Vojáci 7. mechanizované brigády Armády České republiky v Hranicích na Moravě. FOTO: ČTK/Peřina Luděk
FOTO: ČTK/Peřina Luděk
Česká republika po letech váhání za Sobotkovy a Babišovy vlády výrazně navyšuje výdaje na obranu. To je nepochybně dobrá zpráva. Zbývají však stále dvě otázky: Představují samotné finanční ukazatele vhodnou metriku připravovaných změn? Odpovídají plánované výdaje též plánování schopností, které bychom potřebovali v situaci, kdy hlavní bezpečnostní hrozbu zemím NATO napříště představuje Rusko?
O nedostatečných obranných výdajích evropských zemí se začalo výrazněji mluvit ještě před nástupem Trumpovy administrativy. Summit NATO ve Walesu (2014) stanovil pro členské země jako cíl obranné výdaje ve výši 2 % hrubého domácího produktu (HDP).
Přestože třeba Finsko jako čerstvý uchazeč o členství v Alianci ani letos na dvouprocentní metu nedosáhne, těžko by někdo právě o jeho ozbrojených silách s 900 tisíci vycvičenými záložníky mohl tvrdit, že jsou „špatně připravené“. Finské obranné výdaje se pod hranicí 2 % HDP setrvale pohybují už od poloviny šedesátých let minulého století.
Ve skutečnosti jsou tedy finské vojenské náklady coby podíl HDP velmi dobře srovnatelné s německými, třebaže Finsko si za ně dokázalo pořídit velkou a dobře připravenou armádu, zatímco Německo Bundeswehr, jehož vojáci musejí na cvičeních místo kulometů používat košťata.
Prostředek k získání vojenských schopností
V čem je tedy rozdíl? Krátká odpověď zní, že Finsko se primárně nezaměřuje na výši obranných výdajů, ale na získání vojenských schopností. Tam, kde se to ukazuje jako nezbytné, si za ně neváhá připlatit. Každopádně ale hlavní zásadou je, že výši výdajů na obranu v Helsinkách nepovažují za nějakou samostatnou ctnost. Obranné výdaje představují pouze prostředek k získání konkrétních vojenských schopností. Pokud lze tyto schopnosti pořídit levně, tím lépe.
Naproti tomu Německo s dlouholetou pacifistickou politikou konkrétní vojenské schopnosti příliš neřešilo. Spíše se zabývalo odbytem svých politicky vlivných zbrojovek – a vedle nenasytného letectva ze společného koláče obranných výdajů pravidelně výrazně odkrajovala i lobby vojenského námořnictva, jehož případné působení v konfliktu v Baltském nebo Severním moři však zůstává pochybnou záležitostí.
Mezi hospodářským výkonem obou zemí ovšem existuje výrazný rozdíl. Řeč je o čtvrté nejsilnější ekonomice světa versus čtyřiačtyřicáté světové ekonomice. Přesto při srovnatelném poměru výdajů na obranu z HDP Finsko vykazuje výsledky, kdežto Německo spíše nikoliv.
Stručně shrnuto, není žádný problém utrácet za zbrojení horentní sumy. Samo o sobě to však ještě neznamená výrazné zvyšování bojové připravenosti ozbrojených sil. Dokonce není vyloučen ani scénář, v němž výdaje rostou, ale reálná bojová připravenost jednotek spíše klesá. To se zřejmě dělo v Německu v letech úřadování ministryně obrany Ursuly von der Leyenové.
Připomeňme také letmo ruské Šojguovy reformy zaměřené primárně na velkolepé nákupy nové bojové techniky, kterou ale Moskva nedokáže řádně vybavit kvalifikovaným personálem, ba dokonce často ani udržet v provozu.
Metrika zvolená v roce 2014 summitem NATO ve Walesu tedy představuje ošemetnou záležitost. Národní statistiky výdajů lze sice snadno navzájem srovnávat, avšak nemusejí nutně vypovídat o tom, jak vojensky silná nebo slabá ta která země je.
Chceme-li opravdu efektivně modernizovat české ozbrojené síly a připravit je na možné úkoly na evropském válčišti, údaje o vynaložených procentech HDP na obranu nám v tom nakonec mnoho nepomohou.
Nelze se vyhnout úkolu konkrétně definovat schopnosti, které chceme získat, a sledovat jejich vývoj – namísto prostého poslechu cinkání korunek v armádním prasátku. Jen tak lze v Česku jakožto šestačtyřicáté světové ekonomice (2021) uvažovat o cíli podobat se spíše finské nežli německé armádě.
Do třetice všeho dobrého?
Americká firma Winchester získala v lednu vládní kontrakt na náboj ráže 6,8 mm pro novou útočnou pušku a lehký kulomet. S největší pravděpodobností se tento náboj stane příštím standardním nábojem NATO.
Nejde o žádnou překvapující zprávu. Současný náboj NATO o středním balistickém výkonu i po podstatných úpravách v Belgii a USA postupně zastaral. Během střetů v Afghánistánu vadil nedostatečný výkon a krátký účinný dostřel zbraní, které náboj používaly. Na evropském válčišti zase vadí fakt, že zavedené ruské balistické vesty střelu z tohoto náboje zastaví.
Debaty v NATO o nahrazení náboje 5,56×45 mm v běžných ručních zbraních nezačaly včera. V běhu jsou přinejmenším od dob, kdy americké speciální síly začaly používat pro své zbraně náboje 6,8×43 mm SPC – tedy od roku 2004.
Česká armáda zavedla do výzbroje nové útočné pušky CZ 805 BREN v roce 2006. Česká zbrojovka navrhla a vyrábí drahý modulární design ve stylu belgické pušky FN SCAR schopný po minimální úpravě používat jak staré náboje 7,62×39 mm z dob Varšavské smlouvy, tak náboj 5,56 mm NATO. Oba zmíněné náboje – první zavedený v SSSR v roce 1943, druhý v USA v roce 1964 – však už byly v době vzniku zbraně neperspektivní. Přesto se závod ČZ rozhodl, že pro svůj výrobek použije výhradně neperspektivní náboje, o jejichž nahrazování se už debatovalo.
Model pušky CZ 805 BREN musela Armáda ČR po nějaké době kvůli poruchovosti a technické nespolehlivosti vyřadit, ačkoliv původně prošel armádními zkouškami. Namísto něj nakoupila nový model zbraně odvozený od verze CZ BREN 2. V provedení CZ BREN 2 BR může puška kromě již zmíněných nábojů používat také starší univerzální náboj NATO 7,62×51 mm. Ten byl zaveden do výzbroje spolu s americkou puškou M14 v roce 1957.
Poslední model vyšel armádu zhruba dvakrát dráže než obdobné konstrukce zavedených výrobců těžící z úspor z rozsahu. Přitom je stejně neperspektivní jako kterýkoliv standardní klon pušky AR15 na trhu a do budoucna nebude schopen použít nově zavedené náboje NATO.
Pokud se tedy Armáda České republiky nehodlá smířit s používáním zbraně neschopné si na bojišti poradit se standardní ruskou balistickou vestou, bude muset v relativně krátké době nakoupit v pořadí již třetí provedení útočné pušky BREN, tentokrát v nové ráži NATO 6,8 mm. A to se vyplatí, že ano?
Víme jistě, že nutně potřebujeme právě F-35?
K nákupu amerického letounu F-35 se již v posledních dnech vyjádřila spousta neobyčejně kompetentních komentátorů, včetně zubaře či vodního slalomáře, takže jakýkoliv další výrok se pohybuje na tenkém ledě. Přesto se pokusím přičinit pár poznámek.
U letounu F-35 existují technické a koncepční problémy. Technické se týkají zejména pohonné jednotky, která trpí sníženou životností, ale také vystřelovacích sedaček.
Koncepční problémy souvisejí s pojetím letounu, které je známo všem protivníkům déle než 20 let, takže se na něj mohli náležitě připravit. Jakkoliv má jít o stroj „neviditelný“ pro klasický vysokofrekvenční radar, zároveň je to drak nacpaný elektronikou a avionikou, které mimoděk emitují značné množství elektromagnetického záření. Proto kromě nízkofrekvenčních aktivních radarů může být detekován také pasivními přístroji, následovníky českého systému Věra. A je známo, že Rusové rozhodně vyvinuli a nasazují vlastní „pasivní radary“.
Vlastnosti dosud oceňované u stíhaček a stíhacích bombardérů, jako manévrovatelnost při vysokých letových rychlostech a úhlech náběhu, byly v případě F-35 odbourány ve prospěch „neviditelnosti“. Zastánci tvrdí, že klasickým „psím soubojům“ odzvonilo a není třeba požadovat od nového letounu takové schopnosti. Tvrdí to stejně rozhodně, jako na přelomu šedesátých let zastánci obtížněji manévrovatelného stroje F-4 Phantom. U něj se šlo dokonce tak daleko, že byla odstraněna kanónová výzbroj, „protože na moderním bojišti stačí rakety“. V praxi se pak ukázalo během bojů nad Vietnamem, že odstranění kanónu Phantomům vůbec neprospělo, protože ne vždy bylo možno nepřátelské letouny zničit v patřičné vzdálenosti – a tak dogfighty stále probíhaly.
Dosud neexistují žádné reálné zkušenosti s F-35 ze vzdušného boje. Teprve až je budeme mít k dispozici, lze jednoznačně vyhodnotit, zda koncepce letounu byla opravdu správná a rozhodnutí konstruktérů namístě.
Magická zbraň, nebo vševojsková koncepce?
Vzhledem k nadšeným zprávám z ukrajinského bojiště poněkud překvapuje zarputilé mlčení českého ministerstva obrany k možnosti opětovného nákupu moderních raketometů. Poslední typ RM-70 byl vyřazen z výzbroje v roce 2010, bez náhrady. Polsko plánuje nakoupit stovky HIMARSů, Češi ovšem neplánují nic.
HIMARS v kombinaci s průzkumným satelitem nebo třeba jen obyčejnými průzkumnými „drony“ dokáže přesně ničit cíle na vzdálenost až 70 km, s municí ATACMS pak až 300 km. V tomto smyslu lze říci, že vlastně supluje některé klasické úkoly taktického letectva. A obvykle s výrazně nižšími provozními náklady.
Pokud se Česko hrne do nákupu F-35, ale raketomety nadále neřeší, znamená to, že konkrétně v české armádě by úkoly řešené na ukrajinském bojišti HIMARSy muselo plnit letectvo. To ale v rozhodující okamžik nemusí být k dispozici, protože bude mít jiné věci na práci – například boj s dosud neporaženým letectvem protivníka.
V úvahách o nákupu „zázračných“ F-35 se tak dostávají do konfliktu dva rozdílné pohledy. Podle jednoho je technologicky vyspělá zbraň sama o sobě jakousi magickou stříbrnou kulkou, která hravě řeší všechny problémy na bojišti. Podle jiného ale přílišná nerovnováha ve schopnostech jednotlivých zbraní škodí, protože klíčem k úspěchu nadále zůstává schopnost excelentního provádění vševojskových operací. Namísto pohrávání si s Douhetovou doktrínou, podle níž prý lze celé války vyhrát jen a pouze letectvem, je na stole model, v němž F-35 nanejvýš palubními senzory zjistí pozemní cíl, ale dále se mu již věnuje včas informovaná obsluha HIMARSu nebo samohybné houfnice CAESAR.
Kromě otazníků nad reálností kvalit F-35 je na stole ještě riziko, že utopit příliš mnoho prostředků pouze ve schopnostech letectva může nakonec znamenat nedostatek peněz jinde. V dělostřelectvu, organické protivzdušné obraně jednotek, specializované obraně proti bezpilotním prostředkům, v moderních protitankových zbraních. V zásobách munice. V náhradních dílech pro používanou techniku. Prostě kdekoliv.
Pokud zní zadání: „Utratit co nejrychleji co nejvíce peněz“, nákup F-35 zjevně znamená optimální řešení. Pokud ale jde o to udržet rovnováhu schopností jednotlivých zbraní, možná by přece jen bylo rozumnější nakoupit modernizované Gripeny – a ušetřené finance vhodně investovat do jiných, „neleteckých“ obranných projektů.
Vzhůru na „lstivé Afghánce“?
V klasickém satirickém románu Patricka Ryana Jak jsem vyhrál válku (1963) jeden z britských důstojníků mužstvu během druhé světové války neustále předestírá prudce relevantní zkušenosti z afghánských koloniálních válek. Podle jeho představ vojáci nemusí umět přemýšlet jako současný protivník, tj. velící důstojníci wehrmachtu, a čelit jeho činnosti. Místo toho by měli odvíjet svá očekávání od střetů se lstivými Afghánci, kteří například často kradli závěry špatně hlídaných pušek.
Armáda České republiky v celém svém „protiteroristickém“ období (2001–2021) bohužel postupovala velmi podobně. Prioritu ve výcviku profesionálních vojáků i příslušníků aktivních záloh dostal střelecký výcvik, zatímco třeba příprava kvalitního zákopu na ochranu před dělostřeleckou palbou se řadila k dovednostem v pravdě exotickým. Dokonce ani ukrajinská polní opevnění v Donbasu dnes nesplňují standardy odvozené od polních testů v Hammelburgu z roku 1976 (!!!), neboť jim chybí klíčový prvek snižující ztráty způsobené nepřátelskou dělostřeleckou palbou.
Je tedy co dohánět, aniž by vždy šlo o přehledně utracené peníze za pomník. Vojáky je třeba znovu naučit hlavní dovednost pěšáka, tj. vydržet nepřátelskou dělostřeleckou palbu, a udělat vše pro to, aby jí odolali co nejlépe. Stávající balistická ochrana je určena proti střelám z ručních zbraní a chrání jen hlavu a trup. Na evropském bojišti ale voják potřebuje především ochranu před střepinami, pokud možno včetně končetin.
Nedotažené pokusy s „neprůstřelnými rukávy a nohavicemi“ proběhly v Rusku, navázat na ně by bylo velmi žádoucí. V mobilních operacích musejí vojáci vycházet z vědomí, že nepřátelská artilerie je dokáže zaměřit za tři minuty od zahájení palby, pokud nejsou neustále v pohybu. Vojenští lékaři by měli aktualizovat znalosti ohledně tzv. „shell shock“ a připravit příslušnou léčbu.
Klíčovou roli v přípravě obrany NATO proti ruské agresi nakonec sehrají kompetence a dovednosti, které povrchní kult fotogenické bojové techniky nedokáže ani zahlédnout.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
