HISTORIE / Portugalci oslavili půl století od „karafiátové revoluce“, vojenského převratu, který svrhl desítky let trvající diktaturu a spustil cestu k demokratizaci a ekonomickému rozvoji. Dnes je Portugalsko svobodnější a zároveň i bohatší než kdy v historii, stále však nedohnalo své rozvinutější sousedy. V zemi navíc roste nespokojenost, jejímž výrazem je i nárůst popularity krajní pravice, která v nedávných parlamentních volbách získala rekordní podporu.
Ještě 24. dubna 1974 vládla v Portugalsku diktatura, na jejímž počátku stál António de Oliveira Salazar, původním povoláním ekonom, který na konci 20. let nastoupil na pozici ministra financí a brzy se mu podařilo převzít takřka absolutní moc. Salazar vybudoval režim známý jako Estado Novo: „nový stát“ založený na přísně konzervativních a katolických hodnotách, ekonomickém korporativismu a snaze udržet při životě portugalskou koloniální říši.
Salazarova diktatura
Ideologicky i osobně měl Salazar blízko k italskému fašistickému diktátorovi Benitu Mussolinimu, ovšem tradice starodávné aliance s Velkou Británií ho vedla k tomu, že se ve druhé světové válce nepostavil na stranu Osy, a naopak v roce 1943 poskytl Britům vojenské základny na strategicky položených Azorských ostrovech.
Díky spolupráci se Spojenci i protikomunistickým postojům se „nový stát“ udržel ještě dlouho po druhé světové válce (stejně jako diktatura Francisca Franca v sousedním Španělsku) a sám Salazar zůstal v jeho čele až do vážného zranění v roce 1968. Vůdčí roli následně převzal někdejší druhý muž režimu, profesor práva Marcelo Caetano.
Přestože portugalská diktatura nepatřila mezi extrémně brutální (a sám Salazar se vyhýbal excesům), vládu si po více než čtyři desetiletí udržovala mimo jiné s pomocí všudypřítomné tajné policie, která unášela, mučila a ve výjimečných případech i zabíjela politické oponenty. Nespočet dalších nepřátel režimu muselo odejít do vyhnanství v koloniích nebo do exilu.
Například opoziční prezidentský kandidát Humberto Delgado skončil nejprve v Brazílii a následně v Alžírsku – a v roce 1965 byl Salazarovou tajnou policií zavražděn ve Španělsku. Šéf portugalských socialistů Mário Soares, který se stal později demokraticky zvoleným premiérem a prezidentem, byl pro změnu po mnoha zatčeních vyhnán na ostrov Svatého Tomáše a nakonec přinucen k odchodu do Francie.
Cena za koloniální válku
Zdánlivě stabilní portugalský režim oslabila extrémně dlouhá a brutální válka za udržení afrických kolonií v Angole, Mosambiku a Guineji-Bissau, která vypukla v roce 1961 a skončila až po pádu diktatury. Urputný boj proti hnutím za nezávislost si vyžádal obrovské ztráty: přes deset tisíc Portugalců zemřelo a do války bylo postupně nuceně odvedeno na 1,2 milionu lidí – tedy více než desetina obyvatel země.
Portugalsko se stalo vojenskou společností, kde v armádě sloužilo po Izraeli druhé největší procento populace na světě. V zemi prakticky neexistovala rodina, která by některé z dětí neměla nasazené do bojů v koloniích.
Válka si navíc žádala i dlouhodobě neudržitelné ekonomické náklady: více než pětinu každoročního státního rozpočtu. A to za situace, kdy Portugalsko patřilo mezi nejchudší evropské země – více než třetině domácností chyběl přístup k elektřině, 53 procent z nich nemělo pitnou vodu a desetitisíce lidí žily ve slumech na okraji Porta a Lisabonu.
Právě lidské i materiální náklady na koloniální válku a vzrůstající nespokojenost s diktaturou vedly skupinu mladých důstojníků portugalské armády k tomu, že se 25. dubna 1974 rozhodli provést vojenský převrat – a možná i k jejich vlastnímu překvapení se to povedlo během několika hodin a prakticky bez odporu.
Ke svržení režimu se vzápětí spontánně přidaly tisíce lidí v ulicích, z nichž někteří rozdávali vzbouřeným vojákům karafiáty, které následně skončily v hlavních jejich pušek. Právě proto (ale i kvůli jeho nenásilné povaze) bylo povstání později překřtěno na „karafiátovou revoluci“. Svržení diktatury se ale přece jen úplně neobešlo bez obětí: před sídlem tajné policie byli při protestu zastřeleni čtyři lidé, z nichž nejmladšímu bylo pouhých osmnáct let.
Trnitá cesta k demokracii
Porevoluční období bylo charakteristické divokým a nepředvídatelným vývojem, kdy se k moci pokoušeli dostat extrémisté z obou stran politického spektra. Významnou roli hráli Sověty řízení komunisté, které část obyvatelstva respektovala kvůli dlouholetému odporu vůči diktatuře a slibovala si od nich dosažení větší ekonomické rovnosti i prosazení pracovních práv, dlouho potlačovaných režimem.
Radikálně levicovým skupinám se skutečně v prvních měsících po převratu podařilo dosáhnout obsazení a znárodnění řady bank a podniků nebo kolektivizace části zemědělství. Nemalý vliv měly také na první porevoluční vlády nebo právě v části vzbouřených ozbrojených sil – komunistům naklonění důstojníci se ostatně 25. listopadu roku 1975 neúspěšně pokusili o převrat.
„V regionu Alentejo docházelo k obsazování a kolektivizaci velkých zemědělských usedlostí. Komunistická strana měla v těchto komunitách silnou pozici a okupace povzbuzovala. Ale nebyli to jen komunisté, existovalo mnoho organizací z radikální levice, které se tohoto hnutí také účastnily,“ popisuje revoluční atmosféru novinář José Rebelo, který byl v tomto období korespondentem francouzského deníku Le Monde.
O návrat do čela státu usilovali i krajně pravicoví příznivci starého režimu, kteří několikrát uspořádali vlastní neúspěšný pokus o vojenský puč. Další chaos navíc do společnosti vnesla prakticky neřízená dekolonizace, která vedla rychle k vyhlášení nezávislosti afrických kolonií, obsazení Východního Timoru indonéskými vojáky a k mnohdy vynucenému odchodu statisíců někdejších portugalských kolonistů (ale i černošských obyvatel) zpátky na pevninu.
Napjatá situace vzbuzovala ve státech demokratického světa nervozitu z možné občanské války nebo z toho, že komunisté v Portugalsku převezmou moc a jižní Evropa se přesune do sovětské sféry vlivu. Západoevropské demokratické strany proto vložily nemalé intelektuální i finanční investice do umírněných politických uskupení levého a pravého středu: Socialistické strany (PS) již zmíněného Mária Soarese a Demokratické lidové strany (PPD) pod vedením reformního poslance ze sklonku starého režimu, Francisca Sá Carneira.
Právě tyto dvě strany pak vzešly jako absolutní vítězové z prvních svobodných voleb do ústavodárného shromáždění v roce 1975: zatímco socialisté získali bezmála 38 procent a PPD něco přes 26 procent, komunisté s necelými 12,5 procenty skončili až na třetím místě.
Výsledkem byla o rok později demokratická ústava, díky níž se Portugalsko stalo parlamentní republikou, a nikoli diktaturou sovětského typu. PS a PPD (později přejmenovaná na Sociálně demokratickou stranou – PSD) ostatně zůstávají až dodnes dvěma zdaleka nejdůležitějšími politickými uskupeními v zemi, které v roce 1986 společně dovedly Portugalsko ke členství v Evropské unii .
Dědictví karafiátové revoluce
Padesát let od karafiátové revoluce je Portugalsko stabilní zemí, o jejímž demokratickém a prozápadním směřování není možné pochybovat. Je také zemí podstatně více prosperující, a to zejména v oblasti zdraví a vzdělání. V roce 1974 například čtvrtina Portugalců neuměla číst a psát, což se týkalo zejména žen, které měly v salazarovském systému plnit primárně úlohu pečovatelek o domácnost. Dnes je počet analfabetů zanedbatelný a z velké části jde právě o starší ženy, jež neměly šanci chodit do školy.
Pětinásobně se zvýšilo množství lidí, kteří studují vysokou školu, a výrazně narostl také průměrný věk dožití obyvatel. Ten byl v roce revoluce o pět let nižší než v jiných západoevropských zemích, zatímco nedávno se vyrovnal Británii a přiblížil Francii nebo Itálii.
Obrovsky naopak klesla kojenecká a dětská úmrtnost, která bývala v Portugalsku mezi nejvyššími v celé Evropě – to vše zásluhou univerzálního a bezplatného zdravotnictví, které je Portugalci považováno za jeden z hlavních výdobytků přechodu k demokracii.
Podstatné zlepšení životní úrovně, ke kterému bezpochyby přispělo členství v Evropské unii a čerpání kohezních fondů, je ostatně dobře patrné na množství imigrantů. Portugalci byli v 60. a 70. letech jedněmi z nejpočetnějších přistěhovalců ve Francii, dnes je však země cílem stále rostoucího počtu ekonomických imigrantů zvláště z Brazílie a portugalsky mluvících zemí. Portugalsko se navíc stalo velmi vyhledávanou a atraktivní turistickou destinací, která každoročně láká desítky milionů návštěvníků ze zahraničí.
Problémy dnešního Portugalska
Faktem na druhou stranu zůstává, že Portugalsko je i nadále hospodářsky na chvostu západní Evropy – a to zejména s ohledem na výši platů, kde výrazně zaostává i za sousedním Španělskem, natožpak za Francií, Německem nebo zeměmi Beneluxu. Portugalci se také museli v posledních letech potýkat se stále horší dostupností bydlení, což mnozí přičítají právě zvyšujícímu se počtu turistů a přistěhovalců.
Čím dál větší část obyvatel proto pociťuje nespokojenost se stávající politickou elitou, dlouho ovládanou dvěma zmíněnými stranami, které se mimo jiné potýkají s korupčními skandály, a hledá alternativy. Není náhodou, že Portugalsko dnes půl století od převratu zažívá nebývalý nárůst populistické krajní pravice, která slavila obrovský úspěch v březnových parlamentních volbách.
Špičky strany Chega se sice na rozdíl od mnoha významných politiků „sesterského“ uskupení Vox v sousedním Španělsku otevřeně nehlásí k dědictví diktatury, více než třetina jejích voličů se ale domnívá, že se měli za „starého režimu“ lépe než dnes. Zvláště pro nábožensky konzervativní část Portugalců představuje Salazarova vláda svět, který byl na rozdíl od toho současného prostý, přehledný a hodnotově orientovaný.
Přitom samozřejmě zapomínají na tajnou policii nebo koloniální války, jejichž dopadům se – byť i v každodenním, politicky neangažovaném životě – dalo uniknout jen těžko. S koloniemi si ale nostalgici po starých časech spojují spíše dávnou portugalskou velikost – onu dobu, kdy jejich země byla globální mocností, ač chudou a proti opravdovým velmocím bezvýznamnou.
Před demokratickou částí portugalského politického spektra stojí závažný úkol: připomenout skeptické části obyvatel důvody, proč měla trnitá cesta ke svobodě před půl stoletím smysl, a zároveň nabídnout nová řešení dlouhotrvajících společenských problémů.
V tomto jsou na tom stejně jako čeští političtí představitelé, přestože jejich portugalští kolegové mají jednu obrovskou výhodu – tamní demokracie začala se zapouštěním kořenů o patnáct let dříve.