někdejší Hitlerův spojenec (Jalta, únor 1945) FOTO: U.S. National Archives (wikimedia commons)
FOTO: U.S. National Archives (wikimedia commons)
Lhaní a dezinformace se jako zbraně používají odpradávna. A není divu, vždyť jsou často účinnější než divize vojáků. Jsou běžné i jako mocenské páky v politickém soutěžení. Naopak stát na straně pravdy je často nebezpečné. Proto jsou Sókratés, Galileo nebo Palach hodni obdivu. Zároveň ale víme, že je to v životě s pravdou složité. Nečekaný pohled na ni nabízí Shakespeare v dramatu Macbeth. Banquo, jeden z hrdinů, varuje, že pravda někdy může být zbraní zla. Pronáší přitom provokativní myšlenku: „Aby k zmaru svedly nás, nám pravdu řeknou temnot nástroje.“
Často si na tento citát vzpomenu, když přemýšlím o životě amerického diplomata, který ve 30. letech pracoval na velvyslanectvích v Moskvě a v Londýně. Jmenoval se Tyler Kent a v jeho příběhu vystupují Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill, Cordell Hull a William Bullitt, Laurence Steinhardt i George Kennan. Nechybí ani NKVD a britská MI5. Už tím je Kentův případ zajímavý. Navíc ještě ilustruje myšlenku, že „temnot nástroje“ mohou někdy jako prostředek k dosažení cíle použít nikoliv lež, ale pravdu. Posuďte sami.
Kentův otec byl konzulem Spojených států v Číně a tam se mu v roce 1911 narodil syn Tyler. Rodinné prostředí inspirovalo mladého muže k tomu, aby se věnoval diplomatické profesi. Kent studoval na univerzitě v Princetonu, pak přešel na pařížskou Sorbonnu a později na univerzitu v Madridu. Měl navíc talent na jazyky. Rychle se naučil francouzsky, německy, italsky, španělsky a rusky; osvojil si též islandštinu.
Ke vstupu do zahraniční služby bylo třeba složit zkoušku. Problém byl v tom, že během hospodářské krize americké ministerstvo zahraničí přestalo přijímat a zkoušky zrušilo. Na Kenta se však usmálo štěstí, když v roce 1933 Washington uznal Sovětský svaz de iure a prezident Roosevelt si za velvyslance v Moskvě vybral Williama Bullitta. Ten dosáhl toho, že si zaměstnance mohl vybrat sám, a to i mimo rámec ministerstva.
To byla příležitost pro kolegy Kentova otce a známé jeho matky, pocházející z tzv. jižanské aristokracie, aby u Bullitta tlačili na Kentovo přijetí do jeho týmu. Přimluvili se za něj dokonce i ministr zahraničí Cordell Hull a jeho náměstek, Wilbur J. Carr. Bullitt se tlaku sice podvolil, ale Kenta přijmul jen jako podúředníka s platem v nejnižší kategorii.
Kentův moskevský románek (s NKVD)
Od počátku bylo vidět, že se Kent do Moskvy nehodil. Bylo mu dvaadvacet a nebyl řádným zaměstnancem zahraniční služby. Jeho pocit společenské nadřazenosti navíc utrpěl ránu, když se ukázalo, že bude muset bydlet v příšerném sovětském hotelu a později v garsonkách, které nebyly o nic lepší. V obchodech pro diplomaty nebylo kromě konzerv k sehnání skoro nic.
Zamračení Moskvané se obloukem vyhýbali každému, kdo vypadal jako cizinec. I nevinný rozhovor s Američanem znamenal výslech na NKVD s nejistým koncem. Kent byl společensky izolován i v rámci americké kolonie. Diplomaté, které si Bullitt vybral, se na něj dívali svrchu. Kennan a jeho manželka si ho pamatovali jako nafoukaného podivína.
Kent byl zklamaný a trpěl samotou. Do úřadu chodil nerad a pozdě. Služební hodnocení, která jeho nadřízení prováděli, oceňovala jeho znalost ruštiny, avšak byly tam i signály laxního přístupu k povinnostem. Šéfové zároveň dobře věděli, že ministr Hull, přítel Kentových rodičů, s ambiciózním mladíkem občas korespondoval. To situaci komplikovalo.
Řešení se našlo, když Kenta povýšili na pozici šifranta. Už nemusel překládat články o stachanovcích. Jeho rukama nyní procházely tajné zprávy mezi Moskvou a Washingtonem. Brzy potom se Kentův život v Moskvě změnil. Najednou si mohl najmout hezký byt a chatu za městem; koupil si též auto.
A hlavně už nebyl sám. Taťána Ilovajskaja byla jiná než ostatní ženy v Moskvě ve 30. letech. Hezky se oblékala, měla pěkně zařízený byt, cestovala na Západ a mluvila anglicky. Když se stali milenci, Taťána Kentovi oznámila, že pracuje pro NKVD a musí na něj dohlížet. Zároveň mu naznačila, že jejich vztah skončí, pokud neprokáže Sovětskému svazu svou vděčnost. Protože byl šifrantem na americkém velvyslanectví, nebylo třeba jeho úkol vysvětlovat.
Jak odhalil inspektor FBI, na velvyslanectví v Moskvě tehdy neexistovala žádná bezpečnostní opatření. Kancelář šifrantů mívala otevřené dveře, i když tam nikdo nebyl. Stohy papírů bez evidence byly volně přístupné. Ničení písemností se dělo tak, že je šifrant zanesl do sklepa spálit. Jak později Kent vypověděl, nečinilo mu problém dát si zajímavé dokumenty prostě do kapsy.
Že byl Kent najednou při penězích, si jeho nadřízení sice všimli, ale nevěnovali tomu pozornost. Velvyslanec Bullitt později napsal, že Kenta přijmul proti své vůli na nátlak lidí, jako byl ministr Hull. „Už po třech měsících bylo zjištěno,“ napsal Bullitt, „že Kent dostává peníze od Sovětů.“ Dodnes je šokující číst, že Bullitt o Kentově korupci a zradě věděl, ale klidně ho přitom on i dva jeho nástupci v úřadu velvyslance nechali pracovat na nejcitlivějším místě.
Ve služebním hodnocení z roku 1937 se píše, že Kent „má přítelkyni, mladou sovětskou ženu, kterou místní považují za příslušnici lepší třídy. Jejich vztah vypadá neškodně.“ To byl naivní předpoklad velvyslance Josepha E. Daviese, který se na sovětské Rusko díval očima amatéra. Když se v jeho úřadovně našly mikrofony NKVD, Davies jen mávl rukou. Alespoň prý Stalin ví, že Američané nic neskrývají.
Kentův moskevský románek s Taťánou skončil, když v Moskvě v roce 1939 autem zranil chodce. Velvyslanec Laurence Steinhardt, Kentův v pořadí třetí šéf, viníka rychle přeložil mimo dosah sovětských úřadů na velvyslanectví do Londýna.
V Londýně na straně nacismu a německo-sovětského spojenectví
V září 1939 začala válka a britská MI5 bránila zem před nepřátelskými špiony. Její pracovníky překvapilo, že americký diplomat Kent přijel do Anglie z Osla ve společnosti muže jménem Ludwig Matthias. Původem Němec a občan Švédska, který dlouhodobě žil v Moskvě, odpovídal Matthias typu člověka, který by mohl být agentem Kominterny. MI5 jej začala sledovat a všimla si, že ti dva spolu cestovali vlakem z Newcastlu až do Londýna.
Kent se v hlavním městě válčící Velké Británie necítil dobře. Byl mu sympatický antisemitismus německých nacistů, věřil, že Třetí říše Velkou Británii porazí a nepřál si, aby do války vstoupila i Amerika. Jeho ideologie ho zavedla mezi podobně smýšlející Brity.
Spřátelil se s Annou Wolkoff, dcerou carského admirála, která ho představila svým přátelům v pravicových a fašistických kruzích. Mezi jejími kontakty byli členové Nordic League a hlavně kapitán Archibald Ramsay, bývalý důstojník Coldstream Guards a člen parlamentu. Ramsay hlásal, že za válku mohou bankéři a Židé. Založil The Right Club, jehož cílem bylo šířit nenávistné konspirační teorie a zvrátit válečný stav mezi Velkou Británií a Německem.
V těchto kruzích se Kent rychle zabydlel. Jako předtím v Moskvě, nyní i v Londýně byl zprvu ve finanční tísni. Jeho plat nestačil na činži v Soho a drahé krejčí na Savile Row. A přesto si mladý americký šifrant žil na vysoké noze. MI5 si Kentovy účty prověřila: peníze neměl od svých rodičů a už vůbec ne od Anny Wolkoff, jejíž otec živil rodinu jako taxikář.
Záhada se vysvětlila, když agenti zaznamenali schůzku Kenta s Matthiasem. Ti dva nejprve odešli do Kentova bytu, ale když vyšli ven, Matthias měl v ruce tlustou obálku. Angličané pochopili, že Kent si na své drahé obleky vydělává prodejem tajných dokumentů Stalinovi.
Portrét mladého diplomata nyní získal jasnější kontury. Byl to izolacionista a antisemita, držící palce Třetí říši, který si na luxusní styl vydělával jako sovětský špion. Protože v té době byli Hitler a Stalin spojenci, nepostrádal Kentův přístup vnitřní logiku.
Stojí za zmínku, že Kim Philby, jeden z nejvýznamnějších sovětských agentů ve Velké Británii, byl též členem proněmecké organizace v Londýně.
Angličané váhali, co dělat s informací o Kentových obálkách pro Matthiase. Nešlo ale o jejich diplomata a jejich tajnosti a Washington by jistě nepotěšilo zjištění, že Američany v Londýně sleduje MI5. Proto se zprvu nedělo nic.
Změna nastala ze dvou důvodů. Za prvé Angličané agenturní cestou zjistili, že si kapitán Ramsay u Kenta uschoval seznam členů Right Clubu, o který se MI5 intenzivně zajímala. Tušila, že je tam řada důležitých politických a armádních osobností, jejichž obdiv k nacistickému Německu z nich činil bezpečnostní riziko.
Druhý důvod byl ještě závažnější. Informátoři, jež k MI5 navedla Anne Wolkoff, totiž varovali, že si Kent doma buduje archiv dokumentů, které krade na velvyslanectví. A říká o nich, že je v příhodnou chvíli zveřejní, což prý způsobí politické zemětřesení v Londýně a ovlivní i prezidentské volby ve Spojených státech.
Rozvrat angloamerického spojenectví?
Kent nepřeháněl. Měl kopie dopisů, které si od září 1939 psali Roosevelt a Winston Churchill. Ty ukazovaly, že prezident svou podporou Velké Británie porušoval zákony o neutralitě, které v letech 1935–1937 a 1939 vydal americký Kongres. Kdyby se izolacionisté dozvěděli, že Roosevelt zákony tajně obchází, jeho znovuzvolení ve volbách roku 1940 by bylo ve hvězdách. Wendell Willkie, jeho republikánský rival, získával u voličů body varováním, že Roosevelt chce zemi zatáhnout do války.
Rooseveltova porážka by byla pro Velkou Británii – a nejspíše i pro celý svět – katastrofou. Podobně tomu bylo s Churchillem. Ten byl v té době prvním lordem admirality, ale s Rooseveltem korespondoval jménem Velké Británie, proti direktivám vlády a za zády ministerského předsedy Chamberlaina. To všechno bylo třeba zatajit, protože jinak by se možná Churchill do úřadu v čísle 10 na Downing Street nedostal.
V květnu 1940 zahájil Hitler ofenzívu proti západní Evropě a Churchill se stal ministerským předsedou. Jen deset dní nato vtrhla MI5 do Kentova bytu a zatkla ho. Agenti si odnesli nejméně 1500 přísně tajných dokumentů, které šifrant na velvyslanectví ukradl a doma si roztřídil do složek jako „Churchill“, „Chamberlain“, „Židé“ nebo „Československo“. Našel se i seznam členů Right Clubu, po kterém toužil Churchill.
Kentovy protesty, že je diplomatem, agenti odmítli. Ukázali mu dopis, kterým ho Washington ze služby propustil a vydal do rukou britských soudů. Tajný soudní proces v říjnu 1940 byl plný učených právních debat, ale obžalovaný Kent se nijak nebránil. Hlásil se k antisemitským názorům, sympatiím k nacistickému Německu a americkému izolacionismu.
Na všechny otázky odpovídal se sebevražednou pravdomluvností a soudce ho poslal na sedm let do vězení. Tím pádem zmizelo nebezpečí, že Kent americkému Kongresu a veřejnosti odhalí nelegální kroky a kombinace, jimiž Roosevelt pomohl zachránit Velkou Británii a později též zapojil izolacionisticky naladěnou Ameriku do války, což vedlo k vítězství Spojenců nad Hitlerem.
Pravda a lež
Kentova matka se opakovaně obracela na Kongres, Bílý dům a novináře. V dopise Rooseveltovi psala: „Řekli mi, že vyjevit pravdu právě teď by znamenalo způsobit rozbroje. Odpovídám, že pokud pravda působí rozbroje, pak jednota, po níž se volá, je založena na lžích.“ Po vstupu Spojených států do druhé světové války neměl na její argumenty nikdo čas a ani chuť odpovídat.
Kent se do Ameriky vrátil až v prosinci 1945. Stále tvrdil, že má jakési tajné dokumenty, jimiž prokáže Rooseveltovu zradu. Jeho šíleným teoriím o mezinárodním židovském spiknutí už nikdo nevěnoval pozornost. FBI jeho případ v 50. letech vyšetřovala a uzavřela s tím, že to byl sovětský špion. Tyler Kent zemřel v osamění a chudobě roku 1988. V archivu se jeho celý život vejde do jedné krabice.
Igor Lukeš je historik a univerzitní profesor, působí na Pardee School of Global Studies, Boston University, kde se zabývá politickými dějinami střední a východní Evropy a Ruska.
