Tadeusz Kościuszko skládá roku 1794 přísahu v Krakově jako vůdce protiruského povstání (Franciszek Smuglewicz, olejomalba, 1797). FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
HISTORIE / Onoho ponurého dne, 6. prosince 1794, zatkly rakouské úřady v zapadlé haličské vesnici Horodysko vskutku nečekaného hosta. Z Varšavy sem na útěku před ruskými vojsky dorazil sám Hugo Kołłątaj (1750–1812), bývalý kancléř polské Rzeczipospolité, spoluautor Ústavy 3. května a jeden z vůdců Kosciuszkova povstání.
Nepochybně si v tu chvíli myslel, že ve vesnici na rakouském území mu nic nehrozí. Svým způsobem skutečně mohl dopadnout mnohem hůř. Vždyť v posledních dnech povstání viděl z okna svojí kanceláře ve Varšavě, jak ruští vojáci pod vedením generála Suvorova nemilosrdně masakrují obyvatele předměstí na pravém břehu Visly. Událost, která v mnohém připomínala vyvraždění obyvatel ukrajinského hlavního města Baturynu v roce 1708, měla i tentokrát za cíl potrestat svévolný pokus odtrhnout se od Ruského impéria.
Stejně jako v roce 1708 na Ukrajině, i v roce 1794 v Polsku vraždila ruská vojska úmyslně civilisty. V této situaci Kołłątaj pochopil, že mu jde o život, ve spěchu spálil nejvýznamnější dokumenty a se skromným doprovodem vyrazil na cestu do exilu.
Poražené polské povstání
Už jednou musel před Rusy uprchnout, když v roce 1792 Polsko prohrálo svůj boj za novou ústavu a poslední král Stanislav August musel ponižujícím způsobem kapitulovat před spojenými silami kolaborantů a ruským intervenčním vojskem. Tehdy události v mnohém připomínaly náš rok 1968. Skupina proruských kolaborantů se spojila v tzv. targowické konfederaci a v květnu 1792 poslala do Ruska zvací dopis s žádostí o pomoc.
Rusko se ochotně ujalo role „ochránce“ polských svobod, které mohly být reformou údajně ohroženy, a vtrhlo do Polska, aby Poláky „ochránilo“ před nimi samotnými. Rusové potřebovali Polsko vnitřně slabé, neschopné akce. Jen takové mohli snadno ovládat.
Bohužel díky tomu, že střetnutí mělo charakter občanské války mezi silami krále a proruským seskupením, měla i králova kapitulace v červenci 1792 zvláštní podobu. Král nekapituloval před cizími vojsky, ale musel se na vlastní žádost připojit k targowické konfederaci proruských kolaborantů.
K přijetí kapitulace jej tehdy – ve chvíli vojenské porážky – podnítil jeho kancléř Hugo Kołłątaj, a proto je někdy v Polsku považován za zrádce. Ve skutečnosti Kołłątaj hned po kapitulaci vyrazil do saského exilu a začal organizovat povstalecké vojsko k novému boji. Toto povstání však vypuklo kvůli odkladům až v roce 1794, a sice pod vedením Tadeusze Kosciuszka.
Pro Polsko to byla poslední šance. Sen o svobodě ovšem skončil po urputných bojích výše zmíněným masakrem obyvatel východního předměstí Varšavy dne 4. listopadu 1794. Právě v tuto chvíli usoudil i Kołłątaj, že je opravdu konec, a pokusil se o útěk.
Jeho cesta do nového exilu skončila nečekaně při zastávce v oné haličské vesnici. Kołłątaje poznali dva bývalí polští spolubojovníci a na základě udání, které předali dvěma rakouským vojákům, přišel Kołłątaje zatknout sám starosta města Przemyślu Józef Lueger von Thurnfeld. Zatykač vydaly rakouské úřady na základě žádosti ruské imperátorky Kateřiny Veliké, která Kołłątaje považovala za nejnebezpečnějšího z uprchlých vůdců povstání.
Snad proto byl Kołłątaj odvezen do olomoucké pevnosti, kde měl být držen v zajetí, dokud to Rusové budou potřebovat. Uvěznění proběhlo bez soudu a ani později se jeho příbuzní nedozvěděli, z čeho byl konkrétně obviněn. Nebezpečný filosof byl po krátké době převezen do pevnosti Josefov u Jaroměře, kde setrval až do roku 1798, a pak byl znovu vrácen do pevnosti Olomouc. Propuštěn byl teprve v roce 1802.
„Fyzikální“ teorie lidských práv
V Josefově a Olomouci vypracoval Kołłątaj pozoruhodné dílo o přirozených právech, které se stalo jeho politickým odkazem Polákům. Tato knížečka nás nyní bude zajímat, protože představuje originální, polsky psanou teorii lidských práv, která shrnuje zkušenosti naší východní části střední Evropy.
Spis mohl vyjít tiskem až v obnoveném Varšavském vévodství v roce 1810, a to pod názvem Porzadek fizycno-moralny (Fyzicko-morální řád). Kniha měla i dlouhý podtitul, jenž sliboval objasnění práv a povinností člověka. Nebyla to však lidskoprávní filosofie, jak si ji člověk dnešní doby představuje.
Zatímco dnes vnímáme „lidská práva“ jako nástroj ochrany nevinného občana před zlým, rozpínavým státem, Kołłątaj napsal svoji teorii spíše jako varování pro občana, kterému chtěl předat spolehlivé, fyzikálně podložené vymezení práv, na která má skutečně nárok. Domníval se, že neznalost skutečných nároků způsobuje rozpínavost, která pak vede člověka do neštěstí. Nepochybně se v tomto zaměření odrážela jeho zkušenost s polskou anarchií, která může být přínosná i dnes.
Ve snaze najít postup pro určení takto spolehlivých, přesných hranic našich možností nalezl Kołłątaj zalíbení ve filosofii francouzských fyziokratů. Logické konstrukce Grotia a německých teoretiků přirozeného práva sice znal, ale nepřipadaly mu spolehlivé, protože tito logikové si člověka jen představovali, místo aby vycházeli z toho, jak nám člověka ukazují naše smysly. „Mluví o člověku, kterého jim vytvořila imaginace,“ namítal Kołłątaj. „Imaginaci“ totiž rozhodně odmítal.
Zcela zásadně pak odmítal metodu, kdy se předpokládá, že původně měl člověk v přirozeném stavu neomezenou svobodu, z níž pak musí po uzavření společenské smlouvy něco slevit. Tato metoda, zavedená Hobbesem a Rousseauem, mu připadala pochybená. Podle Kołłątaje má člověk i v přirozeném stavu jen omezenou svobodu, protože vždy musí brát ohled na jiné lidi. Metoda založená na postupném omezování přirozené svobody podle něj nakonec vyústila v to, že teoretici přirozeného práva vzali člověku svobodu celou.
Na co máme doopravdy nárok?
Kołłątaj se tedy pokusil vyjít jen z toho, co je opravdu jisté. Tímto východiskem jsou podle něj fyzické, tedy tělesné potřeby člověka. Z nich vznikají vskutku nezcizitelná práva, protože není možné, aby se za vás někdo najedl či napil a tím uhasil váš hlad a vaši žízeň.
Z toho odvozuje také potřebu nenechat se zabít, mít oděv, nářadí či mít možnost plodit potomky. Tolik potřeby tělesné, ale co duše? Hlavní potřebou duše je něco chtít, tedy vykonávat svobodu. Něco chtít tedy není podle Kołłątaje nic nemravného.
Z takto vymezených potřeb pak Kołłątaj odvozuje práva, z nichž na prvním místě je právo na věci získané prací. Z něj pak vzniká právo na soukromé vlastnictví. Rozhodně odmítá vyčítavou teorii Rousseauovy eseje O původu nerovnosti mezi lidmi, v níž je řečeno, že soukromé vlastnictví je zločin, neboť první, kdo si oplotil kus pozemku a prohlásil jej za své vlastnictví, tím prý ublížil ostatním lidem.
Kołłątaj sarkasticky podotýká, že v takovém případě by ani to oplocení nebylo bez práce, takže Rousseauův hypotetický „první vlastník“ by si svůj pozemek zcela zasloužil. Práce je základem vlastnictví.
K výkonu svých práv ale musíme chtít jednat, mravnost dle Kołłątaje nespočívá v bázlivé nečinnosti. Pak musíme ovšem poznat, kdy jednáme správně a kdy zle. Pokud překročíme svá přírodou vymezená práva, pocítíme smutek a výčitky svědomí, pokud jednáme v souladu s přírodou, pocítíme uspokojení. I při správném jednání ale můžeme rozlišovat, co vůči ostatním a jejich věcem nesmíme a co můžeme. Tedy jinými slovy, co je nutné a co záleží na naší blahovůli.
Heroismus jako nejvyšší stupeň dobročinnosti
Nutným povinnostem říkal „spravedlnost“, nepovinné pomoci říkal „dobročinnost“. Respektování spravedlnosti nám přináší jen malé pocty, ale při překročení spácháme velký prohřešek, respektování dobročinnosti nám přinese větší pocty, zato nesplnění by bylo jen malým prohřeškem. Nejvyšším stupněm dobročinnosti je dle Kołłątaje „heroismus“, tedy hrdinské sebeobětování ve prospěch společnosti.
Z vědecky poznaných potřeb pak odvozuje závěrečný seznam práv a povinností člověka: člověk má právo na věci, na vlastnictví a na to, aby je získal prací, což předpokládá svobodnou volbu povolání. Člověk má také nárok na vlastnictví své osoby. Jeden druhému lidé nesmějí bránit v uspokojení základních potřeb (rozumí se, pokud nepřekračují meze fyzikálně vymezeného „řádu“).
Kázeň, odvaha chtít pro sebe něco v mezích svých nároků a hrdinské sebeobětování, to jsou zásady, které po prožitku anarchie doporučil Kołłątaj svým spoluobčanům. Léta věznění však výrazně podlomila jeho zdraví, a tak dva roky po publikování svého dílka umírá ve věku 62 let.
Doc. PhDr. Ivo Cerman, Ph.D., je historik zabývající se evropským osvícenstvím, přednáší na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
