Neurolog, filosof a etik Jan Payne upozorňuje na problémy českého zdravotního pojišťovnictví (ilustrační foto). FOTO: Hopgardener / Wikimedia Commons (volné dílo)
FOTO: Hopgardener / Wikimedia Commons (volné dílo)
KOMENTÁŘ / Po zhroucení komunismu a s transformací zdravotnictví se u nás s pojišťovnami roztrhl pytel. Na začátku jich bylo dokonce přes dvacet a důvodem bylo prostě to, že tenkrát se v tom nikdo pořádně nevyznal. Zejména panoval zmatek v otázce, co vlastně spadá do soukromé a co do veřejné oblasti. Ostatně splývalo to i jinde, což bylo neblahým odkazem mentality z dřívějších dob. Jde o to, že před tím mezi soukromím a veřejností nevedla žádná ostrá hranice.
Co se majetku týče, všechno mělo patřit všem, všichni okrádali stát a stát na oplátku okrádal všechny. A naprosto cizí lidé se oslovovali „soudruhu“ a tykali si. Pro demokracii je naopak typické vést mezi soukromou a veřejnou sférou ostrou dělicí čáru: čím ostřejší je, tím hlouběji je demokracie ve společnosti zakořeněna.
Zarážející by bylo, kdyby se tento rozdíl zdravotnictví vyhnul. Odmítnutí modelu financování ze státního rozpočtu, přičemž lékař byl před tím de facto úředníkem plnícím zadané úkoly, vedlo k tomu, že se všichni nadšeně vrhli do pojišťovnictví, a tím se oddělilo vybírání a přerozdělování peněz. Mělo se za to, že pojišťovna je přece kapitalistickým vynálezem a privatizace všechno narovná. Vznikla VZP a kolem ní smečka dalších: každý chtěl vydělávat. Potíž spočívala v tom, že rozdíl mezi podnikáním ryze soukromým a veřejnou službou se úplně vytratil; přetrvávalo totiž mínění z dřívějších dob.
Tak se stalo, že zde máme zvláštní hybrid v poskytování zdravotní péče. Jeho hlavním rysem je to, že zde stále přetrvává sedm pojišťoven. A tak je třeba se ptát: Proč si vydržujeme sedm úplně zbytečných administrativ, a tak plýtváme penězi vybranými na základě povinných plateb podle příjmu každého? Čemu, nebo spíše komu to prospívá?
Pochopit tyto souvislosti vyžaduje zastavit se u rozdílu mezi soukromým a veřejným sektorem v jeho obecnosti. Obecně totiž platí, že pro soukromé osoby je dovoleno všechno, co není výslovně zakázáno. Zakázáno je naopak pro veřejného činitele všechno kromě toho, co mu zákon přímo ukládá. Například ministr zemědělství své ministerstvo vyzbrojit nesmí, byť si coby prostý občan v případě získání zbrojního oprávněním může nakoupit zbraně dle libosti.
Nyní ke zdravotnictví samotnému. Pro veřejnou pojišťovnu nutně platí, že ze zákona vybírá od každého občana určité procento z jeho příjmu, přičemž tato částka se sotva liší od daně. Daně ovšem také vybírá pouze jeden státem zřízený finanční úřad a představa jejich většího počtu je hodně bizarní; stejně bizarní by jistě bylo rozhodovat se, kde budeme daně odvádět. Pověřit by se sice dal i někdo další, ale v žádném případě nemůže jít o konkurenci a soutěž.
Naproti tomu konkurence je živná půda pro soukromé podnikání: přispívá či přímo vede k tomu, aby se každý snažil být lepší než ti druzí a vydělal tak víc. Leč to se může týkat jen soukromých peněz, nikoliv však peněz povinně vybíraných podle příjmu. Zavedené soukromé pojišťovny v kterékoliv oblasti totiž vyžadují platby podle rizika, a nikoliv podle bohatství, což nutně musí platit i ve zdravotnictví.
Zdravotní pojišťovny podle své povahy tudíž hospodaří s úplně jinými penězi a podle toho vypadá i jejich rozdělování. Vyjádřit to lze poměrem k solidaritě. Solidarita se týká předně zdravých s nemocnými a dále pak mladých se starými či bohatých s chudými s tím, že na ní se dohodne celá společnost a vtělí ji do zákonů. Ovšem důsledkem je to, že takto vybrané prostředky je třeba v daném období všechny utratit za péči o potřebné.
Pohnutkou občanů přece původně bylo pomáhat tomu, kdo je v nouzi, a nikoliv podporovat něčí podnikání. Výjimkou může být jen určitá rezerva pro kalamitní případy, přičemž investovat cokoliv s předpokladem pozdějších zisků by bylo porušením základní společenské dohody. Ostatně za takových okolností by žalobu pacienta na pojišťovnu odmítající hradit jeho péči kvůli nedostatku peněz musela ta pojišťovna ve spravedlivém státě prohrát.
Jde tudíž o pojištění inter-generační na rozdíl o intra-generačního spočívajícího docela prostě v tom, že vybraná částka se investuje s předpokladem pozdějšího zisku. Zisk přitom dokáže být po desítkách roků až mnohonásobný, přičemž klíčem je zde to, že každý konzumuje zdravotní péči hlavně ve stáří a na to si v mladém věku prostě nastřádá.
Předpokladem efektivity takového postupu je ovšem konkurence soukromých pojišťoven na rozdíl od pojišťoven veřejných, kde konkurence žádný smysl nemá. Mají snad tyto instituce soutěžit v tom, kolik stovek dají klientům na „plavenky“ či na dětské tábory? Vždyť to ostatní se musí řídit úhradovými předpisy.
Pokoušet se o kombinaci obojího je přitom naprostá pošetilost. Zatímco manažer soukromé pojišťovny má za úkol peníze ušetřit, utratit je naopak musí ředitel pojišťovny veřejné. Snaha utratit i ušetřit daný obnos je vrcholem hlouposti až tak, že se to promítlo do různých přísloví: dokonalý konflikt zájmů. Bohužel si právě tento paskvil pěstujeme v našem zdravotnictví a v důsledku toho vzácnými prostředky zoufale plýtváme.
Doc. PhDr. MUDr. Jan Payne, Ph.D. je neurolog, filosof a etik, docent bioetiky na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a předseda Společnosti lékařské etiky České lékařské společnosti J. E. Purkyně.
