Mychajlo Podoljak FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Poradce ukrajinského prezidenta Michajlo Podoljak si na twitteru klade otázku, jestli Rusko může v současné chvíli myslet vážně nějakou nabídku mírových rozhovorů. Podle něj je upřímnost takových nabídek s ohledem na rozsah a pokračování ruských válečných zločinů pochybná.
„Rétorická otázka… Pro milovníky tématu ,vyjednávání s Ruskem‘. Proč by Rusko po zorganizování rozsáhlé války, masovém zabíjení Ukrajinců, každodenních raketových útocích na civilní infrastrukturu, demonstrativním ignorování mezinárodního práva a úmluv, odstřelování a zaminovávání kritických objektů, organizaci sítě mučení na okupovaných územích, krádežích desetitisíců dětí a dalších válečných zločinech, aniž by válku prohrálo a aniž by bylo odsouzeno u tribunálu… mělo najednou chtít dobrovolně začít dodržovat zákony a vrátit se k pečlivému dodržování norem mezinárodního práva? Proč by se měl nepotrestaný vrah a násilník, který navíc získal odpustek, změnit a nestal se ještě svéhlavějším ve svých zločinech proti lidskosti?“ ptá se Podoljak.
Není sám, k podobným závěrům docházejí i někteří západní analytici.
Podle autorů článku na webu Foreign Affairs má Ukrajina dobrý důvod, proč definuje vítězství jako osvobození každé části svého území. Jakýkoli územní ústupek Rusku, i malý, by byl výzvou k další agresi. Záminka by mohla být jiná, ale cíl by byl stejný: podmanění Ukrajiny. Dokud se Rusko vyhne přímé porážce, využije jakékoli sporné území jako odrazový můstek pro další kolo expanze, stejně jako to udělalo po minských dohodách, které měly ukončit konflikt na východní Ukrajině v letech 2014 a 2015.
Hlavním cílem ruského prezidenta Vladimira Putina je vyhnout se drtivé porážce na bojišti. V sázce není nic menšího než přežití jeho režimu, jak ukázala ponižující vzpoura vedená velitelem žoldnéřů wagnerovců Jevgenijem Prigožinem. Rusko proto potřebuje vytvořit alespoň iluzi vojenského úspěchu. To umožní kremelské propagandistické mašinérii spřádat příběh o odvetě a podněcovat lidové požadavky na další agresi proti Ukrajině. Podle tohoto návodu postupovalo Rusko v Čečensku v prvním desetiletí tohoto tisíciletí, kdy Putin využil tvrzení o úspěchu v boji proti „terorismu“ k soustředění moci, oslabení demokratických institucí, odsunutí místních orgánů na vedlejší kolej a pacifikaci vzbouřeného regionu.
„Kromě toho mohou pokroky na ukrajinském bojišti urychlit výhodný politický vývoj v Rusku, jak ukázalo krátké Prigožinovo povstání. Populární ruský vojenský vůdce, který by narazil na bitevním poli, by nakonec mohl Putina svrhnout státním převratem. Argument, který zaznívá od některých západních analytiků, že Rusko bude i nadále ohrožovat Ukrajinu bez ohledu na to, kolik území tato země získá zpět, tuto možnost nebere v úvahu. Dokud Rusko povede Putin, který veřejně prohlásil, že se domnívá, že ,celá vojenská, ekonomická a informační mašinérie Západu‘ je obrácena proti Rusku, zůstane Moskva trvalou hrozbou nejen pro Ukrajinu, ale i pro širší transatlantické společenství. Postputinovské Rusko nemusí vnímat každého jako hrozbu – a mohlo by přestat být hrozbou samo pro sebe,“ konstatuje se v článku.
