Tajemství Karlova náměstí v Praze: Kudy kráčely dějiny a odkud přijde budoucnost?

Karlovo náměstí v Praze – jezuitský kostel sv. Ignáce a socha Elišky Krásnohorské (FORUM 24 (Alena Spálenská))

Karlovo náměstí v Praze – jezuitský kostel sv. Ignáce a socha Elišky Krásnohorské | FOTO: FORUM 24 (Alena Spálenská)

Karlovo náměstí na Novém Městě v Praze představuje výjimečný veřejný prostor středověkého založení, dodnes udivující svou velkorysostí. Přesto jako by se toto náměstí vytratilo z pražské mentální topografie, vlastně je „rozřezáno“ do tří od sebe oddělených lokalit, které se jeví jako soustava parků protnutá rušnými dopravními tepnami.

Hlavní funkcí Karlova náměstí čili Karláku je tak především jeho projíždění a přebíhání, doplňkově též slouží – díky hojným křovinám – ke specifickým formám rychlé relaxace, jen občas i k nějaké veřejné akci. Mezi středověkem a současností došlo hned k několikerému překreslení zdejší „mentální topografie“, které se zrcadlí i v proměnách pojmenování této lokality.

Na počátku byl Karel IV.

Když roku 1348 zakládal Karel IV. Nové Město pražské, činil tak nejen jako český, nýbrž i římský král. Mnohé nasvědčuje tomu, že nová fundace byla považována za jedno z hlavních center Českého království i univerzální Svaté říše římské. To bylo jasně demonstrováno na Květnou neděli roku 1350, kdy byly do Prahy převezeny tzv. říšské svátosti čili říšské korunovační klenoty s exkluzivním souborem relikvií.

Banner Nová Orientace

O čtyři roky později souhlasil papež se zavedením slavnosti svatého Kopí a Hřebů Páně, s nimiž bylo spojeno tzv. „ostensio reliquiarum“, totiž ukazování oněch „říšských svátostí“ a ostatků. Slavnost se konala každoročně v době velikonoční a navštěvovaly ji desetitisíce poutníků ze všech koutů Svaté říše římské.

Ondřej Demeter z Užhorodu uchovává jako poklad ceduli z časů, kdy byla Podkarpatská Rus součástí Československa (ČTK/Moravec David)

Centrem této zbožné akce bylo Karlovo náměstí, tehdy označované jako Forum Magnum a Circus Novae Civitas, tj. Velké náměstí a Novoměstský rynek, v jehož ohnisku stála dřevěná věž určená k ukazování ostatků. Nové Město pražské tak bylo jednou za rok symbolicky prezentováno jako hlavní město Svaté říše římské a „Nový Řím“.

Obrovské rozměry náměstí jistě nebyly náhodné. V okruhu Karla IV. panovalo přesvědčení, že svět se nalézá v poslední fázi dějin spásy. A v rámci této eschatologické nálady pak můžeme každoroční poutní slavnost interpretovat jako svérázné lákání Krista k parusii, tj. k jeho druhému příchodu, přičemž jevištěm této vrcholné fáze dějin se měla stát Praha a v ní ono velkolepé novoměstské náměstí, pulsující mezinárodním poutním ruchem.

Vedle zmíněné tzv. ostatkové věže v centru náměstí vznikla v letech 1382–1393 ještě kaple Těla a Krve Páně čili Božího Těla, spravovaná Bratrstvem obruče a kladiva, svou (nejspíše) oktogonální věží evokující – stejně jako další sakrální stavby Nového Města pražského – cášský chrám, v němž byl pohřben dávný římský císař Karel Veliký.

Ve víru české reformace

Novoměstské Forum Magnum se opravdu mnohokrát (a zřejmě programově) stalo exkluzivním areálem církevně-politického a eschatologického dění. Tak roku 1412 sem zamířila studentská demonstrace vedená Jeronýmem Pražským s alegorickým vozem, na němž student přestrojený za nevěstku nabízel napodobeniny papežských bul a odpustků. Průvod byl zakončen právě na Velkém náměstí spálením bul „kacířského papeže“. Kaple Božího Těla patřila od roku 1403 českému univerzitnímu národu, v roce 1416 se stala jedním z center liturgického utrakvismu a české reformace (tzv. husitství).

Památník Operace Anthropoid v Praze-Libni (místo úspěšného útoku čs. parašutistů na R. Heydricha) (ČTK/Krumphanzl Michal)

Za svéráznou eschatologickou akci lze považovat i první pražskou defenestraci, k níž došlo roku 1419 na Novoměstské radnici, stejně jako deklaraci Pražanů v kapli Božího Těla roku 1420, jíž se přihlásili k tzv. čtyřem pražským artikulům a k boji proti Zikmundu Lucemburskému jakožto služebníku Antikrista.

Naopak právě z této kaple byla roku 1437 za účasti římského císaře a českého krále Zikmunda vyhlášena tzv. basilejská kompaktáta, jejichž prostřednictvím byli čeští utrakvisté zahrnuti do univerzální (tj. katolické) církve. A na kapli byly umístěny desky s textem kompaktát.

Přestože se během 15. století ujalo pro náměstí nové pojmenování, Dobytčí trh, uchovalo si nadále úlohu výjimečného veřejného prostoru s církevně-politickým významem. Německý reformátor Thomas Müntzer kázal roku 1521 v Praze nejen v Betlémě, ale také v kapli Božího Těla, neboť právě v Praze očekával obnovení Kristovy církve. Když byla roku 1609 vyhlášena tzv. Rudolfovým majestátem náboženská svoboda, kaple Božího Těla na Dobytčím trhu byla předána Jednotě bratrské.

Jakmile byly v pobělohorské době potlačeny novou ústavou, tj. Obnoveným zřízením zemským z roku 1627, české parlamentní (stavovské) tradice a země byla „katolizována/romanizována“, převzali kapli v roce 1628 jezuité. Ti se roku 1655 neúspěšně pokusili o jakési obnovení slavnosti „ukazování ostatků“, především však zde v letech 1665–1678 vybudovali kostel sv. Ignáce, který náměstí dominuje dodnes.

Rudé trenky jako symbol Zemanova prezidentství – demonstrace před Pražským hradem (2019) (ČTK/Říhová Michaela)

Záře a stíny baroka

Zároveň se zdá, že v rámci církevně-politické „barokizace“ pražské urbánní krajiny měla dostat novou symboliku také tři velká veřejná prostranství pravobřežní Prahy – na Staroměstském náměstí byl roku 1652 vztyčen sloup Panny Marie, roku 1680 byla na Koňském trhu, pozdějším Václavském náměstí, instalována socha sv. Václava.

Na Dobytčím trhu, v bezprostřední blízkosti Novoměstské radnice, vznikl v letech 1693–1706 sloup sv. Josefa s kašnou. Světec stojí na hranolu ozdobeném českým heraldickým lvem.

Stejně jako mariánský sloup je i ten josefský úzce spojen s Habsburky, totiž s osobností římského císaře a českého krále Leopolda I., přičemž sv. Josef byl nejen patronem habsburského rodu, ale roku 1654 byl dokonce zařazen mezi české zemské patrony. „Barokizovaný“ Dobytčí trh, vlastně jakési Svatojosefské náměstí, byl tak symbolicky předurčen, aby se stal – v intencích někdejší karlovské koncepce – klíčovým veřejným prostorem pražského souměstí. Otázkou zůstává, proč tato idea nedošla naplnění a lokalita byla degradována na jakýsi obchodní prostor, tj. běžné tržiště.

V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád a kolej u kostela sv. Ignáce byla po roce 1781 proměněna na kasárna, později vznikla v sousedství i vojenská nemocnice. Navíc byla roku 1784 zrušena kaple Božího Těla, která byla nakonec v roce 1791 zbořena. Život Dobytčího trhu byl nyní po dlouhý čas ovlivňován vojenskou přítomností, k níž vedle vojenských přehlídek patřili též vojáci jako opilci, zloději a sebevrazi.

Tisková konference amerického prezidenta Bidena na summitu NATO v Bruselu (14. 6. 2021) (ČTK/ZUMA/Nicolas Landemard)

Od romantismu k občanské emancipaci

Zároveň bylo toto veřejné prostranství stěžejní lokalitou pražské měšťanské reprezentace, stejně jako rostoucího českého národního sebevědomí. Vzpomeňme alespoň, že „Máj“, vrcholné dílo českého literárního romantismus, spisoval Karel Hynek Mácha v letech 1834–1836 nikoliv kdesi pod Bezdězem, nýbrž na Dobytčím trhu v otcovském domě.

Velice záhy se objevila též myšlenka vizualizace onoho spojení Dobytčího trhu s Karlem IV. jakožto zakladatelem Nového Města pražského – roku 1844 vytvořil sochař Jacob Daniel Burgschmiet bronzovou sochu velkého císaře a krále, přičemž se uvažovalo o její instalaci na Dobytčím trhu. Nakonec však byla roku 1851 umístěna na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu.

Souběžně byl Dobytčí trh – v duchu tehdejšího romantického blouznění – považován za fantaskní lokalitu spojenou s faustovskou tradicí (vznášející se kolem Mladotovského paláce), ale též se svobodnými zednáři a všelijakými tajnými bratrstvy.

V Evropě byly tenkrát v oblibě výstavy monumentálních panoramatických obrazů, a právě na Dobytčím trhu byla postupně během roku 1845 umístěna malovaná panoramata Sankt-Petěrburgu, Berlína a Moskvy, díla Josefa Lexy, hojně obdivovaná zde se promenujícími Pražany. Právě tehdy, před polovinou 19. století, se rodí i dvojí reflexe Prahy, odrážející se zejména v krásné literatuře a poezii, totiž reflexe realistická stojící vedle reflexe fantaskní a jakoby snové. A předmětem takové stylizace se stalo i toto novoměstské náměstí, ona nepominutelná lokalita pražské mentální topografie, jíž se zmocňovala imaginace intelektuálů a umělců,

Andrej Babiš na konferenci Školství 2020 – vzdělání mělo být prioritou jeho vlády, realita je však odlišná (15. 10. 2019) (ČTK/Šulová Kateřina)

V povídce literáta a dramatika J. K. Tyla „Od nového roku do postu“ z roku 1846 je Dobytčí trh líčen jako místo, kde „z každé hospody vřeštivá hudba zaznívala“ a kde bylo též možné lacino pořídit „šálek polívky“. V roce 1847 se na tomto náměstí v hostinci „U Zlatého vola“ scházel radikálně demokratický politický klub „Repeal“, jehož hybateli byli především Karel Havlíček Borovský a Karel Sabina. Během pražské bouře v červnu 1848 došlo také zde k bojům mezi vojskem a studenty.

Symbolický potenciál tohoto veřejného prostranství si velice dobře uvědomoval právě zmíněný novinář a politik Karel Havlíček Borovský, který v roce 1848 inicioval přejmenování Dobytčí trhu na Karlovo náměstí. To tak sice získalo exkluzivní jméno, jeho vzhled však zůstával nevábný. Německý průvodce Prahou z roku 1853 nazývá toto prostranství „nestvůrným“, a to pro jeho ohromnou rozlohu, pustotu a neupravenost, zatímco nedaleké Václavské náměstí hodnotí jako „nádherné“.

Také „Pekla zplozenci“, dílo publikované roku 1853 Josefem Jiřím Kolárem jakožto fantastický román z rudolfinských časů, operují s topografií Karlova náměstí – líčí je jako „rozlehlé“ či „rozsáhlé“ prostranství, na němž může člověka náhle překvapit „prudká vichřice“. Znakem náměstí je „čerstvé povětří“, stejně jako přítomnost čtyř šibenic, které jsou důležitou romantickou rekvizitou.

Podobně Josef Svátek ve svém románu „Tajnosti pražské“ z roku 1868, popisujícím události revolučního roku „osmačtyřicátého“, fabuluje, že v jakémsi podzemním labyrintu někdejšího Dobytčího trhu se scházel karbonářský spolek „Mladá Čechie“.

Prezident Zeman s manželkou Ivanou na olympiádě v ruském Soči s plyšovými maskoty, Mynářem, Nejedlým, Dukou, Remkem, Kmoníčkem a Forejtem (9. 2. 2014) (ČTK/PR/KPR/Jiří Ovčáček)

Praha jako „české Athény“

Karel Sabina spojil v románu „Na poušti“ z roku 1863 někdejší Dobytčí trh s tajným spolkem „obručníků“, což byl odkaz na Bratrstvo kladiva a obruče u kaple Božího Těla. Ve svém hořce ironickém autobiografickém románu „Oživené hroby“ z roku 1870 zmiňoval osud studenta, který chtěl z Prahy učinit „české Athény“ a plánoval postavit uprostřed náměstí budovu akademie s vysokým sloupovím, nad nímž měl být nápis: „Nepřekonatelný hrad slávy budoucí Čechie“.

Také emancipovaná spisovatelka Karolína Světlá umístila na Karlovo náměstí část svého románu „Zvonečková královna“ z roku 1872, zasazeného do konce 18. století, jenž vrcholí jezuitskými úklady a popravou mladíka, jinak svobodného zednáře, před kaplí Božího Těla.

Skutečně se tehdy objevila úvaha, že by se Karlovo náměstí mohlo stát centrem české vědy a kultury. Již od roku 1865 navrhoval český zemský sněm královskému hlavnímu městu Praze, aby plánovaná novostavba Musea Království českého vznikla právě na Karlově náměstí poblíž Novoměstské radnice. Ovšem pražští radní s tím nesouhlasili a neúspěšná jednání se táhla několik let. Zdá se, že právě tehdy byla definitivně promarněna možnost, aby se Karlovo náměstí stalo spolu s náměstím Václavským a Staroměstským nejvýznamnějším jevištěm moderních pražských a českých dějin.

Jakýmsi „náhradním plánem“ pak byly parkové úpravy probíhající od šedesátých let 19. století a vrcholící v letech 1884–1885 realizací projektu Františka Thomayera, resp. roku 1905 navazujícího projektu Kamila Hilberta a Antonína Wiehla. Ještě před thomayerovskou úpravou tu v letech 1871–1872 bylo pro pobavení a rozptýlení Pražanů instalováno slavné Zellerovo dioráma hor Rigi-Kulm a Faulhorn ze švýcarských Alp. A roku 1874 se městská rada usnesla, že jedno ze tří nových „rejdišť pro děti“ bude kromě Chotkových sadů a Letné zřízeno právě na Karlově náměstí. To se změnilo na relaxační promenádu, zatímco „velké“ pražské a české dějiny se již měly odehrávat jinde.

Příroda je v našich rukou - Hostětín v Bílých Karpatech (Pravý břeh)

Soužití tradice s modernitou

Též výběrová sondáž do literárních textů z období 20. století, reflektujících Karlovo náměstí, nám umožňuje rekonstruovat „sémantického pole“, jehož prostřednictvím můžeme odkrýt funkci, úlohu a charakter přisuzované tomuto unikátnímu veřejnému prostoru. Již kolem roku 1900 bylo Karlovo náměstí místem vzbuzujícím obdiv zahraničních návštěvníků.

Anglický básník a literární kritik Arthur Symons, pobývající v Praze, zařadil roku 1903 do svého esejistického pojednání „Cities“ též toto náměstí: „All Prague is red and green – Celá Praha je červená a zelená, a část jejího kouzla … pochází od útulného, rozkošného způsobu, jímž vyplňuje prázdná prostranství travou a stromy, jako na prostranném Karlově náměstí, pokud vím, jediném městském náměstí vůbec, jež tvoří téměř park vyložený hebkou travou a stinnými stromy a vzorkovanými květinovými záhony a přec je skutečným městským náměstím uzavíraným měšťanskými budovami a věží ze čtrnáctého století po boku bývalé radnice.“

Takže – Praha je červená a zelená (snad to není komunálně-politické proroctví!), pro onu kombinaci červených střech a zeleně, přičemž typickým příkladem je právě Karlovo náměstí. V letech 1906–1907 zde jako praktikant Zemského soudu působil také Franz Kafka, jenž opouštěl rodné Staré Město, aby tak říkajíc přebíhal na „obávanou“ novoměstskou „druhou stranu“.

Karlovo náměstí se též stalo parodickým místem ve „Švejkovi“ Jaroslava Haška, vznikajícím mezi léty 1921–1923 v časech prvorepublikového Československa jako reakce na hrůzy Velké války. Zvěčnělé jsou například tyto Švejkovy výroky: „Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny.“ Anebo (před soudními lékaři): „A nemíváte někdy občas nějaké záchvaty? – To prosím nemám, jen jednou málem byl by mne zachvátil nějakej automobil na Karlově náměstí.“

Zámek Jezeří v Krušných horách, v pozadí hnědouhelný důl Československé armády na Mostecku (ČTK/Vatka Jiří)

K poetice Karlova náměstí se vyslovil i Karel Čapek ve své knize „Devatero pohádek“ z roku 1932. Jeho „Velká policejní pohádka“, sepsaná však již v roce 1924, si všímá zejména pražských strašidel, jejichž důležitým domicilem bylo právě Karlovo náměstí. Zde bydleli skřítkové, z nichž nejznámější byl jistý Padrholec: „Když někdo na Karlově náměstí něco ztratí, třeba prsten, míč, merunu nebo pumlíč, tak ten Padrholec to vždycky donese hlídači jako poctivý nálezce.“

Zároveň se dozvídáme, že ještě nedávno tancovala v noci na Karlově náměstí světýlka, která se ovšem po dohodě s pražskou obcí přestěhovala do Stromovky. V Čapkově podání je pohádka jakýmsi občanským žánrem, takže i staropražská strašidla z Karlova náměstí jsou najednou řádnými občany – Čapkův „Karlák“, to je smířlivé a laskavé soužití tradice s modernitou.

Objevitelé „ducha Karláku“

Katapultujme se rovnou do sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, do doby tzv. normalizace, kdy bylo Československo znásilněnou gubernií sovětsko-ruského impéria. Pokud bychom v tehdejší literatuře hledali nějaký typický autorský postoj vůči Karlovu náměstí, byly by to všelijaké odstíny nostalgie, touhy po barvitém životě před komunistickou nivelizací. Egon Bondy si všímá Karlova náměstí v „Příšerných příbězích“ z roku 1976. Jeho povídka „Podmořská kočka v Ječné ulici“ vypráví o kočce, která se o Vánocích připletla do kádí s rybami, ale nikdo si ji nechtěl koupit, a tak se dopálila a „utekla z kádě na Karláku přímo do Ječné ulice. Tam opuštěná bloudí a naříká…“

Podobně básník Ivan Diviš, pražský rodák žijící v německém exilu, se v básnické sbírce „Beránek na sněhu“ z roku 1980 zaobírá podivnou metafyzikou lidského osudu a odkrývá fragmenty svého pražského dětství a ztraceného domova: „Sněžilo hustě a milostně, jak na boudy na Karláku / když jsem byl malý.“

„Evropan“ Andrej Babiš v Bruselu: opravdu nechápe principy právního státu? (ČTK/Dospiva Jakub)

Za skutečného objevitele „ducha Karlova náměstí“ však musíme považovat Bohumila Hrabala. V autobiografickém příběhu „Kluby poezie“ z roku 1981 vystupuje Hrabalovo alter ego Hanťa, fascinovaný „přicementovanou“ sochou sv. Ignáce s výraznou svatozáří na průčelí stejnojmenného jezuitského kostela.

Paprskovitá mandorla mu připomíná vanu, v níž spáchal sebevraždu římský filosof Seneca, což v mnohém vystihuje atmosféru tehdejší Prahy a zejména Karlova náměstí, onoho ztraceného veřejného prostoru, který se zvláštní inverzí stal vnitřní periferií města a poněkud paradoxně spíše prostorem privátním, podivnou křižovatkou, na níž se lidé permanentně míjejí: „Všichni pádí z Národní na Karlák a obráceně.“ / „Kráčel jsem v zadumání na Karlák.“ Přestože může být zdejší nálada osvěžující, zdá se, že se tu zastavil čas: „Karlákem táhne průvan od Vltavy, a to já mám rád.“ / „Došel jsem v zadumání na Karlák, osvětlené hodiny na novoměstské věži oznamovaly zbytečný čas.“

Přesto má v sobě Karlovo náměstí – i pro Hrabala-Hanťu – něco z onoho mystéria středověkého Velkého náměstí, byť jde o zvláštní amalgám „zjevení pravdy“ a „civilní touhy“ po pravdě. Neboť právě tady se Hanťa záhadně setkal s Immanuelem Kantem, který „před čtvrtstoletím se mi zjevil na Karláku, když jsem si kupoval vuřty za deštivé noci.“

Příběh Karlova náměstí, jak se odráží v oné mentální topografii reprezentované krásnou literaturou a poezií, je tudíž stále ještě příběhem naděje. Stejně jako jsou zdejší objekty memoriální kultury, totiž sochy a pomníky, zároveň symbolem zmatení a vykořenění, všechny ty skulptury stojící, sedící, zastoupené svým poprsím, mizející, které z Karlova náměstí vytvářejí prostor konkurence různých vrstev městské paměti a zároveň mizení specifické urbánní identity.

Týdeník FORUM | FOTO: FORUM 24 (FORUM 24)

„Karláček“, největší pražské náměstí, je vlastně náměstím vytěsněným a ztraceným, zamaskovaným parkovou i parkovací clonou. Možná jen náměstím podle jména, navíc rozčleněným dopravními tepnami, v nichž neproudí „krev města“, nýbrž je tu naopak městu „pouštěno žilou“.

Dynamické centrum evropské metropole

Závěrem bych nechal ještě jednou zaznít ona klíčová slova z literárních textů, která tajemně i přímočaře charakterizují fungování Karlova náměstí v pražské „mentální topografii“ doby moderní: vřeštivá hudba / hospoda / kavárna / revoluce / polévka / ohromná rozloha / pustota / čerstvé povětří / „české Athéhy“ / muzeum / dětské rejdiště / prostranství červené a zelené / disciplína / automobil / skřítkové a světýlka / kádě s rybami / zasněžené boudy / přicementovaný Ignác / všichni pádí / zadumání / průvan od Vltavy / Immanuel Kant a vuřty.

Karlovo náměstí, to je místo pro potěchu a pozdvižení ducha i těla, místo setkání tradice s hypermodernitou. A neztratilo se ani ze soudobé literatury, vždyť významnou úlohu hraje v gotickém románu „Sedmikostelí“ z roku 1998 od Miloše Urbana. Ten se věnuje právě karlovskému mystériu Nového Města pražského a hlavní románové aktéry nechá ve finále obnovit i zaniklou kapli Božího Těla. Možná právě tady je klíč ke skutečné obnově Karlova náměstí – když ne ve smyslu urbanisticko-architektonickém, pak určitě mentálně-topografickém.

V roce 2018 vyvrcholil tzv. soutěžní dialog, garantovaný mezinárodní komisí, které jsem byl součástí. Karlovo náměstí stojí tudíž před zásadní revitalizací, po jejímž dokončení se snad opět stane skutečným Velkým náměstím, dynamickým centrem Prahy jakožto evropské metropole.

Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D. je historik, filosof a publicista, jako koordinátor a vědecký pracovník vede Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR, zabývá se problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami, působí jako editor Nové Orientace / FORUM 24

Esej byl nejprve publikován v tištěné Revue FORUM 4/2021.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]