Ilustrační foto FOTO: Aoa 249 / CC BY-SA 4.0 / Wikimedia Commons
FOTO: Aoa 249 / CC BY-SA 4.0 / Wikimedia Commons
KOMENTÁŘ / Zatímco se většina světa soustředí na válku v Gaze nebo na Ukrajině, na severu Afriky už rok zuří konflikt, který francouzský prezident Emmanuel Macron označil za „jednu z nejhorších humanitárních krizí na světě“. Občanská válka v Súdánu začala 15. dubna jako spor mezi dvěma mocnými generály, od té doby se ale rozlila po celé zemi a hrozí, že uvrhne celý už tak nestabilní region do ještě většího chaosu.
Válka si během jediného roku vyžádala skoro patnáct tisíc životů, vyhnala z domovů miliony lidí a přivedla na 37 procent obyvatel třetí největší africké země na pokraj hladomoru. Dopady přitom citelně pociťují i sousední země – zvláště extrémně chudý Jižní Súdán, který se osamostatnil v roce 2011.
Válka dvou generálů
Súdánská občanská válka úzce souvisí s osobními ambicemi dvou mocných generálů. Na jedné straně stojí Abdal Fattáh Burhan, od roku 2019 velitel súdánských ozbrojených sil. Proti jeho snaze o koncentraci moci po vzoru egyptské vojenské diktatury se před rokem vzbouřil Mohamed Hamdan Dagalo – někdejší obchodník s velbloudy, který se postupně vypracoval do čela polovojenských Jednotek rychlé podpory (RSF).
RSF mají původ v milicích, které v průběhu konfliktu v Darfúru na počátku století bojovaly proti rebelům na straně islamistického diktátora Umara Bašíra. Bašír jim posléze v obavách z možného převratu svěřoval stále větší moc na úkor armády. Dagalo a Burhan tedy byli od počátku rivalové, přestože se při vhodných příležitostech opakovaně spojili – nejprve když v roce 2019 pomohli k Bašírově sesazení uprostřed občanské revoluce a následně o dva roky později, když naopak společnými silami svrhli civilní vládu premiéra Abdalláha Hamduka.
Převrat, který v Súdánu pohřbil veškeré naděje na demokratickou transformaci, měl původně směřovat k jakési formě spoluvlády mezi oběma muži a jejich vlivnými organizacemi. K tomu ale nakonec nedošlo, a když se Burhan pokusil RSF včlenit do armády a dostat tak konkurenční vojenské struktury pod svou kontrolu, Dagalo se vzbouřil a započal vlastní cestu k získání absolutní moci v zemi.
V prvních měsících občanské války Dagalo skutečně slavil nemalé úspěchy: Jednotkám rychlé podpory opřeným o četné kmenové spojence se postupně podařilo vyhnat armádu z většiny hlavního města Chartúmu i z velké části provincie Darfúr. V prosinci pak RSF zasadily Burhanovi další ránu, když ovládly Wad Madání – hlavní město státu Gezira, které je kvůli své strategické poloze někdy označováno za „súdánské plíce“.
Štěstí se začalo obracet teprve letos v březnu, když se armádě podařilo vyhnat RSF z Umm Durmanu – druhého největšího města v Súdánu, které leží na opačné straně Nilu naproti Chartúmu. V současné době je tedy situace mezi oběma hlavními válčícími stranami víceméně vyrovnaná a nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo schylovat k brzkému rozuzlení. Nepravděpodobně působí i scénář, že by se občanskou válku mohlo podařit vyřešit prostřednictvím mírových jednání – soupeři totiž dosud nebyli schopni dodržet ani několik dojednaných krátkodobých příměří.
Mezinárodní rozměr
Snahu o vyřešení súdánské občanské války komplikuje i fakt, že je v ní zainteresována celá řada dalších států – a to nejen z blízkého okolí. Burhan se může spolehnout zejména na podporu z Egypta, jehož prezident (a další generál) Abd al-Fattáh as-Sísí touží po tom, aby i v sousední zemi vládla právě armáda. Egyptské a súdánské ozbrojené síly spojují dlouhá desetiletí úzkých vzájemných vztahů a Sísí považuje Burhana za záruku stability i spojence ve složitých vyjednáváních ohledně stavby monstrózní přehrady v Etiopii, kterou Egypt kvůli své závislosti na řece Nil považuje za existenční hrozbu.
Kromě Sísího je na straně súdánské armády i Saúdská Arábie nebo Írán, který jí začal dodávat svoje nechvalně proslulé drony. Naopak největším podporovatelem RSF jsou bezpochyby Spojené arabské emiráty a také Rusko, které shodně těží z jejich kontroly nad zlatými doly. Zájmy Putinova režimu v oblastech ovládaných RSF dlouhodobě zastupují příslušníci někdejší Wagnerovy skupiny, kteří povstalcům mimo jiné dodávají zbraně a kontrolují právě část těžby zlata používaného k financování války na Ukrajině.
Z tohoto důvodu se nedávno do konfliktu zapojila i Ukrajina, která do Súdánu vyslala s Wagnerovci bojovat speciální jednotky a útočí na jejich pozice prostřednictvím bezpilotních letadel. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se ostatně s Burhanem v září sešel v Irsku, kde oba státníci diskutovali o „společných bezpečnostních výzvách, zejména o činnosti nelegálních ozbrojených skupin financovaných Ruskem“.
Účast velkého množství různých zahraničních hráčů na občanské válce podtrhuje strategický význam Súdánu. Přestože zemi nebývá ve světových médiích věnována prakticky žádná pozornost, minimálně její poloha na pobřeží Rudého moře a zároveň na křižovatce mezi Blízkým východem, severní a subsaharskou Afrikou je zcela klíčová pro mezinárodní obchod nebo třeba globální boj proti terorismu. Panují mimo jiné obavy, že by pokračující rozklad Súdánu mohl vést k tomu, že se země stane nejnovějším epicentrem islámského fundamentalismu, který by se mohl následně rozlít do okolních států.
Humanitární katastrofa
Přestože je konec súdánské občanské války v nedohlednu, už dnes se tento konflikt stal příčinou jedné z největších humanitárních katastrof na světě. Podle OSN jde globálně dokonce o vůbec největší uprchlickou krizi, která má navíc potenciál přerůst v obří hladomor. „Celou zemi sužuje extrémní míra utrpení a potřeby rostou každým dnem, ale humanitární reakce je velmi nedostatečná,“ popsal situaci mezinárodní prezident Lékařů bez hranic, Christos Christou.
Čísla jsou skutečně alarmující: konflikt si dosud vyžádal bezmála patnáct tisíc obětí a desítky tisíc zraněných, téměř devět milionů lidí bylo přinuceno opustit své domovy – z toho 1,8 milionů uprchlo do okolních zemí. Sousední Čad kvůli tomu zažívá největší příliv uprchlíků v historii a Jižní Súdán, který se dlouhodobě potácí mezi humanitárními krizemi a občanskými válkami, se blíží naprostému kolapsu.
Válka vyhnala z domovů mimo jiné i zemědělce, narušila spojení mezi jednotlivými regiony a vedla k masivnímu nárůstu cen základních potravin. Podstatná část Súdánců je proto ohrožená hladomorem: podle Úřadu OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (OCHA) jde o 18 milionů lidí. Organizace Save the Children varuje, že by v příštích měsících mohlo zemřít hladem na 230 tisíc dětí, těhotných žen a matek nedávno narozených dětí. Do Súdánu se přitom nedostane dostatek humanitární pomoci – zčásti proto, že na ni ostatní státy nedávají dost peněz (přestože nedávno slíbily její navýšení), obě válčící strany ale také dodávky pomoci blokují, zabavují nebo rovnou likvidují.
Zvláště RSF a spřátelené milice se zároveň při vedení války dopouští masivního porušování lidských práv. Vojáci i velitelé Jednotek rychlé podpory jsou převážně Súdánci arabského původu a stejně jako při válce v Darfúru dnes cíleně zabíjí příslušníky černošského kmene Masalitů. Etnické čistky dosahují takové míry, že organizace jako Genocide Watch označují probíhající vyvražďování Masalitů za genocidu.
Brutalita RSF už vedla skupinu amerických senátorů k tomu, že apelují na prezidenta Joe Bidena, aby na tuto organizaci uvalila sankce. Burhan rovnou žádá její označení za „teroristickou organizaci“ a tvrdí, že se Jednotky rychlé podpory staly „hrozbou pro regionální i globální mír a bezpečnost“. Podle Karima Khana, vrchního prokurátora Mezinárodního trestního soudu (ICC), se ale válečných zločinů dopouští obě strany konfliktu.
„Podle mého zjištění existují důvody se domnívat, že v současné době jsou v Dárfúru páchány zločiny podle Římského statutu jak súdánskými ozbrojenými silami, tak Jednotkami rychlé podpory a přidruženými skupinami,“ prohlásil v lednu Khan, který válečné zločiny spáchané v rámci súdánské občanské války vyšetřuje.
