Památník dětí zavražděných německými nacisty v kyjevském Babím Jaru FOTO: wikimedia commons (kievvlast)
FOTO: wikimedia commons (kievvlast)
Na začátku byla hromadná vražda, jakých diktatury 20. století provedly na tisíce. V době, kdy se wehrmacht po katastrofálních porážkách Rudé armády zmocnil v září 1941 Kyjeva, podnikla Stalinova komanda sérii bezohledných teroristických explozí a požárů. Tato taktika spálené země (a spálených lidí) nerozlišovala mezi okupanty a nevinnými civilisty. Zahynuly jich stovky, desetitisíce ztratily střechu nad hlavou.
Nacisté se uchýlili k pomstě na místních Židech, která „proslavila“ popraviště, sloužící svému účelu po další dva roky okupace. Babí rokle – ukrajinsky Babyn Jar – pohltila postupně na 100 tisíc těl všech národností.
Zasypaná paměť
Sovětské moci se výrazné zastoupení židovských obětí nehodilo do krámu. Bezprostřední poválečné úvahy o zřízení památníku pohřbil Stalinův sílící antisemitismus, lokalitu samotnou pak odpad z blízké cihelny, když se zde nepietně rozrůstala obytná zástavba. Dveře režimního mlčení rozrazila až slavná poéma básníka Jevgenije Jevtušenka, jejíž počáteční slova Na Babij Jar se pomník nevešel dvacet let po masakru oživovala židovskou tragédii a vydělovala ji z amorfní kategorie tzv. sovětského člověka, skrze niž s hitlerismem účtoval sovětský režim.
Tuto ztrátu paměti od šedesátých let statečně připomínala nepovolená disidentská shromáždění na „místě činu“, v nichž se spojovali patriotičtí Ukrajinci s místní židovskou komunitou, a KGB si poprvé začala všímat rizika propojení dvou antisovětských sil: ukrajinského nacionalismu a „sionismu“.
Teprve samostatná postsovětská Ukrajina začala odvážně splácet dluh historické paměti. Hned v září 1991 úřadující prezident Leonid Kravčuk poprosil „židovský lid, na němž jsme se v historii tolikrát provinili“ o odpuštění.
Místo začaly plnit židovské symboly, pravoslavné kříže i kříž vztyčený Organizací ukrajinských nacionalistů. Jednotný, eticky sdělný výklad dávných událostí zastoupila zahrada oddělených pamětí, ale velká kontroverze teprve čekala za rohem.
Muzeum vášní
Zdá se, že Ukrajině osud přisoudil lámat si nohy tam, kde jiní jen klopýtnou. Nacisté zavraždili na dva a půl milionu sovětských Židů, z toho půldruhého milionu na ukrajinském území. V žádné bývalé sovětské republice dodnes nevznikl památník k poctě obětí šoa, avšak od Ukrajiny se to očekává a ta tuto ideu přijala za svou.
Dlouhodobá absence takové instituce netrápí jen historiky. Zrodil se z ní závažný, hluboce politický spor. Tíživé dědictví Babího Jaru není možné jen tak přejít, ačkoli na jiných místech obsazené Ukrajiny nacisté a jejich spojenci vraždili Židy ve srovnatelném měřítku a dosud visí ve vzduchu otázka, proč sovětský holokaust vydělovat z jeho celoevropského rozměru: proč se má na Ukrajině nalézat zvláštní memoriální komplex, který je mnohem výmluvněji zastoupen už Osvětimí?
První rozmíšku způsobil ještě v roce 2002 záměr amerických Židů vybudovat komunitní centrum na místě, kde se stále nacházejí kosti zavražděných. Tehdy narazil na odpor ukrajinské židovské veřejnosti, a je to právě tato složka ukrajinské občanské společnosti, která do dění kolem proponovaného památníku vnáší nepřeslechnutelný hlas.
Házení kamením
V září 2016 navštívil Ukrajinu izraelský prezident Reuven Rivlin, aby v tamním parlamentu u příležitosti 75. výročí masakru v Babím Jaru pronesl řeč, která se neobešla bez klišé poplatného sovětskému výkladu historie. Na nacistickém zločinu se prý podílelo výrazné množství Ukrajinců, mezi nimiž vynikali členové Organizace ukrajinských nacionalistů, v tomto rozšířeném podání jakéhosi antisemitského předvoje.
Tento nesmysl souzněl s exkurzy do historie, jimiž v posledních letech promlouvá ke světu Vladimir Putin. Není to náhoda. Už renomovaný ruský historik Alexej Miller, jenž vůči současné moci zachovává menší distanci, než by se slušelo, nazval Izrael přirozeným spojencem Ruska ve válkách o paměť.
Historická rétorika současných pánů Ruska, vylekaných už ukrajinskou Oranžovou revolucí, se stala jedním z nástrojů velmocenské prestiže a začala zdůrazňovat motiv spoluviny okupovaných sovětských národů včetně Polska na válečné genocidě Židů. Tím pracuje s pamětí holokaustu způsobem, který se v tom zásadním odchyluje od sovětské předlohy: židovské utrpení v něm už není zamlčováno, ale poukaz na ně naopak slouží ke kompromitaci osvobozeneckého hnutí „Nerusů“, s odbojnou Ukrajinou v popředí.
Tomuto trendu nasadil Putin korunu v lednu 2020, když na izraelské ceremonii u příležitosti 75. výročí osvobození Osvětimi a odhalení památníku obránců Leningradu v Jeruzalémě postavil do jedné řady antisemitismus a rusofobii.
A právě dva a půl roku od zahájení vojenské agrese proti Ukrajině, v čase zmiňované Reuvenovy návštěvy Kyjeva, přišla z Ruska „nabídka“, jaká od té doby krade mnohým na Ukrajině klidný spánek.
Tři ruští oligarchové židovského původu, Mychajlo Fridman, German Chan a Pavlo Fuks (všichni tři s ukrajinskými kořeny), tehdy přislíbili investovat sto milionů dolarů do vybudování paměťové instituce v Babím Jaru, nazvané Memoriální centrum holokaustu Babí Jar. Úmysl podpořil a členem správní rady projektu se stal ještě ukrajinský oligarcha Viktor Pinčuk, skandály opředený zeť bývalého prezidenta Leonida Kučmy.
Dárek od vraha?
Kritici, bez ohledu na svou národnost zastupující ukrajinský prozápadní tábor, opírají své výhrady o celou řadu znepokojivých skutečností. Především mají za nestandardní, aby připomínku světově známé tragédie zajišťoval soukromý subjekt, nikoli instituce zřízená ukrajinským státem a podléhající kontrole občanské veřejnosti. Jde o projekt ruský, jakkoli se zaštiťuje financemi z výhradně soukromých zdrojů. V dosahu kremelského capo di tutti capi mohou totiž soukromé peníze existovat jen tak dlouho, dokud se nezprotiví jeho záměrům.
Putin vraždí naše lidi, a hodlá jen tak přihlížet, jak se movití Rusové starají o stěžejní historické památky v naší zemi? – táže se ironicky předseda Asociace židovských organizací a obcí Ukrajiny, významný intelektuál a někdejší disident Josif Zisels, který iniciativu nazval bez obalu „Putinovým trojským koněm“.
V reakci na ni vyhotovila v roce 2017 pracovní skupina historického ústavu ukrajinské akademie věd konkurenční koncepci memoriálu, citlivější k ukrajinské historické zkušenosti: Babí Jar je v ní pojat jako místo utrpení rozličných skupin obyvatelstva, jež zde nalezly záhubu.
Nejen Židů, ale i komunistických odbojářů, ukrajinských nacionalistů, jimž přitom putinský výklad vyčleňuje jen roli pachatelů, Romů, duševně chorých z blízkého Pavlovova psychiatrického ústavu…
Podle člena skupiny, historika Vitalije Nachmanovyče, to odpovídá chápání holokaustu jako jednoho z aspektů nacistické politiky, nikoli jako její alfy a omegy. Právě nesmiřitelně protikladné pojetí projektu „z Ruska“ vytváří redukovanou a přehlednou spojnici „nacisté – ukrajinští pomahači – nešťastní Židé“, která podle kritiků toto historické dějství zplošťuje a vytváří podmínky pro politicky zneužitelné očerňování.
Expertní skupina při ukrajinské kontrarozvědce SBU také vypracovala stanovisko označující Centrum za bezpečnostní riziko, pročež podepsaní analytici přišli o místo a SBU otočila o sto osmdesát stupňů: ruský projekt je prý bezúhonný. Byl to další náznak, že ukrajinská politická třída se na rozdíl od aktivní veřejnosti začala nebezpečně přiklánět na jednu stranu.
Zelenského reparát
Ve stanoviscích odpůrců se zdůrazňuje také potřeba ohleduplnosti vůči pietě místa, na němž se nacházejí místa posledního odpočinku a přes třicet památníků a symbolů náležejících k rozličným kulturám: pravoslavný, židovský nebo muslimský hřbitov, romský památník aj.
Celostní, ukrajinské pojetí tragédie by této mnohosti vycházelo lépe vstříc, což bizarním způsobem demonstruje skandál spojený se záměrem investorů vystavět Memoriální centrum holokaustu Babí Jar na místě pravoslavného hřbitova.
Nemenší rozpaky vyvolala koncepce kontroverzního ruského režiséra Ilji Chržanovského, jenž byl počátkem loňského roku jmenován uměleckým ředitelem projektu. Návštěvník memoriálu má být vtažen do děje dobrovolným výběrem role, v níž si chce dávnou tragédii zpřítomnit takříkajíc na vlastní kůži: buď v kostýmu esesáka, nebo likvidované oběti. Jakmile tento úmysl vešel ve známost, začalo se jízlivě mluvit o holokaust-disneylandu a hlavní vědecká autorita týmu, holandský historik Karel C. Berkhoff, který předtím konejšil obavy odpůrců, nyní z obav o své renomé oznámil odchod.
Na prezidenta Volodymyra Zelenského všeobecné pobouření, jehož kulminací byl protestní dopis 750 osobností veřejného života země v květnu 2020, neudělalo dojem: nedávno dal spolu s dalšími nejvyššími státními činiteli kontroverznímu Centru definitivně přednost. Před dvěma lety, na začátku svého funkčního období, přitom každoroční zářijovou pietu v Babím Jaru opomenul, což se setkalo se všeobecnými rozpaky. Snaží se zbrkle dostát dobrým mravům nyní? To je už spekulativní otázka.
Stejně jako ta, zda jsou osobnosti typu bývalého polského prezidenta Aleksandra Kwaśniewského, literátky Světlany Alexejevičové, německého exministra Joschky Fischera, sovětského politického vězně Natana Ščaranského a dalších v dozorčí radě Centra zárukou, že z útrob komplexu nevyskáčou zrádní Danajci historické demagogie.
Jisté je, že rada ve snaze o zklidnění situace nabídla znepokojené ukrajinské straně spoluúčast na chodu a směřování instituce. Děkujeme za velkorysost – říkají nyní Ukrajinci – ale v normální zemi a časech by se tak mělo dít v obráceném pořadí.
David Svoboda, Ph.D., je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století. Nakladatelství Academia právě vydalo jeho knihu Jablko z oceli. Zrod, vývoj a činnost ukrajinského radikálního nacionalismu v letech 1920–1939.
