HISTORIE / „Pro Pána Boha prosila, abych na ni o těch mordech nepravil. A jest tak, ona zamordovala Hedviku,“ vypráví jeden ze svědků. Komorní soud konsternovaně naslouchá slovům o tom, jak paní Kateřina „nad svú čeledí, děvečkami i některými mužského pohlaví, rozličné mordy činila, řezala nožem hustě těla jejich, koží odírala, solila a drala vochlemi“, tedy nástroji s ostrými hroty ke zpracování lnu.

V Čechách ve třicátých letech 16. století otřásla celou veřejností aféra do té doby nevídaná. Kateřina z Komárova stanula před soudem, aby očistila svou pověst a nakonec se sama musela zpovídat ze svých hrůzných činů. Neposlušnost či sebemenší prohřešek svých poddaných, zejména děveček, trestala takovým způsobem, že někteří z nich tyto výchovné lekce nepřežili, mnozí byli zmrzačení do konce života a nespočet z nich se den co den třáslo, aby zrovna na ně obávaná šlechtična neukázala prstem.

Čert v ní musel býti

Slovy kronikáře Starých letopisů českých: „Kdyby se mělo všecko vypsati, co jest činila… Žádný by jinak nevěřil, než že jest v ní čert musel býti a že jest čert ty muky, kterýmiž v pekle duše mučí, skrze ni musil to působiti.“

Panovačná byla Kateřina už od malička. Narodila se někdy okolo roku 1510 na rytířském sídle v Komárově ve středních Čechách do nepříliš významného statkářského rodu Pešíků. Svou služebnou měla už od dvanácti let, avšak s dívčinými rozmary a neústupností prý bylo přetěžké pořízení.

Děvče s rozporuplnou osobností podle dobových svědectví rostlo do krásy. Portrét se sice nedochoval žádný, ale pověst z jejího mládí ano. Ta vypráví, že se potají scházela s místním pohledným kovářem Kryštofem. Když románek mladých lidí odhalil otec, Kunata Pešík, rozzuřil se a Kryštofovi nakázal, aby se oženil s jinou dívkou. Vyprávělo se, že zhrzená Kateřina pak ve vzteku ze zrady srazila Kryštofa svým koněm. 

Podle dalších zvěstí ji během jedné ze svých častých vyjížděk do brdských lesů kdosi znásilnil. Snad to byl jakýsi bohatý šlechtic, který díky svému vysokému postavení u dvora ušel trestu. Pokud se tak skutečně stalo, hrůzný zážitek ji musel silně poznamenat. „Je jasné, že Kateřina byla patologická osobnost s výrazně sadistickými sklony. Něco bylo jistě vrozené, něco se mohlo během jejího života vyvinout, probudit,“ míní spisovatel Richard Händl. Podle dalších teorií mohly její sadistické choutky umocňovat pocity samoty, frustrace a duševní prázdnoty. 

Manželství bez lásky

Rodiče totiž vyhlédli pro svou dceru mnohem vhodnější partii, váženého Jana Bechyně z Lažan, majitele pičínského panství na Příbramsku, kam se za ním Kateřina jako čerstvá manželka přestěhovala. Manželství prý ovšem příliš lásky nepoznalo, zřejmě z něj nevzešel ani jediný potomek, a pan Jan musel kvůli svému úřadu často pobývat mimo domov. Správu panství tak nechal v rukách své ženy, naneštěstí pro všechny poddané. Doposud poklidně vyhlížející tvrz Pičín pomalu opanovala hrůza.

„Krutě trestá za sebemenší prohřešky,“ šířily se po kraji podivné řeči. Vystoupit však otevřeně proti šlechtičně si nikdo netroufal. Vždyť její muž se dokonce v roce 1529 stal purkrabím na karlštejnském hradě. Když se Kateřina díky kariérnímu postupu svého muže na Karlštejn také uchýlila, lidé z Pičína si oddychli. „Na Karlštejně však byla ke svému služebnictvu také velice krutá. Bila jej a podílela se také na usmrcení několika lidí a údajně i němých tváří – koček, psů a tak dále,“ vypráví členka muzejní komise komárovského muzea Libuše Hošková.

Potupná a lehká slova

Ne nadarmo si vysloužila přezdívku Karlštejnská bestie a je považována za předchůdkyni mnohem známější Alžběty Báthoryové neboli Čachtické paní. Jenže Karlštejn není Pičín a její zločiny nešly tak snadno před zraky veřejnosti utajit. 

Nakonec se zneklidňující zkazky donesly až k uším karlštejnského děkana Václava Hájka z Libočan, pozdějšího autora slavné Kroniky české. S Janem Bechyněm tou dobou řešil táhlé vzájemné spory, jejichž důvod není s jistotou znám. „Pravděpodobná verze je, že purkrabí prostě Václavu Hájkovi vyčítal špatné hospodaření a správu kapituly, což se děkanovi pochopitelně nelíbilo,“ domnívá se Richard Händl. Hájek se nelítostného Kateřinina chování rozhodl využít ve svůj prospěch a poukázal na něj.

Takovou urážku si ovšem šlechtična nemohla nechat líbit a sama se obrátila na soud, aby z ní to krvavé obvinění smyl. Co se však zprvu zdálo jako pouhá banální žaloba pro pomluvu, pro „potupná a lehká slova“, záhy přerostlo v soudní proces, který neměl obdoby. 

Ze žalobkyně obžalovanou

Před soudem, který započal v prosinci roku 1531, postupně stanulo sedmnáct svědků, deset žen a sedm mužů. Proti své paní se však báli říct křivého slova. Shodli se, že Kateřina je dobrá a laskavá paní, na panstvích se nic neobvyklého nedělo, tvrdé tresty a bití nikdy nezažili, děvečky zemřely na mor či nějakou jinou zákeřnou nemoc. 

Teprve až výpověď jistého Prokopa Papeže, pražského kožešníka, přinesla v soudním procesu zvrat. Kateřiny se bát nemusel, věděl, že až do Prahy její moc nesahá. Vypověděl proto: „Toho sem svědom, že paní Kateřina z Komárova zabila sestru mú Kateřinu Právovic z Dušník a druhou zabila z Pičína, kovářčinu dceru, říkali jí Dorota. A když ji, tu Dorotu, velmi ubila a když její mateře doma nebylo, že byla v Příbrami na trhu ten den, i poslali ji tam domů k mateři a ona potom nebyla hodiny živá, až umřela. A tu Kateřinu, když ji zabíjela, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala.“ 

Vyřčené svědectví dodalo odvahu další vypovídajícím. „Toho jsem si vědoma, že jsme bili, paní tu byla s námi, kázala nám bíti pannu Hedviku, pak ubivše ji, potom ji snesli dolů, kázala ji dolů snésti, potom umřela dole,“ líčila Manda Vaňková z Libic. Popsala i vraždu jisté Kačky, kterou měla šlechtična ubít k smrti, a jedním dechem dodala, že „náš pán o tom nic neví“.

Své oběti stahovala z kůže

Další přímá svědectví, dokreslující obraz pekla a hrůzy, na sebe nechala dlouho čekat. Vyplynulo z nich, že Kateřina nejenže dávala svému služebnictvu příkazy k mučení a zabíjení nevinných lidí, ale sama si tyto krvavé hrátky patřičně vychutnávala. Svým obětem zaživa odřezávala kusy masa z těla, stahovala je z kůže, polévala vroucím máslem, bičovala je a tloukla, dřela do krve železným kartáčem a do vznikajících ran sypala sůl. Tělo jedné mrtvé děvečky prý prohodila záchodovým otvorem přímo na smetiště v hradním příkopu. 

Její krutosti neunikly ani těhotné ženy, ani staří lidé, nutila prý služebnictvo, aby mučilo své rodiče. Svědčil o tom muž jménem Linhart z Bukové, otec několika dětí, mezi nimi i Kateřininy děvečky Markéty: „Mne kázala pak synu bíti, i bil mne. A kdyby mne více bil, snad by mne, starce, také ubil. A pán snad o tom nic neví.“

Komorní soud byl v šoku. O vině již nebylo pochyb. Sama Kateřina se nakonec pod tíhou svědectví s kamennou maskou ve tváři přiznala ke čtrnácti vraždám. Podle historiků jich ale mohlo ve skutečnosti být ještě jednou tolik. A ti, kteří mučení přežili, se po celý zbytek života museli potýkat s jeho následky. 

Z hladu si okousala prsty

Na konci ledna roku 1534 padl nad vražedkyní rozsudek – veřejná poprava stětím. Nakonec se však nejvyšší hofmistr Českého království Vojtěch z Pernštejna, jenž komornímu soudu předsedal, rozhodl změnit jej na trest vyhladovění k smrti. Nic nepomohly přímluvy manžela Jana, nic nezměnily nabízené peníze. Svůj ortel prý přijala klidně a se vztyčenou hlavou.

Kateřina byla na sklonku února roku 1534 vržena do hladomorny ve věži Mihulka na Pražském hradě a ponechána svému osudu. Když její tělo v polovině března, po více než dvou týdnech, „z vězení Mihulky, tak řečeného, umrlou vytáhli“, měla prý prsty na rukou okousané na kost.

A její manžel? Od soudu vyšel Jan Bechyně z Lažan s čistým štítem a už za pár let, v květnu roku 1538, byl jmenován do úřadu nejvyššího písaře, v němž setrval až do své smrti roku 1547. Znovu se oženil, dočkal se dvou synů, avšak ti zemřeli bez dědiců, takže jeho rod nakonec vymřel. 

Vzala si ho prý s sebou

Smrtí urozené vražedkyně však ještě celý ten smutný příběh nekončí. Pouhé dva dny poté nečekaně zemřel ve věku 44 let i Kateřinin soudce Vojtěch z Pernštejna. „I když se vědělo, že není zcela zdráv, přesto byl jeho skon neočekávaný a zavdal podnět k různým úvahám,“ podotýká historik Jindřich Francek ve své práci Proces Kateřiny z Komárova. Krajem se tak začala šířit další hrůzostrašná historka. Tentokrát o vyplněné kletbě, kterou zvrhlá šlechtična vyslala ze záhrobí, aby si svého sudího stáhla k sobě až do samotného pekla.